Historie odívání ve starověku

Fyzický vývoj člověka skončil v mladším paleolitu. S faktem praktického ovládnutí ohně se lidem otevřely možnosti expanze do krajů s chladnějším podnebím; s tím se ale pojila i nutnost dokonalejšího odívání, protože oheň chránil člověka před chladem samozřejmě jen v omezeném prostoru. Paleolitický člověk se odíval do kožešin ulovených zvířat. Nejprve se do nich jen tak zabalil, později se naučil kožešinu upravit podle své potřeby, naučil se šít. Teprve v neolitu lidé postupně na výrobu oděvů aplikovali technologický postup, který již znali z pletení košů. Začali vyrábět rostlinné rohože, určené k odívání. Ty byly zprvu velmi hrubé a pro oděvní účely nedostačující. Následně lidé začali pro tento účel spřádat i dlouhá vlákna trav a zvířecí srsti. Tyto primitivní oděvy byly nicméně po dlouhou dobu vyráběny a používány souběžně s tradičními oděvy kožešinovými či koženými. Teprve objev spřádání krátkých vláken v dlouhé příze přinesl na poli odívání doslova revoluci. Rovněž velmi stará je výroba plsti na pokrývky hlavy a obuv; datuje se až do doby bronzové.

Materiály

Textilní vlákna rozdělujeme podle charakteru na vlákna původu rostlinného (lýková vlákna, bavlna), živočišného (vlna, hedvábí), nerostného (osinek) a konečně původu umělého (chemická a skleněná vlákna).

Mezi nejrozšířenější lýková vlákna patří len. Jeho použití sahá do mladší doby kamenné a lze ho řadit mezi nejstarší používaná vlákna vůbec. Jeho použití v Egyptě lze datovat nejméně 4000 let př. n. l. Židé si dovednost pěstování lnu pravděpodobně přinesli z Egypta., ale v Palestině se len pěstoval zřejmě už před jejich příchodem. Z téhož zdroje se len a jeho pěstování rozšířilo i do Řecka, následně do Říma a do Galie. Název lnu je z důvodu tohoto kulturně technologického přejímání ve většině evropských jazyků stejný, nebo podobný.

Dalším lýkovým vláknem je konopí. Původem pochází z Indie, nebo z území východně od Kavkazu, kde ho pěstovali Sarmati a Skytové. V době kamenné známo ještě nebylo, je tedy mladší než len. Kolem 5. stol. př. n. l. pěstovali, jak uvádí Hérodotos, konopí Thrákové. Řekové ani Římané jej nepěstovali pro oděvní účely, vyráběli z něj nicméně lodní lana a provazy.

Poměrně používaným vláknem byla i kopřiva. K textilním účelům se používala již ve starém Egyptě a v některých severských zemích, v pozdějších dobách i třeba v Indii a u nás. Juta je nejmladším z lýkových vláken a z konceptu tohoto článku poněkud vybočuje. Zpracovávat se totiž začala až ve 30. letech 19. stol.

Bavlna zaujímá čelné místo mezi textilními surovinami rostlinného původu, ale na rozdíl od ostatních se nejedná o vlákna lýková. Byla pěstována již zřejmě 5000 let př. n. l. a má se za to, že její pravlastí je Indie, kde bavlník rostl divoce. V Indii se v této době vyráběly již tak jemné látky, že jejich běžný metr vážil pouhé 4 gramy. Dokládají to nálezy z oblastí Mohendžo-Daro a Harrapa z období 3000-2500 let př. n. l.; jedná se o zbytky látek na hliněných matricích na spřádání turbanů. Z Indie se bavlna dostala do Číny, přes Střední a Blízký východ dále do Egypta a přes Malou Asii a Afriku do Evropy.

Pravděpodobné zmínky o bavlně obsahuje už Starý zákon. První obšírnější zprávu o pěstování bavlny napsal Herodotos v roce 450 př. n. l. Někdy v této době bavlna přišla i do Řecka a do Říma. Do Egypta se bavlna dostala v rozmezí 2.-1. tisíciletí př. n. l., ale k jejímu rozšíření došlo opět až kolem 5. století. V archeologických nálezech se však bavlněné tkaniny nenalézají. Rovněž v Americe byla bavlna známá již nejméně 2000 let př. n. l.

