Pražské povstání – den třetí

Na Pankráci, stejně jako na mnoha dalších místech Prahy, si útočící německé jednotky braly civilní rukojmí jako živé štíty, poskytující ochranu jejich vozidlům a vraždily parlamentáře, snažící se o vyjednávání. Frustrovaní, vystrašení a často opilí vojáci Kampfgruppe Jörchel, která přes barikády a následné protiútoky 1. pluku vlasovců plukovníka Archipova s několika tanky nedokázala prorazit dál, vyvedli 7. května v ulicích V Družstevním ochozu, Na Jezerce, V Zálomu, Na Veselí a Pod lázní z domů asi 2500 civilních rukojmí. Během zákroku bylo několik civilistů bez důvodu postříleno na ulici. Rukojmí byli odvedeni na hřbitov a do školy na Zelené Lišce, šest z nich bylo vzápětí zavražděno v odvetu za padlé esesáky.

Někteří z rukojmí byli podle poválečné policejní zprávy hnáni z Prahy až do Prosečnice a pak dál do Benešova, kde se naštěstí dožili konce války. Některá rukojmí, asi 200 osob ze Spořilova, Pankráce a Krče, s sebou podle svědectví lékaře MUDr. Antonína Marka Němci odvedli téhož dne, kdy se začali stahovat ze školy na Zelené Lišce, přes Dolní Břežany na Zbraslav. I tady se rukojmí dočkali konce války, poté, co odzbrojili své laxní strážné z řad maďarských vojáků SS.

Po odchodu jednotek ROA z Pankráce se Němcům (jmenovitě Kampfgruppe Plorin) podařilo 7. května večer probojovat se na Soudní náměstí a znovu obsadit pankráckou věznici, kde pro změnu osvobodili 120 německých zajatců, zajištěných Čechy. Povstalci se drželi na Paloučku a na Květnici. Bojující v obklíčených Modřanech večer přijali německé podmínky kapitulace a složili zbraně, totéž se stalo v Braníku a na Spořilově. V Podolí Němci opět obsadili lazaret SS.

Z Michle a Nuslí proudily davy prchajících obyvatel, ale i povstaleckých bojovníků, vyděšených brutalitou německých vojáků. Mladíci v uniformách SS vykrádali byty a obchody, brali především jídlo, peníze a cennosti. Kořist nakládali na nákladní vozidla, co se jim nehodilo, ničili, prádlo cpali do záchodů a peřiny do van s vodou, nakonec některé domy, a dokonce celé bloky zapálili. Kolem desáté ranní vtrhly jednotky SS, snad po udání v okolí žijících Němců, do tzv. Brettschneiderovy vily v Hornokrčské ulici, kde se od předchozího dne skrývaly dvě desítky českých bojovníků i nezúčastněných civilistů. Vojáci po výsleších, kopancích a ranách pažbami ušetřili jen jediného, protože byl lékař, ostatní na místě postříleli. Mrtvé pak vojáci oloupili o hodinky. Raněného osmnáctiletého Viléma Brettschneidera, mezitím ošetřeného sousedy, vojáci později dorazili, a jen shodou okolností i zde tři těžce ranění přežili. Na místě bylo zavražděno 14 lidí.

Další víc než dvě desítky zajatých povstalců bojová skupina povraždila po boji o statek Reitknechtka, oběti následně narychlo pohřbila, některé ovšem pouze těžce raněné a ještě žijící. Za všechny vraždy přinejmenším 173 civilistů od Horní a Dolní Krče přes Michli až po Pankrác nese odpovědnost Kampfgruppe Jörchel, součást benešovského Wallensteinu. Mnohé z obětí byly ženy a děti, mrtvoly byly často zohavené uřezáním hlav, uší, genitálií, vypícháním očí a probodením nebo rozpáráním těla bajonety.

Další vraždy pak spáchala skupina ve dnech 7.-8. května na předměstském Chodově, kde bylo výsledkem nejen údajných 28 v boji padlých povstalců, ale i dalších 16 zavražděných neozbrojených civilistů, které útočící jednotky SS povraždily v úkrytech.

