Pražské povstání - den čtvrtý

7. května večer obsadila Jesenici rota SS, ustupující z Prahy, a zatkla 20 rukojmí. Ty rota propustila ráno 8. května, kdy obec opustila. Po celý den sílil proud jednotek, ustupujících z města. Jednotlivce a malé skupinky místní povstalci zajímali a umísťovali do zajateckého tábora na jižním okraji obce. Nedaleko vznikl sklad zabavených zbraní, munice a vozidel. 11. května bylo v zajateckém táboře v Jesenici zajištěno už 7000 zajatců, v dalším táboře pak 700 německých civilistů. Větší kolony procházely se zbraněmi a nikdo se je odzbrojovat raději nesnažil.

8. května kolem osmé hodiny ranní se podařilo povstalcům (údajně ve spolupráci s vlasovci) odstřelit skály nad silnicí u Skochovic a přerušit týlovou komunikaci Kleinovy skupiny. Německé posily z Hradištka pak musely postupovat přes most v Davli a přes Petrov na Jesenici, tedy do prostoru druhé, východní skupiny Wallensteinu.

Pod Barrandovem bojová skupina Klein 8. května povraždila dvě desítky povstalců, které se jí podařilo překvapit a zajmout. Týž den zajali vojáci Kampfgruppe v Hlubočepích místního studenta, poté co ho oloupili, mu zaživa vyloupali oči, uřízli uši a pohlavní úd a teprve potom jej dobili. V Hlubočepích i na Barrandově bylo po bojích nalezeno několik mrtvých, kteří byli Kleinovými vojáky ubiti, uškrceni, měli vyrvané vlasy a následně byli mnohočetnými ranami zastřeleni, nebo byli za spoutané nohy usmýkáni za autem. Ještě ve dnech 8. a 9. května padlo v úseku Barrandov – Hlubočepy – Zlíchov v boji s Kampfgruppe Klein celkem 168 povstaleckých bojovníků.

Mnozí němečtí vojáci, často opilí a už při vědomí skutečnosti, že americká armáda do Prahy nedorazí, místo koordinovaných bojových akcí vykrádali opuštěné byty, hledali jídlo, cennosti, sháněli se po civilním oblečení a zapalovali domy. Na některých místech přesto docházelo k vyjednání dočasného příměří. Během dne 8. května Kampfgruppe Jörchel postupně opouštěla pozice v Podolí, Braníku, Hodkovičkách, na Pankráci, Spořilově nebo v Michli a stahovala se směrem ke Krčskému a Kunratickému lesu, Lhotce a k Modřanům. Ale teprve navečer, po podpisu podmínek kapitulace mezi německými jednotkami v Praze a ČNR, kdy měl v šest hodin nastat klid zbraní a spořádaný ústup německých jednotek na západ, začal pomalý, ale stále se zrychlující exodus.

Sice ještě stále docházelo ke sporadické střelbě a k doznívání chaotických bojů, k některým německým jednotkám se zpráva o kapitulační dohodě dostala se zpožděním, některé jednotky povstalecké odmítly vyklidit barikády na trase ústupu Němců, ale postupně se oběma stranám dařilo dohodu prosadit a Němci začali opouštět město. V ulicích místy hořely domy a plyn, unikající z rozstřílených pouličních lamp. Nejpozději během večera a noci z 8. na 9. května se německé skupiny, s výjimkou KG Klein a části KG Jörchel stáhly z většiny dobytých prostorů. Ústup, který začal 8. května kolem šesté hodiny večer, trval celou noc, a zcela neskončil ještě ani ráno.

Jeho příčinou nebylo ohrožení sovětskou Pražskou operací, o které ostatně Němci neměli příliš informací, ale skutečnost, že Německo kapitulovalo a velení vydalo příkaz k ústupu na západ. Jménem německých branných sil v protektorátu kapituloval ve čtyři hodiny odpoledne do rukou ČNR jejich vrchní velitel, generál Toussaint. Druhý kapitulační protokol podepsal za jednotky, útočící na Prahu, generál Reimann. Vrchní velitel SS v Čechách a na Moravě, hrabě Pückler, se kapitulačním protokolem řídit nechtěl, ale K. H. Frank mu nařídil, že je závazný i pro jeho jednotky. Kapitulační protokol garantoval německým silám, poté, co složí zbraně, volný odchod z města. Rozumělo se samo sebou, že němečtí vojáci a s nimi desítky tisíc civilistů budou směřovat na západ.

