Článek
Případy politické spolupráce s Němci a členství ve fašistických organizacích se většinou omezovaly pouze na obvinění z politických aktivit, příznivých okupantům, a především ze členství ve Vlajce a Národní obci fašistické, v malé míře i v Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, České pracovní frontě, Svatoplukových gardách a v Lize proti bolševismu.
Pozadí českých fašistických organizací a jejich činnosti bylo poměrně složité. Vcelku se tyto organizace daly rozdělit do tří kategorií: do první z nich spadaly nacionálně česky zaměřené organizace, které se vůči Němcům – přinejmenším do jisté míry, a hlavně pak před okupací – vymezovaly. Do druhé kategorie skupiny, které nacistickou politiku akceptovaly, a do třetí kategorie organizace, které se s touto politikou a ideologií zcela ztotožnily a pomáhaly jí prosazovat. Některé organizace přirozeně v průběhu doby prodělaly ideologický vývoj, závislý na vnějších podmínkách, hlavně samotném faktu okupace, postoji okupačních orgánů k nim atd. Pokud bychom měli uvedené organizace rozlišit podle projevů, pak třeba NOF byla převážně politizujícím uskupením. Vlajka sice politikařila také, ale prostředkem k prosazení jejích cílů bylo kromě propagandy především násilí. Hlavní náplní činnosti členů Vlajky bylo ale slídění a denunciantství (udávání) na všech úrovních. Svatoplukovy gardy –ač původně součást Vlajky jako její úderná pěst –stály na opačném konci spektra: byli to radikální bitkaři, kteří politiku prosazovali především prostřednictvím obušku, a pro které byla i Vlajka v podstatě „měkká“.
Při kolaboraci –z jejich pohledu při spolupráci –„nacisté upřednostňovali tradiční konzervativní elity před místními fašisty…v očích Hitlera a jeho spolupracovníků nacionální socialismus nebyl na export…(a uvědomovali si)…že místní konzervativci, a to i ti vůči nacistům zdrženliví, jsou schopni získat větší důvěru lidu než obecně zavržení radikálové z extrémní pravice“.1 Přínos českých fašistických organizací pro okupační režim je diskutabilní. Národ tyto odrodilce bojkotoval, pokud mohl, a pokud je bojkotovat nemohl, dával si na ně alespoň dobrý pozor. Ve fašistických organizacích se často soustřeďovali lidé, kteří byli pro své mnohdy jednodušší myšlení, sklon k rychlým řešením problémů, netolerantnost, konfliktnost a agresivitu pro své okolí těžko akceptovatelní už před okupací, natož během ní, kdy se z nich většinou stali přisluhovači nacionálně socialistického aparátu. „Co se týče českých fašistů, nacistická bezpečnostní služba SD pohrdavě prohlašovala, že jejich vůdci jsou „důstojníci bez vojska“ “.2
Vlajka, vzniklá v roce 1930, později po sloučení s Fašistickými (od toho momentu Svatoplukovými) gardami a Národní árijskou kulturní jednotou používající název ČNST (Český nacionálně socialistický tábor) – Vlajka, se před válkou vyhraňovala striktně protiněmecky, ale po okupaci provedla názorový veletoč a převzala beze zbytku nacistický program. Byla silně antisemitskou organizací, která se snažila vydobýt si podíl na protektorátní moci na úkor Národního souručenství a vlády, a alespoň zpočátku byla podporována některými složkami nacistického aparátu, především Gestapem a SD. Později se ale podpora nacistů přenesla na vysloveně poslušné a neautonomní kolaborantské organizace, reprezentované ministrem Moravcem a aktivistickými novináři. Počátkem roku 1943 okupační správa Vlajce pro opakovanou kritiku ostatních proudů české kolaborace zastavila činnost a její čelní představitelé skončili v koncentračních táborech.
NOF čili Národní obec fašistická, byla českou fašistickou politickou stranou, vzniklou ve 20. letech 20. století. Byla spojena především s osobou bývalého generála československých legií v Rusku, Radoly Gajdy. V době mnichovské krize se zasazovala za boj proti německé agresi, ale v podmínkách protektorátu se její vůdce Gajda podřídil přání státního prezidenta Háchy. V zájmu jednoty protektorátního politického života pod křídly Národního souručenství činnost NOF zastavil a stranu na počátku léta 1939 rozpustil. NOF byla později – oficiálně už bez Gajdy –obnovena a stála pak na pozici strany, ideově spřízněné s okupačním režimem; stále však nicméně chtěla být rovnocenným partnerem nacismu. To ovšem okupantům nestačilo – požadovali slepou oddanost a naprostou kolaboraci bez náznaku autonomního myšlení a cílů, jakou jim poskytoval například Emanuel Moravec. I činnost obnovené NOF byla tedy na počátku roku 1943 zastavena.
