Pražské povstání – den první

Němci samozřejmě již dlouho tušili, že nebezpečí povstání existuje, a koncem dubna již bylo velmi akutní. 26. nebo 28. dubna byl velitelům vyšších jednotek Waffen-SS v Praze vydán rozkaz „Scharnhorst“, znamenající pohotovost proti vnitřním nepokojům, která brzy přešla do tzv. alarmu. To znamenalo opevnění mocenských bodů ve městě (např. Pražského Hradu a Černínského paláce) a zdvojnásobení stráží zásobovacích skladišť.

30. dubna se v protektorátu na základě opatření Národní banky bleskurychle roznesla fáma, že německé marky přestávají platit. To byl první zásadní problém okupačního režimu. Lidé odhazovali peníze na ulicích, obchodníci přestali marky přijímat. Tuto aféru se ještě okupační moci podařilo za pomoci intervence Gestapa v Národní bance a vlny zatýkání potlačit. Týž den spáchal v dobývaném Berlíně sebevraždu Adolf Hitler. Zpráva o jeho smrti byla zveřejněna o den později.

K povstáním došlo spontánně na mnoha místech již dříve než v Praze, např. 1. května v Přerově, kde se na základě zprávy o Hitlerově sebevraždě rozšířila nepravdivá fáma, že Německo kapitulovalo. 2. května vypuklo povstání v Nymburce, Berouně, Poděbradech, Jičíně, Chlumci nad Cidlinou a Novém Bydžově, 3. května v Semilech, Vysokém nad Jizerou, Jilemnici, Železném Brodě, Lomnici nad Popelkou, Rakovníku a Úpici, 4. května ve Vsetíně. Většina pokusů o povstání byla ale Gestapem, policejními útvary, německými vojenskými jednotkami nebo i Volkssturmem průběžně a mnohdy značně brutálně potlačena.

V pátek 4. května dopoledne pak vyšlo nařízení protektorátní vlády o odstranění němčiny jakožto úředního jazyka. Na základě této skutečnosti došlo ještě téhož dne při odstraňování německých nápisů k prvním konfliktům s vojenskými a policejními hlídkami. Dolní část Václavského náměstí byla nakonec vyklizena a obsazena německými jednotkami s lehkými tanky. Díky šeptané propagandě a mnohdy většinou velmi laxním reakcím okupačního režimu na vzrůstající „drzost“ Čechů, stoupala revoluční nálada na bod varu. Týž den bylo v protektorátních novinách oznámeno, že Praha byla na základě včerejšího rozhodnutí velkoadmirála Dönitze, Hitlerova nástupce, prohlášena za „lazaretní město“, což mělo mít zřejmě za důsledek snížení pravděpodobnosti vypuknutí povstání nebo bojů o město vůbec. Vypuknutí ozbrojených střetů v hlavním městě byla ale v této situaci jen otázka času, a Němci si toho byli dobře vědomi.

Z hlediska přístupu odbojových organizací byla situace více než tristní. Bylo mnoho adeptů na vůdcovství, jak ze strany vojenských, tak především politických organizací nejrůznějšího zaměření, a jejich primárním problémem nebyl boj s okupanty, ale mezi sebou navzájem. Praha nebyla Varšava s její relativně velkou, dobře vojensky organizovanou a na okupační poměry dobře vyzbrojenou strukturou Armii Krajowej. Existovaly tu větší vojensky organizované odbojové organizace, jako např. Zpravodajská brigáda, její součást ZB Toledo nebo seskupení Albatros, jejich výzbroj byla ale de facto nulová. Kromě těchto skupin, připravujících se (alespoň teoreticky) k ozbrojenému povstání, bylo ale v Praze povícero uskupení, které se především připravovaly převzít moc a toto povstání řídit.

Nakonec politicko-mocenský zápas vyhrála Česká národní rada, která se konstituovala na ustavující schůzi 29.-30. dubna 1945 jakožto vrcholný orgán odboje, vzniklý z odbojové organizace Rada tří, Ústřední rady odborů a čtvrtého prozatímního vedení KSČ. Už z jejího složení je jasné, že se jednalo o poměrně velmi levicovou organizaci.

