Eddie Slovik – jediný popravený za dezerci z US army

Jmenoval se Edward Donald Slovik, hodností vojín, číslo 3689415, narozen v Detroitu v Michiganu 18. února 1920. Byl to plachý, drobný, skoro pětadvacetiletý mládenec. Měl za sebou drobné kriminální činy, především krádeže, a samozřejmě vězení. Muži, kteří popravu vykonali, byli stejně jako on rekruti ze 109. pěšího pluku 28. pěší divize, pluku, jehož motto znělo: „Nechť občan nosí zbraň“. Mužem, který popravu nařídil, byl generál Norman „Dutch“ Cota.

Ke konci války americká armáda odhadovala, že zadržela na 40 000 dezertérů. Tento počet nezahrnuje ty, kteří přetáhli dovolenku nebo se dopustili AWOL (Absence withouth oficial leave) bez úmyslu dezertovat, tedy si prostě volno udělili sami, ve výcvikových táborech mimo frontu. Asi polovina ze zadržených stanula před soudem. Většinu z nich soudily soudy nižších stupňů, ale 2 864 jich stálo před Nejvyšším stanným soudem a vyslechli si rozsudky v rozmezí od dvaceti let vězení po trest smrti. Z rozsudků smrti jich bylo 49 potvrzeno, ovšem vykonán byl nakonec pouze jeden.

V německé armádě byla proti těm, kdo ztratili nervy a utekli, přijímána drakonická opatření. Něco jako „vyčerpání z boje“ ve Wehrmachtu naprosto nepřipadalo v úvahu, pokud dotyčný nebyl naprostý šílenec. Za druhé světové války bylo v německé armádě zastřeleno přes deset tisíc „zbabělců“ a dezertérů. Další, kteří byli ochotní jít znovu na frontu, byli zařazení do zvláštních trestných jednotek, 333. a 999. praporu, které byly v podstatě sebevražednými jednotkami a dostávaly úkoly, Němci cynicky zvané „rozkaz k nanebevzetí“. To znamenalo úkol, jehož plnění vedlo jen jedním směrem, do nebe. Nestávalo se příliš často, že by se z těchto dvou praporů někdo vrátil.

Strach, nebo zbabělost?

Slovik spolu s vojínem Tankeyem poprvé odmítl bojovat hned v srpnu 1944, když přišel k bojové jednotce u francouzského Elbeuf. Když se poprvé dostali pod dělostřeleckou palbu, usoudili Slovik s Tankeyem, že válka není nic pro ně. Jak Slovik přiznal ve výpovědi po své druhé dezerci v říjnu v Německu: „Ostřelovali město a my jsme dostali rozkaz zakopat se na noc. Ráno nás ostřelovali znovu. Byl jsem k smrti vyděšený, měl jsem nervy nadranc a klepal jsem se. Když ostatní rekruti vyrazili, nemohl jsem se ani hnout. Zůstal jsem v zákopu, dokud všechno neutichlo a já jsem se mohl zase hýbat.“

Po následujících pár týdnů zůstali Slovik a Tankeyem – kromě jiného – s kanadskou rotou vojenské policie, kde vařili a starali se o kuchyni. Pak se v říjnu rozhodli vrátit k jednotce a přiznat se. Ve zmatcích toho prvního říjnového týdne, kdy si divize lízala rány z prvních bojů na německé hranici, velení bez dalšího usoudilo, že se prostě tak nějak ztratili a žádný postih je nakonec nečekal. Oba byli zařazeni k rotě G 109. pluku v Rocherathu na belgicko-německé hranici. Tankey se rozhodl, že bojovat bude a přesně po měsíci byl v Hürtgenském lese raněn, což ho na většinu zbytku tažení poslalo do nemocnice.