Pokud by si Němci byli skutečně vědomi bezprostředního nebezpečí sovětského postupu ze severu, těžko by někdo z nich ještě ráno ve městě zůstal, a těžko by kolona pražské posádky, Kampfgruppe Der Führer, se kterou ustupoval i K. H. Frank s rodinou a která se nad ránem vydala směrem na Rokycany a Plzeň, nocovala v Dejvicích. Informace o postupu Sovětů na Prahu neměli nejen Němci, ale ani ČNR a nikdo na povstalecké straně. Kolem třetí hodiny ranní dorazily k severním pražským předměstím první sovětské tanky, jejichž velitelé se, překvapeni absencí předpokládaného odporu, rozhodli počkat na denní světlo.

Pražská posádka Wehrmachtu, KG Millowitz a KG Reimann odevzdaly v souladu s podmínkami příměří osobní zbraně, těžkou techniku odstavily na okraji města. KG Der Führer se původně podmínkami údajně vázána být necítila, nicméně zbraně s výjimkou pistolí nakonec její vojáci většinou znehodnotili a odevzdali. Stejně tak zanechali ráno 9. května na okraji města houfnice a další těžkou výzbroj, s výjimkou polopásových a kolových transportérů, na kterých dojeli do Rokycan, kde se vzdali americké armádě. Některé kanóny z vozidel ovšem prokazatelně na Bílém Beránku vymontovali a odevzdali. Ještě jinak to pojaly obě části Wallensteinu, které ustupovaly až 9. května odpoledne, plně vyzbrojené a pod ochranou rukojmích.

Během povstání padlo podle poválečné evidence jen v Praze téměř 1700 Čechů, které se podařilo identifikovat, dalších 800 padlých zůstalo anonymních, kolem 1600 jich utrpělo těžká zranění a mnozí z nich ještě později zemřeli. Na nejnovějším seznamu figuruje ale už přes 3000 padlých, včetně asi 450 vojáků ROA. V rámci celého do té doby okupovaného prostoru Čech a Moravy jsou ztráty za povstání odhadovány na 6-8000 padlých a zavražděných, včetně asi 1200 obětí sovětských náletů po kapitulaci Německa 8.-9. května.

Německé ztráty v Praze přesně známé nebyly a původně se značně podceňovaly. Ztráty německé armády za Českého národního povstání v rámci dosud neosvobozených částí republiky jsou zamlžené ještě podstatně více, neexistují ani odhady. Rok po válce uváděl náměstek primátora Vacek k otázce v Praze padlých Němců pouhých 283 mužů, 88 žen a 21 dětí. Později bývá uváděno kolem 1000 vojáků, s tím, že Němci své padlé a raněné při ústupu odvezli a jejich evidence je nemožná. Některé své lehčeji raněné zřejmě Němci skutečně odvezli, jsou zaznamenáni např. na filmu, pořízeném americkou armádou u Holoubkova, který raněné i umírající německé vojáky zachytil, nebo v zápisech v čimelické kronice o raněných a německém lazaretu v obci ve dnech 9.-12. května. Jiní ranění byli dopraveni jak do vojenských, tak civilních nemocnic, což dokládají záznamy o jejich úmrtí. Vlastní mrtvé, snad až na výjimky, s sebou podle mého názoru ustupující kolony, transportující množství vojáků a také německých civilistů, na přeplněných vozidlech určitě nevezly.

Německé ztráty byly podstatě větší, než uvádějí odhady. Je pravděpodobné, že převyšují ztráty na české straně. Jen v Praze bylo totiž k červenci 1946 v šachtových hrobech na hřbitovech, kam byla přenesena exhumovaná těla z hromadných i individuálních hrobů, účtováno 2705 německých mrtvých z povstání, samozřejmě včetně civilních obětí.