K dalším velmi starým textilním materiálům, tentokrát živočišného původu, patří vlna. V drtivé většině se jedná o vlnu z ovcí, méně často i z jiných zvířat, například lam. Spřádání vlny je velmi staré, v Malé Asii k němu docházelo již v 7. tisíciletí př. n. l. První cenový tarif, uvádějící i cenu vlny, se zachoval ze Sumeru z 19. stol. př. n. l. Destičky s klínopisnými záznamy poplatků za stříhání ovcí jsou však ještě starší, a i Chammurapiho zákoník z 18. stol. př. n. l. se zmiňuje o ovčí vlně.

Dalším dávno užívaným materiálem živočišného původu je hedvábí. To se objevilo před více než 4000 lety v Číně, která si monopol na jeho výrobu nadlouho podržela. Mimo hranice Číny se znalost výroby hedvábí dostala až 200-500 let po Kristu, nejprve zřejmě do Japonska, pak i do Indie a dál. Fakt, že hedvábí znali například Židé nebo Egypťané, je spekulací, založenou pouze na zmínkách v bibli, které jsou jinak nepodložené a vznikly možná špatným překladem. Nejstarší dochované artefakty z hedvábí z Číny pochází nicméně až z doby 2.-1. stol. př. n. l.

Historické oblasti

Nejstarší textilní výroba je zatím doložena v okolí tureckého města Konya. V odkryté lokalitě Catal Hyjük, pocházející ze 7. tisíciletí před n. l., byly nalezeny vůbec nejstarší zbytky textilií. Byly to vlněné tkaniny, dokonce už v různé tkalcovské vazbě. Z této skutečnosti lze usuzovat, že se jednalo již o výrobu rozvinutou, a tedy již delší čas známou a praktikovanou.

Již od 4. tisíciletí př. n. l. započala textilní výroba v oblasti mezi řekami Eufratem a Tigridem, v Mezopotámii. Základním typem oděvu zde byl kabátec košilového střihu s krátkými rukávy a různou délkou, závislou na konkrétním účelu a společenském postavení nositele. Hlavními surovinami byla vlna a len, později se do Mezopotámie dostala z Indie i bavlna a došlo k masovému rozvoji jejího používání. Nástroje, jako přesleny a osnovní závaží, byly vyráběny z kamene. Výroba se odehrávala často při chrámech a docházelo zde k dělbě práce.

Podobné použití a výroba textilu jsou doloženy i u Sumerů, Chetitů, Asyřanů, Babyloňanů, Peršanů a Médů. U Chetitů byla textilní výroba výhradně ženskou prací, pro muže byla pokládána za nedůstojnou. Asyrsko-babylónská textilní výroba v rozmezí let 1500-1200 př. n. l. dominovala tehdejší světové produkci. V roce 700 př. n. l. se největším světovým dodavatelem textilu stal Mardukův chrám v Babylóně. Nejednalo se pouze o místní produkci, ale i o dovozové komodity, jako byly například čínské hedvábí nebo indická bavlna. Všechny tyto tkaniny byly ale z kategorie luxusních, nejvzácnější z nich byly protkány zlatými nitěmi nebo zdobeny drahokamy. Ceny byly vysoké, jak dosvědčuje dochovaný nápis na hliněné destičce, v němž se říká, že kterási vládkyně zaplatila za jediný oblek obnos, který reprezentoval daně vybrané v celé její říši za tři léta. Kvalitě a ceně textilií odpovídala i náročnost, jakou na adepty řemesla kladlo vyučení; to trvalo pět let.

Babylónský způsob odívání převzali Médové a od nich posléze Peršané. Ti později své odívání zdokonalili a začali vyrábět pohodlnější oděvy s využitím indické bavlny, egyptského lnu a samozřejmě vlny. Oděv sestával z jednoho až dvou kuželovitých kabátců a z kalhot. Perské oděvy se vyznačovaly bohatým řasením.