Kromě České národní rady, která se posléze pasovala na řídící element povstání, a některých opravdu efektivních vojenských odbojových organizací, např. Vojenského velitelství Velké Prahy neboli vojenského velitelství Bartoš pplk. Františka Bürgera, nebo vojenského velitelství Alex generála Slunečka, které při povstání nakonec skutečně sehrály velitelskou a koordinační roli, aspirovalo na vedoucí úlohu při převzetí moci hned několik dalších politických i vojenských organizací. Namátkou se jednalo třeba o Národní výbor Praha, Národní výbor v Praze, Národní výbor Republiky československé, vojenskou organizaci Nejvyšší rada vojáků a pracujícího lidu, policejní odbojovou organizaci Černý lev nebo skautsko-sokolskou skupinu Věrný pes. Většina těchto organizací o sobě navzájem ani nevěděla, nebo se neuznávala a nedůvěřovala si a jen některé měly za sebou víc, než jen několik teoretizujících politiků a nadšených odbojářů.

Vojenské velitelství Bartoš mělo podchyceno zhruba 10 000 příslušníků pražské policie, četnictva, posádky Vládního vojska, hasičů a především polovojensky organizovaných českých příslušníků několika praporů Luftschutzu. Navíc pro případ vypuknutí povstání počítalo s využitím velitelského stanoviště Luftschutzu v krytu v Bartolomějské ulici, které bylo telefonicky i dálnopisem spojeno s policejními úseky, ředitelstvím drah a pošt a požárním sborem. Velitelství Bartoš díky těmto skutečnostem svou roli v povstání opravdu sehrálo. Jiné odbojové organizace měly o případném povstání ale jen velmi mlhavou představu. Většinou se upínala k vizi generální stávky, po které by se snad „něco“ stalo. Nikdo ale nevěděl, co.

Od 3. května se už i ČNR, titulárně vedená profesorem Albertem Pražákem, ale prakticky spíš jejím místopředsedou, mladým aktivním komunistou Josefem Smrkovským, zabývala možností ozbrojeného převratu. Ten byl ale pouze v rovině teorií, protože odbojové organizace trpěly katastrofálním nedostatkem zbraní. O den později na svém zasedání rada usoudila, že je třeba „…s akcí vyčkat tak dlouho, až bude značná naděje, že nedojde k ozbrojenému střetnutí s Němci“. Tedy jinými slovy – je třeba nedělat nic, protože to nemáme vymyšlené a nemáme žádné možnosti, a až to všechno samo tak nějak praskne a nebude hrozit nebezpečí, musíme se tomu postavit do čela. Odbojoví představitelé, respektive spíš adepti na lokální politiky, byli pochopitelně k smrti vyděšení krvavou zkušeností, kterou udělala v minulém roce Varšava, na povstání připravená podstatně lépe než Praha. ČNR i Ústřední rada odborů byly navíc skálopevně a nedůvodně přesvědčeny, že „reakce a gestapo hodlá za každou cenu vyprovokovat masakr v Praze“. Jediný detailně vypracovaný plán, který byl skutečně přepraven, se týkal slavnostního programu v uvažovaném novém sídle ČNR, v Obecním domě. Sestával z fanfár z opery Libuše, provolání k národu, státní hymny a telegramů, oznamujících světu novou politickou situaci.

Jak této situace dosáhnout ale věděl málokdo, a kdo to věděl, nesetkal se s podporou a pochopením u kompetentních míst exilové vlády. Ilegální vedení KSČ, již těsně po válce si přisvojující zásluhy o povstání, připravilo ještě nad ránem 5. května leták, varující před dobrodružnými akcemi, alibismem a pletichami reakce, kdy lid neměl poslouchat nezodpovědné výzvy k odporu, ale výhradně jen pokyny komunistů.

Škpt. Nechanský, parašutista, vyslaný z Anglie, který se koncem dubna přesunul z Třebíče do Prahy a byl ČNR pověřen vytvořením vojenského štábu povstání, ve kterém by byly zastoupeny všechny relevantní odbojové skupiny, se k situaci v Praze vyjádřil poměrně jasně: „Zde to stojí za hovno. Vojensky nebylo uděláno pranic. Politikové se stále dohadují a rozdělují si místa. Zbraně nemáme žádné a venku chtějí akce…“.

