Článek
S blížícím se koncem války se začaly čím dále častěji objevovat rozpory a neshody mezi spojenci. Od roku 1941 do roku 1945 mezi Spojenými státy a Sovětským svazem eskaloval konflikt ohledně politické budoucnosti východní Evropy. Válečné spojenectví bylo jen východiskem z nouze a sňatkem z rozumu, který s ubývajícím ohrožením přestal mít důležitost. Porážka Německa a jeho spojenců uvolnila soudržnost antifašistické koalice a dříve potlačované rozpory přerůstaly v otevřené konflikty.
Prezident Roosevelt byl zastáncem názoru, že základem poválečného uspořádání světa musí být americko-sovětská spolupráce. Na místo konsensuálního a levicově cítícího Roosevelta ale nastoupil po jeho smrti pragmatický a komunistům nedůvěřující Truman. V Británii vynesly červencové volby roku 1945 do vlády labouristy. Churchill odešel z funkce ministerského předsedy a byl vystřídán Clementem Atleem. Přesto, že zrovna Churchill měl k SSSR velmi ostražitý vztah, nebyla změna vlády v Británii pro britsko-sovětské spojenectví nijak pozitivní. Atlee, ač labourista, zastával názor, že Sovětský svaz je imperialistickou mocností, která svými ambicemi ohrožuje západní Evropu.
Velká Británie, vyčerpaná válkou, ale v podstatě ztratila své velmocenské postavení, a stejně na tom byla oficiálně vítězná, ale prakticky poražená Francie. Spojené státy oproti tomu ještě posílily svou už před válkou dobrou ekonomickou pozici a nově získaly celosvětově dominantní politickou a vojenskou roli. Ve velmoc vyrostl i Sovětský svaz. Byl sice válkou značně poničen a ztratil miliony obyvatel, ale na druhou stranu během války dobyl rozsáhlá území s materiálními a lidskými zdroji a vybudoval mocnou a efektivní armádu s rozsáhlými zkušenostmi, která byla oporou mocenských ambic země, realizovaných prostřednictvím silného ideologického vlivu.
O budoucnosti Evropy jednali spojenečtí státníci na konferencích v Teheránu a podrobněji pak v únoru 1945 v Jaltě. Vstřícný a opatrný Roosevelt nedal Stalinovi jasně najevo, kam až může Sovětský svaz jít ve střední a východní Evropě,a proto Stalin za relativně malé ústupky dospěl k přesvědčení, že západní mocnosti uznají jeho kontrolu nad východní Evropou, i když svých cílů bude muset dosáhnout relativně skrytě a maskovaně pod fasádou sebeurčení. Skeptický Trumann po svém nástupu do funkce navrhl Stalinovi svolání nové spojenecké konference, tentokrát do Postupimi. Postupimská konference skončila kompromisy a dohodou o většině sporných bodů, ale byla asi posledním momentem, kdy se byly velmoci schopny k nějaké shodě dobrat. Sovětský svaz instaloval loutkovou vládu v Polsku a odmítal do země vpustit polskou exilovou reprezentaci z Londýna. Začal vznášet nároky na Turecko (šlo především o tradiční ruský zájem, přístup do úžin Bospor a Dardanely) a nárok na podíl na správě Lybie.
Od podzimu 1945 se začaly vztahy bývalých válečných spojenců prudce zhoršovat. S rostoucím konfliktem začali američtí politici stále více chápat sovětské akce ve východní Evropě nikoli jako izolované události, ale jako známky sovětských záměrů v celém světě. Sovětské metody a taktiky při přebírání kontroly nad východní Evropou byly pochopeny jako náznaky způsobů, jakými má být prosazena světová revoluce. Stalin předpokládal rozdělení „imperialistického“ světa do dvou nepřátelských bloků, mezi nimiž záhy dojde ke třetí světové válce. Převážná část západních komentátorů a politiků tento Stalinův absurdní závěr naprosto neakceptovala. Většinou se klonili k závěru, že Stalin ve skutečnosti vyhlásil nevyhnutelnost války mezi systémy, tj. mezi Sovětským svazem a Spojenými státy.
Impulzů k vojenské integraci Evropy bylo více. V roce 1946 proběhla Íránská krize, kdy se SSSR snažil dostat zemi pod svoji kontrolu a zajistit si její surovinové zdroje. V Číně zvítězil v občanské válce komunismus. V Koreji se Spojené státy nebyly schopny dohodnout se Sovětským svazem nad budoucí podobou rozdělené země, a stejně tak tomu bylo v Německu. V říjnu 1947 bylo založeno Informbyro (neboli Kominforma), mezinárodní organizace devíti evropských komunistických stran, která vydávala závazné směrnice pro komunisty všech zemí a propagovala jedinou možnou, sovětskou stalinskou formu socialismu.
