Článek
Označit dnes někoho za nacistu nebo fašistu při naprosté neznalosti principů těchto režimů neznamená nic víc, než úpornou snahu dát někomu za každou cenu nálepku z nejhorších a nejšpinavějších. Fašismus i nacismus byly ale politické ideologie s poměrně jasnými markanty. Mnohé z těchto markantů ovšem vykazují sami ti, jež rádi za nacisty a fašisty označují jiné.
1. Italský fašismus
Fašismus je v původním slova smyslu označením pro politické hnutí, které ovládlo Itálii v roce 1922 a vládlo jí až do roku 1943. Již záhy se ale tento termín rozšířil na další, ideově příbuzná hnutí na evropské politické scéně, a stal se tedy označením politické ideologie.
Typickými znaky takto vymezené fašistické ideologie jsou autoritativní vůdcovství, militarismus, vypjatý nacionalismus, kult modernity, mládí a síly a silná ekonomická role státu, který je chápán korporativisticky. V tomto kontextu je otázkou, z jakého důvodu je vlastně fašismus chápán jako pravicová ideologie; pokud odhlédneme od soukromého vlastnictví výrobních prostředků (které není ale ani ve fašismu zdaleka podmínkou), naplňuje fašistický stát všechny znaky levicového korporativistického státu.
Již před 1. světovou válkou docházelo v Itálii ke sbližování agendy pravicových nacionalistů a levicových anarchosyndikalistů. Lze říci, že fašistická ideologie je přímým plodem podmínek doby a faktu vypuknutí 1. světové války. Tato ideologie ale převzala a adaptovala mnoho myšlenek různých filozofů a politických teoretiků.
Jedním z jejích zdrojů byl organicismus Aristotela a Hegela, který nadřazoval zájmy celku nad zájmy jednotlivce. Dalším zdrojem byl Nietsche a jeho teorie o nadčlověku, vůli k moci a dvojí morálce. V neposlední řadě hrála svou roli teorie elity ekonoma, sociologa a politologa Vilfreda Pareta. Tato teorie určuje, že vládnoucí třída musí svou moc udržovat násilnými donucovacími prostředky. Pokud tak neučiní, bude vytlačena z pozic silnými členy nižších tříd. Podle Pareta jsou všechny ideologie (v jeho podání věda, umění nebo filozofie) pouhými odvozeninami stálých vnitřních lidských sil (citů, pověr, vášní a sklonů). V této teorii se odráží to, co bylo a je typické pro všechny fašistické a podobné režimy a teorie: víra v přírodní výběr, sílu a nadřazenost lidské přirozenosti nad intelektem a morálkou a základ sociálního darwinismu.
Po válce se nositeli fašistických myšlenek stali především bývalí frontoví vojáci. V roce 1919 byl Alcestem De Ambris a Filipo Tommaso Marinettim sepsán Fašistický manifest. V témže roce založil Benitto Mussolini, bývalý učitel, člen socialistické strany (z té byl vyloučen za 1. světové války, kdy vedl kampaň za vstup Itálie do války proti Rakousku-Uhersku) a ultranacionalistický žurnalista, organizaci Fasci italiani di combattimento, Svazky italských spolubojovníků. Tato organizace se roku 1921 přeměnila v politickou stranu, Partito nazionale fascista, a v té době jí již Mussolini zastupoval v parlamentě. O rok později se zmocnila bojůvka, vedená básníkem Gabrielem d´Annunziem sporného území kolem Rijeky (Fiume). D´Annunzio vytvořil společně s De Ambrisem tzv. Ústavu Fiume, jeden ze základních dokumentů fašistického hnutí. Fašismus se začal stávat v Itálii relevantní politickou silou.
Termín fašismus pochází z italského slova fascis (v plurále fasces), který znamená svazek (svazky). Bylo to původní označení odznaku úředníků římského impéria, aedilů – svazku jilmových prutů, svázaného červenou páskou, s vyčnívající vetknutou sekyrou. Fašisté si tento starověký odznak přisvojili, protože jim vyhovovala jeho symbolika, vyjadřující jednotu a odkazující ke tradicím starověkého římského impéria.
V roce 1922 nastala v Itálii politická krize, na jejímž rozpoutání se fašisté velkou měrou podíleli. V jejím důsledku se Mussolinimu podařilo 28. října 1922 pomocí tzv. pochodu na Řím uchvátit moc a následně byl králem Viktorem Emanuelem III. jmenován ministerským předsedou, čímž vznikl první fašistický stát na světě.
Do roku 1926 fašismus vládl v Itálii v tzv. „zákonné diktatuře“, kdy v první Mussoliniho vládě dokonce převažovali nefašističtí ministři. Nevybíravé mocenské metody spolu s brutálním potlačováním opozice však režim postupně odhalily a v uvedeném roce Mussolini vyhlásil fašistickou diktaturu s vládou jedné strany, vláda vydala výjimečné zákony na ochranu státu, zakázala všechny demokratické organizace a politické strany. Za zmínku jistě stojí, že právě v tomto roce byl Mussolinimu udělen československý Řád Bílého lva za jeho vstřícný postoj k husitství a československým legiím, projevovaný a propagovaný socialistickým žurnalistou Mussolinim v době 1. světové války.
K teoretikům fašismu patřili kromě Mussoliniho také Giovani Gentile a Mario Palmieri, autor Filozofie fašismu. Ten v tomto díle označuje za základní principy fašismu jednotu, autoritu a povinnost, čímž jasně kodifikuje hierarchii, založenou na vůdcovském principu, dodržování věrnosti a plnění povinností. V roce 1932 sepsali Mussolini s Gentilem pojednání Fašistická doktrína, kde fašismus definovali jako popření ideologií socialismu, liberalismu a individualismu. Fašismus byla podle nich kolektivistická ideologie, založená na nacionalismu a opřená o vše kontrolující totalitární stát. Stát kontroloval i ekonomiku prostřednictvím veřejných forem soukromého vlastnictví, holdingů, nebo přímo či nepřímo vlastněných akciových společností a korporací. V ekonomice podporoval i klientelistické a mafiánské vazby, které mu umožňovaly dále upevnit ekonomickou a politickou kontrolu země.