Pro exilové politiky nebyly pak domácí odbojové organizace partnerem vůbec. Vláda neměla o situaci v protektorátu příliš jasnou představu. Zprávy, které z vlasti různými kanály docházely a jejichž původci nebyli vždy spolehliví, se kromě reálných informací hemžily jednak ostrými revolučními prohlášeními, jednak spoustou nepotvrzených fám a vyslovených výmyslů. Vláda požadovala pouze naprostou poslušnost vlastních principů, které ovšem nebyla schopna ani zformulovat. Ke konci dubna se na složitou cestu přes frontu do Košic vydal Josef Grňa, představitel odbojové organizace Rada tří, která fungovala v ilegalitě po celou dobu války. Exilovými politiky, včetně prezidenta Beneše, byl přijat značně rozmrzele, obdržel vágní sliby spolupráce a shozů zbraní, „pokud to atmosférické podmínky dovolí“, a to bylo všechno. Nikdo z exilových politiků Grňu nebral jako partnera, jako významného reprezentanta domácího odboje, a totéž platilo pro veškeré další odbojové organizace.

Shozy zbraní ve spolupráci s odbojovou organizací Zpravodajská brigáda opakovaně připravoval a urgoval i škpt. Nechanský, jeden z mála lidí, jenž měl reálnou představu, jak by ozbrojené povstání mělo a mohlo proběhnout, a který plánoval rychlé vojenské obsazení Prahy a její obranu až do příchodu spojenců, ať již z kterékoli strany. Londýnskou rádiovou ústřednu bombardoval depešemi: „Opakuji znovu, v Praze beze zbraní nelze vést žádnou ozbrojenou akci. Jsou zde jednotky SS, se kterými je ještě nutno počítat“. Zprávy putovaly z Londýna k vojenské misi do Moskvy a odtud do Košic, kde se nacházela vláda. Přímé rádiové spojení s Košicemi se podařilo navázat prakticky až 6. května, ovšem pouze v otevřené řeči, což bylo pro účely předávání konspiračních zpráv značně nepraktické. Přes mnohé přísliby ke shozům nikdy nedošlo, protože bohužel neustále panovalo to špatné počasí…

Vláda si prostě nepřála, aby jí do jejích teoretických plánů, diktovaných na jednu stranu přáními sovětského velení, na druhou stranu jejími vlastními ambicemi všechno řídit, kontrolovat a o všem rozhodovat, mluvil někdo z domácích příslušníků odboje, ať již vojáků nebo politiků, notabene na základě nějakých zásluh, na které vláda neměla vliv a jichž nebyla iniciátorem. To vládě, jmenovitě ministru Hubertu Ripkovi, nicméně nebránilo burcovat v radiové depeši Nechanského a ČNR absurdní větou: „Je nejvyšší čas, aby náš lid aktivně vystoupil“.

Když povstání nakonec spontánně vypuklo, neudělala košická vláda pro jeho podporu vůbec nic. Na svých zasedáních 5. a 6. května se povstáním v Praze vůbec nezabývala, tvářila se, že se nic neděje, řešila jen to, že hrozí obsazení Prahy Američany a že z toho vyplývají politické komplikace směrem k sovětské straně. Vláda připravovala vlastní transport do prostoru Prahy, aby se mohla včas chopit moci a nedopustit, aby se v případě amerického postupu stalo cokoli politicky nežádoucího. Skutečnost, že na město útočí jednotky SS, které masakrují povstalce i neozbrojené civilisty, a možnosti co dělat, vláda neprojednávala. Jediný, kdo situaci řešil u sovětského velení, byl generál Píka. I českoslovenští činitelé v Londýně v čele s Hubertem Ripkou dělali, co mohli, požadovali od západních spojenců obnovení postupu na Prahu, shozy zbraní, nebo alespoň leteckou podporu povstání. Bohužel k ničemu z toho nedošlo, v souvislosti s nadcházejícím podpisem kapitulace zastavili ráno 7. května západní spojenci nejen postup, ale i veškeré útočné operace, a Košice řešily nikoli boj, ale politiku. Vláda na jednu stranu volala k akci, na druhou stranu neudělala naprosto nic, aby takovou akci vůbec prakticky umožnila, nebo alespoň podpořila.

