Pražské povstání – den druhý

V Praze se 5. května 1945 nacházelo v různých posádkách přes 12 000 příslušníků Wehrmachtu. Jednalo se o tři strážní prapory ze sestavy 539. divize, část 46. doplňovacího granátnického pluku, několik menších pevnostních jednotek a služebny a pomocné útvary vojenské správy. Přímo v Praze (bez započtení silné posádky v blízkých Milovicích) měla teritoriální posádka k dispozici 9085 ozbrojených a 3315 neozbrojených vojáků, dvacet tanků, 13 těžkých a 51 protiletadlových děl.

Dále tu bylo umístěno 3 000 příslušníků Luftwaffe. Kromě leteckých stíhacích jednotek Kampfverband Hogeback a III./JG 7 v Ruzyni šlo o pozemní letecký personál a jednotky protiletadlového dělostřelectva. Značnou část personálu tvořili Maďaři, ale i ženské pomocnice flaků. V Praze byly posádkou i4 000 vojáků Waffen-SS: 3. prapor dělostřeleckého záložního a výcvikového pluku SS v Dejvicích, 2. záložní a výcvikový prapor pancéřových granátníků SS v kasárnách Heinricha Himmlera v Ruzyni, Strážní prapor SS 2-Praha, umístěný částečně v Kasárnách Adolfa Hitlera v bývalé kadetce na Pražském Hradě a částečně ve škole na pankrácké Zelené lišce, část 20. policejního pluku, nebo záložní oddíl protiletadlového dělostřelectva SS. K tomu je třeba připočítat 10 vyzbrojených praporů Volkssturmu, složených z pražských Němců, polovojenské oddíly skupiny Brugmann z Organization Todt, jednotky R. A. D., nebo třeba V. Sturmbann (prapor) vojensky vycvičené SA-Standarte (pluku) Feldherrnhalle pod velením Adolfa Franze Zimmermanna, umístěný v žižkovské škole Na Pražačce.

V nedalekém výcvikovém prostoru Wehrmachtu v Milovicích byly dislokovány další tisíce vojáků, mnohdy velmi zkušených. Ti se po vypuknutí povstání v hlavním městě v rámci bojové skupiny Milowitz, tvořené především jednotkami školy stíhačů tanků, přes Starou Boleslav, Kbely, Palmovku, Libeň a Karlín poměrně brutálním způsobem zapojili do jeho potlačení. Kampfgruppe Milowitz během bojů spáchala četné vraždy civilistů, např. na Masarykově nádraží. Postupně se probila až na Staroměstské náměstí.

Totéž platilo pro bojovou skupinu Reimann z okolí Českého Brodu, Lysé nad Labem a Mochova, jejímž základem byl 1. armádní protiletadlový sbor, posilovaný cestou vojáky z posádek z okolí Prahy. Skupinu tvořil odddíl stíhačů tanků Hetzer, prapor tankových granátníků SS, motorizovaný protiletadlový oddíl s kanóny ráže 3,7 cm a strážní prapor Wehrmachtu. Kampfgruppe Reimann postupovala odpoledne 6. května na Prahu z východu přes Úvaly, Újezd nad Lesy, Počernice, Kyje, Hrdlořezy, Malešice a Jarov. Už cestou se střetla s povstalci a na některých místech – v Úvalech nebo Újezdě – se dopustila vražd neozbrojených civilistů. Na Žižkově se ve škole Na Pražačce spojila s posádkou SA Standarte Feldherrnhalle a spolu s ní se i zde dopustila mnohých zločinů. Během povstání bylo ve škole a jejím okolí povražděno a před smrtí často i mučeno přes 50 lidí. Ze Žižkova prchaly proudy civilních uprchlíků na nákladové nádraží a do Strašnic. Reimann byl zastaven v Husově ulici za Ohradou, kde jeho čelní Hetzer zničil pancéřovou pěstí učeň Čeněk Tetauer. Skupina se nedostala dál do centra přes křižovatku U Bulhara. Nakonec odbočila doprava na Karlín a připojila se ke KG Milowitz. Obě německé skupiny se tedy přes Strašnice, Žižkov a Karlín nakonec probojovaly až do centra města, kde vedly boj s obránci Staroměstské radnice.

