Článek
Flakturmy byly stavěny od roku 1940, kdy začaly nálety na Berlín. Osobní zájem na jejich stavbě projevil Adolf Hitler, dokonce se dochovaly nějaké nákresy, jak si tyto obranné stavby představoval. V době války, kdy platila stavební uzávěra a stavěly se pouze vojenské a strategické objekty, měly Flakturmy v zásobování materiálem prioritu. Architektem všech věží v říši byl Friedrich Tamms (1904-1980).
Flakové věže měly samozřejmě zajišťovat obranu města proti bombardérům, což mělo být umožněno tím, že o několik metrů převyšovaly městskou zástavbu a z jejich střešních platforem byl dokonalý rozhled. Byly vyzbrojeny škálou protiletadlových kanónů, od 2 cm a 3,7 cm až po obrovské automatické, původně námořní dvoukanóny ráže 12,8 cm. Druhým účelem věží samozřejmě bylo poskytnout protiletecký kryt okolnímu obyvatelstvu. Věže měly kadenci palby až 8000 ran za minutu, dostřel 14 km (těžký flak až 20 km) a ovládaly prostor v okruhu 360 stupňů.
Flaková věž I. generace
Protiletadlové věže byly postaveny nejdříve v Berlíně. Jednalo se o první generaci těchto staveb, které vlastně moc jako věže nevypadaly. Připomínaly spíše robustní středověké kastelové hrady s věží v každém rohu, postavené ovšem nikoli z kamene, ale z železobetonu. Věže byly stavěny vždy v párech. Jedna z nich byla vlastní bojová věž, vybavená většinou čtyřmi těžkými flakovými dvojčaty a až deseti dvou a čtyřhlavňovými flaky lehčími. Druhá byla nedaleká věž řídící, ozbrojená jen lehčeji, pro vlastní obranu. Disponovala ale hlavně velkými stereoskopickými dálkoměry a radarem Würzburg.
Bojová věž (Gefechtsturm neboli G-turm) první generace měla rozměry 70,5 krát 70,5 metrů a výšku 39 metrů. Síla stěn byla tři a půl metru, stropnice pak dosahovala tloušťky pěti metrů. Řídící věže (Leitturm čili L-turm) byly menší, 50 krát 23 m, ale se stejnou výškou, 39 m. Stejná zůstala i síla stěn a stropů.
Flaková věž II. generace
Následovaly stavby v Hamburku, a nakonec ve Vídni. Druhá generace věží byla stále ještě hranatá, ale již kompaktnější, bez vysunutých věží v rozích. Jejich rozměr byl 57 krát 57 m při výšce 41,6 m u věží bojových, 50 krát 23 m a výška 44 m u věží řídících.
Gefechtsturm III. generace
Třetí generace věží, kterou můžeme vidět právě ve Vídni, byla už zcela jiná, a konečně vypadala jako věže. Bojová věž měla tvar válce o průměru 43 m a výšce 55 m s barbetami pro lehčí flaky při horním okraji. Řídící věž byla štíhlá stavba obdélníkového průřezu, 51 metrů vysoká, také s barbetami pro lehké flaky.
Stavba Gefechtsturm II.generace
V říši bylo postaveno celkem osm Flaktürme: tři v Berlíně, tři ve Vídni a dvě v Hamburku. Samostatné flakové objekty měly i Stuttgart a Frankfurt, menší objekty pak Angers ve Francii a ostrov Helgoland. Plánována byla výstavba dalších věží ve Vídni, Berlíně, Mnichově, Hamburku a Brémách. Na Hitlerův popud se ovšem plánovaly také stavby tzv. bateriových věží s třikrát většími rozměry a výzbrojí. Jak už to ale tak u Hitlerových megalomanských vizí chodilo, k jejich realizaci z logických důvodů naštěstí už nedošlo.
Každá z věží fungovala jako kompletně vybavená jednotka, včetně nemocnice a vysílací stanice. Poskytovala možnost úkrytu pro 10 000 lidí a materiál, ve věžích byly ukrývány třeba i umělecké sbírky. V Berlíně se údajně při dobývání města Sověty v jedné věži první generace směstnalo až 30 000 lidí. Věže byly v podstatě neporazitelnými pevnostmi, odolávaly i palbě gigantických 203 mm houfnic. Ve Vídni i v Berlíně věže čelily i pozemním jednotkám, které je ale nebyly schopny dobýt. Věže měly minimum otvorů, kromě vstupních dveří neměly žádná okna a silné stěny v podstatě nebylo možné prorazit. Stačilo tedy jen zablokovat dveře a obránci se už nemuseli o nic dalšího starat. Věže se vzdávaly jako poslední objekty ve městě, až když bylo jasné, že se už není proč bránit, nebo když došly zásoby. Zbývá dodat, že svůj původní účel věže nikdy nijak zásadně nesplnily; například ve Vídni, na rozdíl od Berlína, není doložen jediný případ sestřelu letadla flakovou věží.