Zručnými textilními výrobci, ale také obchodníky, byli také Féničané. Význačným obchodním artiklem se pro Féničany stal purpur; vyváženy byly jak obarvené tkaniny, tak barvivo samotné. Jako náhradu drahého a s obtížemi získávaného hedvábí začali produkovat tkaninu z vláken mořské škeble, která byla svým charakterem hedvábí velmi podobná.

Židovské oděvy byly košilového charakteru různé délky, s rukávy či bez, navrch pak bylo používáno pro případ chladnějšího počasí jakési pončo obdélníkového tvaru. Mužský oděv převzal od Peršanů kalhoty. Z náboženských důvodů bylo Židům zapovězeno míchat len s vlnou. Bohaté vzorování tkanin a oděvů však zakázáno nebylo.

Bavlna hrála zpočátku na středním východě podřadnou roli. K jejímu masovému rozšíření došlo až v posledních stoletích př. n. l. Ovčáctví je zde prameny doloženo již okolo roku 2500 př. n. l., a do stejné doby tedy lze s jistotou datovat i výrobu vlněných tkanin. Hmatatelný důkaz, tedy nálezy vlastních tkanin, však nemáme. Výroba hedvábí pak započala v této oblasti až asi v 7. stol. n. l. Na středním východě mají svůj původ i jemné tkaniny z velbloudí srsti.

Textilní výroba v Egyptě se datuje až do období Staré říše, tedy cca od roku 2900 př. n. l. Nejstarší dochovaná textilie z této oblasti pochází asi z roku 2700 př. n. l. Přibližně ze stejné doby pocházejí ikonografické prameny z hrobek, zobrazující prakticky celý proces zpracování lnu. Egypťané dokázali vedle běžných hrubých tkanin vyrábět i tkaniny velmi jemné, dokonce natolik, že z nich vyrobený oblek bylo údajně možno protáhnout prstenem. Tkalcovství mělo i svého boha, Hedzhote.

Egyptský oděv byl velmi jednoduchý. Zpočátku se jednalo jen o malou zástěru, upevněnou na opasku, později přibyly bezrukávové košile a nakonec i lehký plášť. Používalo se i plisování, v materiálech drtivě převažoval len. Z nálezů je doloženo i použití vláken kopřivy a velmi řídce i vlny, v rozmezí 2. až 1. tisíciletí př. n. l. pak přibyla i bavlna. Ohledně vlny jsou zajímavé dvě skutečnosti, a sice, že Egypťané chovali ovce primárně za účelem zašlapávání semen při setbě a pak také to, že pokud vlnu pro textilní účely barvili, dělo se tak přímo na ovcích, ještě před stříháním. Na rozdíl od říše Chatti byla textilní výroba v Egyptě prací mužskou a obstarávali jí výhradně otroci. Výroba byla opět mnohdy přidružena k chrámům, které měly nejen náboženské, ale i kulturní a hospodářské poslání; kněží byli nositeli vědění a technických znalostí. Záležitostí chrámů bylo i vlastní pěstování lnu.

Z let 1319-1318 př. n. l. se dokonce dochovaly ceny lněných tkanin. Kus lněné látky, dlouhý 7 loktů a široký 3,5 lokte, stál tehdy 5× více než pytel pšenice. V Egyptě byla známa i zcela unikátní výroba dutých tkanin a z ikonografických pramenů lze usuzovat i na výrobu tkanin elastických. Poprvé již kolem roku 2500 př. n. l., běžně pak od 10. stol. př. n. l., se v Egyptě realizovala výroba vzorovaných tkanin. O textilní výrobě Egypta svědčí bohaté nálezy. Jedná se mnohdy o artefakty v téměř neporušeném stavu. Je tomu tak díky přírodním podmínkám a vhodnému klimatu, za kterého u tkanin nedocházelo k rozpadu.

Ve starověké Indii sice převažovaly tkaniny bavlněné, ale vyráběly se i tkaniny ze lnu a vlny. Prameny se ovšem v této skutečnosti jednoznačně neshodují. Shodují se však v tom, že Indie produkovala tkaniny neobyčejně jemné.

