Češi ve Wehrmachtu

Nedávno jsem zde zveřejnil článek Slováci ve Waffen-SS, který vyvolal poměrně velkou odezvu. Někteří Slováci mi pak v diskusi psali (tedy kromě toho, proč neřeším Ukrajince v SS, koho to dneska vůbec zajímá, proč se jako historik hrabu v historii a nezajímám se o aktuální problémy, kdo si ten článek vůbec objednal a kdo mě platí), prečo sa nezaobieram tým, že Česi vyrábali zbrane pre ríšu a slúžili aj vo Wehrmachtu. První obvinění nechme zatím stranou, dojde na ně jindy. Věnujme se ale otázce, zda a kolik Čechů sloužilo ve Wehrmachtu a jaké k tomu měli důvody. Ta otázka není bohužel tak jednoduchá, jak se nepoučeným konzumentům titulků internetových článků zdá. Důležitá byla totiž nejen národnost, ale i státní příslušnost. Obojí byla nejen otázka vůle toho kterého člověka, ale i otázka toho, co mu diktovaly úřady. A obojí se dalo – ale ne v každé době – do jisté míry změnit.

V Němci zabraných pohraničních oblastech republiky zůstalo v roce 1938 přibližně půl milionu, podle některých autorů až 600 tisíc etnických Čechů. Dále zmíněný František Emmert ve své knize tvrdí, že „Češi v obsazených Sudetech i nadále zůstávali státními občany Československé republiky“, a že později „protektorátní příslušnost nabyli také všichni Češi v obsazených Sudetech“. To ovšem není pravda. Někteří z Čechů v roce 1938 česko-slovenskými příslušníky automaticky skutečně zůstali, jiní pro příslušnost česko-slovenskou optovali (později přešla samozřejmě na příslušnost protektorátní), ale další více či méně nuceně přijali příslušnost říšskou, přičemž národnost si podrželi českou.

Došlo k tomu na základě smlouvy mezi Česko-slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. ze dne 20. 11. 1938. Všem obyvatelům, tedy i Čechům, kteří žili a narodili se na území nově vzniklé sudetské župy před rokem 1910, a současně jejich dětem, vnukům, manželkám, ale i manželkám jejich dětí a vnuků byla automaticky přidělena říšská státní příslušnost. Všechny ostatní osoby měly nadále příslušnost československou, přičemž je ale ani tato smlouva, ani žádná jiná právní norma nenutila k vystěhování. Odcházeli samozřejmě státní zaměstnanci teď už cizího státu, Česko-Slovenské republiky, kteří si chtěli jistotu práce pod penzí udržet, nebo členové vlasteneckých organizací, čeští nacionalisté, pro které byla představa života v německém, a navíc nacistickém státě, nemyslitelná. Skutečně ale docházelo i k vyhánění Čechů – ovšem vždy jen živelně, na základě osobní i národnostní nenávisti a v rozporu se zákonem.

Pro československou příslušnost mohly osoby neněmecké (čili většinou české) národnosti, jímž byla smlouvou povinně přidělena říšská příslušnost, optovat do 29. 3. 1939. Pokud tak neučinily, říšská příslušnost jim zůstala. Termín byl velmi krátký a často se stávalo, že úřady žádost nestihly vyřídit, ostatně se o to mnohdy ani moc nesnažily. Čechů s říšskou příslušností mělo tak být na území župy Sudety k 17. 5. 1939 celkem 193 793, podle jiných údajů se jednalo k roku 1939 o 174 143 osob. Každopádně to není zanedbatelné číslo. Z tohoto počtu mohla být přinejmenším čtvrtina mužů v odvodním věku.

Důvody, proč lidé pro česko-slovenské občanství buď optovali, nebo ne, se lišily. Záviselo na tom, jak dalece byli lidé na svém území zakořeněni, z jaké byli sociální vrstvy, nebo na skutečnosti, jestli chtěli případnou opcí vyjádřit svou českou přináležitost, anebo zda naopak nechtěli v německém prostředí vyčnívat. Podle Zimmermanna se tak mezi Čechy „v župě vytvořila svého druhu dvoutřídní společnost, která se na jedné straně skládala z optantů a na druhé straně z těch, kdo se k ČSR nepřihlásili. Podle jedné zprávy SD z roku 1940 se optanti cítili jako zvlášť dobří Češi a na ostatní hleděli s jistým pohrdáním.“