Z Arnsdorfu u Drážďan vyrazila v pět ráno 6. května na Prahu ze sestavy 4. tankové armády generála Hermanna Hotha zesílená bojová skupina SS Der Führer pod velením zkušeného veterána, SS-Obersturmbannführera Otto Weidingera, nositele Rytířského kříže s ratolestí a meči. Jednalo se o 4. granátnický pluk SS Der Führer ze 2. tankové divize SS Das Reich, postupující v polopásových obrněných transportérech a náklaďácích. 3. a 4. rota 1. praporu, které byly bez vozidel, se postupu neúčastnily. Ke skupině byla přičleněna rota obrněných vozidel z průzkumné jednotky SS-Panzer-Aufklärungs-Abteilung 2 Das Reich a štábní rota obrněných vozidel z Panzer-Aufklärungs-Abteilung 20 ze 20. tankové divize Wehrmachtu pod velením Hauptmana Erwina Petersmanna. Tato rota byla vyzbrojena osmikolovými transportéry, některé z nich byly typu Puma, vyzbrojené 5 cm kanónem. Výzbroj skupiny doplňoval 2. oddíl 2. dělostřeleckého pluku SS Das Reich s taženými 10,5 cm houfnicemi a baterie čtyřhlavňových 2 cm kanónů na polopásových transportérech z I. protiletadlového sboru, zřejmě od 17. protiletadlové divize Luftwaffe. Celkem skupina disponovala 63 obrněnými a 60 neobrněnými vozidly.

Tato Kampfgruppe útočila po postupu přes Litoměřice na Prahu ze severu, měla za úkol dosáhnout velitelství Wehrmachtu v blízkých Dejvicích a Pražského Hradu, kde měla vyprostit K. H. Franka. Během postupu skupina ale udělala chybu, u Přestavlk neodbočila na Velvary a postupovala po východním břehu Vltavy. Možná to byl úmysl, terén na východním břehu se zdál pro postup příhodnější. Po boji s povstalci o most ve Veltrusích překročila skupina Vltavu. Další boj jí čekal v Odolena Vodě, kde padlo 13 Čechů a šest Italů. V obci Sedlec skupina postřílela osmnáct povstalců i neozbrojených civilistů, těla vojáci zohavili uřezáním nosů a uší. Místo přímo do Dejvic pak skupina dorazila ve čtyři hodiny odpoledne do Chaber. Na tomto směru postupu se ale nacházely poměrně silné povstalecké jednotky, a navíc opět Vltava, jejíž přechod si Kampfgruppe musela opět tvrdě vybojovat. V Chabrech zahynulo 23 povstalců a civilistů, další obyvatele povraždila skupina v Kobylisích a v Libni.

Po těžkých bojích dobyla Kampfgruppe 7. května Trojský most a následně se dopustila dalších vražd civilních obyvatel v Holešovicích a na Letné. Po podpisu příměří 8. května bojová skupina projela do Dejvic, odkud ustoupila příštího rána spolu s kolonou německých civilistů, mnoha dalšími jednotkami a okupačními úředníky v čele s K. H Frankem na západ po plzeňské silnici. Svou válečnou pouť zakončila ve velkém zajateckém táboře za demarkační linií v Ejpovicích. Ovšem nejpočetnější ozbrojenou složkou těsně za městem, která byla k dispozici ihned, bylo asi 20 000 příslušníků Waffen-SS z výcvikového prostoru Böhmen na Benešovsku.

V noci z 5. na 6. květen se pokusil podpořit útok na Prahu částmi 2. tankové divize Wehrmachtu (asi dva a půl praporu a dělostřelectvo) z dělostřelecké školy ve výcvikovém prostoru Kammwald přesunem na nádraží v Hořovicích, a také jednotkami, nacházejícími se převážně na železničních transportech v prostoru Písku. Zmíněné jednotky se měly spojit s posádkami v Ruzyni, respektive v Benešově, a být při útoku na Prahu podřízeny skupině Wallenstein. Všechny tyto jednotky byly ale povstalci rozprášeny nebo paralyzovány dřív, než se vůbec stačily vydat na cestu. Části 2. tankové divize, které měly na Prahu útočit po plzeňské silnici, byly napadeny vlasovci a poté místo dalšího boje ustoupily podle původních rozkazů na západ do Německa.