Ale Slovik řekl veliteli roty G, kapitánu Ralphu Grottovi rovnou, že je „příliš vystrašený, příliš nervózní“ na to, aby bojoval v pěší rotě. Grotte jeho ustrašený výlev ignoroval. Zařadil Slovika k jedné ze svých čet a řekl mu, že tam zůstane. Ale Slovik strávil u čety jen pár hodin. Tankey ho viděl odcházet: „Eddie šel kolem mě a ani se na mě nepodíval. Rychle scházel z kopečka. Běžel jsem za ním padesát nebo sto metrů, dohnal jsem ho, chytil za rameno a zastavil ho.“

„Pojď zpátky, Eddie,“ řekl jsem mu. „Tohle nechceš udělat.“

„Podíval se na mě se smrtelnou vážností. „Johny“, řekl. „Vím, co dělám.“ Vytrhl se mi a šel dál.“

O den později se Slovik objevil v Rocherathu znovu, v ruce s písemným potvrzením na kusu zeleného papíru, že řekl svému veliteli, že uteče, „jestli tam bude muset jít znovu“, a že to tedy udělal. Skoro se zdálo, že plachý dezertér chce být potrestán.

Co s ním?

26. října byl Slovik poslán do divizního vězení, umístěného v hostinci, postaveném z červených cihel v německé obci Rott, kde se nacházelo i Cotovo divizní velitelství. Budova stále stojí a je v podstatě pořád stejná, jako v roce 1944. Byla plná drobných vojenských provinilců z 28. divize, včetně obvyklé sbírky odpíračů, adeptů stanného soudu, kteří se vyhýbali frontě. Tihle mladí muži, kteří nechtěli bojovat, byli rádi, když odcházeli s rozsudkem až na pětadvacet let vězení; většina z nich doufala, že jakmile válka skončí, budou v rámci nějaké všeobecné amnestie propuštěni. Měli za to, že budou sedět nanejvýš půl roku. Téměř všem tento kalkul vyšel.

Slovik si možná také myslel, že vyvázne takhle lehce. Jeden ze strážných, který v divizním vězení tenkrát sloužil, seržant Edward Needles, si po válce vzpomínal, jak se jednoho dne, kdy tam Slovik byl, od stanného soudu vrátili dva muži z 28. divize. „Byli šťastní jako blechy. „Kolik´s dostal?“ křičel na ně Slovik. „Dvacet let!“ volali na něj a vypadali spokojeně. „S dvacítkou bych se klidně spokojil“, řekl Slovik. „Jak dlouho myslíš, že tu budem dřepět, až bude po válce?“ „Ále, možná tak šest měsíců“, řekl jeden z odsouzených kluků. „Přesně tak, a ne jinak“, opáčil Slovik.

Ale Eddie Slovik nepočítal s Normanem Cotou a s Hürtgenem. Masakr, který měla 28. pěší divize zažít, a katastrofální efekt, jaký měl na morálku mužů 28. pěší divize „Bloody Bucket“, byly důvodem skutečnosti, že pro Slovika, neochotného pěšáka, nepřicházel v úvahu jiný rozsudek, než smrt – pour encourager les autres – aby dodal odvahy ostatním. Divize dostávala v Hürtgenském lese pořádně do těla, ztráty drasticky rostly, disciplína vojáků upadala. Nemocnice v týlu přeplnily případy „vyčerpání z boje“, vojáci, kteří se psychicky zhroutili. Někteří psychické zhroucení jen hráli, ale podstatně více bylo těch, které podmínky boje v lese zlomily. Další v poli rovnou opouštěli pozice a trousili se nenápadně dozadu. Někteří přežívali schovaní někde v lese nebo v ruinách domů. Mnohým se podařilo dostat se do Bruselu nebo do Paříže, jeden seržant odjel načerno dokonce až do Chicaga a přiznal se až po válce. Po vlně dezercí v Hürtgenu přišla další při německém protiútoku v Ardenách. Odhadovalo se, že v době Vánoc 1944 se jen v samotné Paříži zdržovalo 20 000 amerických dezertérů, tedy počet převyšující plný stav pěší divize. Generál Cota, zarputilý zastánce disciplíny, se rozhodl, že žádní další Eddie Slovikové se v jeho divizi už nevyskytnou.

Den před začátkem dalšího útoku, zřejmě proto, že se vězeňskou šeptandou doslechl o skutečnosti, že velení postup proti dezertérům přitvrdilo, aby proud mužů, utíkajících za kopečky, zastavilo, podal Eddie Slovik vrchnímu veliteli žádost o milost. S chybou v generálově jménu – „Drahý generále Eisenhowsere“ – popsal stručně svou životní pouť a to, že chtěl být jenom „přeložen z fronty“.