Čínská textilní výroba započala již také velmi dávno, prameny o ní hovoří už v době kolem roku 3500 př. n. l. V této době byl už v Číně vydán příkaz o rozlišování oděvu podle pohlaví. Jednalo se zde především o výrobu hedvábí, jejímiž byli Číňané objeviteli. Tajemství výroby hedvábí, jehož prozrazení bylo penalizováno trestem smrti, se Číňanům podařilo udržet více než 3000 let. Kolem roku 2200 př. n. l. se již uvádí i výroba vlněných, lněných a bavlněných tkanin. Ty byly používány nejen na výrobu oděvů, ale i stanů. Krom toho zde byla rozvinutá i výroba koberců.

V Americe se počátky textilní výroby vztahují k oblastem dnešního Mexika a Peru. Prameny z těchto oblastí v podstatě neexistují, dokladovat místní textilní výrobu lze pouze z nálezů. Jedná se o výrobky z bavlny a vlny (nikoli ovšem z ovcí, ale z lam), z nichž některé byly tak jemné, že je kolonizující Evropané považovali za hedvábí. Používala se ale i vlákna kaktusu, ananasu, agáve, sisálu a palem. Nálezy jsou povětšinou datované do doby 2. tisíciletí př. n. l. Hedvábí a len se v Americe do příchodu Evropanů nevyskytovaly; lněné výrobky však plně nahrazovaly textilie z vláken aloe (jemné tkaniny) nebo palmy (tkaniny hrubší). Tužené bavlněné plátno sloužilo i jako náhrada papíru, tkaniny měly i funkci platidla. Zcela originálně se v Americe pro textilní výrobu používalo i peří, a to jak ve formě aplikací, tak i ke spřádání.

Tkaní byla především práce žen, ty se mu učily až čtyři roky. V Americe existovaly před příchodem Evropanů dokonce jakési zárodky textilních manufaktur, kdy docházelo k soustřeďování výroby a dělbě práce. Původní obyvatelé Ameriky byli zběhlí jak v barvení tkanin, tak ve tkaní materiálů vzorovaných. Nejstarší hmotný doklad textilní výroby v Americe pochází z Peru. Jedná se o zbytky textilu ze 7. tisíciletí př. n. l.

Oblast Středozemního moře je další z kolébek textilní výroby. V Řecku byly nedaleko Soluně objeveny v sídlišti, datovaném do období cca 6200 př. n. l. pozůstatky ovcí, o textilní výrobě nebo o „vlněných ovcích“ se zmiňuje například Homér v 9. stol. př. n. l. Používaným materiálem byl kromě vlny i len. Oděv sestával z dlouhé sukně a otevřené blůzy s límcem pro ženy, pro muže pak pouze z krátké suknice. K tomu se přidával pro obě pohlaví čtyřcípý vlněný přehoz, od Semitů Řekové převzali lněný nebo vlněný košilový oděv, tzv. chitón. Další varianty oděvů závisely na konkrétní oblasti, kde se vyráběly a používaly.

Z nálezů jsou známy zbytky potištěných, barvených nebo vzorovaně tkaných látek; pocházejí z období asi poloviny 1. tisíciletí př. n. l. Nejstarší řeckou tkaninou, která se dochovala do naší doby, je nález z Krymu z hrobu tzv. sedmi bratří. Byla v něm nalezena vlněná, téměř průhledná tkanina, pocházející z 5. stol. př. n. l. Tkanina byla obarvená v kuse. Textilní výroba starého Řecka měla vysokou úroveň. Mezi význačná textilní díla patřil i válečný plášť, který Alexandru Velikému darovali obyvatelé ostrova Rhodu. Později jej nosil Pompeius na svém triumfálním tažení.

Rovněž textilní výroba v Římě byla na velmi vysoké úrovni, ale tato doba již příliš nezapadá do tématu tohoto článku, protože textilní nálezy ze starého Říma jsou dochovány teprve z doby počátku našeho letopočtu. Za zmínku snad stojí jen to, že jak podle pověstí, tak i podle Aristotelových tvrzení se na ostrově Kós podařilo odchovat hedvábníka a vyrábět hedvábné textilie daleko dříve, než se to podařilo středověkým Evropanům. Stejně dobře je však možné, že se jednalo o přepracované výrobky, dovezené z Číny, případně o velmi jemné výrobky lněné.