5. května ovládli povstalci pražský rozhlas, což mělo zásadní význam pro vypuknutí povstání na celém území Čech a Moravy. Obsazení budovy rozhlasu povstalci ale ještě neznamenalo konec boje, hned vzápětí se rozhlas stal cílem neúspěšného náletu proudového stíhacího bombardéru Me-262 z Ruzyně. Druhý den, 6. května, byla budova ostřelována pancéřovým vlakem z Hlavního nádraží, v 17.40 dostal rozhlas zásah leteckým vzdušným torpédem, shozeným letounem FW 190F ze sestavy SG 77 z Pardubic. Budova byla těžce poškozena, vysílání bylo v sedm večer přeloženo na strašnickou vysílačku, na kterou ovšem Němci neustále útočili, a v podvečer 7. května do provizorního studia v budově Husova sboru na Vinohradech. Technika ˗ zesilovače mikrofonu, baterie apod. – pro zřízení náhradních vysílacích studií byla pracovníky rozhlasu připravena již s týdenním předstihem.

Německá strana rozhlasové vysílání využila také, Němci kontrolovaný vysílač v Karlíně povstalci sice vypnuli, ale 6. května ráno začala vysílat vysílačka z Liblic u Českého Brodu. Jménem vrchního velitelství branné moci pro Čechy a Moravu vybízela obyvatele ke klidu, k tomu, aby se nedali strhnout několika nezodpovědnými odrodilci, nevěřili povídačkám a vyhrožovala, že „bude zabráněno brzdění nařízených plánovaných pohybů německého vojska a rušení dopravní sítě…země české zůstanou intaktní tam kde nedojde ke střetnutí s německou armádou…v případě že nebude zaručeno nerušené zásobování, bude se dít zásobování na úkor českého lidu.“

Německé pokusy o dobytí nebo vyřazení rozhlasu trvaly až do konce povstání, úspěšné ale nebyly. Daní za toto důležité vítězství bylo pravděpodobně nejméně 170 padlých a přinejmenším 100 raněných z odhadovaného počtu více než 1100 povstaleckých bojovníků. Některé ztráty ale připadají i na nezúčastněné civilisty, žijící v okolí, kteří padli za oběť bombardování nebo střelbě.

V těchto následujících dnech na Staroměstské náměstí pronikla německá samohybná děla a ostřelovala radnici i okolní budovy, nejméně dva stroje se obráncům podařilo zničit. První z nich, samohybné dělo StuG III, postupující na náměstí z Pařížské třídy, zničil 6. května mezi 16.-17. hodinou pancéřovou pěstí z prvního patra budovy radnice pyrotechnik pražského Policejního ředitelství, Antonín Dlouhý. Druhý stroj, stíhač tanků Hetzer, nejspíš ze stavu Kampfgruppe Milowitz, který přijel Dlouhou třídou, byl zničen 8. května zřejmě rovněž panzerfaustem před vchodem dnešní budovy Ministerstva pro místní rozvoj. Posádka velitelství SS byla posilována jednotkami z Dejvic a Ruzyně. Vojáci SS od Právnické i Filozofické fakulty stříleli na budovu městského rozhlasu a okolí náměstí. Na Prahu útočily stíhací bombardéry z ruzyňského letiště, i bomby měly na svědomí první oběti. Velkou roli při počtu obětí hrála také určitá naivita a lehkomyslnost Pražanů, z nichž někteří nepochopili, že nejsou účastni majálesu a „revoluce“ ve stylu roku 1918, ale skutečného boje na život a na smrt s často zkušenými, mnohdy zoufalými a ke všemu odhodlanými vojenskými jednotkami. Mnohé oběti především prvního dne povstání tak padly na vrub obyčejné lidské zvědavosti a podcenění situace.