Pak se ale stalo to, čeho se většina odbojových politických i vojenských skupin v Praze ve skutečnosti obávala. Tou další zásadní příčinou vypuknutí povstání nebyla Rudá armáda a její postup, který se zastavil za Ostravou a Brnem, 200 km daleko. Mezi lidmi ovšem kolovaly fámy, že Američané jsou už v Karlštejně a že do Prahy vjíždějí tanky. Vývojem událostí zvyšované sebevědomí obyčejných lidí a jejich vzrůstající odvaha přestoupily bod pouhého pasivního odporu a negace okupační reality, a povstání v Praze skutečně den nato, v sobotu 5. května, přes opakovaná varování okupačního aparátu, že při jakýchkoli nepokojích bude následovat okamžitý represivní zákrok, zdánlivě na základě rozkazu vojenského velitelství Bartoš, ovšem z počátku zcela spontánně a nekoordinovaně, vypuklo. Politické i vojenské odbojové organizace to prostě musely vzít jako fakt a snažit se alespoň o nějakou koordinaci a velení. Deník České slovo toho dne přinesl mimo jiné tyto zásadní zprávy: „Bolševici se snaží koordinovanými operacemi odříznout východní Moravu. Politicky se však situace vyznačuje klidem a pořádkem. Na benešovsku a táborsku rozkvetly v nebývalé míře konvalinky…v zoologické zahradě v Praze už shazují daňci své paroží…kukačky se letos o čtrnáct dní opozdily“.

V budově rozhlasu začaly přípravy na povstání už v pátek 4. května odpoledne, kdy došlo i tam k odstraňování nápisů a kdy už byly všechny pracovní hovory vedeny jen česky. V sobotu ráno 5. května se čeští pracovníci rozhlasu připravili k převzetí vysílání. Povstání fakticky začalo známým ranním ohlášením času, které vyslovil do rozhlasu hlasatel Zdeněk Mančal: „Je sechs hodin“. Vzpurná věta měla nečekaný účinek. Sebevědomí Pražanů vzrůstalo a Němci se naopak chovali poměrně nerozhodně. Od osmi hodin vysílal rozhlas už jen česky, německé hlasatelce zpráv technici vypnuli mikrofon, vykázali jí z hlasatelny a do vysílání zařadili dosud zakázané hudební skladby. Německý vedoucí rozhlasové skupiny Říšského rozhlasu Čechy a Morava, SS-Obersturmführer Ferdinand Thürmer, jehož pokynů si nikdo nevšímal a před nímž se hlasatelé ve studiu nakonec zamkli, podrážděně žádal telefonicky na velitelství SS o vojenský zásah.

Počátek povstání byl plně v režii uniformovaných sborů, uvyklých disciplíně a subordinaci – protektorátní policie, Luftschutzu, železničářů nebo tramvajáků. V deset hodin ráno vršovičtí železničáři zablokovali důležitou stanici a zastavili provoz, načež ukořistili větší množství improvizovaných obrněných vlaků a zatarasili vinohradské tunely. Na ulicích došlo k prvním pokusům o odzbrojování Němců. Neozbrojený dav oblehl německá kasárna na náměstí Republiky. Lidé vycházeli do ulic s trikolórami a se zakázanými československými vlajkami. Psychologie davu zafungovala, čím víc lidí na ulici projevovalo svůj názor na okupanty, tím byli smělejší a tím víc dalších se přidávalo. Postupně byly obsazeny objekty sokolovny v Nuslích, lazaretu SS v Podolí, lazaretu Wehrmachtu v Thomayerově nemocnici a jejich strážní jednotky byly odzbrojeny. Obsazena byla za dramatických okolností také pankrácká věznice a osvobozeno několik set politických vězňů, včetně několika desítek osob odsouzených k smrti. Kolem desáté hodiny převzali úředníci pražské radnice vedení města, odstavili od moci primátora dr. Říhu i jeho náměstka, prof. Pfitznera, a ve spolupráci s protektorátními policisty obsadili budovy radnice.

Po půl dvanácté do budovy státního rozhlasu dorazil z Dejvic cyklistický oddíl SS o síle 65 mužů. Šlo o původní 3. výcvikovou rotu SS-Panzerjäger (StuG) Ausbildungs-und-Ersatz-Abteilung 3, která byla 15. dubna přesunuta z Chlumu do dělostřelecké školy SS do Benešova. Zde byla vyzbrojena koly a panzerfausty a stala se z ní 3. cyklistická švadrona SS-Radfahr-Abteilung Körner, tedy součást Kampfverbandu Wallenstein. 30. dubna se jednotka přesunula do budov dejvické Techniky, odkud byli vojáci její 1. čety nasazeni proti povstání s úkolem obsadit rozhlas, který dostali už 4. května. Ti se přes boční vchod z Balbínovy ulice snažili obsadit celou budovu, a především ukončit české vysílání. To se jim ale nepodařilo, protože zaměstnanci rozhlasu sundali cedule ze dveří a hlasatelna nebyla k nalezení. Vojáci SS obsadili všechny technické místnosti, které jim připadaly důležité, ale tu hlavní nenašli. Zaměstnanci se tvářili, že nerozumí německy a vojáků si nevšímali.