Provizorní hromadné hroby se často nacházely na zcela nevhodných místech – v parcích, na dvorcích domů nebo školních dvorech. Byly často mělké a díky tomu hygienicky závadné. K exhumacím došlo např. na dvoře techniky v Resslově ulici, v Heroldových sadech, na Císařské louce, na Židovském (Dětském) ostrově, v zahradě „Svazu mládeže“ v Dejvicích nebo na Pražačce. Exhumace prováděli jednak hrobníci, jednak zajatí němečtí vojáci. K ochraně zdraví zaměstnanců pražských hřbitovů bylo v létě 1945 zakoupeno 30 litrů slivovice.

Vzhledem ke stupni rozkladu těl a tehdejším možnostem identifikace je dost dobře možné, že mezi nimi byli i příslušníci jiných národností, například Maďaři, zahraniční dělníci, skuteční a domnělí čeští kolaboranti, kteří v té době přišli o život, a dokonce neidentifikované české oběti povstání.

Nejvíce údajných německých mrtvých, 2000, bylo pohřbeno v šachtových hrobech na hřbitově v Ďáblicích. Částečná reexhumace asi 500 těl proběhla v letech 1996-98. Zbytek pozůstatků je stále na místě, protože šachtové hroby se nacházejí pod hřbitovními cestami. Dalších přes 700 německých mrtvých bylo účtováno na hřbitovech na Vinohradech, ve Vršovicích, v Košířích a na Smíchově. Celková plocha hromadných hrobů byla tisíc metrů čtverečných, objem výkopů přes 2718 kubíků, náklady na vykopání hrobů, pohřbení těl a pronájem hrobových míst na deset let dosáhly výše 430 900,- Kčs. Dalších 870,- Kčs pak stály exhumace šesti Němců na nádvoří Techniky v Bubenči a 52 mrtvých, povražděných po příjezdu Rudé armády u Bořislavky.

Uvedená čísla představují počty a částky, odsouhlasené a proplacené Správou pražských hřbitovů. Nad jejich limit ale sahají původní hlášení jednotlivých hřbitovních správ, které centrální správa neuznala a počty ponížila. Tento rozdíl činil například v případě Vršovic 32 mrtvých, v Košířích 540 a na Vinohradech 90-120. Olšanský hřbitov, v původním soupisu nezahrnutý a v jiném výkazu uvedený jako místo hromadného hrobu 300 mrtvých, původně hlásil 900 pohřbených. Součet všech známých počtů pohřbených osob, označených za Němce, k létu 1946 tak činí 3397 těl.

Počty mrtvých nebyly ale ani tak zdaleka konečné, exhumace hrobů Němců i českých padlých a obětí pokračovaly až do léta 1948, ovšem následná čísla nemáme. Mnohé hromadné hroby z konce války, nacházející se mimo hřbitovy, které byly v dané době mimo obytné zóny a byly dostatečně hluboké, aby nepředstavovaly hygienické riziko, nebyly často dodnes exhumovány a počty mrtvých v nich jsou neznámé. Jen u nemnoha z nich existují poválečné údaje o počtech mrtvých, kteří se v nich mají nacházet. V Dejvicích jsou to např. dva hromadné hroby v bývalé cihelně, kde má být uloženo 270, respektive 80 těl, v bývalé Dívčí ovocnicko-zahradnické škole v Krči pak hrob 32 vojáků z krčského lazaretu. Díky chybějícím záznamům o pohřbených po červenci 1945 a díky skutečnosti, že mnoho hrobů je dosud neexhumovaných, nelze tedy výši německých ztrát, ať už vojenských nebo civilních, určit s jistotou. Každopádně se pohybuje přinejmenším kolem 3500 lidí, z nichž ovšem mnozí vůbec Němci být nemuseli.

Zdroje:

HÁJEK, Adam: Každý park byl hřbitovem, aneb válečné hroby z 2. světové války v Praze. Příspěvek na XIV. ročníku konference České, slovenské a československé dějiny 20. století, Hradec Králové, 2.-4. dubna 2019.

KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. SS-Stadt Böhmen, Ortsgruppe der NSDAP Beneschau, Wallenstein a ti druzí. Academia, Praha 2021.

KOKOŠKA, Stanislav: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. Praha 2005.

MAREK, Jindřich – PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří – JAKL, Tomáš: Padlí na barikádách. VHÚ Praha, Praha 2020.

ROUČKA, Zdeněk: Skončeno a podepsáno. Drama Pražského povstání. Plzeň 2003.

Kronika obce Čimelice.

Archiv Správy Olšanských hřbitovů.