Italský fašismus nadřazoval zájmy státu a národa nad zájem jednotlivce a usiloval o totalitní stát. S tím souvisel fašistický militantní nacionalismus. Bezchybnému fungování státu bylo vše podřízeno. Fašismus stál v opozici vůči demokracii a liberalismu. Ty byly, spolu s cizinci a přistěhovalci, považovány za původce všeho špatného. Důležitá byla v pojetí fašismu role vůdcovského principu, tedy potřeba silného vůdce státu. Fašismus je jako komunismus sociálně revoluční, ale nikoliv v rámci třídního boje, ale boje národního. Stát využíval k potlačení opozice násilí a rozvinuté metody propagandy a cenzury, demagogie a kontroly médií. Italský fašistický stát zavedl korporativismus, organizaci státu na profesním principu, kdy se povinní členové profesních organizací „podíleli“ na řízení státu, kterým byli ovšem ve skutečnosti kontrolováni a řízeni. Průvodním jevem italského fašismu byla adorace války. Válka byla podle Mussoliniho jevem, který provázel vývoj lidstva. Věčný mír prý ubíjel základní mužovy ctnosti, které se pouze v „krvavém úsilí odhalí v plném slunečním světle“ “.
Příčinou úspěchu fašismu, a to nejen v Itálii, byla nejednotnost většinou koaličních vlád, ekonomická a společenská krize, nedůvěra veřejnosti k demokracii a obavy vyšších a středních vrstev z růstu moci komunistického hnutí a z rozšíření ruské revoluce.
Fašistická diktatura se po upevnění své pozice v Itálii brzy začala realizovat prostřednictvím agresivní zahraniční politiky. Itálie ještě před svým oficiálním vstupem do 2: světové války napadla a částečně dobyla Habeš, dobyla Albánii a napadla Řecko. Za války stála fašistická Itálie na straně nacistického Německa jako jeho nejbližší spojenec, její jednotky dokonce solidárně (ovšem nikoli nezištně) napadly v roce 1940 Francii a účastnily se tažení do Sovětského svazu přímo ve svazku německých armád.
Na rozdíl od německého nacismu nebyl v italském fašismu obsažen antisemitismus. Na německý nátlak sice Itálie přijala rasové zákony, podobné norimberským zákonům nacistického Německa, ale k realizace faktických opatření z nich plynoucích, jako byly koncentrační tábory nebo deportace Židů do Německa, nikdy nedošlo.
Fašistický režim v Itálii byl svržen v červenci roku 1943, kdy byl Mussolini odvolán a uvězněn a Itálie následně podepsala kapitulaci před spojenci. V září téhož roku Mussolini s pomocí německých výsadkářů a mužů ze Skorzenyho speciálního praporu SS Friedentahl uprchl ze své internace v horském hotelu na Gran Sasso. Následně ustanovil na Němci okupovaném území tzv. Italskou sociální republiku, někdy též nazývanou, podle jejího hlavního města, Republika Saló. Tento „stát“ zahrnoval pouze severní Itálii a plně se opíral o podporu německé branné moci. Nehledě na Mussoliniho vůli, bylo v něm podle německých pravidel nemilosrdně uplatňováno „konečné řešení“ židovské otázky. Mussolini se koncem dubna 1945 pokusil uprchnout v převleku za desátníka Wehrmachtu do Švýcarska, ale byl dopaden a na místě popraven italskými partyzány. To znamenalo faktický konec italského fašismu.
2. Německý nacismus
Podle Bebürftiga „Nacionální socialismus je jednak – vědomě zavádějící – sebeoznačení politického a světonázorového hnutí, které v Německu přivedl k moci Hitler, jednak tímto hnutím formovaný mocenský systém z let 1933-1945, který měl ráz nacionalistický, zato socialistický jen ve velmi deformovaném smyslu“. Pro Hitlera měl socialismus zvláštní, citový smysl, který konvenoval spíše s nacionalismem, než se socialismem: „Kdokoli je připraven přijmout věc národa za vlastní do té míry, že nezná vyšší ideál než blaho svého národa…ten je socialista“.
I německý nacismus měl své kořeny, stejně jako italský fašismus, v pravicovém nacionalismu a levicovém socialismu. „Nacismus nebyl ničím samorostlým, neobjevil se zčistajasna; jeho kořeny můžeme v mnoha směrech sledovat přinejmenším k osvícenství konce 18. století“. Toto zdánlivě nelogické (a možná proto tak úspěšné) smíchání pravicové a levicové ideologie, nacionalismu se socialismem ale nebylo Hitlerovým vynálezem. Bebürftig tvrdí, že „První kolébku národního socialismu je zřejmě možno najít v Čechách, kde byla příznivá atmosféra pro hnutí, akcentující jak socialismus, tak nacionalismus. Ovšem nikoli u Čechů“. První zárodky nacionalistických dělnických stran vznikly v 90. letech 19. století v oblastech českého pohraničí, obydlených převážně Němci, tedy v oblastech, které patřily v tehdejším Předlitavsku k těm nejchudším. „Zárodečné národněsocialistické hnutí údajně zcela neodmítalo demokracii, nebylo rasistické a vyznávalo hlavní poučky marxismu. Změna nastala s přílivem zchudlých živnostníků, rolníků a – zejména po světové válce – propuštěných vojáků“. Podle jiných autorů ale na předchůdce nacismu, nebo fašismu aspirují i jiné země – Francie, Rusko nebo USA se svým Ku-klux-klanem. Mnohé tendence takto orientované politiky se ve zmíněných zemích objevily už v 80. letech 19. století, Ku-klux-klan je dokonce ještě starší. Faktem ale je, že k zemím, kde začalo růst podhoubí fašismu a nacismu jako v prvních, nepatří Německo.