Pro osoby, které získaly říšskou příslušnost podle smlouvy o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. nebyl tento akt vázán na národnost. Mohli ji získat – a jak jsem uvedl výše, v mnoha případech získali – i lidé, kteří se nepřestali hlásit k národnosti české. Podmínkou byl jen dostatečně dlouhý lokální původ na území, kterého se smlouva týkala, nebo rodinné příbuzenství s podobnou osobou. Snahou německých úřadů bylo nepřijmout do „německého společenství“ tzv. náplavy, tedy lidi, kteří přišli kolonizovat a čechoslovakizovat pohraničí zvláště po roce 1918. Pro osoby, na něž se smlouva nevztahovala, platila v případě žádosti o říšskou příslušnost podmínka přihlášení se k národnosti německé.

Kdo z Čechů německou státní příslušnost podle výše uvedené smlouvy neobdržel a chtěl ji mít (protože z ní samozřejmě plynuly právní a později i materiální výhody), musel tedy změnit na vlastní žádost svou národnost z české na německou. To se týkalo samozřejmě i těch Čechů s protektorátní příslušností, kteří se o říšskou příslušnost ucházeli za následné okupace zbytku republiky. A pozor – tady už se nebavíme jen o státní příslušnosti, ale o národnosti, což jsou dva diametrálně odlišné pojmy. Tou se zabývala další německá právní kategorie občanství. Říšským příslušníkem (Reichsangehörige) tedy mohl být, a byl, leckdy i člověk, který nebyl národnosti německé. Ovšem říšským občanem (Reichsbürger) se mohl stát pouze říšský příslušník německé krve, tedy s německou národností. Prakticky ovšem tato kategorie k ničemu moc nebyla, říšský občan dostal výpravný diplom, ale ten s sebou žádné další faktické výhody nenesl. Práva i povinnosti pro říšské příslušníky i občany byla v podstatě stejná.

A jsme konečně u těch Čechů ve Wehrmachtu. Podle německého branného zákona spadal totiž pod brannou povinnost každý říšský příslušník, o národnosti nemluvě, tedy i říšští příslušníci s českou národností. Z hlediska zákona tedy nebyla důležitá národnost, ale státní příslušnost. Jediní, kdo byli z branné povinnosti zákonem explicitně vyřazeni, byli Židé a tzv. „židovští míšenci“, jak je definovaly Norimberské zákony. Ti nejenže neměli povinnost sloužit v německé armádě. Oni neměli to právo.

V souvislosti se službou „Čechů“ je třeba nejprve zdůraznit problematiku Těšínska a Hlučínska, zpracovanou právě Františkem Emmertem v knize Češi ve Wehrmachtu, protože byla v kontextu ČSR výjimečná. Češi z Těšínska byli po připojení k říši často nuceni přihlásit se ke slezské národnosti, s níž se pojila říšská příslušnost a možnost státního zaměstnání, např. u železnice, ve školství nebo u pošty. Oni sami to většinou brali jako pouhé přihlášení se k zemské identitě, a tedy v podstatě k češství. Pro německé úřady to ale znamenalo, že se tito lidé stali tzv. slezským kmenem německého národa a obdrželi „volksliste“, byli německými státními příslušníky tzv. „na odvolání“. Nikoho nezajímalo, že se tito lidé jako Němci necítí. Takových osob bylo na Těšínsku přes 100 000, a opět, možná čtvrtina z nich byli muži ve věku, kdy je bylo možné odvést do armády.

Obyvatelům Hlučínska jako bývalé součásti Německa (do roku 1920) byla německá příslušnost právně pouze obnovena a německé úřady je bez dalšího hodnotily jako německé příslušníky a etnické Němce, nehledě na obcovací jazyk. Ani tady německé úřady nezajímalo, jaký na to mají Hlučíňáci názor, a zda se necítí být Čechy. Z hlediska zákona byli národnosti německé. Z tohoto hlediska je poněkud problematické nazývat příslušníky německé armády z Těšínska a Hlučínska Čechy ve Wehrmachtu, jak se často činí, protože etnickými Čechy už de iure nebyli. Mnoho z nich se Čechy koneckonců ani před válkou necítilo, třebaže národnost českou v censovních arších z roku 1930 zapsanou mnohdy měli.

Mluvit o Češích ve Wehrmachtu v případě lidí, kteří říšskou příslušnost později obdrželi proto, že si změnili národnost z české na německou, je také poněkud nesprávné, protože tito muži byli, technicky vzato, už také Němci, a Čechy byli jen bývalými.