Prvním koordinovaným krokem ze strany formujícího se vedení povstání byla dohoda protektorátního ředitelství policie s vojenským velitelstvím Bartoš, že je třeba obsadit budovu rozhlasu, odkud byla českými zaměstnanci telefonicky požadována pomoc policie. Po dvanácté hodině ke splnění úkolu vyrazil nákladní automobil se sedmnácti policisty pod velením kapitána Suchánka. Ti neměli ani tušení, že je budova obsazena přivolanou jednotkou SS. Překvapení bylo ale oboustranné, v půl jedné policisté do dezorientovanými Němci opevněné budovy pronikli a spolu s pracovníky rozhlasu obsadili hlasatelnu a vrchní patra budovy. Boj o rozhlas začal, ve 12.33 letělo do éteru první volání o pomoc: „Voláme českou policii do rozhlasu, střílí se zde!“ Toto vysílání spustilo povstání v celé zemi.

Ranní letáky ilegálního vedení KSČ již musely vzít realitu v potaz. Povstání bez nějakého pokynu a zatím i bez velení spontánně vypuklo a komunisté se vzápětí pasovali na jediné a nejlepší bojovníky proti nacismu. Současně ale upozorňovali na předčasný začátek povstání, který nebyl konzultován se sovětskou stranou, a vyhrožovali, že „skupiny viníků zodpoví tento svůj čin“. Revoluční štáb Ústřední rady odborů, vedený komunistickými zástupci, jednal v tom duchu, že se národ nemá nechat vyprovokovat, a přijal neslané, nemastné prohlášení o vyhlášení pohotovosti na závodech, kde se měli dělníci soustředit a čekat na další pokyny.

Realita byla ale už dávno jinde, nikdo se nesoustřeďoval a na pokyny nečekal. Docházelo k čím dál masovějšímu odzbrojování německých jednotek, přebírání agendy protektorátních úřadů zaměstnanci, k prvním zatčením Němců a kolaborantů a k prvním lynčům. Střety s Němci byly stále častější, snaha o získání zbraní povstalci nesla první oběti, protože ne každý Němec nebo každá jednotka složili zbraně dobrovolně.

Povstalcům se ale už dařilo zmocnit se nejen zbraní jednotlivých vojáků, ale i některých skladišť nebo transportů. Současně byly z německé strany opevňovány důležité budovy a úřady – velitelství Waffen-SS v Právnické fakultě, velitelství Wehrmachtu na dejvickém Vítězném náměstí, velitelství obrany Prahy na Malostranském náměstí nebo velitelství řídící úřadovny Gestapa v Pečkově paláci v tehdejší Bredovské ulici. Václavské náměstí bylo před polednem vyklizeno a obsazeno hlídkami SchuPo a lehkými tanky. Lidé se stáhli do okolních ulic, ale ne na dlouho. Z Poříčí vyrazil průvod s československou a sovětskou vlajkou v čele. Když došel na Příkopy, přijelo několik německých nákladních aut a vojáci, nebo snad policisté, před průvod naházeli dýmovnice. Průvod se rozprchl, od Václavského náměstí se ozvala střelba z kulometů.

Na Hlavním nádraží zastavili zaměstnanci železniční dopravu. Na stranu povstání postupně přešel pražský policejní sbor, oddíly Luftschutzu, zaměstnanci Elektrických podniků a příslušníci Vládního vojska. Asi 4000 pražských policistů a kolem 500 vojáků 1. praporu Vládního vojska byli jediní, kdo byli na počátku povstání vyzbrojeni alespoň osobními zbraněmi.