Nacistická strana, v té době ještě nesoucí název DAP, Deutsches Arbeiter Partei, byla založena počátkem ledna 1919, jako jedna z více než sedmdesáti čerstvě založených pravičáckých sekt. Program strany byl radikálně antisemitský a nacionalistický. Začala silně ovlivňovat zejména bývalé frontové vojáky. V září se jejím členem stal bývalý voják, Adolf Hitler, a společně s ním i kapitán Ernest Röhm, budoucí velitel SA. Hitler začal ve straně intenzivně pracovat a současně postupovat v hierarchii. Od počátku byly hlavními cíli strany vymýcení marxismu z veřejného života a „spojení všeho německého území“, což byl vzhledem k právě prohrané válce poměrně smělý požadavek. V červenci 1921 byla strana reorganizována, přejmenována na Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei a do jejího čela se postupně dostal Adolf Hitler, který zastínil jejího prvního vůdce a spoluzakladatele, Antona Drexlera.
Nacismus se snažil uchopit moc zhruba ve stejné době, jako fašismus. Tzv. Pivní puč, při kterém se nacisté snažili uchopit moc v Bavorsku v roce 1923, ale selhal, Hitler byl uvězněn a dobu svého vězení využil k nadiktování ideologické bible nacismu, knihy Mein Kampf. Podle Pasáka „Zde Hitler formuloval svůj program znovuvyzbrojení Německa, zajištění jeho ekonomické soběstačnosti, potření odborů a komunismu, vyhubení Židů“. Osoba Adolfa Hitlera je zajímavá v tom, že byla po většinu existence nacistické strany, NSDAP, jak hlavním ideologem, tak současně i jejím vůdcem.
Další příležitost k převzetí moci mu nabídla až světová hospodářská krize. Ta „zajistila nacionálnímu hnutí, jež slibovalo oživení ekonomiky a nastolení „třídního smíru“, ohlas mezi masami Němců.“ 30. ledna 1933 se Hitler dostal k moci a stal se říšským kancléřem. V březnu téhož roku získal diktátorské pravomoci a v roce 1934 spojil ve své osobě funkci kancléře a říšského prezidenta. Toto vrcholná státní osoba nesla lakonický titul „Der Führer“, Vůdce. Jak zdůrazňuje Kershaw,„Mussolinimu trvalo zhruba tři roky, než se mu podařilo v Itálii zavést plně zakotvený diktátorský režim…v Německu byly organizované formy politické opozice zničeny během šesti měsíců…v dalších šesti měsících zmizely přetrvávající zbytky regionální autonomie…“.
Nacionální socialismus, zkráceně nacismus, kombinoval prvky socialismu, nacionalismu, pangermanismu (tedy preference rasy před národem a ideje sjednocené „germánské“ Evropy), fašismu, rasismu (především antisemitismu) a eugeniky. Vznikl sjednocením koncepce fašistického státu (s jeho základními podmínkami, jako je nadřazenost funkce státu nad osobními zájmy a vůdcovský princip), rasistických teorií o nadřazenosti árijské rasy a nutnosti pokroku prostřednictvím konfliktu mezi vyšší a nižší rasou – samozřejmě s výhledem na vítězství rasy vyšší a likvidaci rasy nižší. Pasák tvrdí, že „Nacismus byl filozoficky triviálnější než fašismus, byl však politicky úspěšnější“. Nacistická ideologie byla vlastně koktejl pro všechny (samozřejmě všechny rasově vyhovující): ze socialismu si přivlastnila prvky kolektivismu a sociální demagogie, které vyhovovaly nižším vrstvám. Současně adaptovala prvky antibolševismu, který naopak vyhovoval vyšším vrstvám. Nacionalismus, obsažený v nacismu, konvenoval konzervativním silám. Antisemitismus pak vyhovoval jak vyšším, tak i nižším vrstvám: v jednom případě postihoval případné ekonomické konkurenty, v druhém případě příslušníky vyšší vrstvy, kteří „vykořisťovali“ rasově „nadřazenou“ vrstvu nižší. V mnoha směrech byl tedy nacismus radikálnější než fašismus, a podle Bedürftiga například „…v Mussoliniho stavovském členění společnosti a jeho lpění na monarchii a církvi spatřoval Hitler „konzervativní úpadkový jev“ “.
Nacistický politický program samozřejmě nevznikl jako hotové a ucelené učení a prošel také vývojem. Zpočátku měla v nacistické straně velké slovo skupina kolem socializujících nacistických ideologů, bratrů Otty a Gregora Strasserových. Ti požadovali vyvlastnění velkých podniků, podporovali bližší spolupráci se Sovětským svazem a nesouhlasili s Hitlerovou spíše středovou ekonomickou politikou. K této levicové frakci patřil původně i pozdější Hitlerův velký obdivovatel a ministr propagandy, Joseph Göbbels. Hitler s touto skupinou, původně mocnější než jeho vlastní křídlo, zpočátku spolupracoval, ale v roce 1930, když ji mocensky zcela překonal, tuto stranickou opozici zlikvidoval. Otto byl vyloučen z nacistické strany, a jelikož nebyl antisemitou, založil antihitlerovskou Černou frontu, spolek bývalých nacistů a Židů, která měla působit jako oponentní organizace vůči Hitlerovi. Posléze se zachránil emigrací do Československa a později dále do světa. Po válce se navrátil do Německa a až do své smrti v roce 1974 se neúspěšně snažil oživit svou levicovou formu nacismu. Gregor se účastnil politického dění po Hitlerově boku ještě do roku 1932, ale nakonec upadl i on v nemilost a v roce 1934 byl zavražděn během tzv. „noci dlouhých nožů“.
Hitlerovský nacismus uplatňoval vládu s využitím některých prvků fašismu. Oproti němu ale podstatně více aplikoval rasismus, především antislavismus a zejména antisemitismus, který nakonec vyústil v holocaust. Hitlerův nacistický stát byl založen na teorii o nadřazenosti germánské rasy a přizpůsobil si Nietzscheho teorii o nadčlověku. Jak uvádí Paxton, „Sám Nietzsche opovrhoval jak německým vlastenectvím, tak skutečnými antisemity, kteří se kolem něho vyskytli, a představoval si svého nadčlověka jakožto „svobodného ducha, nepřítele poroby, antiuctívače a obyvatele lesů““. Nacismus uplatňoval tzv. rasovou hygienu, čili oddělení „nerovnocenných“ ras a jejich života, které bylo prvním krokem k eliminaci z nacistického hlediska „nižší“ rasy.