Nejstarší zbytky brokátů, tedy látek s následně všívanými pestrými nitěmi nebo kovovými drátky, pochází ze Schliemannových vykopávek v Mykénách. Barvení textilií je doloženo v Číně a v Egyptě už ve 3. tisíciletí př. n. l. Rovněž ze 3. tisíciletí př. n. l. pochází textilní barvírna mínojské éry, objevená na Krétě. Potiskování textilu je známo již ze staré Číny nebo z Egypta; zbytky potištěné a pomalované tkaniny byly nalezeny společně s mumií faraóna Tuthmose III. z roku 1400 př. n. l.

Evropa a české země

V Evropě byl len, vlna a jejich zpracování známo již v mladší době kamenné, t. j. asi 3000 let př. n. l. Ve střední Evropě se ovce začala chovat především v době bronzové. Len byl v textilní výrobě zastoupen více, než vlna. Ta se hůře spřádala a příze z ní byla nestejnoměrnější a méně pevná. Na pěstování lnu poukazují četné nálezy lněných semen. Nejstarší z nich pochází z 3. tisíciletí př. n. l. z Dánska. Archeologické nálezy zbytků vlněných látek v severní Evropě jsou datovány do období 18. stol. př. n. l. Oděvy a zbytky tkanin z 2. tisíciletí př. n. l. byly nalezeny na severu Německa a v Dánsku, konkrétně ve Šlesvicku a Jutsku. Tkaniny se zde zachovaly v hrobech a k jejich uchování přispěly masivní dubové rakve, v nichž byli mrtví uloženi. Z doby asi 1400-1300 př. n. l. pocházejí doklady textilní výroby lužické kultury, nalezené ve východním Německu. Nálezy oděvů v solných dolech v Hallstattu v Rakousku pocházejí až asi z 5. stol. př. n. l.

Nelze se nezmínit o nálezu z roku 1991, muži z doby měděné, Ötzim.Je to přirozená mumie člověka z doby přibližně 3300 př. n. l., která byla nalezena v ledovci v Ötztalských Alpách poblíž rakousko-italských hranic. Pravěký člověk zemřel na následky zranění, a shodou náhod vydrželo jeho téměř neporušené tělo v ledu až do dnešní doby. Vznikla tím unikátní možnost studovat dosud nejstarší, téměř kompletní, dochovaný oděv. Spolu s mumií byly totiž nalezeny i zbytky jeho kožešinového obleku, pláštěnky pletené z trávy a lýkových bot s vložkou z trávy. Na základě studia tohoto dobře zachovaného originálu odborníci za zlínské univerzity vyrobili, a dokonce v praxi s dobrým výsledkem otestovali, jeho přesnou kopii. Tímto testem byl zimní výstup na nejvyšší horu Afriky, Kilimandžáro.

Oděv z pozdější doby bronzové pak sestával z vlněné blůzy a dlouhé soukenné sukně pro ženy, pro muže potom ze soukenné sukně a plášťovitého přehozu. Na nohou se nosily láptě nebo obuv z vlněné plsti, na hlavě pak polokulová čepice. Východogermánské kmeny ovšem znaly i kalhoty. Technickou úroveň textilní výroby dokazují četné archeologické nálezy přeslenů, osnovních závaží, cívek a podobně. Na vypáleném hliněném nádobí se dochovaly otisky tehdy používaných tkanin. Z dosud známých nálezů vyplývá, že zpracování vlny a lnu je v Evropě známé více než 5000 let. Mimo jiné to potvrzují také nálezy z našich Bylan, kde je doložen chov ovcí, pěstování lnu, výroba příze a látek.