Kolem jedné hodiny se příslušníci SchuPo pod tlakem davu civilistů a českých policistů z Václavského náměstí stáhli. Vzápětí se náměstí opět zaplnilo Čechy, kteří zpívali hymnu a mávali vlajkami. Lidé vnikli do dvou knihkupectví, vyhazovali z oken balíky tiskopisů a německých vojenských a politických knih a na náměstí je pálili. Na hranici občas přihodili obraz Hitlera nebo říšskou vlajku. Čeští policisté i někteří civilisté se starali o to, aby lidé nevyhazovali z oken zbytečně i jiné věci, například nábytek nebo vybavení obchodů a kanceláří. Jeden z nich objevil v zadní místnosti sádrové busty německých národních hrdinů, které pak davu podával a lidé je jednu za druhou házeli na chodník. Když zničili 30-40 bust, byli uspokojeni a pomalu odcházeli. Na náměstí hořely dvě velké hromady knih. Odevšad byla slyšet střelba, všeobecná šeptanda přinášela zaručené zprávy: Američané se chystají bombardovat ruzyňské letiště, jejich armáda je již u Benešova a do večera bude v Praze. Německé hlídky držely křižovatky a důležité ulice, lidi buď nenechaly projít, nebo po nich rovnou střílely.

Probíhaly živelné boje prvních organizovaných povstaleckých jednotek, většinou zformovaných kolem jádra příslušníků české policie nebo Luftschutzu. Odpolední útok jednotky SS od velitelství v Právnické fakultě na budovu městského rozhlasu u Staroměstského náměstí skončil vzhledem k obraně již ozbrojených povstalců neúspěšně, Němci tedy alespoň vztekle rozstříleli pouliční tlampače. Bojovalo se o vysílačku Flugwachkommanda na žižkovském Balkáně nebo o lazaret SS v Ženských domovech na Smíchově, o kasárna SchuPo v Nádražní ulici, o budovu školy na Zelené lišce na Pankráci, obsazenou jednotkami Strážního praporu SS 2-Praha, lazaret SS ve vinohradské sokolovně, SS-depo na smíchovském nádraží. Byl obsazen lazaret německé policie v Mnichovské ulici, vojenský lazaret v Michli, objekt polní pošty na Spořilově, hlavní budova pošty v Jindřišské ulici, kde byly vzápětí přerušeny telefonní linky německých okupačních orgánů. Padla meziměstská telefonní ústředna v Kubelíkově ulici, škola na Alšově nábřeží, kde byl sklad zbraní Organization Todt, probíhal útok na ostrov Štvanice, kde se nacházelo skladiště zbraní Volkssturmu. Po dobytí podobných míst se povstalci zmocnili dalších zbraní, které byly vzápětí rozebírány neozbrojenými muži. Na některých nádražích byly ukořistěny dokonce německé obrněné vlaky s těžkou výzbrojí. Ty začaly být záhy pro německá kasárna, skladiště, lazarety a další o opěrné body zásadním problémem. Na výzvu rozhlasu se do jeho obrany a do povstání vůbec spontánně zapojily stovky a tisíce obyčejných lidí, zprvu většinou s holýma rukama. Postupně se dostávali ke zbraním, někteří si je dokonce vzájemně prodávali. Podle dobového svědectví stála pancéřová pěst dvě až pět cigaret.

V budově rozhlasu odpoledne příslušníci SS stále hledali hlasatelnu, aby mohli umlčet české vysílání. V okolí budovy se střílelo, palbu vedli jak vojáci z lazaretu SS z nedaleké školy Na Smetance a němečtí civilisté, pravděpodobně příslušníci Volkssturmu, z okolních domů, tak jednotliví povstalci, kteří přišli rozhlasu na pomoc. Obsadit budovu směrem z ulice nebylo kvůli palbě možné, ale povstalci si našli cestu přes střechy sousedních domů a probourali se přes zeď do nejvyššího patra budovy. Odtud začali spolu s policisty, kteří svrchní patra obsadili, a s dorazivšími vojáky Vládního vojska, postupně zatlačovat vojáky SS až do sklepů.

Během odpoledne se do budovy bočními vchody z přízemí probojovali i další ozbrojení civilisté. V podvečer začali povstalci vojáky SS, uzavřené ve sklepích, vytápět hasičskými hadicemi. Ti se v bezvýchodné situaci uvolili vyjednávat o příměří a v 18.10 se vzdali. Budova rozhlasu se octila v českých rukou. Mezi zajatými byli i kolaborantští redaktoři Werner a Kříž a německý intendant Thürmer.