Prvním projevem tohoto oddělení byly tzv. Norimberské zákony. Z nich vyplývající zásady byly tvrdě vyžadovány po celou dobu existence nacistické říše. Koneckonců, k nejzávažnějším proviněním, jakých se mohl dopustit například příslušník SS, patřil pohlavní styk s „rasově méněcennými osobami“. Tyto zákony, oddělení „ras“ a vyčlenění ras nižších mimo rámec normálního života, umožnily posléze tzv. „konečné řešení židovské otázky“, tedy vyvražďování Židů, odsunutých z dohledu příslušníků německého národa.
Kromě rasismu uplatňoval německý stát antimarxismus a vůbec antikomunismus. Jednak bylo marxistické učení svou příbuzností k nacionálnímu socialismu vlastně jeho přímým konkurentem, ale současně s nacismem kolidovaly komunistické principy internacionalismu a společenského anarchismu. Nacismus byl antidemokratický a prosazoval (a nakonec prosadil) odstranění parlamentarismu, politické plurality a demokracie. Uplatňoval tzv. sociální darwinismus, což znamená, že Darwinovy principy o přírodním výběru aplikoval místo na přírodní druhy na lidské rasy a na lidskou společnost vůbec. Právo na přežití měl podle nacistických teorií ten vyvinutější a silnější. Současně nacismus uznával primitivní princip Blut und Boden, krev a půda, kterým apeloval na tradiční germánské principy a relikty středověku – přináležitost k rodu, lidu a obdělávané půdě. Při vědomí akcentů, které nacismus kladl na tyto jak tradiční, tak relativně „revoluční“ hodnoty je otázkou, nakolik byly jaké z těchto hodnot skutečně míněnými hodnotami a nakolik je nacismus adaptoval ve snaze nabídnout všem vrstvám společnosti něco lákavého, nějaký důvod, proč by ta která vrstva mohla uvěřit nacistickému programu a mohla jej podporovat.
Příčin počátečního úspěchu nacistického hnutí bylo více. Jednak k nim patřila Versailleská smlouva a její následky, které většina Němců pociťovala jako nespravedlivé a tvrdé příkoří. V očích Němců jejich zem nepatřila k jedinému původci Velké války, a vzhledem k rozšířené legendě o tom, že německá armáda válku vlastně neprohrála, ale byla zrazena „ranou dýky do zad“, „kterou jí zasadili revoltující – a také židovské pikle“, pociťovala většina Němců vysoké reparace a zbrojní omezení, vyplývající z Versailleské smlouvy, jednak jako ekonomicky neúnosné, a jednak jako maximálně urážející.
Nacisté tento syndrom chytře využili a obrátili ve vlastní prospěch. Reparace způsobily v Německu hyperinflaci, k jejímž následkům se přidaly i následky celosvětové finanční krize. V Německu, ještě před několika lety císařství s omezeným politickým systémem, nebyla nijak vysoce rozvinutá demokracie, a většině národa ostatně ani nevyhovovala. Němci toužili po vládě silné ruky, která místo diskusí nabídne jasná a rychlá řešení, a takovou vládu jim nabídl nacismus. Ten od počátku, kromě národnostních témat, používal sociální rétoriku, přitažlivou pro dělnické a rolnické vrstvy, a oslovil tak značné procento národa. Svého přirozeného konkurenta, komunistickou ideologii, deklasoval odmítnutím jakožto ideologii židobolševickou, a tedy z principu škodící národním zájmům. Nacismus po celou dobu své existence využíval nacionalismus, vzniklý v 19. století, a na počátku století 20. silně zakořeněný v celé Evropě. S nacionalismem se pojilo využití tradičního antisemitismu, který ovšem nacisté posunuli do kvalitativně i kvantitativně zcela jiné roviny. Antisemitismus v prostší, a ne tolik vyhraněné a agresivní formě byl v Evropě před válkou velmi zdomácnělý – jak uvádí Nolte, „…obžaloby nikoliv sice jako u Hitlera proti Židům obecně, ale proti „mnoha“ Židům, lze nalézt také u Winstona Churchilla“.
Poté, co se nacisté dostali k moci, padly naděje socialistů a komunistů, že se nacistická strana přikloní k socialismu a že se v jejím podání bude jednat o sociální revoluci, vedenou dělníky a rolníky. Místo toho se strana plně přiklonila k fašistické koncepci všemocného korporativistického státu, podřízeného jedinému a neomylnému vůdci, a k vnitřní rasové politice. V politice zahraniční vsadila nacistická strana a jí řízený stát na agresivitu, dobývání po první světové válce ztracených pozic jakýmikoli prostředky a odmítnutí viny za válku, a samozřejmě také na odmítnutí následků této války, tedy Versailleské smlouvy a jejích dopadů. Tato politika přinesla straně samozřejmě mnohé sympatizanty nejen z militaristických kruhů, ale i z řad prostých Němců, kteří pociťovali tvrdý mír, částečně oprávněně, jako nespravedlivou křivdu. Tato agresivní politika ale nakonec Německo zavedla až do další světové války.
Nacistický stát a jeho rasové teorie byly ovšem vždy poplatné momentální potřebě, a třebaže navenek byly rasové Norimberské zákony téměř základním a nepřekročitelným stavebním kamenem třetí říše, ve skutečnosti leckdy musely pragmaticky ustoupit potřebám státu a jeho reprezentantů. I ve třetí říši existovali prominenti, kteří byli židovského původu, ale u nichž tento fakt nacistický aparát vzhledem k jejich potřebnosti prostě přehlížel, nebo rovnou zamlčoval.