Mnohem spíše by toto označení zasluhovali říšští příslušníci české národnosti z území sudetské župy, kteří spadali pod brannou povinnost. Otázkou ovšem je, jestli Češi ze Sudet s říšskou příslušností skutečně odváděni byli. Pokud je mi známo, osudy těchto potenciálních odvedenců se dosud nikdo systematicky nezabýval. Autoři, této problematiky se dotýkající, se ve svých závěrech diametrálně odlišují. Etničtí Češi údajně na základě Hitlerova tajného rozkazu povoláváni nebyli, jelikož se Hitler obával svěřit jim do rukou zbraně. To je ovšem jen jedna z verzí; jiná tvrdí, že Češi byli povoláváni od roku 1942, ale většinou pouze ke strážní službě, týlovým jednotkám, apod.

Každopádně Čechem ve Wehrmachtu můžeme technicky vzato nazvat jen člověka, který měl v době služby (nikoli jenom dříve) českou národnost a říšskou státní příslušnost (protože protektorátní mít nemohl, pak by se na něj branný zákon nevztahoval). Zcela pomíjím případy Čechů s protektorátní příslušností, sloužících u jiných, většinou neozbrojených německých sborů, jako byla Luftschutzpolizei nebo Technische Nothilfe, kde byla služba pro protektorátní příslušníky v rámci totálního nasazení povinná. Stejně tak je samozřejmě mimo téma služba u protektorátní policie a četnictva, jakkoli i tyto složky podléhaly německému velení.

Možná čekáte na závěr čísla: kolik tedy etnických Čechů sloužilo ve Wehrmachtu? To se bohužel neví, protože se tomuto průzkumu ještě nikdo systematicky nevěnoval, a zřejmě ani věnovat nebude. Příčinou je především to, že administrativa Wehrmachtu u říšských příslušníků pojmem „národnost“ vůbec neoperovala. Samozřejmě ještě dodnes žije pár veteránů, kteří ve Wehrmachtu sloužili, ale jedná se většinou právě o případy mužů, kteří byli z Těšínska nebo Hlučínska. Žije ještě i pár takových, kteří pocházeli ze Sudet nebo z protektorátu. Většina z nich se buď o jejich službě nechce bavit vůbec, nebo okolnosti příslušnosti či národnosti halí do mlhy. Ze skutečnosti, že byli odvedeni, je jasné, že museli mít říšskou příslušnost, protektorátní příslušník nemohl vstoupit do německé armády ani dobrovolně. Jakou ale měli, nebo jakou jim úřady přidělily národnost, už dnes nevědí, a možná nechtěli vědět ani tehdy.

Takovým příkladem byli třeba synové kolaborantského ministra školství a lidové osvěty, Emanuela Moravce. Nejstarší Igor sloužil jako dobrovolník ve Waffen-SS, mladší Jurij povinně ve Wehrmachtu a nejmladší Emanuel Pavel byl členem Hitlerjugend a studentem nacistického politického institutu NAPOLA. Všichni tři přijali německé občanství, Igor z vlastní iniciativy, Jurij na otcův nátlak a nejmladší Pavel pod otcovým vlivem. Jestli si ale skutečně změnili i národnost, jak z legislativy vyplývalo, není žádným pramenem doloženo.

Po válce docházelo k souzení mužů, kteří za sebou měli službu ve Wehrmachtu, pokud úřady usoudily, že se jedná o Čechy. Nejprve stáli před Mimořádnými lidovými soudy podle „velkého retribučního dekretu“ č. 16/1945 Sb., posléze byli postihováni už jen v rámci trestně-správního řízení Trestně nalézacími komisemi podle „malého retribučního dekretu“ č. 138/1945 Sb. Příslušníci Wehrmachtu z Těšínska a Hlučínska byli z obliga, státní aparát dospěl k logickému názoru, že neměli na vybranou. Nejhůře na tom byli ti, kteří přestoupili k německé národnosti a tím získali nejen říšskou příslušnost, ale i povinnost sloužit v armádě. To bylo bráno jako zrada národa. A z nich na tom byli ještě hůře takoví, kteří za sebou měli službu v armádě československé.

