Článek
V jednom z minulých článků jsem se věnoval nasazení Čechů ve Wehrmachtu. Tedy takových lidí, kteří byli českého původu, ale měli v době odvodu do Wehrmachtu zapsanou národnost buď německou, slezskou nebo dokonce českou. Každopádně ovšem museli mít říšskou příslušnost. Pro německý aparát byl „Čech“ takový člověk, který měl příslušnost protektorátní. Takoví lidé nejen že odváděni být nemuseli, ale ani nesměli, protože u nich panovala odůvodněná obava, že nebudou ve službě ve zbrani spolehliví, případně rovnou zběhnou na druhou stranu stejně, jako se to dělo za minulé světové války.
V řadách protektorátních Čechů byli samozřejmě i tací, kteří upřímně věřili okupantské ideologii a měli touhu proti bolševismu a za říšskou myšlenku bojovat. Někteří z nich si změnili národnost na německou a se ziskem říšské příslušnosti byli odvedeni do armády. Jiní se ale cítili stále jako Češi, samozřejmě usilovně pracující v rámci říše, kam Čechy a Morava podle jejich názoru odedávna patřily. Pro takové ale byla služba, jak jsem již uvedl, zapovězena, a stejně na tom byli někdy celkem jednoduší mladí hoši s touhou po dobrodružství.
Protektorátní fašistická scéna (ale ostatně i ta prvorepubliková) se vyznačovala několika charakteristikami: velkými ambicemi, velkými plány, velkohubou vlasteneckou rétorikou, ale současně velkou roztříštěností, individualismem, neschopností konsenzu jednotlivých skupinek a jejich vůdců, soustavnou atomizací a hádkami i rvačkami mezi jejími protagonisty. Pro německou okupační správu nebyl nikdo z těch, kteří se snažili získat politický vliv na úkor protektorátní vlády, partnerem. Sice jim nebránila v jejich protižidovských excesech a propagandě, ale jinak je držela v patřičných mezích. Ostatně sám Adolf Hitler se jasně vyjádřil, že nacionální socialismus není na vývoz.
Jediná šance na to postavit se bok po boku německým vojákům v boji tak přišla až na samém sklonku války. Poměry se změnily, Wehrmacht krvácel na všech frontách, povolával do zbraně kluky a starce a říše pomalu kolabovala. Základem a iniciátorem vzniku Svatováclavské roty se stalo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Tato organizace, v níž bylo členství pro mládež povinné, suplovala všechny jiné mládežnické a sportovní organizace a v jejím vedení se angažovali především bývalí činovníci samotnými Němci zakázané Vlajky. Myšlenka na její založení pocházela od protektorátního ministra školství a veřejné osvěty, Emanuela Moravce, a schválit ji stihl ještě Reinhard Heydrich.
František Teuner (vlevo) návštěvou u prezidenta Háchy
Někteří z jejích představitelů, jmenovitě generální sekretář MUDr. František Teuner, JUDr. Josef Victorin, Eduard Chalupa a Marie Pechová, iniciovali na přelomu února a března 1945 schůzku vedení, na které navrhli požádat u německých úřadů o povolení k vytvoření ozbrojené jednotky v rámci Kuratoria, jež by bojovala proti Rudé armádě. Chalupa byl fašistickým idealistou, jenž se již několikrát marně snažil o nasazení Čechů na frontě. dr. Teuner oproti tomu nebyl žádný jednoduchý hlupák, který by netušil, kam všechno spěje. O myšlence na českou jednotku prý soukromě prohlásil: „Vždyť se celkem nic nestalo, aspoň se zbavíme romanticky poblázněných živlů, kteří by nám dělali ostudu.“
5. března 1945 tak vydal státní ministr pro Čechy a Moravu, K. H. Frank, dekret, ustavující dobrovolnickou jednotku Kuratoria, tedy Dobovolnickou svatováclavskou rotu. Dozorem nad ní pověřil SS-Brigadeführera Bernharda Vosse, svého kamaráda, bývalého velitele výcvikového prostoru SS Debica, vyhozeného pro neschopnost a momentálně v nemilosti, nad nímž držel ochrannou ruku. V kruzích protektorátní vlády se tento krok nesetkal s porozuměním, protože byl proveden za jejími zády a bez jejího vědomí a do poslední chvíle o něm nevěděl ani vrchní kolaborant a nejvyšší představitel Kuratoria, ministr Moravec.
