Článek
Právě na kótě 107 byly umístěny dělostřelecké a protiletadlové baterie obránců, a prostor, samotné letiště, vesnice Maleme, Pyrgos, Kondomari a okolí byly obsazené třemi prapory a ženijním oddílem novozélandské 5. brigády, podporovanými dvěma tanky. Důvodem bylo samozřejmě jednak letiště, jednak skutečnost, že dlouhá pláž, táhnoucí se od Platanias na východě až do Kolimbari na západě a za Rodopským mysem pak do Kissamos byla fakticky jediným místem, kde se Němci mohli pokusit o námořní vylodění. Pro něj ovšem neměli potřebná vyloďovací plavidla, invaze tedy proběhla jako paravýsadek s cílem obsadit tři krétská letiště, a následně přisunovat posily transportními letadly a po moři.
Jednalo se o první čistě výsadkovou operaci velkého rozsahu v historii. Podle toho i probíhala, zkušenosti se získávaly trpce. Mnoho nízko letících letadel bylo sestřeleno a většina parašutistů se z nich před pádem nedokázala dostat. Další seskočili pozdě, napadali do moře a v padákových postrojích se utopili. Jiné postříleli britští a novozélandští vojáci ještě na padácích. Další napadali přímo na novozélandské pozice a celé roty tak byly okamžitě pobity. Jiní se zabili nebo byli těžce raněni při doskoku; německá letecká rozvědka hlásila, že doskokové plochy jsou rovné, ve skutečnosti jsou velmi často pokryté ostrými balvany o velikosti až jednoho metru. Výsledkem byly v lepším případě zlámané nohy a přeražené páteře, případně kluzáky, roztrhané dopadem mezi balvany na kusy.
Typický krétský terén
Zásadní skutečností, která vedla zpočátku k drastickým ztrátám byl fakt, že parašutisté (s výjimkou těch, vysazených v kluzácích) skákali ozbrojeni pouze pistolemi. Pušky, kulomety, minomety a munice byly shazovány na padácích v přepravních kontejnerech, ke kterým se ovšem mnozí vojáci nebyli schopni dostat, nebo je vůbec najít. Není divu, že velké procento pohřbených na hřbitově v Maleme tak tvoří vojáci, kteří padli hned první den operace.
V podstatě neozbrojení parašutisté, kteří dopadli přímo do prostoru letiště, byli většinou novozélandskými obránci rychle pobiti. Vojáci III. praporu seskočili východně od letiště přímo do pozic novozélandského 23. praporu a ženijního oddílu, posílených propuštěnými a ozbrojenými vězni vojenské věznice. Výsledkem byl totální masakr, který z vojáků III. praporu přežil jen málokdo. Zbylé parašutisty pak po setmění lovili ozbrojení krétští civilisté. Pouze vojáci I. a části II. praporu, kteří přistáli v kluzácích, a vojáci části II. a IV. praporu, seskočivší na padácích západně od řeky Tavronitis, byli mimo dohled obránců a měli čas a možnost se zkonsolidovat a připravit k útoku.
Za cenu obrovských ztrát parašutisté z těchto pozic nakonec ovládli přistávací dráhy a poté obchvatem dobyli i kótu 107. Velký podíl na výsledku boje měla německá nadvláda ve vzduchu. K úspěchu jim pomohly i zmatky na straně obránců, především velitelů na všech úrovních: Vázla jim komunikace, špatně se orientovali v situaci na bojišti, k některým dělům chyběly zaměřovače, námořní důstojník odmítl pěchotě podřídit své dva kanóny k ostřelování útočících parašutistů, protože děla byla určena k ostřelování pláží. Oběma tankům, nasazeným do protiútoku, nefungovalo otáčení věže, jeden z nich byl vyzbrojen municí, která nepasovala do jeho kanónu, druhý uvázl na balvanu v korytě Tavronitis. Velící důstojníci praporů navíc umístili svá stanoviště na odvráceném svahu kóty a neměli přehled, co se na bojišti děje.
Kaple na vrcholu kóty 107
Obsazení letiště v Maleme rozhodlo o osudu operace Merkur. Další dvě letiště, v Rethymnonu a Heraklionu, se Němcům dobýt nepodařilo. Ještě pod palbou obránců začala na malemské ranveje dosedat transportní letadla s municí a posilami, nehledě na těžké ztráty. Z celkově nasazených asi 8000 parašutistů jich padlo 3094, nepočítaje raněné a zajaté. 38 % padlých se přes konečný úspěch operace nedalo hodnotit jinak, než jako katastrofa. Pro německé výsadkáře to znamenalo konec podobných operací, po zbytek války byli většinou nasazováni už jen jako elitní pěchota.