Generál Pückler, velitel Waffen-SS v protektorátu, poslal polnímu maršálu Schörnerovi, veliteli armádní skupiny Střed telegram, ve kterém jej informoval o situaci v Praze a o svém pevném odhodlání udržet stávající stav a proti povstání bezohledně zasáhnout: „Jsme politicky a vojensky rozhodující. Cíl: Podpora říšské vlády, bezpečné stažení Němců, k tomu bezohledné nasazení, píseň věrnosti SS.“ Schörnerova odpověď zněla: „Povstání musí být všemi prostředky potlačeno!“. V nočním dálnopisu pak Pückler zmínil, že „Povstalci bojují proti očekávání dobře a útočně“.

Ještě za denního světla 5. května začaly v ulicích vyrůstat první barikády, které měly izolovat německé posádky, odmítající kapitulaci, a blokovat postup německých jednotek z okolí do města. V noci z 5. na 6. května pak vyrostlo v pražských ulicích celkem přes 1600 barikád. Bohužel dnes již bezejmenná žena z Vinohrad psala v těchto chvílích dopis rodičům: „Mám hlad a nemůžu jíst. Od noci se kopou ulice, aby byl kámen na barikády…Mami, tati, všechno do ulic, stavět barikády, je čtvrt na pět. Oblékám se a jdu tedy taky. Jdu do chumlu, je to mizerné bejt tu sama. Držte palec.“

Pro stavbu barikád byl využit veškerý dostupný materiál: dlažební kostky, tramvajové vozy, ukořistěná německá vozidla, trup letadla, popelnice, trámy, osy železničních podvozků s koly, nábytek, prostě cokoli, co bylo po ruce. Některé barikády byly skutečnými pevnostmi, které německé tanky nebyly schopny překonat. Jiné, jako třeba intelektuálská „barikáda“ z jednoduché řady židlí před kavárnou Slavia, měly význam spíš symbolický: „Je to zoufalý, barikády z prken k smíchu…teď říkají, jak máme stavět barikády, když už je spousta dřeva tak zbytečně naházena na hromadu.“ Po prvních 24 hodinách povstání bylo ve zbrani možná až kolem 30 000 povstalců, dalších 100 000 neozbrojených pomáhalo jako zdravotníci, zásobovači apod.

Na většině míst panoval zpočátku zmatek, v jednotlivých povstaleckých skupinách velel ten, kdo měl nejvyšší hodnost nebo sebevědomí, na mnoha místech chtěli velet mnozí, ale kdo akce koordinuje a velí jednotlivým úsekům nebo povstání jako celku, nebylo jasné. Nikdo takový totiž neexistoval. Teprve v pět hodin odpoledne 5. května oznámilo rozhlasem velitelství Bartoš, že je od čtrnácté hodiny téhož dne Vojenským velitelstvím Velké Prahy. Jiné odbojové organizace na to ovšem měly svůj názor, a je zřejmě fakt, že spíš než velitelské kompetence této organizaci dominantní roli v povstání zajistilo výborné spojení obsazeného velitelství Luftschutzu do většiny města. Spíše než utváření sítě podřízených velitelství, které ponechalo de facto živelnému vývoji, se VVVP věnovalo shromažďování informací o situaci v Praze.

Kolem 14. hodiny proběhlo v Dlouhé třídě zasedání ČNR, a nehledě na střelbu téměř pod okny bylo stejně absurdní, jako kdykoli dříve. Opět se detailně řešilo slavnostní zasedání k převzetí moci, místo faktické organizace ozbrojeného odporu, který vypukl politikům navzdory, se ČNR zabývala spíše nevítanou činností konkurenčních odbojových skupin. Dosud v podstatě neznámá, bez lidí a zbraní, vojensky nepraktická, ale velmi sebevědomá ČNR se prohlásila za jedinou představitelku revolučního hnutí českého lidu a zmocněnce čs. vlády v Košicích. Jako taková si nakonec v podvečer nevybíravým způsobem podřídila ostatní, skutečně vojensky efektivní odbojové skupiny, jako třeba právě vojenské velitelství Bartoš pod velením generála Kutlvašra nebo zemské vojenské velitelství Alex generála Slunečka. U velitelství Bartoš začala v 19.00 působit zmíněná tříčlenná vojenská mise ČNR pod velením kapitána Nechanského. Kapitán, pověřený ČNR, tak paradoxně předával rozkazy generálovi.