Jedna z veřejných prezentací Kuratoria
Záhy se konaly porady o charakteru jednotky. Velitelem byl jmenován Chalupa, jednotku měli vycvičit instruktoři Wehrmachtu. Vzhledem k tomu byla velícím jazykem roty němčina. Rota měla být nasazena jen na území protektorátu. Denní žold vojáka byl stanoven na 10,- K. Důraz byl kladen na princip dobrovolného členství a SS-Brigadeführer Voss jasně deklaroval, že rota není součástí německé branné moci ani SS.
Jak to bylo v praxi s dobrovolností je jasné z poválečných výpovědí o prvních odvodech. Vytipovaní příslušníci Kuratoria, především osvědčení členové tzv. ZZ oddílů (Zvláštního zasazení) nebo Treuscharu (Věrné čety), byli sezváni do Prahy, kde na ně byl činěn nátlak, aby podepsali přihlášku. Pak měla následovat lékařská prohlídka, ale někteří adepti předtím stačili utéct a další uprosili lékaře, aby je uznal neschopnými služby. Do roty se také dostali zřejmě dva lidé, které pověřily odbojové skupiny zpravodajskou prací v jejích řadách. Většina členů vedení Kuratoria, v čele s Teunerem, se do roty sice přihlásila, ale ze služby se vyvlékla pod záminkou vlastní nepostradatelnosti v jejich důležité práci.
Poválečný seznam příslušníků roty obsahuje 170 jmen, ale zahrnuje jak členy, kteří si přihlášku podali a nikdy nenastoupili, tak i lidi udané Chalupou jen ústně při výslechu. Reálně bylo na konci války zadrženo v rámci jednotky 77 lidí, některým dalším se podařilo ještě před zadržením zmizet.
Příslušník oddílu ZZ
Oč tristnější byla praxe, o to nabubřelejší byla teorie. Zde je text bojové písně ZZ-oddílů Vzhůru k boji, jejímž autorem byl zřejmě sám Chalupa:
1) Dýku v pěsti, prapor v ruce, jdem, vojáci revoluce.
Bijme Židy, bolševiky, ničme partyzánské šiky.
Evropa se z krve rodí, vzhůru k poslednímu boji!
/: Vůdci věrni, Říši věrni, sobě věrni – budem vždy! /:
2) ZZ-oddíl pochoduje, česká mládež nastupuje
s kamarády německými pro záchranu domoviny
Idea nás jedna pojí, zvítězíme v tomto boji!
/: Vůdci věrni, Říši věrni, sobě věrni – budem vždy! /:
20. března byl vznik roty oficiálně oznámen, o den později začal výcvik. Ten probíhal v táboře Kuratoria v areálu lázní Čeperka u Unhoště. Celý hotelový objekt byl zabaven a personál byl přinucen ke službě. Frekventanti prvního kursu měli prodělat tříměsíční pěší výcvik pouze s lehkými pěchotními zbraněmi. Z jejich řad se pak měli rekrutovat instruktoři pro další kursy. Délka výcviku se později zkrátila na dva měsíce.
Činovníci Kuratoria
Rota byla rozdělena na dvě čety, její velitel Chalupa pravděpodobně výcviku pouze přihlížel. V šest byl budíček, poté rozcvička a úklid ubikací. Po snídani v 7. 15 následoval dopolední program: cviky s puškou a pořadovka nebo politické školení, na které byl kladen velký důraz. Po obědě a poledním klidu následovalo buď totéž, jako dopoledne, nebo rota pochodovala po okolí a cvičila v terénu. Od 17 hodin byl nástup, večeře a v devět večerka. Zbraňový výcvik zahrnoval jen pušky a lehký kulomet, za celou dobu rota střílela ostrými jen dvakrát nebo třikrát. Každý voják měl také jednou hodit ostrým granátem a prohlédnout si cvičnou pancéřovou pěst. Důraz byl kladen na šerm bajonetem a práci s mapou. Protiplynový výcvik se nekonal, protože rota nenafasovala masky.