Slovik svou prosbu zakončil slovy: „Nemohu vyjádřit, s jakou pokorou (!) lituji hříchů, které jsem spáchal. V té době jsem si neuvědomoval, co dělám, nebo co znamená slovo dezerce. Jaké to je, být odsouzený k smrti. Hluboce a upřímně vás ve jménu mé drahé manželky a matky tam doma prosím o milost. Pokud vím, od té doby, co jsem se oženil, jsem už žádné problémy nedělal, a jako voják chci být i nadále dobrým vojákem. Dychtivě očekávám vaši odpověď, která bude, jak pevně doufám, příznivá. Bůh žehnej vám i vaší Práci pro Vítězství: Zůstávám Váš pro Vítězství, vojín Eddie D. Slovik.“

Přirozeně, že Eisenhower patetický dopis odsouzeného muže nikdy nečetl. I kdyby ho četl, na Slovikově osudu by to nezměnilo vůbec nic. Na západní frontě se právě měla rozpoutat vichřice. V době, kdy byl Eisenhower konfrontován se Slovikovou záležitostí, utrpěla jeho sebejistota, že je schopen vést válku v Evropě, těžký zásah. Jeho fronta se drolila. Stovky, možná tisíce amerických vojáků zahazovaly zbraně a zdrhaly. Někdo – a bylo jedno kdo – musel posloužit jako příklad a varování pro ostatní, jaký bude jejich osud, pokud na západní frontě dezertují.

Slovik měl pocit, že zrovna on bude popraven jen proto, že se kdysi „v dětství“ dopustil krádeží, aby „měl co jíst“ a cítil se jako oběť systému. Jenže na někoho to prostě padnout muselo. Nedorostlý, mrňavý bývalý rekrut, který vyrostl v chudobě na vrcholu hospodářské krize a který se nedokázal smířit s krátkým a brutálním životem pěšáka v Hürtgenu, plným strachu, musel za svojí dezerci zaplatit. Veřejný ohlas medializované popravy měl v armádě rozkladný proces zastavit.

Mimořádný trest

23. prosince, když se jeho svět všude kolem rozpadal, se Eisenhower rozhodl. Po 80 let nenechal žádný americký vrchní velitel popravit svého vojáka za dezerci. Eisenhower to poprvé od roku 1865 udělal. Nelítostná potřeba udělat ze Slovika exemplární případ svědčila o Eisenhowerově hrůze z morální krize na frontě.

Eddieho Slovika zastřelili ráno 31. ledna 1945. Tu noc v Alsasku sněžilo a malá hornická vesnička St. Marie aux Mines, kde k tomu došlo, se třpytila pod čerstvým sněhem. Slovika přivezli v noci z vězení v řetězech. Pak mu je přeřízli pilkou na železo a přečetli mu rozsudek, podle kterého měl být zastřelen v deset hodin ráno popravčí četou z jeho vlastní jednotky, 109. pěšího pluku 28. pěší divize. Potom se ho zeptali, jestli má nějaké zvláštní přání. Odpověděl, že ne, a důstojník, který mu četl rozsudek, si poznamenal, že Slovik byl po celou dobu „mimořádně klidný a odevzdaný“.

Hned poté podstoupil zpověď a knězi, otci Cummingsovi, odevzdal balíček dopisů od své manželky. Poprvé se slzami v očích knězi řekl: „Jediné, co jsem v životě zažil pěkného, otče, byla tahle holka. Ale teď přijdu i o ní. Všechno, co jsme měli, bude pryč. Oni jí nedovolí být šťastná.“

Venku už na Eddieho v obezděném dvoře usedlosti na Rue de General Dourgeois 86, skrytí před zvědavými zraky místních, čekali. Důstojníci z velení sboru i divize, popravčí četa (dvanáct pěšáků s bojovými zkušenostmi), několik kněží, plukovník, třímající v ruce černou kápi, kterou Eddiemu navléknou před popravou – a generál Dutch Cota. Ten v ruce držel černou špacírku s mosaznou rukojetí a nenuceně se vyptával jednoho z přítomných božích služebníků, kdy mu zajistí nějaké další kněží. O třetinu těch svých právě přišel v bitvě v Ardenách. Kaplan, který byl takovou nepodstatností v danou chvíli poněkud překvapen, řekl, že udělá, co bude moci.