Jak již bylo řečeno, z jihu na město útočil SS-Kampfverband Wallenstein o síle nejméně 12 000 mužů. Skupina byla rozdělena do dvou Kampfgruppen. Oběma byl vyhlášen poplach 5. května v půl třetí odpoledne a kolem páté vyrazily na Prahu. Západní skupina, obvykle nazývaná Kampfgruppe Klein nebo Moldautal, sledovala tok řeky a těžiště jejího útoku leželo na levém břehu. Skupina dosáhla již večer 5. května Zbraslavi, ale dobyla ji až ráno. Následně útočila na Lahovice, Velkou Chuchli, Barrandov, Dívčí Hrady a Zlíchov, na pravém břehu se pak podílela na útoku na Modřany a Braník. Východní skupina, tzv. Kampfgruppe Jörchel nebo Gruppe Süd útočila po ose benešovské silnice přes Kamenici a Jílové na Jesenici, Kunratice a Krč, směrem na západ pak na Dolní Břežany, Modřany, Braník a Podolí. Bojovala i o Spořilov a předměstský Chodov. Postupně se probojovala až k Vyšehradskému tunelu, na Pankrác a do Michle.

Obě skupiny spáchaly ve městě i jeho okolí množství válečných zločinů. Kampfgruppe Klein má na svědomí – pochopitelně kromě v boji zabitých povstalců – vraždy neozbrojených civilistů v Lahovicích, v Malé i Velké Chuchli, v Hlubočepích a na Barrandově. Kampfgruppe Jörchel se podobných vražd dopustila v Dolních Břežanech, na Chodově, v Krči, na Kačerově, v Michli a na Pankráci. Nejkřiklavějším případem byla vražda více než 50 civilistů, skrývajících se ve sklepích dvou domů v Úsobské ulici (dnes Obětí 6. května). Velmi mladí esesáci, podle svědků opilí a hovořící i srbochorvatsky a slovensky, postříleli v domě, odkud den předtím kdosi ostřeloval kasárna strážního praporu SS, především ženy a děti. Při odchodu napsali vojáci na sklepní dveře cynické varování: „Tote. Nicht eintreten“. Poté odtáhli o dům dál, kde na předzahrádce postříleli další. Některá z těl vojáci zohavili vypícháním očí bajonety. Bojová skupina se pak probila až na dnešní Náměstí osvoboditelů, kde dobyla Pankráckou věznici.

Ale to se již do bojů, k překvapení Němců, zapojila plně vyzbrojená a vycvičená divize Rusů, která měla původně bojovat na jejich straně. Čtyři pěší pluky 1. divize ROA, dělostřelecký pluk a průzkumný oddíl majora Kostěnka bojovaly v Praze na různých směrech. Pluky 1. divize ROA (tedy 600. pěší (ruské) divize Wehrmachtu), nesly v německé armádní organizaci označení Grenadier Regiment 1601-1604 (russ.), ostatní divizní jednotky pak číslo 1600. 1. pluk plukovníka Archipova překročil Vltavu a nastoupil do obrany Vinohrad, Žižkova, a zvláště Pankráce před útokem Kampfgruppe Reimann a Kampfgruppe Jörchel. 2. pluk podplukovníka Artěmjeva bránil postupu Kampfgruppe Klein ve Velké Chuchli, držel Zlíchov, Slivenec a Smíchov. 3. pluk podplukovníka Rjabceva-Alexandrova útočil na kasárna SS a letiště v Ruzyni, na něž při jeho přiblížení už německé stíhačky nemohly pod palbou ručních zbraní dosedat a odlétaly do Žatce, 4. pluk plukovníka Sacharova postupoval z Košíř na Strahov a Petřín a ohrožoval Pražský Hrad. Od svého cíle, Pražského Hradu a Dejvic, tak byla KG Klein odříznuta nejen povstalci a barikádami, ale i převážnou částí 1. divize ROA.

Zdroje:

KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. SS-Stadt Böhmen, Ortsgruppe der NSDAP Beneschau, Wallenstein a ti druzí. Academia, Praha 2021.

KOKOŠKA, Stanislav: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. Praha 2005.

MAREK, Jindřich – PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří – JAKL, Tomáš: Padlí na barikádách. VHÚ Praha, Praha 2020.

ROUČKA, Zdeněk: Skončeno a podepsáno. Drama Pražského povstání. Plzeň 2003.