Jelikož jednotka nebyla součástí německé branné moci, nebyly německé ani její uniformy. Rota používala soukenné tmavězelené uniformy Vládního vojska bez označení, na výcvik pak pracovní uniformy lněné. Návrh vlastní uniformy kuratorního typu vyžadoval dodávku sukna od SS. Hotové uniformy byly údajně dodány dva týdny před koncem války. Jednalo se o šedozelenou blůzu s uzavřeným límcem, výložkami Kuratoria a na rukávě s kuratorní orlicí a černou manžetovou páskou se šedým nápisem Dobrovolnická svatováclavská rota. Uniformu doplňovaly černé kalhoty a šedozelená kšiltovka německého typu, opět s kuratorní orlicí a kokardou. Přilba byla československého typu vz. 32, československá byla i výstroj.
Dokumenty Kuratoria hovořily o jeho zaměření celkem jasně
Rota většinou mladých, nezkušených hochů s minimálním výcvikem měla to štěstí, že se bojového nasazení nedočkala. 5. května 1945 dorazil k Čeperce oddíl povstalců. Svatováclavská rota se vzchopila k jediné organizované činnosti v její historii: zaujala kruhovou obranu, podpořenou kulometnými postaveními, a spálila všechny dokumenty. Během dvanáctihodinového vyjednávání byl rotě slíben volný odchod po odevzdání dvou třetin zbraní. Rota tak učinila, obratem byli ovšem její příslušníci odzbrojeni zcela a zadrženi.
Ještě týž den byli transportováni do internačního tábora v Kladně. Odtud byla část příslušníků propuštěna obratem ještě včas, aby se stihla zapojit do Pražského povstání. Ti významnější v internaci zůstali a po válce je soudily Mimořádné lidové soudy a Trestně nalézací komise. Tresty se pohybovaly od jednoho měsíce vězení až po patnáct let, ovšem v podobných případech se jednalo o tresty souhrnné, reflektující i další provinění odsouzených.
Velitel roty, Eduard Chalupa, bývalý legionář a skautský vedoucí, byl v procesu s činovníky Kuratoria, nazvaném Teuner a spol., odsouzen (stejně jako Teuner) ke trestu smrti, ovšem především za udavačství. Trest mu byl ale téhož dne cestou milosti změněn na doživotí (stejně jako později Teunerovi). V roce 1955 mu byl trest dále snížen na 25 let. Chalupa, trpící tuberkulózou, ale zemřel v září 1960 ve vězeňské nemocnici na Pankráci na hnisavý zánět podbřišnice a pohrudnice.
Soudní příkaz k provedení Teunerova trestu doživotí
Ještě dva roky po válce vyhledávala československá armáda bývalé příslušníky roty ve svých řadách a monitorovala jejich pobyt. Bývalým příslušníkům bylo zakázáno vstupovat do vojenských objektů nebo působit jako armádní dodavatelé. Ti, kteří byli záložními důstojníky, byli zbavováni hodností. Pokud byli někteří v aktivní službě nebo ji měli nastoupit, bylo proti nim neprodleně zahájeno vyšetřování, pokud ho již nevedly civilní orgány.
Zdroje:
HÁJEK, Adam: Suborganizace Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Závěrečná diplomová práce FF UJEP, Ústí nad Labem 2015
NAKONEČNÝ, Milan: Český fašismus. Vodnář, Praha 2006
PEJČOCH, Ivo: Fašismus v českých zemích: fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922-1945. Academia, Praha 2011
PEJČOCH, Ivo: Armády českých politiků. České polovojenské jednotky 1918-1945. Svět křídel, Cheb2009