Jiné, politické, a tudíž konkurenční skupiny, jako třeba Národní výbor Karla Neuberta, nechala ČNR zlikvidovat a rozpustit českou policií. ČNR se po celý den snažila dostat své vlastní zprávy a prohlášení do vysílání rozhlasu, ale narážela na neochotu rozhlasových pracovníků, kteří od začátku povstání spolupracovali s velitelstvím Bartoš a pokyny přijímali výhradně od něj. Londýnský exil byl po celý den beze zpráv z Prahy, bombardoval éter dotazy, co se děje, kdo za tím stojí a jaké jsou reakce německé strany, ale odpovědi nepřicházely, vysílačka škpt. Nechanského mlčela. Nakonec minimálně informovaný ministr Hubert Ripka pozdravil ve 20.45 ve vysílání BBC bojující Prahu, vzdal hold jejím obráncům a potvrdil, že nově ustanovená ČNR (zřejmě jediná organizace, o jejíž existenci měl díky Nechanskému tušení) se ujímá moci až do příchodu československé vlády. Paradoxně tím spíše nechtěně podpořil jednu ze soupeřících frakcí, které si dělaly ambice na převzetí moci, a ČNR této skutečnosti náležitě využila.

Povstaleckým jednotkám se vzdala posádka Wehrmachtu ve zbraslavské škole, posádka asi 200 vojáků SS na zbraslavském zámku se ale vzdát nechtěla. Teprve večer, po přestřelce a vyjednávání složila zbraně. Na zámku povstalcům padl do rukou velký sklad, obsahující 6000 pušek, 25q třaskavin, několik set ručních a puškových granátů, min, dělostřeleckých nábojů, 5 nákladních aut puškového střeliva, 800 pancéřových pěstí, 18 plamenometů, asi 10 nákladních aut výstroje, výzbroje, lůžkovin, prádla, kotle, várnice, několik tisíc párů bot a další vybavení. Od deváté hodiny večerní nařídila německá odpovědná místa na základě jednání zástupce pražského policejního ředitelství dr. Maršíka s velitelem SD Erwinem Weinmannem a šéfem pražského Gestapa Ernstem Gerkem německým jednotkám klid zbraní. Obě strany potřebovaly získat čas pro přípravu bojových aktivit v dalším dni. Na povstalecké straně rostly barikády, na straně Němců docházelo k přesunu jednotek SS i Wehrmachtu směrem k městu. Ve 21.40 poslal hrabě Pückler bleskovou depeši spojovacímu důstojníkovi Luftwaffe u skupiny armád Střed, v níž žádal nasazení letectva při útocích na povstání v následujícím dni: „Mnoho zápalných pum. Celé hnízdo musí hořet“.

5. května kolem půl deváté večer dorazila, po jednáních a uzavření dohody s dodnes neznámými českými četnickými (ale možná i armádními) důstojníky, k jihozápadním pražským předměstím, do Radotína, Chuchle a Jinonic od Berouna a Suchomast 1. divize ROA o síle asi 20 000 vojáků, vyzbrojených mimo jiné i těžkými zbraněmi – tanky T-34, stíhači tanků Hetzer a dělostřelectvem. Divize se druhý den po boku povstalců velmi zásadně zapojila do boje proti německým jednotkám.

5. května v 19.22 zazněla první rozhlasová zpráva o postupu jednotek z Benešovska na Prahu: „Od Benešova se blíží ku Praze německé tanky. Voláme o podporu hloubkových letců! Voláme obyvatelstvo, aby na silnici Benešov – Praha postavilo dostatečné překážky.“ Zpráva byla pak rozhlasem opakována i v angličtině, ruštině, ukrajinštině a francouzštině. To bylo ale už poněkud pozdě, protože části benešovského Wallensteinu už tou dobou stály v Krči a před Zbraslaví.

Zdroje:

KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. SS-Stadt Böhmen, Ortsgruppe der NSDAP Beneschau, Wallenstein a ti druzí. Academia, Praha 2021.

KOKOŠKA, Stanislav: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. Praha 2005.

MAREK, Jindřich – PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří – JAKL, Tomáš: Padlí na barikádách. VHÚ Praha, Praha 2020.

ROUČKA, Zdeněk: Skončeno a podepsáno. Drama Pražského povstání. Plzeň 2003.