Mezi takové osoby patřil např. SS-Sturmbannführer Emil Maurice, jeden z pěti prvních členů Hitlerovy ochranky, vůdcův osobní přítel a první nejvyšší velitel SA. Když se zjistilo, že tento aktivní a oddaný nacista je Žid, byl vyloučen z SS i ze strany a vyretušován z fotografií, na nichž byl zachycen ve společnosti vůdce. Vzápětí mu ale bylo obojí členství za zásluhy v tichosti vráceno, a samozřejmě, že Maurice nečekal osud ostatních Židů, kteří nebyli Hitlerovými přáteli. K mnoha dalším podobným případům patřili např. letecký konstruktér Willi Messerschmitt, nebo generální inspektor Luftwaffe, polní maršál Erhard Milch. Ostatně, při jedné příležitosti, kdy byla řeč o sporném rasovém původu jednoho z prominentních Němců, se říšský maršál a ministr vnitra Hermann Göring soukromě vyjádřil: „O tom, kdo je Žid, rozhoduji já.“
Oproti fašismu kladl nacismus podstatně větší důraz na rasové teorie. Tento rasismus měl hlavní vinu na rozpoutání 2. světové války a genocidě Židů a dalších skupin obyvatel. Porážka obou režimů, nejprve Itálie a v roce 1945 i Německa, vedla k zániku obou sesterských režimů a ke konci fašismu jako relevantní politické ideologie. Fašistická a nacistická ideologie byla v mnoha zemích postavena mimo zákon. V současnosti v Evropě ve všech zemích bují v nějaké formě neofašismus a neonacismus, ale nikde nemá sílu a možnosti, aby se stal skutečnou politickou silou, která by byla schopna ovlivňovat směřování toho kterého státu.
Relevantní hrozbou se naopak stávají různé formy neomarxismu, které se buď tváří, že nemají s marxismem nic společného, nebo rovnou deklarují, že marxismus je ve své podstatě dobrý a správný a v minulosti byl jen zneužit nesprávnými lidmi. Představit si podobnou drzou rétoriku u neonacistů je samozřejmě zcela absurdní, jenže marxismus na rozdíl od fašismu a nacismu mimo zákon fakticky nikdy postaven nebyl. .
3. Další evropské mutace fašismu
Kromě Německa a Itálie v Evropě nevznikly žádné další relevantní fašistické režimy. V ojedinělých případech fašistické režimy v některých státech sice vládly, ale vždy se jednalo o státy loutkové, závislé na podpoře a politice Německa. K takovým státům patřilo třeba ustašovské Chorvatsko v letech 1941-1945, nebo silně antisemitské Szálasiho Maďarsko na přelomu let 1944-1945.
V jiných evropských státech vládly konzervativní diktatury s fašistickými rysy, ovšem bez vlastní propracované fašistické ideologie. Mezi takové státy lze počítat například frankistické Španělsko (1939-1975), Salazarovo Portugalsko (1933-1974), autoritativní režim kancléřů Dollfusse a Schuschnigga v Rakousku v letech 1933-1938, Metaxasovu diktaturu v Řecku v letech 1936-1941 nebo klerofašistický Slovenský štát (1939-1945). Přitom ale nelze vycházet z toho, že tyto režimy byly nutně ideovými nebo skutečnými spojenci italského fašismu, nebo německého nacismu: Franko sice během španělské občanské války rád akceptoval německou a italskou vojenskou pomoc, ale za 2. světové války se na německé straně nijak neangažoval, zůstal neutrální a po boku Wehrmachtu dovolil bojovat pouze několika tisícům španělských dobrovolníků, tzv. Modré divizi. Salazarovo Portugalsko dokonce fašistickou stranu zakázalo a za 2. světové války dodržovalo odstup od nacistického Německa ještě úzkostlivěji. Spojencům dokonce poskytlo jako opěrné body Azory a Madeiru a v roce 1949 se bez problémů stalo členem NATO. Dolfuss pociťoval nacismus jako konkurenci, nejprve zakázal v Rakousku NSDAP, a poté byl několika rakouskými nacisty zavražděn. Schuschnigg byl donucen k odstoupení Hitlerovým exponentem Seyss-Inquartem, načež bylo Rakousko připojeno k říši a bývalý kancléř strávil celou válku v německém koncentračním táboře. Metaxas se postavil italskému vojenskému vpádu, úspěšně ho odrazil, a třebaže záhy zemřel, jím konstituovaný stát se octl záhy ve válce s Hitlerovým Německem, kterou přirozeně prohrál. Tisovo Slovensko naopak patřilo mezi věrné spojence nacistické říše. Zúčastnilo se s ní přepadení Polska a angažovalo se dvěma divizemi i v tažení proti SSSR. Někteří bývalí členové Hlinkovy Gardy byli v roce 1945 dokonce zařazeni jako příslušníci SS-Slowakei Grenadier Regiment Nr. 1 „Hlinka Garde“ v rámci Kampfgruppe Wallenstein.
V mnoha dalších evropských zemích existovaly vlivné fašistické organizace, nikdy se však nedostaly k významnému podílu na moci. K takovým organizacím patřila třeba Britská fašistická unie Oswalda Mosleye, založená roku 1932 a ve svých počátcích sdružující až 50 tisíc členů. Dalšími podobnými organizacemi byli klerofašističtí rexisté z belgického Valonska pod vedením Léona Degrella, kteří byli významným zdrojem rekrutů dobrovolnické divize Waffen-SS Wallonie, nebo třeba česká organizace Vlajka, později ČNST Vlajka, kterou ovšem nakonec okupační úřady zakázaly a její představitele zavřeli do koncentračního tábora.
Po skončení 2. světové války byl fašismus i nacismus ve většině zemí světa postaven mimo zákon. To ale neznamená, že zcela zmizel. I v dnešní době existuje v mnoha evropských zemí řada stran, které k nacismu, ať už skrytě, nebo i poměrně otevřeně inklinují. Tyto strany a skupiny lze spíše než jako nacistické či fašistické označovat jako neonacistické a neofašistické, a jejich výskyt a aktivita vzrostly s koncem 20. století. Rozdíl mezi nacismem a neonacismem je jednak v jejich časovém vymezení, jednak v odklonu od pangermanismu a myšlenek o vyvolenosti německého národa. Dalo by se říci, že neonacismus je oproti nacismu do jisté míry internacionální, že se přizpůsobil podmínkám a době. Neonacistické zaměření proti multikulturalismu, přistěhovalcům, Židům, menšinám, liberálům a levičákům však zůstalo stejné.