Jeden z mnoha
Letiště po válečném intermezzu ve službách Luftwaffe sloužilo do roku 1959 jako hlavní civilní letiště města Chania. Poté bylo do roku 2012 okrajově využíváno řeckým vojenským letectvem. Malá vojenská základna je u letiště pořád, ale ranveje v současnosti využívá už jen místní aeroklub.
Náhrobní deska padlým protiletadlovcům, kdysi umístěná v Maleme, je dnes ve válečném muzeu v Askifou
Padlí parašutisté, a později i vojáci horských jednotek, vysazení na letišti, byli pohřbíváni do provizorních hrobů, nebo na vojenské hřbitovy jednotek. Stejně jako u britských padlých docházelo po válce k exhumacím hrobů. V případě Němců k tomu docházelo ale až od dubna 1959. Exhumace trvaly rok a půl. Dlouho se tak nějak nevědělo, co s ostatky dál. Rakve s ostatky byly uloženy v nedalekém klášteře Gonia u městečka Kolimbari.
Klášter Gonia
Teprve v roce 1965 byla uzavřena mezistátní dohoda mezi řeckou a německou vládou o válečných hrobech a ostatky německých padlých začaly být pohřbívány na vytipovaném místě.
Hřbitov v Maleme byl oficiálně založen v roce 1974 bývalým velitelem praporu a posléze pluku parašutistů, Waltherem Gerickem. Je na něm pohřbeno 4 465 německých vojáků, převážně parašutistů, padlých během invaze. Padli v Maleme, v Galatas, v Chanii, Rethymnonu nebo Heraklionu. Mezi nimi jsou ale i vojáci Wehrmachtu, kteří padli později v bojích s krétskými partyzány během okupace, letci nebo námořníci, kteří zahynuli v okolí ostrova. V horní části hřbitova se nachází pamětní deska se jmény 42 vojáků Luftwaffe, kteří zahynuli 9. února 1975 při leteckém neštěstí.
Památník letecké katastrofy ze 70.let
V provozní budově u vstupu je umístěna malá panelová expozice, dokumentující především krétské hnutí odporu a jeho osudy. U výhledu na letiště a moře pod hřbitovem se pak nacházejí panely s informacemi o operaci Merkur a osudech některých jejích účastníků. Dva pylony s audiozařízením umožňují návštěvníkům vyslechnout dvě verbální svědectví: německého parašutisty, který bojoval o město Chania, a novozélandského vojáka, který se účastnil obrany letiště Maleme. U přilehlé restaurace se kdysi nacházela malá, ale velmi zajímavá expozice artefaktů, nalezených po válce. Byly tu motory a panelové části transportních Junkersů, polovina příhradového trupu kluzáku DFS-230, zbytky československého tanku LT-38 a mnoho drobností, nalezených na bojištích. Majitel ale před lety zemřel a expozice se kamsi vytratila. Dokonce ani místní netuší, co se s materiálem stalo, zřejmě je ve vlastnictví dalších místních sběratelů, ale ti se s ním bohužel již nechlubí.
Ztraceni v krétské zemi
I zde se nacházejí hroby, kde leží vojáci, které se nepodařilo identifikovat. Na bronzových deskách na hřbitovní zdi jsou pak uvedena jména 360 vojáků, kteří na ostrově padli, ale jejichž ostatky se nenašly a leží pravděpodobně dodnes na některém z bojišť. Pod žulovými deskami na hřbitově jsou pak vojáci pohřbeni po dvou až po pěti. Mnohé desky nesou datum 20. května 1941, tedy den, kdy operace Merkur začala. Vedle sebe leží obyčejní vojáci ještě v téměř pubertálním věku, i starší důstojníci, nebo třeba vojenští lékaři.
Neidentifikovaní…
Jeden z hrobů patří dvěma bratrům. Pocházeli ze slavné rodiny pruského maršála von Blüchera, vítěze nad Napoleonem Bonapartem u Waterloo. Jeho tři prapravnuci sloužili u stejného parašutistického pluku, Fallschirmjäger-Regiment 1. Nejstarší z nich, Wolfgang, narozený 1917, sloužil od roku 1940, byl už nadporučíkem a za nasazení v Norsku a v Holandsku byl vyznamenán rytířským křížem. Mladší Leberecht, narozený 1922, nastoupil k parašutistům v roce 1941 a měl hodnost svobodníka. Nejmladší, sedmnáctiletý (1923) Hans-Joachim, který ještě studoval střední školu a ke vstupu do armády v témže roce potřeboval matčino písemné svolení.
