Článek
V roce 1938 v Němci zabraných pohraničních oblastech republiky zůstalo přibližně půl milionu, podle některých autorů až 600 tisíc etnických Čechů. Někteří z nich v roce 1938 česko-slovenskými příslušníky automaticky zůstali, jiní pro příslušnost česko-slovenskou optovali (později přešla samozřejmě na příslušnost protektorátní), ale další více či méně nuceně přijali příslušnost říšskou, přičemž národnost si podrželi českou. Tvrzení, že po záboru Sudet byli Češi hromadně vyhnáni je zásadní omyl, nebo úmyslná dezinterpretace.
K udělení říšské příslušnosti Čechům došlo na základě smlouvy mezi Česko-slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. ze dne 20. 11. 1938. Všem obyvatelům, tedy nejen Němcům, ale i Čechům, kteří žili a narodili se na území nově vzniklé sudetské župy před rokem 1910, a současně jejich dětem, vnukům, manželkám a manželkám těchto dětí a vnuků byla automaticky přidělena říšská státní příslušnost. Pro československou příslušnost mohly osoby neněmecké národnosti optovat do 29. 3. 1939, pokud tak neučinily, říšská příslušnost jim zůstala. Lhůta byla poměrně krátká, celkově panovala snaha říšských úřadů opci pro česko-slovenskou příslušnost znesnadnit. Čechů s říšskou příslušností mělo být na území župy Sudety k 17. 5. 1939 celkem 193 793, podle jiných údajů se jednalo k roku 1939 o 174 143 osob. Těch, kteří byli etnickými Čechy a současně zůstali příslušníky protektorátu, tak zůstalo nejméně dvakrát tolik.
Důvody, proč lidé buď optovali, nebo ne, se lišily. Zimmermann uvádí, že záviselo na tom, jak dalece byli na svém území zakořeněni, z jaké byli sociální vrstvy, nebo na skutečnosti, jestli chtěli případnou opcí vyjádřit svou českou přináležitost, anebo zda naopak nechtěli v německém prostředí vyčnívat. Podle Zimmermanna se tak „v župě vytvořila svého druhu dvoutřídní společnost, která se na jedné straně skládala z optantů a na druhé straně z těch, kdo se k ČSR nepřihlásili. Podle jedné zprávy SD z roku 1940 se optanti cítili jako zvlášť dobří Češi a na ostatní hleděli s „jistým pohrdáním“. Kdo z Čechů německou státní příslušnost podle výše uvedené smlouvy neobdržel a chtěl ji mít, musel změnit na vlastní žádost svou národnost z české na německou. To se týkalo samozřejmě i těch Čechů s protektorátní příslušností, kteří se o říšskou příslušnost individuálně ucházeli za okupace.
Zajímavé je, že sudetští Češi – ani takoví, kteří přijali říšskou příslušnost, ani ti, kteří si podrželi příslušnost česko-slovenskou – nemuseli podle smlouvy opustit svá bydliště a majetky, nacházející se nyní na území říše. Ti, kteří odešli, tak učinili buď dobrovolně (často se jednalo o státní zaměstnance a jejich rodiny nebo o činovníky Sokola, Národních jednot a dalších československých nacionálních organizací, kteří se po záboru území Německem cítili oprávněně ohroženi, a někteří z nich se ocitli v pozici zaměstnanců cizího státu), nebo na základě legislativou nepodpořeného vyhánění místními německými orgány a obyvatelstvem, které by se dalo přirovnat k poválečnému tzv. divokému odsunu Němců. Podobné incidenty občas řešilo i Gestapo, protože nebyly v souladu se zákonem. Počty vyháněných před válkou a po ní jsou ale nesouměřitelné.
Ve zmíněné smlouvě v § 2 skutečně existovala možnost, že by osoby německé národnosti s československým občanstvím, přistěhovavší se po roce 1910 na území ČSR (a jejich potomci) a osoby neněmecké národnosti, přistěhovavší se po roce 1910 na území nově vzniklé sudetské župy (a taktéž jejich potomci), tedy ti Češi, kterým nebyla udělena říšská příslušnost, mohli být oběma vládami recipročně a plošně vysídleni, a to pouze s movitým majetkem. K tomu ale z oboustranně praktických důvodů nikdy nedošlo, ani jedna z vlád o aplikaci tohoto paragrafu nikdy nepožádala. Z německé strany k tomu mohla být důvodem skutečnost, že většina těchto „nežádoucích Čechů“ už do vzniku smlouvy vlastně odešla sama. Podmínka movitého majetku se dále týkala i těch, kteří optovali pro příslušnost druhé země a vystěhovali by se dobrovolně. Toto vyplývá z textu smlouvy,
Radvanovský ovšem v podstatě uvádí, že se jednalo o eventuální vzájemné nucené přesídlení těch, kteří optovali pro příslušnost k druhému státu, čímž směšuje znění dvou různých paragrafů. Navozuje dojem, že v sobě opce pro československou příslušnost nesla nebezpečí vysídlení, a že tedy bylo v zájmu Čechů v Sudetech optovat pro příslušnost říšskou, aby se vysídlení vyhnuli. To ale není pravda. Pro etnické Čechy, kterých se opční podmínky týkaly, ať již si podrželi říšskou, nebo optovali pro československou příslušnost, nucené vystěhování z území sudetské župy ze smlouvy naprosto nevyplývalo.