Přístup státu k neonacismu se v různých zemích liší. Ve Spojených státech nebo v Dánsku je jeho propagace chráněna coby součást svobody slova a politického přesvědčení. V jiných zemích, jako třeba ve Francii, v České republice a samozřejmě v Německu, je otevřené propagování neonacistických myšlenek zakázáno zákonem. Samo definování fašistických a nacistických tendencí v politických názorech stran i jednotlivců je poměrně problematické, protože, jak trefně uvádí Bedürftig, „…pojem sám byl v důsledku komunistického jazykového úzu, jenž nakonec jako „fašistické“ označoval všechny formy měšťanské vlády, devalvován v paušálně diskvalifikující nálepku“.
4. Český fašismus
Počátky českého fašismu se datují do roku 1922, kdy eskaloval český nacionalismus, vyprofilovaný jako protiněmecký a nacházející ohlas hlavně v okruhu národních demokratů. Zpočátku měl poměrně mlhavý program. Podle Pasáka „Byl výbojně nacionální, zaměřený hlavně proti Němcům, ale i “ jiným cizákům“, brojil proti internacionalistickým socialistům a „národně vlažnému“ Hradu, byl prostoupen antisemitismem, horoval pro vládu silné ruky a očistu státu…přestože zdůrazňoval sociální spravedlnost, rezolutně odmítal „cizácký Marxův socialismus“ “.
Zpočátku vyvíjelo aktivní činnost hnutí Červenobílých, Národní hnutí a skupina Českoslovenští fašisté. Silná fašistická hnutí vznikla také na Moravě. Od počátku se projevovala snaha po vytvoření jednotného vedení. K jakémusi pokusu o fašistické sjednocení došlo roku 1923, ale okamžitě vznikly i různé rozpory a třenice. Ty pak byly charakteristické pro českou fašistickou scénu po celou dobu jejího trvání. Program jednotlivých fašistických frakcí byl nadále nejednotný a zmatený, ale v podstatě fašisté „nešetřili radikalismem při „obraně zájmů“ národa, zdůrazňovali „jednotu národa“, „národní stát“, „blaho vlasti“, přičemž zvýrazňovali „horoucí vlastenectví“ a „národovost“. Němce chtěli trestat „na hrdle i na statcích“. Dělníci měli dosáhnout lepších životních podmínek cestou klidného vývoje ve spolupráci s kapitalisty“.
V roce 1926 došlo ke splynutí všech českých fašistických organizací. Po italském vzoru vznikla Národní obec fašistická, NOF, a ve spojení s ní se začalo objevovat jméno generála bývalých československých legií na Rusi, Radoly Gajdy. Na Slovensku vyvíjela aktivitu Rodobrana, kde figurovali lidé jako Šaňo Mach a Vojtech Tuka. Na podzim zachytila policie zprávy o připravovaném fašistickém převratu, který měla podporovat i Národně demokratická strana. Masaryk a jeho hradní křídlo proti fašismu ostře vystoupili. Gajda, jako politický dobrodruh, bytostný antikomunista a krajní oponent Masarykova oblíbence Beneše byl poslán na nucenou dovolenou a stal se objektem složité politické hry. Jejím výsledkem bylo kárné řízení, odsouzení a Gajdova degradace. Následně Gajda teprve fakticky vstoupil do politiky, když se stal v roce 1927 vůdcem NOF. „Cílem českého fašistického hnutí bylo vytvoření korporativního státu, jehož podstatou bylo nahrazení „demokracie parlamentní…mocí stavovskou“. Oporou státu, která vycházela z Mussoliniho koncepce, měly být stav zemědělský, dělnický, obchodníků, živnostníků a duševních pracovníků“.
Koncem 20. let se aktivita fašistů vystupňovala a docházelo k četným incidentům, z nichž nejzásadnějším byl pokus o fašistický puč v kasárnách v Brně-Židenicích v roce 1933. NOF se postupně dostávala do krize a postupem času se sloučila se Stříbrného Národním sjednocením. Kromě ní působily v Československu i další fašistické organizace, jako např. Vlajka (od roku 1930), ale žádá z nich se až do války nestala relevantním hráčem na politické scéně.
Specifickým tématem je činnost českých fašistických organizací za války a jejich kolaborace s nacismem. Pozadí českých fašistických organizací a jejich činnosti za okupace je poměrně složité. Vcelku se tyto organizace dají rozdělit do tří kategorií: do první z nich spadají nacionálně česky zaměřené organizace, které se vůči Němcům vymezovaly. Do druhé kategorie pak skupiny, které nacistickou politiku akceptovaly, a do třetí kategorie organizace, které se s touto politikou a ideologií zcela ztotožnily a pomáhaly jí prosazovat. Pokud bychom měli uvedené organizace rozlišit podle projevů, pak třeba NOF byla převážně politizujícím uskupením. Vlajka sice politikařila také, ale prostředkem k prosazení jejích cílů bylo, kromě propagandy, především násilí. Hlavní náplní činnosti členů Vlajky pak bylo slídění a denunciantství (udávání) na všech úrovních. Svatoplukovy gardy (původně před válkou vzniklé jako Gajdovy gardy, a posléze odštěpené od NOF) pak stály na opačném konci spektra: byli to radikální bitkaři, kteří politiku prosazovali především prostřednictvím obušku, a pro které byla i Vlajka v podstatě „měkká“.
Jak ale uvádí Frommer, při kolaboraci, z jejich pohledu při spolupráci, „nacisté upřednostňovali tradiční konzervativní elity před místními fašisty…v očích Hitlera a jeho spolupracovníků nacionální socialismus nebyl na export… (a uvědomovali si)…že místní konzervativci, a to i ti vůči nacistům zdrženliví, jsou schopni získat větší důvěru lidu než obecně zavržení radikálové z extrémní pravice“. Přínos českých fašistických organizací pro okupační režim je diskutabilní. Národ tyto odrodilce bojkotoval, pokud mohl, a pokud je bojkotovat nemohl, dával si na ně alespoň dobrý pozor, snažil se s nimi nedostat do konfliktu a pokud možno ani do kontaktu. „Co se týče českých fašistů, nacistická bezpečnostní služba SD pohrdavě prohlašovala, že jejich vůdci jsou „důstojníci bez vojska“ “.