Pak do dvora dorazil popravčí průvod. Na té scéně bylo něco tragicky krásného. Všude kolem zasněžené Vogézy. Vědomí toho, že všichni ti diváci půjdou nazítří zase do boje. A malý, prostovlasý muž v polní bundě bez označení, který měl brzy násilně zemřít rukama jeho krajanů, se zápěstími, spoutanými za zády.

Generál Cota si elegantně vrazil špacírku pod pravou paži. Otevřel ústa a vzkřikl, v chladném vzduchu se mu kouřilo od pusy: „Pozor!“ Celé publikum vyskočilo do pozoru, popravčí procesí se zastavilo. Slovik měl přes ramena přehozenou deku, aby nezmrzl. Major Fellman mu znovu přečetl obvinění a rozsudek a zeptal se ho: „Vojíne Sloviku, chcete ještě něco říci, než bude vydán rozkaz k vaší popravě?“

„Ne,“ zamumlal Eddie. Teď byla řada na katolickém knězi. „Vojíne Sloviku, chcete ještě udělat poslední prohlášení před smrtí ke mě jako ke knězi?“ „Ne,“ opět řekl Eddie. Fellman vyštěkl: „Připravte vězně k popravě!“ Diváci byli napjatí. Bylo to tady! Popravčí Eddieho rychle přivázali k připravenému kůlu za kolena, kotníky a ramena, aby po zásahu nespadl. Pak mu nasadili kápi. Eddieho tvář zmizela. Všichni věděli, že až jí uvidí příště, už nebude mezi živými.

Poručík Koziak, velitel dvanáctičlenné popravčí čety, vyštěkl rozkaz. Bylo slyšet, jak pod nohama mužů, kteří pochodovali pro pušky, křupe sníh. S očima upřenýma na neviditelný vzdálený horizont pak napochodovali na chodníček, zvlášť pro ně ve sněhu vyhrabaný, a stáli tváří v tvář muži v kápi; dvanáct mladých mužů, kteří se v tom chladném lednu chystali zabít svého krajana za zbabělost.

Major Fellman jim nedal čas, aby zklidnili napjaté nervy. Koneckonců většina z nich byla přesvědčená, že Slovik si smrt zaslouží. Utekl. Byl to srab. Vykašlal se na kamarády, kteří v lese zůstali a dost možná zemřeli. Všichni se tedy chystali dobře mířit a zabít. „Družstvo!“ vzkřikl Fellman. „Připravit!“ Pušky vyletěly prudkým nacvičeným pohybem vzhůru, zkušení pěšáci si zapřeli pažby do pravého ramene a přimhouřenýma očima podél hlavní se přes mířidla dívali na oslepeného muže, přivázaného ke kůlu. „Zamířit!“ Zadrželi dech, prsty s mrazem zbělelými klouby se obemkly kolem spouští a trochu přitlačily. „PAL!“

Pušky M-1 vyštěkly naráz. Někteří z diváků sebou vyděšeně trhli. Z holých stromů kolem vzlétli polekaní ptáci. Někdo zalapal po dechu. Jednoho z vojáků z popravčí čety výstřel napůl otočil. Pušku měl očouzenou. Výstřel mu málem zlomil klíční kost.

U kůlu spadla Slovikova hlava v kápi dopředu, na postavě v barvě khaki vyrazily rudé skvrny. Ale nebyl mrtvý – ještě ne. Doktor k němu pomalu prošel zmrzlým sněhem. Bylo slyšet pravidelné, ponuré křupání jeho kroků, pak lovil z kapsy stetoskop. Přiložil ho odsouzenému na hrudník a všiml si, že tělo zasáhlo všech jedenáct kulek. Jak vyžadovala tradice, jeden voják z popravčí čety dostal pušku se slepým nábojem. Slovikovo srdce stále bilo, slabě, ale velmi rychle. Doktor měl za to, že druhá salva nebude potřeba, hrál tedy o čas.