Četné archeologické nálezy u nás dokládají starověkou textilní výrobu. Ze Starého zámku u Jevišovic, z naleziště období jevišovské kultury z let 2000-1700 př. n. l., pocházejí tisíce přeslenů, množství osnovních závaží a hliněné nádoby s otisky tkanin v plátnové vazbě. Stejně tak z následujícího období, doby únětické kultury (1700-1200 př. n. l.), se dochovalo velké množství přeslenů. Na nalezišti ve Vrátě u Českých Budějovic byl objeven maličký zbytek tkaniny, zachycený v měděnce hřivny. Doklady textilní výroby se nalezly, jak je již zmíněno výše, i z období bylanské kultury, tedy z let 700-500 př. n. l. V jeskyni Býčí skála u Adamova byly v roce 1872 nalezeny doklady textilní výroby halštatské kultury z 6. stol. př. n. l. Jednalo se o zbytky příze, vlněné tkaniny a různých rohoží, vesměs zuhelnatělých.

Další nálezy z našeho území pocházejí z keltského období. Jmenovitě jsou to již zmiňované přesleny a osnovní závaží, například z Vikletic nebo z hradiště Hrazany, a drobné zbytky tkanin z hrobů, nepřesahující rozměrem 10 cm čtverečních. S postupem času a s příchodem Slovanů počet nálezů dokladů textilní výroby u nás vzrůstá, ale toto období podle mého názoru již nespadá zcela do tématu nejstaršího použití textilních vláken. Pro ilustraci uvedu pouze informaci, že první písemná zmínka o textilní výrobě na našem území pochází z pera Ibrahima Ibn Jákoba, obchodníka s otroky a cestovatele, a je datována rokem 965. Jedná se všeobecně známé šátky (tedy spíše prostě kusy látky daného rozměru), které sloužily na pražském trhu jako platidlo.

V souvislosti s Českou republikou je třeba zmínit unikátní nález. V roce 1996 byly v Dolních Věstonicích, na nalezišti z doby kamenné, objeveny pravidelně se křížící otisky vláken. Odborník na paleoindiánské tkaniny, Jim Adovasio, potvrdil původní předpoklad, že se jedná o otisky textilních tkanin, a dokonce v otiscích rozlišil několik různých vazeb. Adovasio vyslovil domněnku, že se jednalo o textilie z vláken kopřivy. To zcela posouvá původní představu o znalosti technologie výroby tkanin, a sice do doby minimálně před 25 000-27 000 lety. Zároveň to objasňuje i význam mnoha nástrojů a předmětů, které se ve Věstonicích nacházely již dříve a jejichž účel byl nejasný. Dnes je zřejmé, že sloužily ke tkaní látek.

Tento krátký exkurz do historie textilní výroby lze shrnout následujícími větami: nejstarší hmotné pozůstatky textilní výroby – pokud pomineme výše zmíněný nález z Dolních Věstonic – dosahují stáří asi 9000 let. Jedná se jak o vlastní pozůstatky textilií (nalezené především v hrobkách a hrobech), tak o prameny ikonografické a posléze i psané. Lze ovšem důvodně předpokládat, že tyto dochované pozůstatky nejsou nejstaršími, které se vyskytovaly, a že jsou to doklady výroby již v podstatě rozvinuté, a tudíž již nějakou dobu fungující. Textilní výroba jako taková je tedy ještě staršího data.

Mezi materiály dominovala vlna, ale především len. Od počátku však vládla mezi používanými materiály velká variabilita. K objevu, respektive k počátku používání jednotlivých materiálů různými kulturami, docházelo buď samovolně, skutečným objevem materiálu jako takového a jeho využitelnosti pro textilní výrobu, a to v různých společnostech nezávisle, nebo přejímáním materiálů a technologií od společnosti jiné. Nejdříve se tak zřejmě dělo dovozem hotových výrobků, posléze i dovozem technologie samotné.

Zdroje:

PÁVEK, Miloslav: Textilní výroba v historickém přehledu, díl 1. NTM , Praha 1971

PÁVEK, Miloslav: Textilní výroba v historickém přehledu, díl 2. NTM , Praha 1972

SPINDLER, Konrad: Muž z ledovce. Mladá fronta, Praha 1998