Vlajka, vzniklá v roce 1930, později, po sloučení se Svatoplukovými gardami a Národní árijskou kulturní jednotou používající název ČNST (Český nacionálně socialistický tábor) – Vlajka, byla před válkou vyhraněna striktně protiněmecky, ale po okupaci převzala beze zbytku nacistický program. Byla silně antisemitskou organizací, která se snažila vydobýt si podíl na protektorátní moci na úkor Národního souručenství a vlády a alespoň zpočátku byla podporována některými složkami nacistického aparátu, především Gestapem a SD. Později se ale podpora nacistů přenesla na vysloveně poslušné a neautonomní kolaborantské organizace, reprezentované ministrem Emanuelem Moravcem a aktivistickými novináři. Počátkem roku 1943 byla Vlajce pro opakovanou kritiku ostatních proudů české kolaborace zastavena činnost, a její čelní představitelé skončili v koncentračních táborech.
NOF čili Národní obec fašistická byla českou fašistickou politickou stranou, vzniklou ve 20. letech 20. století a spojenou především s osobou bývalého generála legií, Radoly Gajdy. V době mnichovské krize byla zastáncem boje proti německé agresi, ale v podmínkách Protektorátu se její vůdce, Gajda, podřídil přání státního prezidenta Háchy. V zájmu jednoty protektorátního politického života pod křídly Národního souručenství činnost NOF zastavil a stranu v květnu roku 1939 rozpustil. NOF byla později, oficiálně už bez Gajdy, obnovena, a stála na pozici strany, ideově spřízněné s okupačním režimem; stále však nicméně chtěla být rovnocenným partnerem nacismu. To ovšem okupantům nestačilo, požadovali slepou oddanost a naprostou kolaboraci, bez náznaku autonomního myšlení a cílů, jakou jim poskytoval například Emanuel Moravec. I činnost NOF byla tedy na počátku roku 1943 zastavena.
Svatoplukovy gardy byly agresivní fašistickou organizací, která měla své kořeny v NOF a působila především na Ostravsku. Její snahou bylo vyrovnat se německým SA nebo SS, a z tohoto důvodu se těšila jisté ochraně Gestapa. Na počátku války se spojila s Vlajkou, ale záhy začala opět vyvíjet samostatnou činnost, zaměřenou dokonce i proti „nedostatečně tvrdé“ Vlajce. Své stoupence si Svatoplukovy gardy díky své primitivní agresivitě získaly především mezi spodinou.
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě bylo organizací, vzniklou v červnu 1942, kterou vedl ministr Moravec a v jejímž vedení byli převážně bývalí vlajkaři. Moravec byl bývalý československý legionář, původně velký vlastenec a ambiciózní osoba, ale v podmínkách okupace se změnil na člověka, který se stal symbolem servilní kolaborace. Moravec věřil, že jediná šance na přežití národa spočívá v naprosté spolupráci s německým nacismem, v uznání jeho ideologie a cílů a ve snaze nalézt si po jeho boku své místo v nově budované Evropě.
Popud k založení Kuratoria dal zastupující říšský protektor Heydrich, jeho založení se ale už nedožil. Kuratorium bylo čistě kolaborantskou organizací, která měla za úkol vychovávat českou mládež v duchu nacismu, a jež měla neomezenou podporu okupantů. Patřila k aktivistickým organizacím, jejichž představitelé se snažili „v nové Evropě Čechům zajistit místo jako loajálním pomocníkům třetí říše“. V praxi ale její dopad na mládež, nehledě na hromadné, propagačně dobře využité akce, nebyl velký. Naopak, mnohé akce Kuratoria posloužily mládeži k tomu, aby potměšile a skrytá v davu projevovala názory, které se okupantům ani kolaborantské Moravcově skupině vůbec nelíbily. Po dvou letech bylo jasné, že myšlenku, s kterou bylo Kuratorium založeno, se realizovat nepodařilo, a že se organizace v podstatě vymkla z rukou. Dokonce i v samotné centrále Kuratoria vznikly nakonec odbojové skupiny, nehledě na to, že vedoucími organizace byli jinak přesvědčení nacisté a kolaboranti.
Česká pracovní fronta byla, stejně jako Kuratorium, příkladem čistě kolaborantské organizace, založené na zásadách boje proti komunismu a marxismu. Byla součástí ČNST-Vlajky, obdobou Deutsches Arbeitsfront, tedy německé „odborové“ organizace, a soustřeďovali se v ní udavači a informátoři Gestapa a SD. Těmito složkami také byla přirozeně podporována, ale dělnictvo jí nikdy nepřijalo za svou.
Česká liga proti bolševismu vznikla v prosinci 1943, a byla také organizací, podnícenou shora. Měla být dokladem toho, že český národ si je vědom nebezpečí bolševismu a chce se zapojit do boje proti němu. Ve vedení ligy se sešli čelní nacisté, např. z Kuratoria a Veřejné osvětové služby, stejně jako lidé, kteří tam byli nadekretováni a nepovedlo se jim ubránit se. Za ustavením ligy stál plnou silou opět ministr Moravec. Hlavní činnost ligy sestávala z přednášek a veřejných shromáždění. Ta byla občany z donucení sice hojně navštěvována, ale propaganda ligy zůstala bez většího dopadu, a skončila v podstatě fiaskem.
Mnozí lidé byli postupně či najednou členy několika různých organizací: například do Vlajky přešlo po prvním ukončení činnosti NOF určité procento jejích členů. Česká fašistická scéna byla vůbec charakteristická neustálým odštěpováním a slučováním různých organizací a značnou nekonzistencí.