Wolfgang, Leberecht a Hans-Joachim Graf von Blücher
Všichni tři bratři byli součástí druhé vlny výsadku na letiště v Heraklionu ráno 21. května. Wolfgang byl se svou četou během boje obklíčen vojáky britského pluku Black Watch a docházela jim munice. Nejmladší Hans-Joachim někde zrekvíroval koně a rozhodl se prolomit obklíčení a munici dovézt. Téměř se mu to podařilo, ale nakonec byl v trysku zasažen a zabit před očima svého bratra, který zpočátku netušil, čí smrti se stal svědkem. Ještě téhož dne ale padl i Wolfgang. Dnes jsou oba uloženi spolu v jednom hrobě hřbitova v Maleme. Prostřední Leberecht podle svědků prokazatelně padl také 21. května u Heraklionu. Jeho tělo se ale nikdy nepodařilo identifikovat, a jeho jméno je tak uvedeno na bronzové desce na zdi mezi ostatními nezvěstnými. Tři bratři, jeden den, tři zbytečné smrti… Čtvrtý syn rodiny, Adolf, byl po zprávě o smrti bratrů propuštěn z námořnictva, kde sloužil v hodnosti poručíka, aby se postaral o rodinné hospodářství. V roce 1944 byl nešťastnou náhodou zastřelen při lovu. Naživu zůstaly jen sestry Elisabeth a Gertrud. Ta své syny po válce pojmenovala po padlých bratrech.
Doslova několik desítek metrů od letištních drah se nachází starý ocelový most přes řeku Tavronitis. Ta je v podstatě kromě období tání sněhu v horách permanentně vyschlá, ale její koryto tvoří přirozený obranný příkop.
Pohled směrem k letišti
Právě z něj útočili němečtí parašutisté, kteří po okolí přistáli v kluzácích a později na padácích, na přistávací dráhy a britské dělostřelecké pozice na kótě 107, a o několik set metrů na jih směrem přes vesnici Vlacheronitissa do týlu kóty 107. Most je dnes chráněnou technickou a historickou památkou, a dodnes jsou na něm patrné stopy zuřivých bojů. Nosníky jsou potrhané od střepin, prostřílené kulomety a dokonce jasně rozpoznatelnými zásahy britských protileteckých 40 mm děl Bofors, umístěných necelý půl kilometr daleko, na kótě 107.
Zásah kanonu Bofors. V pozadí kóta 107, kde byly kanony umístěny
Most přes Tavronitis. V pozadí kóta 107.
Posledním zásadním mementem bitvy o Krétu je známý pomník II. praporu Sturmregimentu v Galatas ve formě kamenného pylonu, na kterém trůnil betonový parašutistický útočící orel. Svastika, kterou nesl v drápech, byla po válce vyplněna betonem, ale monumentální pomník na místě zůstal. Teprve v roce 2000 se orlův čas naplnil. Podle oficiální verze jej strhla prudká bouře. Místní vám ovšem po straně ochotně prozradí, že jej kdosi odstřelil dynamitem, protože se šuškalo, že socha je plná zlata. Nebylo v ní přirozeně nic.
Původní deska, věnovaná padlým II. praporu Sturmregimentu, byla poničena extrémisty
Pylon na vrcholu vysokého schodiště stojí na místě stále, z původních několika mramorových desek zůstala jedna, značně poničená „protiválečnými aktivisty“. Dochovaný je i železný kříž a pamětní nápis. Pomník stál původně na vrcholu malého osamělého kopečku, dnes je obklopen hustou zástavbou. Majitel přilehlého pozemku navíc dobudoval dvorek a pomník do něj zakomponoval, takže se již nedá obejít. K jeho zadní straně se ale dostanete právě po majitelově dvorku, kam vede silnička. Pokud pomník chcete najít, musíte se pozorně dívat. Při cestě z Chanie do Galatas po staré silnici přejedete první kopeček, vpravo uvidíte pumpu BP a přímo naproti ní se pomník nachází.
Pomník v Galatas
Zdroje:
