Sturmgeschütz III – zabiják spojeneckých tanků

Obrana proti tankům počátkem 2. světové války samozřejmě existovala. Byly to protitankové kanóny, často ovšem takových parametrů, které postačovaly jen pro obranu proti běžným lehkým tankům té doby. Především na východní frontě se ale tanková technika bleskově proměnila, vznikaly nové, těžší typy se silným pancéřováním a mohutnou kanonovou výzbrojí. Na ty už protitankové kanony malých ráží nestačily. Před válkou běžnému německému kanónu PaK 36 ráže 3,7 cm se začalo brzy přezdívat Heeresklopfengerät, armádní klepátko. Obranu proti tankům mohly zajistit také vlastní tanky, určené pro přímý tankový boj, s kanony s delšími hlavněmi, než postačovalo pro pěchotní podporu. Ale těch se, především Němcům, nedostávalo. Většina tankového parku byly stroje lehké, maximálně střední, a mnohé z nich měly jen kanóny s malou ráží nebo krátkou hlavní.

Kromě tanků nasadily obě strany na východní frontě v podstatě od začátku konfliktu samohybná děla, na německé straně především notoricky známé StuG III na podvozku tanku PzKpfw-III. Ten byl původně kategorizován jako střední tank, ale během pár měsíců války na východě se ukázalo, že na svou roli přestává stačit.

Samohybná děla suplovala úlohu tanků jak ohledně podpory pěchoty, tak z nutnosti postupně i v boji proti jiným tankům. Role konkrétních typů se samozřejmě opět odvíjela od použité výzbroje. Běžná pěchotní samohybná StuG III raných verzí děla měla kanóny s krátkou hlavní nebo houfnice o větším kalibru, ovšem s hlavní ještě kratší. Pro pěchotu znamenala palebnou podporu, která s ní byla schopna držet krok i v těžkém terénu. Jejich projektily byly ale pomalé a pro boj s tanky nedostačovaly. Východní fronta byla něco, s čím nikdo nepočítal. Obrovská síla 3 500 německých tanků, nasazená do operace Barbarossa, narazila na nejméně desetkrát tolik tanků sovětských, mnohdy dosud nevídané velikosti a dalších parametrů. Muselo se improvizovat.

Dlouhohlavňová samohybná děla verzí StuG III F a později G s protitankovými kanóny ráže 7,5 cm byla řešením z nouze, ale řešením, které se ukázalo jako geniální. Jejich výroba začala v zimě 1941/42. Výroba podvozků PzKpfw III byla zajetá, ale tank tohoto typu již nebyl pro frontu ničím ideálním. Kapacitu tedy přebrala samohybná děla. V průběhu doby došlo samozřejmě k dílčím vylepšováním konstrikce, zesilování pancíře i ke vzniku nového typu, StuG 40.

Výhoda samohybných děl byla jasná: při většinou vyšší pancéřové ochraně a silnější výzbroji, než měly fakticky těžší tanky, neměly tankovou věž. Ozubený věnec věže byl tou technologicky nejnáročnější a nejdražší částí tanku. Navíc umístění kanónu v pevné, dlouhé nástavbě, umožňovalo lafetaci kanónů větších ráží a s větší délkou hlavně, takových, které se do běžných tankových věží kvůli rozměrnému závěru prostě nevešly. Délka hlavně má pak zásadní význam pro úsťovou rychlost střely a pro její průraznost. Určitá nevýhoda samohybných děl, tedy skutečnost, že měla oproti tanku minimální odměr kanónu, nebyla často tak důležitá, jak by se mohlo zdát. Samohybná děla nebyla určena pro manévrový boj, jejich úkolem bylo číhat v skrytu a nepřítele překvapit pokud možno z dálky. K tomu napomáhala i velmi nízká silueta, kterou většina samohybných děl oproti tankům měla.

StuG III mají na kontě dvě priority: byly to nejvyráběnější německé stíhače (11 300 vyrobených kusů všech variant), a současně zaznamenaly ze všech německých obrněných vozidel největší počet zničených protivníků. Jen do jara roku 1944 to bylo přes 20 000 strojů, do konce války údajně ještě o 10 000 více. Konce války se dožilo 1 100 strojů StuG všech variant, jejich úspěšnost lze tedy vyjádřit poměrem přibližně 3:1. Mnohé známé tankistické eso na německé straně dosáhlo největšího počtu svých úspěchů právě na Stug III, za všechny lze jmenovat notoricky známého Michaela Wittmanna.

O stíhačích tanků dalších typů snad někdy příště.

Zdroje:

ANDERSON, Thomas: Sturmgeschütz: tanky, stíhače tanků, Waffen-SS a jednotky Luftwaffe 1943-45. Grada, Praha 2018.

JENTZ, Thomas L.: Panzertruppen 2 : The Complete Guide to the Creation & Combat Employment of Germany's Tank Force, 1943-1945. Schiffer Military History, Atglen 1996

PEJČOCH, Ivo: Obrněná technika 2. Německo 1919–1945 (II. část).Ares, Kladno 1999.