Kromě neustále se zhoršující rétoriky a nemožnosti dohody mezi velmocemi k vojenské integraci západu jistě přispěla třeba situace v okupovaném Německu, respektive v jeho rozdělených zónách, a neschopnost okupačních mocností nalézt jednotný recept na to, co vlastně s Německem udělat. Tato neschopnost vyústila postupně ve vznik nejprve Bizonie, poté Trizonie, vzniklé ze západních okupačních zón, k blokádě Berlína Sověty a vzniku leteckého mostu, který západní Berlín zásoboval, a posléze ke vzniku dvou německých států. Všechny tyto konflikty vyústily v Trumanovu doktrínu a její praxi zadržování komunismu a Marshallův plán, který dále rozdělil a oddálil fakticky již rozdělené části Evropy.
Západní unie
Vzhledem k výše zmíněné ztrátě velmocenského postavení Británie a Francie bylo jasné, že pro jakoukoli budoucí obranu se budou obě země musel spojit. První jednání proběhla koncem roku 1946. Základem vojenské integrace Západu se pak stala britsko-francouzská spojenecká smlouva, podepsaná 4. března 1947 v Dunkerque. Tato smlouva byla sice primárně zaměřena proti „německé útočné politice“ a jako taková tedy již poněkud mimo realitu doby, nicméně šlo o první krok k opětovné poválečné vojenské a politické integraci západních spojenců. Nebyla to ještě pevná obranná aliance, ale spíše první pokus o ni.
Brzy začalo být jasné, že Německo, tedy to, co z něj zbylo, není v současné době faktorem, který by Evropu ohrožoval. A začalo být rovněž jasné, že tímto faktorem se stal Sovětský svaz, jeho imperiální ambice a jeho budované impérium satelitů. V únoru 1948 došlo k převratu v Československu a sovětská vojska v Maďarsku a v Rakousku byla připravena přispěchat mu v případě potřeby na pomoc. Řídícím centrem dějin československého státu se stala Moskva. Západ byl otřesen jednoduchostí a hladkostí procesu, během něhož se bývalá demokratická země stala vazalem Moskvy.
Ve Spojených státech tento proces napomohl schválení Marshallova plánu, součásti Trumanovy doktríny, a Francii a Británii přiměl k zamyšlení. Obě země nebyly ani po přijetí spojenecké smlouvy natolik silné, aby se byly jakkoli schopny bránit případnému ohrožení ze strany vznikajícího sovětského bloku. Jediný, kdo mohl případně západní Evropu ochránit, byly Spojené státy, kde ale ještě stále doznívala politika izolacionismu.
USA se ovšem nehodlaly angažovat v ochraně někoho, kdo by ke své obraně nijak zásadně nepřispěl. Ministři zahraničí Francie a Británie tedy začali vyjednávat o rozšíření smlouvy z Dunquerke o další země. Vzhledem k situaci byla jednání rychlá a úspěšná. 17. března 1948 byla podepsána mezi původními signatáři Dunquerkské smlouvy, tedy Francií a velkou Británií, a mezi třemi zeměmi Beneluxu, tedy Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem, „Smlouva o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a kolektivní sebeobraně“, čímž vznikl tzv. Bruselský pakt, označovaný též jako Západní unie. Tato smlouva zavazovala její signatáře k poskytnutí vojenské a další pomoci v případě napadení některé ze smluvních stran a byla uzavřena na 50 let.
Struktura Západní unie byla rovnoprávná a demokratická. Vedl ji Výbor ZU pro obranu, tvořený ministry zahraničí členských států, a Výbor náčelníků štábů ZU. Vojska spadala pod jediného velitele. Tím se po hlasování ve Výboru ZU pro obranu v září 1948 stal náčelník imperiálního generálního štábu Velké Británie, polní maršál Bernard Montgomery. Jeho funkce nesla titul „předseda Výboru vrchních velitelů ZU“. Sídlem velitelství (UNIFORCE) se stalo Fontainebleau u Paříže.
Význam Západní unie ale brzy pominul. V dubnu 1949 vznikla NATO, a třebaže Západní unie přetrvala, musela se ve své původní podobě transformovat. Nejdůležitější, co vznik Západní unie přinesl, bylo vyjádření vůle západoevropských zemí k obraně a spolupráci. To bylo impulsem k širší vojenské integraci, do které už se zapojily i Spojené státy.