V okolí Soudního náměstí se mezitím bojová skupina Jörchel dostala do prudkých bojů nejen s barikádníky, ale i s 1. plukem ROA ruské Vlasovovy armády, vyzbrojeným i tanky. Ale navečer 7. května, poté, co ČNR na opakované žádosti velitele 1. divize ROA Buňačenka nereflektovala, nedovolila v rozhlase odvysílat jeho prohlášení a vyhlásila, že aktivita vlasoveckých jednotek v Praze, jakkoli vítaná, je jejich vlastní iniciativou a že ČNR nemá s vlasovci žádnou politickou dohodu se rozčarované jednotky ROA postupně odpoutaly z boje a začaly ustupovat na západ. Od americké mise směřující do Velichovek se velení divize dozvědělo, že Američané z Plzně dál nepostoupí a do Prahy dorazí sovětská armáda. Během noci a následujícího dne 1. divize ROA z Prahy odešla. Za sebou zanechala asi 300 padlých a dalších přibližně 200 – 300 raněných v pražských nemocnicích, kteří byli okamžitě po příjezdu Rudé armády povražděni většinou přímo na lůžkách, nebo odvezeni neznámo kam.

Výjimkou bylo asi 300 vojáků dělostřeleckého oddílu pod velením majora Andreje F. Gubanova se dvěma dělostřeleckými bateriemi, kteří měli na Buňačenkův rozkaz bránit obyvatele Prahy. Oficiálně se jednalo o dobrovolníky, kteří již nebyli uváděni jako součást Vlasovovy armády.

Další osud Buňačenkovy divize je notoricky známý. Jednotka ustoupila směrem na Příbram, cestou se ještě několikrát střetla s ustupujícími Němci, například 10. května v Březnici na okraji kotle u Milína. Některé jednotky ROA se ale prokazatelně dostaly do Rokycan, kde jsou zachyceny na filmovém záznamu americké armády. Američany byla divize zastavena před demarkační linií a dočasně odvedena na ní do obce Lnáře, kde byla odzbrojena. Generálové Vlasov a Buňačenko byli 12. května poblíž zajati sovětskou jednotkou, a i zbytek divize nakonec Američané předali Sovětům. Ještě ne zcela bojeschopná 2. divize ROA se do boje ani nedostala, nepočítáme-li drobné individuální střety jak s Němci, tak se Sověty. Divize se jim vzdala u Kaplice v jižních Čechách. Jednotlivé menší jednotky se stahovaly i jinými směry, vojáci ROA jsou, jak již bylo řečeno, zachyceni např. na filmu z ústupové trasy na Plzeň, ve Vráži a v Rokycanech.

Důstojníci obou divizí byli někdy povražděni na místě, jindy zajati a stejně jako mužstvo skončili po repatriaci do SSSR ve vězeňských táborech. Letecký pluk ukončil válku na letištích v Havlíčkově Brodě a v Chebu, i drtivá většina jeho personálu byla nakonec předána Sovětům. Velení ROA i vedení KONR, včetně Vlasova a Buňačenka, bylo popraveno v Moskvě po procesu 2. srpna 1946. Vojáci ROA byli odsouzeni většinou na 25 let, propuštění z lágrů se dočkali kolem roku 1956. Paradoxně podobně na tom byli osvobození sovětští zajatci, kteří do ROA nevstoupili – většina z nich obdržela po osvobození z jednoho lágru jako zrádci obvykle 10 let v lágru jiném.

Někteří vojáci ROA se snažili uprchnout na západ na vlastní pěst a v dalších dnech je po lesích lovili čeští partyzáni a členové RG. Některým se podařilo proniknout demarkační linií a nějakým způsobem si zachovat svobodu. Povedlo se to např. třem ze čtyř velitelů pluků 1. divize Archipovovi, Artěmjevovi a Sacharovovi, které osobně odvezl za německou hranici kapitán Donahue, americký velitel ve Lnářích. Velká část průzkumného oddílu pod majorem Kostěnkem údajně vykopala uschované zbraně a chystala se probít na západ. Kostěnkův další osud je nejasný, podle některých autorů byl zajat a převezen s ostatními vysokými důstojníky ROA do Moskvy, ale poté jeho stopa mizí.

Výsledkem stažení vlasoveckých jednotek bylo, že se jednotkám Kampfgruppe Klein podařilo během večera 7. a dopoledne 8. května probojovat podél Vltavy přes Velkou Chuchli až do Hlubočep, na Zlíchov a k okrajům Smíchova. Ze druhého, pravého břehu, jí podporovaly palbou těžkých zbraní z prostoru Podolí, Modřan a Braníka buď její vlastní části, které prošly odpoledne 6. května s několika Hetzery přes Zbraslavský most a postupovaly na Modřany, nebo už části KG Jörchel, která se do Braníka probojovala odpoledne 7. května z východu a spolu s oddílem Brosow obklíčila Modřany, které se následně v beznadějné situaci ve čtvrt na deset večer vzdaly. Na levý břeh řeky příležitostně střílely i Schlamelcherovy kanóny od Točné, umístěné na odvráceném svahu strategického vrchu Čihadlo.