Svatoplukovy gardy, agresivní fašistická organizace, měly své kořeny v NOF, v původních Gajdových a později Fašistických gardách. „Nejsilnějším impulsem k zahájení samostatného života fašistických gard bylo Gajdovo nařízení o rozpuštění Národní obce fašistické, Národního tábora českého, Gajdových i Fašistických gard a přidružených organizací“.3 V říjnu roku 1939 se z těch členů výše zmíněných organizací, kteří odmítli vstup do Národního souručenství, ustavily Svatoplukovy gardy jako polovojenská organizace Vlajky, budovaná podle vzoru SS, ale svými možnostmi a schopnostmi připomínající spíše rané jednotky SA.
Činnost Svatoplukových gard poznamenávaly – stejně jako činnost veškerých českých fašistických organizací – permanentní problémy, diskuse, animozity, spory a rozkoly. Po prvních problémech s vedením Vlajky se organizace v podstatě rozštěpila a nadále působila především na Ostravsku. Její snahou bylo vyrovnat se německým SA nebo SS, a z toho důvodu se těšila jisté ochraně Gestapa. Na počátku války byla součástí Vlajky, s níž se i oficiálně spojila v organizaci ČNST – Vlajka, ale záhy začala opět vyvíjet samostatnou činnost, zaměřenou dokonce i proti „nedostatečně tvrdé“ Vlajce. Stoupence si Svatoplukovy gardy díky své primitivní agresivitě získaly především mezi spodinou. Organizace svou snahu o připodobnění se k SA a SS realizovala v roce 1941 například zavedením nového systému hodností. Jejich názvy, jako podhoufvod, svorvod nebo podhlukvod působí ve své snaze o kopírování analogických německých termínů směšně, třebaže tento efekt rozhodně nebyl úmyslem. Konec Svatoplukových gard přišel v prosinci roku 1941, kdy bylo nařízeno provést jejich reorganizaci a novou úpravu, a za tím účelem byla jejich činnost zastavena. „Přesto se jejich členové někde scházeli i nadále, ovšem již v civilu a spíše k posezení v restauraci. Vlajka svůj boj o získání rozhodujícího politického vlivu prohrála a nezvratný pád do politického propadliště s sebou stáhl i údernou pěst hnutí, její gardy“.4
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě vzniklo v červnu 1942. Šéfem Kuratoria byl ministr Moravec a jeho vedení sestávalo převážně z bývalých vlajkařů. Popud ke vzniku organizace dal zastupující říšský protektor Heydrich, jejího založení se ale už nedožil. Kuratorium bylo čistě kolaborantskou organizací, která měla za úkol vychovávat českou mládež v duchu nacismu a „postupnou převýchovou a působením dosáhnout dlouhodobého cíle germanizace českého živlu“.5 Měla neomezenou podporu okupantů; patřila k aktivistickým organizacím, jejichž představitelé se snažili „v nové Evropě Čechům zajistit místo jako loajálním pomocníkům třetí říše“.6 V praxi ale její dopad na mládež – nehledě na hromadné, propagačně dobře využité akce, často kamuflované pláštíkem sportovních aktivit – nebyl velký. Naopak, mnohé akce Kuratoria posloužily mládeži k tomu, aby potměšile a skrytá v davu projevovala názory, které se okupantům ani kolaborantské Moravcově skupině vůbec nelíbily. Po dvou letech bylo jasné, že myšlenku, s kterou bylo Kuratorium založeno, se realizovat nepodařilo, a že se organizace v podstatě vymkla z rukou. Dokonce i v samotné centrále Kuratoria vznikly nakonec odbojové skupiny, nehledě na to, že vedoucími organizace byli jinak přesvědčení nacisté a kolaboranti.7
Česká pracovní fronta byla – stejně jako Kuratorium – příkladem čistě kolaborantské organizace, založené na zásadách boje proti komunismu a marxismu. Stala se součástí ČNST – Vlajky, obdobou Deutsches Arbeitsfront, tedy německé „odborové“ organizace, a soustřeďovali se v ní udavači a informátoři Gestapa a SD. Těmito složkami také byla přirozeně podporována, ale dělnictvo jí nikdy nepřijalo za svou.