Západoevropská unie
Po vzniku NATO byla Západní unie modifikována. Stala se základem pro uzavření Pařížských dohod, kterými byla ustanovena Západoevropská unie, obranná aliance, existující souběžně s NATO.
Počátkem 50. let vyvstala otázka možné integrace Spolkové republiky Německo do Západoevropské unie a NATO. Velkým odpůrcem tohoto začlenění se stala Francie. Z její iniciativy proběhly rozhovory o vytvoření EOS, Evropského obranného společenství, které by Německo mohlo zahrnovat. Británie se tohoto projektu neúčastnila a smlouva byla nakonec v roce 1952 podepsána jen mezi zástupci Beneluxu, Francie, SRN a Itálie.
Ještě před její ratifikací ale v roce 1953 zemřel Stalin a mezinárodní situace se částečně zklidnila. Zájem o EOS ztratila v tu chvíli i Francie a smlouva byla nakonec v roce 1954 odmítnuta i ve francouzském parlamentu. USA daly ale jasně najevo, že pokud nebude SRN přijata do západních obranných struktur, přehodnotí Spojené státy své závazky v Evropě.
V září 1954 byla do Londýna svolána konference, která měla oživit Západní unii. Účastnily se jí USA, Nizozemsko, Lucembursko, Belgie, Francie, Itálie, SRN a Velká Británie. Brzy se jednání přeneslo do Paříže, kde byly 23. října podepsány Pařížské dohody, které modifikovaly původní Bruselskou smlouvu. Dohody byly uzavřeny na 55 let. Téhož dne byl také podepsán „Protokol o přístupu SRN k Severoatlantické smlouvě“.
Nejzávažnějším důsledkem dohod bylo rozšíření Západní unie o SRN a Itálii, tedy o státy, které byly před devíti, respektive jedenácti lety poraženy jako státy nepřátelské. Dohody tedy fakticky potvrzovaly skutečnost, že nepřítel je v současné době již jinde, než předpokládaly původní dohody poválečné. O tom, že tento proces nebyl jednoduchý, a že ne všichni byli připraveni změnu spojenectví akceptovat, svědčí proces ratifikace smlouvy ve Francii, kde podařil až na druhý pokus. Se změnou struktury smlouvy se změnil i název organizace. Z Bruselského paktu neboli Západní unie, se stala Západoevropská unie (ZEU).
Hlavním úkolem této organizace se zpočátku stala podpora integrace SRN do obranných struktur západní Evropy. ZEU ale nevyvíjela činnost pouze jako vojenská aliance. V 50. letech mimo jiné řešila otázku průmyslového Sárska, které bylo od konce války okupováno Francií. Bez Sárska ale nebyla SRN schopna zbrojit, nehledě na okolnost, že Němci samozřejmě považovali Sársko za své území. Nakonec bylo o osudu Sárska rozhodnuto v referendu a 1. ledna 1957 bylo připojeno jako další spolková země k SRN.
Další aktivitou ZEU byla v pozdější době koordinace vztahů mezi Evropským společenstvím a Velkou Británií, která členem ES nebyla. Vstup Británie byl od vzniku ES v roce 1967 blokován Francií a Británie do ES vstoupila po dlouhých jednáních teprve v roce 1973.
Význam ZEU začal postupně upadat. Vojenskou funkci, kterou původně měla, vlastně beze zbytku plnila NATO, třebaže ta byla jakousi širší aliancí a její zájem nebyl zaměřen pouze na Evropu. ZEU byla smlouvou v rámci ES, ale veškeré její kompetence a směry působení byly vlastně už kryty jinými organizacemi. V rámci ES vznikaly nové struktury, které přebíraly úkoly, jež plnila dosud ZEU. Teprve v 80. letech došlo k jakémusi oživení. V roce 1984 byla přijata Římská deklarace, která potvrdila nutnost posílení bezpečnosti západu a vyslovila se pro lepší využití ZEU. V říjnu 1987 byla přijata Platforma o evropských bezpečnostních zájmech (tzv. Haagská platforma), zdůrazňující význam obranných struktur v rámci ES. V roce 1988 do ZEU vstoupilo Řecko a Turecko, v roce 1990 pak Španělsko a Portugalsko.
V poslední době byly vrcholnými orgány organizace Rada ZEU, tvořená ministry zahraničí, a Parlamentní shromáždění ZEU, kde působili poslanci členských zemí. Obě instituce zasedaly dvakrát do roka. ZEU se pod mandátem OSN účastnila bojů v Iráku ve válce počátkem 90. let. Maastrichtské smlouvy z roku 1991 zdůraznily úlohu ZEU jako obranného pilíře NATO v Evropě. ZEU se měla podílet nejen na vojenských operacích, ale také na operacích humanitárních. Kirchsberská deklarace z roku 1994 dala nečlenům ZEU možnost účastnit se jejích aktivit jakožto přidružení členové. Právě v této podobě se do struktur ZEU zapojily v roce 1999 Česká republika, Maďarsko a Polsko.