Například bývalého desátníka Wehrmachtu, Josefa Sochůrka z Benešova, odsoudil MLS v roce 1946 za zločin vojenské zrady (jako záložního vojína čs. pěšího pluku 48) na 20 let těžkého žaláře. Jeho provinění spočívalo v tom, že na nátlak své německé manželky požádal o německou státní příslušnost (logicky si tedy musel změnit i národnost, třebaže podle vlastních slov “zůstal vnitřně Čechem”) a sloužil v německé armádě. Po odjezdu na frontu u Stalingradu byl za necelý měsíc raněn, přišel o ruku v zápěstí a tím jeho služba skončila.

V porovnání s relativně mírnými nebo mnohdy žádnými tresty, které byly za stejný prohřešek vynášeny nad obviněnými v „malé retribuci“, lze jeho trest označit doslova za drakonický. Sochůrek měl smůlu, že byl za službu v německé armádě souzen v době, kdy se toto provinění posuzovalo ještě velmi přísně, a navíc byl kdysi československým vojákem. To se v budoucnu změnilo – např. v roce 1948 byla již vydána instrukce ministra spravedlnosti, která odsouvala všechny podobné případy pouze k TNK jako provinění podle „malého dekretu“. Nadále padaly tedy už většinou jen tresty pokuty nebo veřejného pokárání vyvěšením trestního nálezu na obecní nástěnce, případně tresty vůbec žádné.

Jaká tedy byla motivace Čechů nebo bývalých Čechů ke službě ve Wehrmachtu? Pokud pomineme zřejmě nepříliš velkou vrstvu přesvědčených českých fašistů, nacistů a kolaborantů, byla velmi různá. Známe případy Čechů, dokonce bývalých legionářů, kteří se po změně národnosti, ale i bez ní, stali třeba zellenleitery NSDAP nebo členy SA. Někomu byla příslušnost německými úřady přidělena a nemohl se bránit buď vůbec, nebo to prostě nestihl. Jiný příslušnost rád přijal nebo o ni i zažádal, aby získal výhody, ale jaksi mu nedošlo, že to s sebou nese i jisté nevýhody. Další přijal příslušnost (a z ní vyplývající brannou povinnost) na nátlak manželky nebo rodičů. Jiné k ní dotlačily samy německé úřady, protože jejich jméno znělo německy a oni se z obav o sebe i svou rodinu podvolili.

Někteří z Čechů (nebo “bývalých Čechů”), kteří pro povinnou službu ve Wehrmachtu nijak neplanuli, měli to štěstí, že byli zajati spojenci, například při bojích v Africe. Po zjištění, že existuje československé zahraniční vojsko, se do něj mnohdy přihlásili a nakonec se stali vojáky Československé samostatné obrněné brigády v Británii. Někteří z nich se s ní dostali i na frontu a do republiky se vrátili na straně vítězů. To ovšem nebránilo tomu, aby byli po válce československými úřady právě za jejich službu ve Wehrmachtu stíháni a popotahováni.

Zdroje:

BORÁK, Mečislav (ed.): Perzekuce občanů z území dnešní České republiky v SSSR. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2003

EMMERT, František: Češi ve Wehrmachtu. Zamlčované osudy. Auditorium, Praha 2005

KMOCH, Pavel: Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ v českých zemích a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy. Academia, Praha 2015

PETRÁŠ, René: Menšiny v meziválečném Československu. Karolinum, Praha 2009

RADVANOVSKÝ, Zdeněk: Říšská župa Sudety. Obyvatelstvo župy. In: BENEŠ, Zdeněka kol.: Rozumět dějinám. Gallery, Praha 2002

TSCHOELTSCH, Ehrenfried: Der Dienst-Unterricht in derLuftwaffe. Das Wehrgesetz vom 21. Mai 1935. § 18., Reichsangehörigkeit. Berlin 1941

ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945). Argo, Praha 2001

Smlouva mezi Česko-slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. ze dne 20. 11 1938. https://www.aspi.cz/products/lawText/1/7358/1/2/smlouva-c-300-1938-sb-mezi-cesko-slovenskou-republikou-a-nemeckou-risi-o-otazkach-statniho-obcanstvi-a-opce/smlouva-c-300-1938-sb-mezi-cesko-slovenskou-republikou-a-nemeckou-risi-o-otazkach-statniho-obcanstvi-a-opce/smlouva-c-300-1938-sb-mezi-cesko-slovenskou-republikou-a-nemeckou-risi-o-otazkach-statniho-obcanstvi-a-opce