Gefechtsturm II. generace ve vídeňském Arenbergparku
Nejblíže můžete flakové věže vidět právě ve Vídni. Tři vídeňské Flakturmy (tedy tři dvojice věží) jsou dochovány dodnes. Systém je uspořádán do trojúhelníku s centrem u Svatoštěpánské katedrály (podobně tomu bylo v Berlíně). Ve Vídni byly nakonec postaveny věže dvou generací (III., III. a II.), které mají různou výšku. Jejich střelecké platformy jsou ale z důvodu koordinace palby ve stejné nadmořské výšce. Tato skutečnost je dodnes patrná: vzhledem k neexistenci moderní výškové zástavby ve Vídni stále dohlédnete z jedné věže na druhou, všechny přečnívají okolní domy o několik metrů.
Vídeňská Gefechtsturm v Augarten
Po válce přišla samozřejmě nejprve snaha o destrukci zbytečných obrů. Ne všude ale byla úspěšná. Jednalo se o velký technický problém, který vyžadoval spoustu výbušnin a strojní i manuální dřiny při odklízení suti. Ve Vídni se k problémům přidala i blízkost obytných budov. Samozřejmě se přemýšlelo, co dál. Vznikly nejrůznější plány – přeměna staveb na kulturní střediska nebo idea obložit je mramorem a změnit na památníky padlých vojáků.
Odstřelená věž v Berlínské ZOO
V Berlíně se destrukce s velkou námahou podařila. Nejstarší Flakturm I v Berlínské ZOO, uvedená do provozu v dubnu 1941, byla zlikvidována. 30. srpna 1947 započal odstřel, jenž pokračoval v září 1947 a červnu 1948. Flakturm II ve Friedrichshainu, ve službě od října 1941, byla odstřelena 20. dubna a 2. května 1946 a její trosky byly zasypány. Flakturm III v Humboldthainu, v provozu od dubna 1942, byla 28. února 1948 částečně odstřelena a na jejích troskách je dnes vyhlídka.
Z Flakturmu v Hamburku je dnes luxusní hotel
Flakturm IV ze října 1942, respektive její G-turm v Hamburku-Heiligengeistfeldu, byla přestavěna na obytnou budovu. V roce 2019 začala náročná přestavba a přístavba, od letošního roku je z bunkru luxusní hotel. L-turm byla odstřelena. Flakturm VI v Hamburku-Wilhelmsburgu z října 1943 byla 17. října 1947 poškozena zevnitř. Nějaký čas sloužila jako elektrická rozvodna, dnes je nevyužívána.
G-Turm Flakturmu V z července 1944 ve Vídni-Stiftskaserne v Esterházyparku má v používání rakouská armáda, L-Turm je využit jako lezecká stěna, obrovité vivárium a muzeum mučení.
Leitturm v Esterházyparku
Flakturm VII ve Vídni-Augarten je ze všech postavených objektů nejmladší. Rozkaz ke stavbě vídeňských věží byl vydán 9. září 1942, věže v Augarten byly dokončeny až v lednu 1945. Ve Vídni byl architekt Friedrich Tamms zastupován Antonem Ruschitzchkou, stavební dozor měl Franz Fuhrmann ze stavebního úřadu Vídeň. Vojenský velitel stavby byl major Wimberger. Stavbu realizovala firma Philipp Holzmann und Gottlieb Tesch, ale na stavbě spolupracovalo i mnoho menších firem. Zásobování materiálem měla na starost Organization Todt. Při výstavbě panoval chronický nedostatek pracovníků, postupně bylo využito i mnoho vězňů a totálně nasazených.
G-turm má výšku 55 m a je největší ve Vídni. Vyzbrojena měla být čtyřmi dvojkanóny 12,8 cm a čtyřmi čtyřhlavňovými flaky 2 cm. Ty ale údajně nebyly instalovány, pravděpodobně z časových důvodů. Boční palposty (barbety) pro lehké flaky byly vzhledem k jejich dezintegraci částečně strženy v roce 2007 a věž byla zpevněna ocelovými lany. L-turm, stojící nedaleko, je ze všech věží nejmodernější. Má 11 pater a výšku 51 m.
G-Turm VII v Augarten byla roku 1946 při explozi uskladněné munice uvnitř v horní části silně poškozena. Obě věže jsou dnes nevyužité a prázdné. Jsou částečně ve vlastnictví města, částečně státu a od roku 2000 jsou památkově chráněny.
Využita je ale poslední, Flakturm VIII ve Vídni-Arenbergparku z října 1943. V prostorách G-Turm má svůj depozitář Muzeum užitého umění; L-Turm je kromě občasných výstav běžně nevyužívaná.
Zdroje:
BAUER, Ute: Die Wiener Flaktürme im Spiegel Österreichischer Erinnerungskultur.Phoibos Verlag, Wien 2003
FOEDROWITZ, Michael: The Flak Towers in Berlin, Hamburg and Vienna 1940–1950. Schiffer Publishing, Atglen 1998