Česká liga proti bolševismu vznikla v prosinci 1943 jako další organizace, podnícená shora. Měla být dokladem toho, že český národ si je vědom nebezpečí bolševismu a chce se zapojit do boje proti němu. Ve vedení ligy se sešli čelní nacisté, např. z Kuratoria a Veřejné osvětové služby, stejně jako lidé, kteří tam byli nadekretováni a nepodařilo se jim ubránit se tomu. Za ustavením ligy stál plnou silou opět ministr Moravec. Hlavní činnost ligy sestávala z přednášek a veřejných shromáždění. Ta byla občany z donucení sice hojně navštěvována, ale propaganda ligy zůstala bez většího dopadu a skončila v podstatě fiaskem.
V mnoha případech se terminologie v poválečných protokolech prolíná: dotyčný byl obviněn ze členství ve Vlajce, ale trestní nález posléze konstatoval, že nebylo zjištěno, že byl členem NOF. Bylo to způsobeno do jisté míry tím, že někteří lidé byli postupně či najednou členy několika různých organizací: například po prvním ukončení činnosti NOF přešlo určité procento jejích členů do Vlajky. Česká fašistická scéna byla vůbec charakteristická neustálým odštěpováním a slučováním různých organizací a značnou nekonzistencí a atomizací: „Dokonce by se dalo říct, že česká hnutí sympatizující s nacismem byla roztříštěna a bojovala o moc více mezi sebou než s odpůrci jejich ideologie“.8 Pouze v málo případech bylo TNK zjištěno, že se obviněný politické činnosti aktivně zúčastnil, že vyvíjel činnost, a tím přestoupil členské povinnosti. Mnoha obviněným se např. členství ve Vlajce prokázat vůbec nepodařilo, u jiných bylo zjištěno, že třeba sice byli členy NOF, ale vystoupili z ní již před započetím doby „zvýšeného ohrožení republiky“, tedy před květnem 1938.
To se týkalo třeba případu učitele Vladimíra Cidlinského. Projednání jeho kauzy trestně nalézací komise v Benešově 26. března 1946 odročila a vyžádala si spisy od očistné komise v Táboře. Podle prohlášení obviněného byl členem Vlajky v letech 1935-1936, proto byl v seznamech členů, ale členství nespadalo do doby „zvýšeného ohrožení republiky“. Očistná komise tento argument uznala a kárné řízení s Cidlinským dne 15. listopadu 1946 nezavedla. S tímto odůvodněním zastavila řízení dne 22. dubna 1947 i TNK.
Jiní nebrali svůj vstup do Vlajky nijak vážně: takovým člověkem se jevil třeba řezník Ferdinand Dvořák. František Hrstka, bývalý funkcionář Vlajky, se při výslechu k Dvořákově aktivitě vyjádřil: „Dvořák žádnou zvláštní činnost ve Vlajce nevyvíjel, neboť ho nejvíce bavily ženské a pivo“. I řízení s Dvořákem komise dne 22. dubna 1947 zastavila s odůvodněním, že se neprokázalo, že by projevil nějakou činnost nad rámec svých členských povinností.
Odsuzování členů Vlajky, u nichž se bralo členství za prokázané, probíhalo, dalo by se říci, podle různého metru: někdo odsouzen nebyl, jiný odešel s trestem, i když se jednalo o prosté členství bez překročení běžných členských povinností. Podle právní příručky vrchního odborového rady Ministerstva vnitra Jaroslava Fuska nemělo být pouhé pasivní členství ve fašistických organizacích trestáno. Výklad termínů „obzvláštní horlivost“ a „normální rámec členských povinností“ příslušel ovšem TNK.9 Některé případy místní veřejnost zřejmě natolik dráždily, že se jejich aktéři dostali před trestní orgán postupně až čtyřikrát.
Takto poměrně komplikovaný byl případ truhláře Oldřicha Káby, obviněného z dobrovolného členství ve Vlajce za účelem získání výhod. Vyšetřovací komise jeho kauzu předala MLS, který Kábu 3. dubna 1947 zprostil obžaloby. Následně ho 22. dubna 1947 odsoudila TNK k pokutě 1000,-Kčs, v případě nedobytnosti ke třem měsícům vězení a k veřejnému pokárání. Dne 13. srpna 1947 proběhlo revizní řízení u MLS, které Kábu opět zprostilo viny, což ovšem neanulovalo rozsudek TNK. Ten byl nakonec podroben revizi 1. října 1948, a rozhodnutím TNK došlo k navýšení trestu ještě o šest měsíců vězení. Vzhledem k amnestii byl ale trest amnestován.