Vrcholem postupu se pak pro bojovou skupinu Jörchel stala mohutná, a dokonce trojitá barikáda z německých aut, polopásů, dlažebních kostek a tramvají u restaurace Na Paloučku, kterou již ani po odchodu vlasovců překonat nedokázala. Ne všude totiž proti organizované armádě stálo pár nadšenců s několika zastaralými flintami. V Praze zuřila regulérní válka. Například ukořistěné obrněné vlaky, vyzbrojené kulomety a rychlopalnými protileteckými kanóny Němcům, včetně Wallensteinu, zle zatápěly. V Praze a v jejím nejbližším okolí bylo na straně povstání nasazeno celkem 14 improvizovaných obrněných vlaků, a byly to jedny z mála prostředků, vyzbrojených těžšími zbraněmi, které měli povstalci k dispozici. 7. května se IOV Praha dostal před Spořilovem přímo doprostřed jedné z Jörchelových jednotek, výsledkem bylo 50 pobitých a množství raněných Němců.

Stejně tak skupina uvázla na Jezerce, na Bohdalci a v Podolí před zataraseným Vyšehradským tunelem, navíc krytým dalším obrněným vlakem na železničním mostě. Síla Kampfgruppe také samozřejmě slábla s každým dalším územím a městskou částí, kterou obsadila a kde byla nucena držet nějaké síly, nebo minimálně hlídky. Ve chvíli jejího maximálního postupu se jednalo o téměř celou jižní polovinu pravobřežní Prahy a o mnoho obcí jižně od města. Místo aby skupina soustředěně prorazila do centra, což bylo jejím primárním úkolem, rozvinula svůj útok více do šířky, obsadila několik městských čtvrtí a síla útoku se rozmělnila. Pražský rozhlas již třetí den volal marně na pomoc spojenecké armády.

Mezitím začalo být vyšším německým velitelům v kontextu s probíhajícími jednáními o kapitulaci jasné, že je konec. Původní plán německé vlády, aby armádní skupina Střed za boje do 18. května ustoupila na linii Vltavy a Labe, kde se předpokládala demarkační linie mezi sovětskými a americkými vojsky, díky zhroucení fronty v Německu, a i díky povstání v Čechách padl. Ještě 5. května nařídil polní maršál Schörner své armádní skupině provést operaci „Květiny“ (Blumen-Operation), kdy se měly jeho armády postupně stahovat přes jednotlivé obranné linie, pojmenované názvy druhů květin, na západ. 7. května ráno přišel ale velitelství armádní skupiny Střed, nacházejícímu se tou dobou ve východočeských lázních Velichovky, z Flensburgu rozkaz převést okamžitě maximum jednotek z východní fronty na západ, v zájmu toho, aby tyto jednotky nebyly v souladu s podmínkami příměří zajaty Sověty.

Schörner jednotky z fronty uvolňoval postupně, nejprve týlové útvary, pak i bojové jednotky divizí. Někdy po obědě téhož dne mu přišel rozkaz německého vrchního velení o kapitulaci. Ten maršál ale armádní skupině nepředal, po válce tvrdil, že nevěřil, že by jednotky rozkaz vyplnily. To je klidně možné, ale stejně tak je možné, že dobře věděl, že by rozkaz většina jednotek vyplnila a byla by zajata Sověty. Ustupující vojáci armádní skupiny Střed tak o kapitulaci nevěděli a dozvídali se o ní jen od místního obyvatelstva. Na mnoha místech tak bylo povstání konfrontováno s ustupujícími frontovými jednotkami, které se rozhodně nehodlaly nechat zdržet nebo dokonce odzbrojit. Jednotky, snažící se dobýt Prahu své úsilí toho dne naopak znásobily, aby se zmocnily pražského dopravního uzlu a umožnily jednotkám z fronty ústup. Němcům se ale Prahu dobýt a zprůchodnit nepodařilo, jednotky ustupující z fronty se pak vzhledem k probíhajícím bojům městu vyhýbaly a bez zájmu o povstání jej obcházely směrem na západ. Většina z nich to ale nestihla včas.

Zdroje:

KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. SS-Stadt Böhmen, Ortsgruppe der NSDAP Beneschau, Wallenstein a ti druzí. Academia, Praha 2021.

KOKOŠKA, Stanislav: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. Praha 2005.

MAREK, Jindřich – PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří – JAKL, Tomáš: Padlí na barikádách.VHÚ Praha, Praha 2020.

ROUČKA, Zdeněk: Skončeno a podepsáno. Drama Pražského povstání. Plzeň 2003.