Vzadu vydal Fellman družstvu rozkaz znovu nabít. Kaplan rozhořčeně vykřikl: „No tak mu dejte ještě jednu salvu, když o to tak stojíte!“ Ale Fellman byl netrpělivý, už chtěl mít celou tu zatracenou záležitost za sebou. Zavolal na doktora, aby prohlásil Slovika za mrtvého, nebo šel stranou, aby mohlo dát družstvo druhou salvu. Doktor se napřímil, poskládal stetoskop a zakroutil hlavou. „Druhá salva nebude potřeba, majore,“ řekl tiše. „Vojín Slovik je mrtvý.“

Později si generál Cota vzpomínal: „Bylo to nejhnusnějších patnáct minut v mém životě.“ Slovik posloužil účelu, ke kterému byl předurčen. Jak s odstupem vzpomínal jeden z vojáků popravčí čety, vojín Morrison: „Řekl bych, že plán generála Eisenhowera fungoval. Pomohl narovnat pár páteří. Když mé rotě přečetli prohlášení o popravě, fungovalo to. Spousta chlapů se zamyslela nad tím, co to znamená být Američanem. Jen mě mrzí, že generál to nedotáhl do konce, nenechal postřílet ty dezertéry všechny a místo toho je dal propustit. Chci, aby moje děti vyrůstaly ve víře v to, že vlast stojí za to položit za ní život… A pokud za ní nebojují, nezaslouží si žít.“

Jak se v osobním poselství ke svým mužům vyjádřil plukovník Rudder, třikrát raněný bývalý velitel 2. praporu Rangers a teď velitel 109. pěšího pluku: „Dnes jsem zažil tu nejsmutnější věc od samého začátku války. Viděl jsem, jak byl bývalý voják 109. pěšího, vojín Eddie D. Slovik, zastřelen popravčí četou vojáků jeho vlastního pluku. Modlím se, aby se smrt tohoto muže stala lekcí pro každého z nás, kdo někdy zapochyboval o ceně, kterou musíme platit, abychom tuto válku vyhráli. Ten, kdo za svojí vlast nehodlá bojovat a třeba i zemřít, pokud to bude nutné, nemá právo žít.

Podle armádních záznamů je tohle poprvé po osmdesáti letech americké historie, kdy byl voják americké armády zastřelen popravčí četou za dezerci od jednotky a od kamarádů. Je jen jediný důvod, proč jsme tady, a tím je zničení nepřítele, který tuhle válku začal. A je jen jediný způsob, jak nepřítele zničit, a tím je postavit se mu čelem. Pokračujme v úkolu, za kterým jsme sem přišli, abychom se mohli co nejdříve vrátit domů.”

Slovik byl pohřben v neoznačeném hrobě na americkém vojenském hřbitově ve Fére-en-Tardenois vedle dalších 96 popravených vojáků. Jeho manželka Antoinette se po zbytek života marně snažila domoci vdovské penze. V roce 1987 se americký válečný veterán polského původu, Bernard V. Calka, zasadil o přenesení Slovikových ostatků na hřbitov Woodmere v Detroitu. Místo, kde Slovika zastřelili, už neexistuje. Usedlost byla zbořena a na jejím místě vyrostl činžovní dům. Místní zjistili, k čemu v jejich zapadlé vesnici došlo, až z amerického dokumentu o Slovikovi, který vysílala místní televize.

Byl tedy Slovik obětí své vlastní psychiky, okolností, že se zrovna nacházel u jednotky, která si bojové nasazení užila naplno, a náhody, která na něj prostě padla, když bylo nutné ukázat exemplární případ, nebo jen prohnaným zbabělcem, který v tom nechal kamarády a sám se z povinnosti vyvlékl, aniž by počítal s takto zásadním následkem? Nejspíš byl vším z toho, ale soudit ho dnes je už zbytečné. Slovik se odsoudil sám.

Zdroje:

WHITING, Charles: The Battle of Huertgen Forest. Pocket books, New York 1990.

https://en.wikipedia.org/wiki/Eddie_Slovik

https://www.warhistoryonline.com/instant-articles/story-eddie-slovik-executed.html