Bratr Oldřicha Káby, Karel Kába, taktéž truhlář, měl osud poněkud jednodušší, třebaže jeho provinění se jevilo vážnějším než Oldřichovo. Ke členství ve Vlajce za účelem získání výhod se přidružila ještě skutečnost, že v roce 1941 napsal podlézavý dopis říšskému protektorovi, který měla komise k dispozici a založila jej do spisu. V dopise dojemně líčil, že jeho manželka je Němka (což zřejmě nebyla pravda). Vzpomínal, jak vítal prvního německého vojáka – hrdinu, který v roce 1939 dorazil do Benešova, jak vždy věřil, že Německo zavede v Čechách pořádek apod. Stěžoval si na šikanování spoluobčanů, nedůstojné české poměry, na svoji ekonomickou situaci, a nakonec prosil o zastání a o ekonomickou podporu, případně nějaké pohodlné a lehké zaměstnání. Pokud se dalo v době řízení zjistit, tento dopis zůstal ze strany říšského protektora bez odezvy; ta nicméně přišla po válce od TNK. Kába byl komisí odsouzen 29. dubna 1947 k veřejnému pokárání. Revize ze 3. listopadu 1948 mu k němu přidala ještě dva měsíce vězení. I tento trest ale samozřejmě anulovala amnestie.
Bohumil Maňák, okresní cestář, čelil obvinění z členství v NOF a ve Vlajce a z údajného činovnictví ve Svatoplukových gardách (měl být spojovacím důstojníkem pro okres Neveklov). Před komisí stál dne 17. května 1946. Maňák uváděl, že se členem NOF stal v únoru 1938, protože fašisté údajně slibovali zlepšení životní úrovně; on měl sedmičlennou rodinu a pouze malý plat. Na schůze prý nechodil a žádnou politiku nepěstoval, časopisy neodebíral, protože na ně neměl peníze. Někdy v roce 1940 dostal od NOF složenku na 20,- K, kterou zaplatil, protože si podle svých slov myslel, že se jedná o nějaký členský nedoplatek. Teprve později zjistil, že se zaplacením složenky stal členem Vlajky. Ani tam údajně nevyvíjel žádnou činnost. V době řízení nebyl propuštěn ze služeb okresu, ale dostával pouze snížený plat a službu nekonal.
Řízení proti Maňákovi bylo zastaveno s odůvodněním, že jeho vstup do těchto organizací byl odůvodněn sociálními poměry rodiny a že obviněný nikdy nepřestoupil rámec svých členských povinností. Maňákův případ byl ale určen k revizi, při níž jej komise uznala vinným ze členství ve Vlajce a vychvalování nacismu, a odsoudila ho k pokutě 3000,- Kčs. Trest mu byl ale vzhledem k nařízení vlády amnestován.
Pokrývači Antonín Staněk st. a Antonín Staněk ml. byli také oba obviněni ze členství ve Vlajce. Staněk starší se hájil týmiž důvody jako Maňák, tedy že vstoupil do Vlajky z existenčních důvodů, pod příslibem práce. Na rozdíl od původně omilostněného Maňáka ho ale 26. března 1946 komise odsoudila k pokutě 2500,- Kčs a veřejnému pokárání s odůvodněním, že do Vlajky vstoupil ze zištných důvodů a že rozhlašoval, že Němci vyhrají válku. Jeho syn prohlásil, že vlastně neví, proč do Vlajky vstoupil, že mu přihlášku prostě dali v hospodě podepsat, a tak jí podepsal. Na schůze údajně nechodil a žádnou další činnost nevyvíjel. TNK ho odsoudila týž den jako jeho otce, k pokutě 1000,- Kčs a k veřejnému pokárání. Trestní nález odůvodnila tím, že svým vstupem do Vlajky dal najevo, že souhlasí s jejím programem; nerozhoduje, zda chodil do schůzí, či nikoliv. Polehčující okolností v jeho případě bylo, že údajně „jest nepatrné inteligence“.
Naopak řezník a uzenář Antonín Tesař, taktéž člen Vlajky, který se politického života sice také nijak aktivně neúčastnil, ale nemohl svůj vstup ani odůvodnit žádnými existenčními důvody, dopadl oproti oběma Staňkům podstatně lépe. 16. září 1946 komise řízení proti němu zastavila s odůvodněním, že jako člen nejednal s obzvláštní horlivostí, aby překročil rámec svých členských povinností.