Při poválečných retribucích, tedy zákonné odplatě za zločiny, spáchané po dobu okupace, bylo postihováno členství ve fašistických organizacích, vyjmenovaných v seznamech. Jeden seznam byl vydán v souvislosti s tzv. velkým retribučním dekretem č. 16/1945 Sb., a obsahoval především organizace německé. V některých bylo trestné pouhé členství (SS, SA), v některých dekret postihoval pouze tzv. činovníky (např. NSDAP). Rozdělení na organizace, které byly zločinné a v nichž bylo trestné pouhé členství, a na organizace, jejichž prostí členové nebyli souzeni, nebylo totožné s mezinárodním pohledem: např. SA byly v Československu vyjmenovány mezi organizacemi prvního typu, zatímco mezinárodní tribunál v Norimberku je hodnotil benevolentněji a mezi zločineckými organizacemi je nevyjmenoval. Na druhou stranu Gestapo bylo za zločineckou organizaci označeno a v Československu byli jeho členové sice zajištěni ve vazbě, ale pokud se jim nepodařilo prokázat konkrétní provinění, byli zařazováni bez dalšího postihu do odsunu.
Podobný případ byly SS: norimberský tribunál je označil za zločineckou organizaci en bloc (s výjimkou jezdeckých, Reiter-SS, která měla zákulisní politické důvody) a členství v nich bylo trestné i podle velkého dekretu. V praxi ale retribuční orgány (podle pokynu ministerstva vnitra) začaly brzy rozlišovat mezi dlouholetým a dobrovolným členstvím ve všeobecných (Allgemeine) SS a brannou službou u vojenských (Waffen) SS, která mnohdy trvala pouze několik měsíců a ke konci války nemusela být ani dobrovolná (docházelo k odvodům, nebo transferům celých jednotek pod SS). Třebaže tato praxe nebyla podložena legislativním rozhodnutím, byli členové Waffen-SS, pokud se na ně nenalezlo konkrétní trestní obvinění, mnohdy zařazováni bez postihu do odsunu.
Postih podle velkého dekretu, a tedy i členství v německých fašistických organizacích, se netýkalo, jak by se mohlo zdát, pouze Němců. Mnozí Češi, nebo lidé ze smíšených rodin, přijali za války německou státní příslušnost, nebo se dokonce přihlásili k německé národnosti. Jako takoví samozřejmě mohli vstoupit i do německých organizací. Pokud ovšem retribuční orgány po válce usoudily, že takový člověk je českého, slovenského, nebo jiného slovanského původu, mohl být postižen dokonce víc, než „etnicky čistý“ Němec (např. služba ve Wehrmachtu, pro Němce samozřejmě beztrestná a povinná, mohla být a často byla u lidí českého původu posouzena jako služba v cizí armádě a vojenská zrada). Příkladem takto tvrdého postihu je třeba syn protektorátního ministra národní osvěty, Igor Moravec. Tento původem Čech (po matce dokonce Rus), který za války přijal německou státní příslušnost, sloužil dobrovolně u Waffen-SS v hodnosti důstojnického čekatele. Jako syn nejvyššího kolaboranta by byl za přijetí německé příslušnosti a službu v SS nepochybně potrestán tvrdě. Stejně dopadl jeho bratr Jiří, který na otcův nátlak sloužil nijak nadšeně a svědomitě ve Wehrmachtu, odkud nakonec dezertoval, nicméně po válce byl za to odsouzen na sedm let. Po válce Igor při zatýkání ovšem zastřelil jednoho a postřelil druhého policistu, a v roce 1947 byl MLS odsouzen k trestu smrti a oběšen.
Druhý seznam byl vydán v souvislosti s tzv. malým dekretem, tedy s dekretem č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. Právě tento druhý seznam, který byl přílohou směrnic ministerstva vnitra k provedení dekretu, vyjmenovával české fašistické organizace. Třebaže teoreticky bylo trestné i pouhé členství v nich, v praxi se začalo brzy rozlišovat mezi tzv. prostým členstvím, kdy obviněný nepřekročil své členské povinnosti, a mezi tzv. aktivním členstvím, kdy člen byl funkcionářem, chodil na schůze, odbíral stranický tisk atd. Běžní členové podle dekretu postihováni nebyli. I když před trestně nalézacími komisemi stáli, většinou si vyslechli osvobozující verdikty: pokud jejich členství nepřekročilo rámec běžných členských povinností, nebyla shledána skutková podstata provinění proti dekretu. Jejich postih byl ovšem proveden jinak: podle pokynů ministerstva vnitra jim měla být národními výbory ve voličských seznamech vyznačena překážka volebního práva (tzn. že jako bývalí prostí členové fašistických organizací nemohli volit), a navíc jim nebylo vydáváno tzv. osvědčení o národní spolehlivosti. Toto opatření paradoxně nemělo žádné legislativní opodstatnění: začalo být po válce vydáváno a vyžadováno živelně, a teprve po roce bylo upraveno pouhým oběžníkem ministerstva vnitra. Odepření potvrzení o národní spolehlivosti s sebou ovšem neslo velmi sníženou možnost uplatnění na trhu práce, vylučovalo státní službu a tak podobně.
Zdroje:
BEDÜRFTIG, Friedmann: Třetí říše a druhá světová válka. Prostor, Praha 2004
FROMMER, Benjamin: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Academia, Praha 2010
KERSHAW, Ian: Hitler. Profiles in power. Longman Pub Group, London: 1991
KLIMEK, Antonín: Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003
KLIMEK, Antonín:Vítěz, který prohrál: generál Radola Gajda. Paseka, Praha 1995
KMOCH, Pavel: Provinění proti národní cti. Academia, Praha 2015
NOLTE, Ernst: Fašismus ve své epoše. Argo, Praha 1999
PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945.Práh, Praha 1999
PAXTON, Robert O.: Anatomie fašismu. NLN, Praha 2007
PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří: Synové Emanuela Moravce. Historie a vojenství 1/2009, roč. LVIII, s. 79-89
UHLÍŘ, Jan B.: Emanuel Moravec. Český národní socialista. Historie a vojenství 2/2006, roč. LV, s. 25-39
UHLÍŘ, Jan B.: Emanuel Moravec. Český národní socialista (II. část-dokončení). Historie a vojenství 3/2006, roč. LV, s. 49-63
VAJSKEBR, Jan: Nápravné útvary SS v Protektorátu Čechy a Morava. Historie a vojenství 1/2009, roč. LVIII, s. 62-70