Jinými slovy: československá vláda mohla podle této smlouvy vyhostit pouze etnické Němce s československou příslušností, kteří nežili na území ČSR před rokem 1910. Výjimku tvořily osoby, které nabyly československé občanství po 30. lednu 1933, tedy utečenci před nacismem. Zde se mohlo jednat jak o uprchlíky politické, tak židovského původu. Německá vláda pak mohla vysídlit takové etnické Čechy, kteří nežili před stejným rokem na území Sudet a zůstali tudíž čs. státními příslušníky. Optantů se tedy případné nucené vystěhování netýkalo, to byli pouze lidé, kteří v Sudetech žili před rokem 1910.
Možným důvodem této dezinterpretace je chyba v donedávna jediném běžně dostupném českém překladu smlouvy, kde ve druhém odstavci § 2 (který je navíc na rozdíl od originálního znění prohozen s odstavcem prvním) vypadla oproti německé verzi záporka, jejíž absence v chybném překladu činí z neněmců Němce (nichtdeutscher Volkszugehörigkeit změněno na německé národnosti). Oproti tomu např. lidé, kteří optovali v roce 1946 pro československé občanství a měli bydliště na Sovětskému svazu odstoupené Podkarpatské Rusi, se museli do 12 měsíců od platnosti opce vystěhovat na území Československa.
Pro osoby, které získaly říšskou příslušnost podle smlouvy o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb.nebyl tento akt vázán na národnost. Mohli ji získat – a získali – i lidé, kteří se nepřestali hlásit k národnosti české. Pro osoby, na něž se smlouva nevztahovala, platila ale v případě žádosti o říšskou příslušnost podmínka přihlášení se k národnosti německé. Češi, kteří byli součástí československé kolonizace pohraničí po roce 1918, tak mohli ve svém bydlišti v pohraničí podle platné legislativy zůstat a mohli se dokonce stát říšskými příslušníky, ale museli by se prohlásit za Němce. To pro většinu z nich samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Nikdo je k tomu ovšem nenutil, z hlediska zákonů mohli v Sudetech žít dál i jako občané Česko-Slovenska a později Protektorátu Čechy a Morava. Většina z nich ovšem pochopitelně odešla, a někteří byli vyháněni nuceně (což ovšem nebylo podloženo žádnou právní normou).
Podle německého branného zákona spadal pod brannou povinnost každý říšský příslušník, o národnosti nemluvě, tedy i říšští příslušníci s českou národností. Z hlediska zákonů tedy nebyla až tak důležitá národnost, jako státní příslušnost. Podle Hitlerova výnosu Češi v německé armádě sloužit nesměli, ovšem etničtí Češi s říšskou příslušností byli vojenskou službou povinni. Armáda v žádných dokumentech národnost, tedy Volkszugehörigkeit, nezaznamenávala, a to ani u dobrovolníků. Zaznamenávána byla pouze státní příslušnost. Přístup k takovým brancům se pak v praxi lišil okres od okresu. Někteří Češi byli bez dalšího odváděni, ovšem jakožto Němci, jelikož měli říšskou příslušnost. Jiní byli naopak u odvodů z důvodu národnosti odmítáni, třebaže branný zákon národnost neřešil. Pochopitelně, v době jeho vzniku v roce 1935 nikoho nenapadlo, že by mohl být říšským příslušníkem někdo s jinou národností, než německou. Jediní, kdo byli z branné povinnosti explicitně vyřazeni zákonem, byli Židé a tzv. „židovští míšenci“, jak je definovaly Norimberské zákony.
V této souvislosti zcela pomíjím problematiku Těšínska a Hlučínska, protože byla v kontextu ČSR výjimečná. Češi z Těšínska byli po připojení k říši často nuceni přihlásit se ke slezské národnosti, s níž se pojila říšská příslušnost a možnost státního zaměstnání, např. u železnice. Oni sami to většinou brali jako pouhé přihlášení se k zemské identitě, a tedy v podstatě k češství. Pro německé úřady to ale znamenalo, že se tito lidé stali slezským kmenem německého národa a obdrželi „volksliste“, byli německými státními příslušníky tzv. „na odvolání“. Takových osob bylo přes 100 tisíc. Obyvatelům Hlučínska jako bývalé součásti Německa (do roku 1920) byla německá příslušnost právně pouze obnovena a německé úřady je bez dalšího hodnotily jako plnoprávné německé občany, nehledě na národnostní původ a obcovací jazyk.