Z podobných případů, které skončily zcela rozdílným rozhodnutím, vyplývá důležitost faktu, která komise případ rozhodovala. Jako předseda komise byl komunista Vodička byl ve svém odsudku vlajkařů většinou podstatně nekompromisnější, než národní socialista Klouda. Ne vždy to ale bylo pravidlem:
Případ lakýrníka Bohumila Průchy, rovněž obviněného ze členství ve Vlajce na základě seznamu členů, byl zastaven 26. dubna 1946 s tím, že nebylo zjištěno, že by byl jako Vlajkař činný nad rámec svých povinností (jinak řečeno, komise nezjistila žádnou jeho aktivitu). V nálezu se ovšem pravilo, že členství ve Vlajce je nutno v důsledku seznamů pokládat za prokázané.
Učitel Antonín Rauvolf byl obviněn z politické spolupráce s Němci, které se měl dopustit tím, že jako člen Veřejné osvětové služby proslovoval přednášky. Tento fakt se zapřít nedal. Rauvolfa jakožto učitele odsoudila očistná komise veřejných zaměstnanců v Táboře a přeložila ho na jiné místo. 21. dubna 1947 stál před TNK. Vzhledem k tomu, že předložil svědectví o své další činnosti, kdy vystavoval falešné průkazy partyzánům, komise upustila od stíhání a spis vrátila očistné komisi. Rauvolf jako jediný člověk v okrese Benešov inicioval revizi svého vlastního případu, třebaže odsouzen nebyl (!). Rozhodnutí revizní komise ze dne 29. června 1948 tedy logicky znělo, že revize nebude zahájena, protože pro ni není důvodu.
Restauratér Jaroslav Dvořák si také vyslechl obvinění z politické spolupráce. Byl nejen členem Vlajky, ale podporoval organizaci i zapůjčováním místnosti na její schůzky. Navíc mu přitížilo, že měl přátelské styky s generálním referentem Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Teunerem, který pocházel z Benešova. Dne 2. dubna 1946 byl komisí odsouzen k pokutě 3000,- Kčs, v případě nedobytnosti k šesti týdnům vězení a k veřejnému pokárání.
Zahradníka Štěpána Svítila vinila TNK ze členství v NOF, protože se v květnu 1938 nacházel na její kandidátce do městského zastupitelstva v Benešově. Přesto, že sdílel osud Gajdovského křídla NOF a jeho činnost v obci skončila její likvidační schůzí 2. července 1939, byl TNK dne 11. června 1946 odsouzen ke dvěma měsícům vězení, odpykaným vazbou, a k veřejnému pokárání. Jeho aktivita v NOF totiž spadala do doby „zvýšeného ohrožení republiky“.
Podobně proběhl případ obchodníka Rudolfa Novotného. I on byl v květnu 1938 za NOF kandidátem do městského zastupitelstva. Dne 30. dubna 1946 byl TNK odsouzen k pokutě 10 tisíc Kčs, v případě nedobytnosti ke dvouměsíčnímu vězení a k veřejnému pokárání. Novotný se odvolal, ale jeho odvolání skončilo 18. prosince 1948 zamítnutím. Následně podal jako poslední opravný prostředek stížnost ke správnímu soudu v Bratislavě, ale i ta byla 19. ledna 1951 zamítnuta.
Stejně tak kandidoval ve volbách v roce 1938 za NOF rolník Josef Kolařík. Kandidaturou podle obvinění „překročil ve značné míře rámec svých členských povinností“. Dne 8. října 1946 byl TNK odsouzen k pouhým 12 dnům vězení, které byly již odpykány vazbou. Z přesné výměry trestu vysvítá obvyklá snaha pokrýt, a tak zpětně legalizovat vykonanou vazbu. Za pozornost stojí rozdílný postih Novotného a Kolaříka za totožné provinění. Mohl být způsobeno jednak osobou předsedy TNK (v prvním případě komunista Vodička, v druhém případě národní socialista Klouda), jednak rozdílností sociálního postavení obou odsouzených (obchodník versus rolník).
Dělník a bývalý úředník pojišťovny Josef Plášil čelil obvinění z politické spolupráce s Němci, které se měl dopustit tím, že byl nejenom členem Vlajky, ale i jejím funkcionářem (zastával funkci pokladníka) a navíc poručíkem Svatoplukových gard. Původně ho vyšetřoval MLS, ale 19. září 1946 jej obvinění zprostil. Plášil se hájil tím, že sice dobrovolně vstoupil do Vlajky, ale do Svatoplukových gard se nepřihlásil. O svém vstupu a přidělené vysoké hodnosti byl údajně pouze informován jmenovacím dekretem, který obdržel z pražského „Hlavního stanu“. Funkci poté nicméně přijal. Ohledně svých aktivit se byl prý schopen upamatovat na pouhé jedno hlášení, které měly zrovna retribuční orgány k dispozici. V něm Plášil naléhal, aby „vyšší kompetentní místa“ dohlédla na řádné došetření případu, kdy kdosi na vrata usedlosti jednoho z vlajkařů nakreslil hákový kříž a připsal „Hitlerovec fuj“. Četnictvo podle tehdejších Plášilových slov „…není zde jen proto, aby honilo a vodilo Vlajkaře jako zločince, kteří probojovávají největší boj dějin českého národa, proti Žido – zednářsko – partajnické hordě, ale jest zde proto, aby skutečné zločince zneškodnilo“. Hlášení končilo slovy: „S českým pozdravem – Vůdci zdar“. Podle jeho výpovědi byla případná další hlášení na ústředí Svatoplukových gard, pokud je vůbec snad kdy učinil, „v podstatě bezvýznamná, týkající se organizačních otázek“. Dne 2. května 1947 Plášila za politickou spolupráci odsoudila TNK k trestu šesti měsíců vězení, přičemž trest byl odpykán vazbou. Spis se následně vrátil krajskému soudu v Táboře. Se započetím revizí bylo uvažováno o obnovení řízení před MLS, ale to nakonec rozhodnutím ze 17. června 1948 obnoveno nebylo. Stejně to dopadlo i s revizí podle „malého dekretu“: ta nebyla zavedena rozhodnutím RK ze dne 22. července 1948 s odůvodněním, že míra trestu by nepřekročila míru danou amnestií a případný trest by nebyl vykonán.
O tom, že podobná provinění nekončila vždy stejnými rozsudky, svědčí případ chemika ve Zbrojovce Janeček, Lva Jana Konečného. Stejně jako Plášil byl obviněn ze členství ve Vlajce a ve Svatoplukových gardách, a navíc ještě z propagace nacismu. Jeho případ ale TNK neprojednala a 6. prosince 1946 jej zastavila, protože Konečný byl již 27. února 1946 odsouzen MLS k trestu 10 roků těžkého žaláře.
Zdroje:
SOA v Praze, fond TNK Benešov.
FROMMER, Benjamin: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha 2010.
FUSEK, Jaroslav: Provinění proti národní cti. Praha 1946.
KLIMEK, Antonín – HOFMAN, Petr: Vítěz, který prohrál: generál Radola Gajda. Praha 1995.
KMOCH, Pavel: Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ v českých zemích a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy. Praha 2015.
NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka: K historii a ideologii českého nacionalismu. Praha 2001.
MITÁČKOVÁ, Jana: Nevyhnutelnost kolaborace aneb Pomahači zla v Protektorátu Čechy a Morava a v Nizozemí. Diplomová práce. Brno, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně 2008.
PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha 1999.
PEJČOCH, Ivo: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922-1945. Praha 2011.
TÝŽ: Svatoplukovy gardy. Historie a vojenství 4/2007, roč. LVI, s. 36-51.
TÝŽ: Armády českých politiků. České polovojenské jednotky 1918-1945. Cheb 2009.
STACH, Jindřich: Provinění proti národní cti a jejich trestání podle dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 138 Sb. Brno 1946.
1 FROMMER, Benjamin: Národní očista, s. 404-405.
2 Tamtéž, s. 44.
3 PEJČOCH, Ivo: Svatoplukovy gardy, s. 37.
4 PEJČOCH, Ivo: Svatoplukovy gardy, s. 45.
5 TÝŽ: Armády českých politiků, s. 153.
6 FROMMER, Benjamin: Národní očista, s. 45.
7 Viz: PASÁK, T.: Český fašismus, s. 352-358.
8 MITÁČKOVÁ, Jana: Nevyhnutelnost kolaborace aneb Pomahači zla v Protektorátu Čechy a Morava a v Nizozemí. Diplomová práce. Brno, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně 2008, s. 14.
9 Viz: FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 25.