Z tohoto hlediska je poněkud problematické nazývat příslušníky německé armády z Těšínska a Hlučínska Čechy ve Wehrmachtu, jak se často činí, protože etnickými Čechy už de iure nebyli, a mnoho z nich se Čechy nebo Čechoslováky v Masarykovském smyslu ani před válkou necítilo. Mnohem spíše by toto označení zasluhovali říšští příslušníci české národnosti z území sudetské župy, kteří podléhali branné povinnosti. Otázkou ovšem je, jak často Češi ze Sudet s říšskou příslušností skutečně odváděni byli. Osudy těchto potenciálních odvedenců se dosud nikdo systematicky nezabýval. Autoři, této problematiky se dotýkající, se v názorech diametrálně odlišují. Problémem je samozřejmě již zmíněná skutečnost, že německá armáda nezaznamenávala národnost, respektive národnostní původ odvedenců, a dohledat odvedené etnické Čechy je tedy velmi složité. Určitou možností jsou spisy Mimořádných lidových soudů a Trestně nalézacích komisí, které Čechy za službu ve Wehrmachtu po válce trestaly. Ovšem ani poválečná retribuce se v otázkách státní příslušnosti versus národnosti neorientovala a objektivně nezjišťovala, zda měl ten který obviněný jen říšskou příslušnost, nebo si změnil i národnost.
Závěrem: Ano, v roce 1938 odešly z pohraničí z vlastní vůle desítky tisíc státních zaměstnanců a československých nacionalistů i s rodinami. Většina z nich se do pohraničí přistěhovala až po vzniku republiky v rámci československé kolonizace německojazyčného pohraničí a pro místní německé obyvatelstvo představovali čechizační uchvatitele a utlačovatele. Jednalo se nejen o policisty, četníky, železničáře, zaměstnance pošty a učitele, ale i o Sokoly, členy různých vlasteneckých jednot a čistě českých spolků. V podmínkách, kdy pohraničí připadlo říši, by pro ně byl život v nepřátelském prostředí nemyslitelný. Čísla nebyla malá, odešlo asi 50 000 státních zaměstnanců a dobrovolně odešlo nebo vyhnáno bylo dalších 140 000 Čechů. K tomu je třeba připočíst ještě 18 000 Židů a 10 000 Němců. V porovnání s počtem vyhnaných a uprchlých ale téměř třikrát tolik Čechů v pohraničí zůstalo, další se po okupaci zbytku republiky vrátili.
Ano, někteří Češi byli z pohraničí živelně vyháněni, především zpočátku. Ne, nedělo se tak na základě jakéhokoli legislativního podkladu, ale většinou z iniciativy jejich vlastních sousedů, kteří tyto konkrétní lidi viděli jako kolonizátory a nositele čechizace. Většinou se, jak již bylo řečeno, jednalo o lidi, kteří se do pohraničí přistěhovali až po vzniku republiky v rámci snah o jeho českou kolonizaci, tzv. české vlastence, v podstatě české nacionalisty. Takoví lidé byli pro německé nacionalisty přirozeně nepřáteli, stejně jako němečtí nacionalisté byli nepřáteli pro ně. A po válce se karta obrátila, tentokrát ovšem s podporou legislativy.
Ano, zbylí Češi v Sudetech byli fatálně zkráceni na národnostních právech, byly jim zrušeny české školy, spolky, divadla, knihovny, české filmové projekce a cokoli, co souviselo s jejich národností a jazykem. Mnohdy byli říšskými příslušníky (Reichsangehörige), ale ne plnoprávnými německými občany (Deutsche Bürger), protože neměli německou národnost. Z hlediska zákona byli Němci, třebaže ne plnoprávnými. Pokud by okupace Sudet trvala déle, postupně by se za pár desítek let germanizovali a z češtiny by se v pohraničí stal jen exotický jazyk starší generace, podobně, jako tomu je v současnosti v případě Lužických Srbů.
Ale ne, plošně všichni Češi z pohraničí opravdu vyháněni a vyhnáni nebyli. Co se vyhánění týče, byly podmínky o hodně tvrdší v Polskem anektovaném Těšínsku. Kdo nedeklaroval polskou národnost, byl polským státem zcela oficiálně vysídlen jen s movitým majetkem.
Zdroje:
EMMERT, František: Češi ve Wehrmachtu. Zamlčované osudy. Praha 2005.
CHOCHOLATÝ-GRÉGR, František: Češi ze Sudet ve Wehrmachtu.
KRYSTLÍK, Tomáš: Migrace obyvatelstva ČSR v letech 19381939. http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist3
PETRÁŠ, René: Menšiny v Československu 1945-1989. In: MALÝ, Karel – SOUKUP, Ladislav (eds.): Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989. Praha 2004.
RADVANOVSKÝ, Zdeněk: Říšská župa Sudety. Obyvatelstvo župy. In: BENEŠ, Zdeněk, a kol.: Rozumět dějinám. Praha 2002.
Smlouva mezi Česko-slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. ze dne 20. 11. 1938:
ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945). Praha 2001.
Deutsch-tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfrage vom 20. November 1938, Monatshefte für Auswärtige Politik 5, díl 12, s. 1213-1216
Smluva medzi Československou republikou a Sväzom sovietskych socialistických republik o Zakarpatskej Ukrajině. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb81-46.pdf
Das Wehrgesetz vom 21. Mai 1935. § 18., Reichsangehörigkeit. TSCHOELTSCH, Ehrenfried: Der Dienst-Unterricht in der Luftwaffe.Berlín 1941.