ZEU měla teoreticky hrát úlohu ozbrojené složky Evropské unie. Otázkou ale je, zda taková organizace byla ještě v dané době potřebná a životaschopná a zda svou existencí a potřebami jen nerozmělňovala síly, prostředky a možnosti, které pak chyběly strukturám NATO. ZEU zanikla 31. března 2010 vypršením Pařížských dohod. Její pravomoci měly být do roku 2011 převedeny pod orgány EU.
NATO
Již zmíněné okolnosti, tedy vyhrocená politická situace v Evropě a současně vznik Západní unie, svědčící o ochotě západoevropských zemí k obraně, vyústily v založení Organizace Severoatlantické smlouvy, zkráceně NATO.
Po vzniku Západní unie v březnu 1948 došlo koncem června k berlínské krizi a k blokádě města. SSSR působil souběžně politický tlak na Dánsko a začal se ohlížet do Finska, které lákal k podpisu smlouvy o spolupráci. Taková smlouva byla většinou prvním krokem k následnému vazalství, jak se jasně ukázalo na příkladu jiných zemí. Bylo jasné, že vojenské síly Západní unie by nebyly schopné odolat případné sovětské vojenské agresi ze strany Sovětského svazu.
Spojené státy stály dosud ve spojenectví poněkud mimo, protože jim jejich zákony již od doby George Washingtona bránily angažovat se ve vojenských paktech v době míru. Vliv berlínské krize a pocit reálného ohrožení ale přinesly změnu: Již 11. června 1948 přijal Senát Spojených států amerických rezoluci č. 239, která proklamovala programový rozchod s izolacionismem. Tato tzv. Vandenbergova rezoluce se stala zlomem v transatlantických vztazích. Rozběhla se tajná jednání o novém obranném svazku.
Jednání nebyla v žádném případě jednoduchá. Problémem se stalo pojetí smlouvy a celého svazku jako takového. Spojené státy chtěly alianci, jejímiž členy by se staly téměř všechny nekomunistické země a zároveň větší napojení na OSN. Tuto myšlenku západní mocnosti nesdílely. Chtěly spíše menší, zato však pevnější svazek, který by zajišťoval automatickou vzájemnou pomoc v případě konfliktu. Američané nutnost automatické pomoci v případě konfliktu odmítali, protože nebyla v souladu s její ústavou. Nakonec byla forma pomoci ostatních zemí oběti agrese ponechána na jejich uvážení. Dalším sporným bodem se stala otázka, zda se mají součástí ochranné zóny stát i některá území kolonií evropských států. Spojené státy jako tradiční protikoloniální země byly ostře proti, ale v této otázce nakonec ustoupily.
Hlavní problém se však točil kolem toho, které státy se stanou členem aliance. Británie prosazovala vstup severských zemí, zejména Norska. Švédsko takovouto alianci odmítlo a zůstalo neutrální. Francie prosazovala nutnost vstupu Itálie. Zde však vyvstala otázka – jaká kritéria vstupu by měla být dána. Soudilo se, že členem NATO se může stát jedině demokratický stát, splňující i hospodářská kritéria. Itálie je sice zcela nesplňovala, ale nakonec byla přijata. Vážným problémem byla otázka Pyrenejského poloostrova. Španělsko i Portugalsko byly pod vládou diktátorů. Portugalsko ovšem vlastnilo strategicky nesmírně významné Azorské ostrovy a tento vojenský argument nakonec převážil. Portugalsko bylo přijato, Španělsko však nikoliv.
V polovině ledna 1949 bylo vyhlášeno vytvoření Organizace severoatlantické smlouvy (NATO) a 4. dubna byla mezistátní smlouva podepsána. NATO, smlouva o kolektivní sebeobraně, pak vešla v platnost uzavřením ratifikačního procesu v srpnu 1949. Již existující Západní unie zůstala zachována, ale její ozbrojené síly přešly pod velení nově vznikajícího uskupení.
Smlouvu podepsalo 12 států, z nichž většina se rekrutovala právě ze zemí, které přijaly Marshallův plán. Kromě Spojených států patřila k signatářům Velká Británie, Kanada, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie a Island. Řídící orgány NATO sídlily v Paříži. V roce 1966 ale Francie z vojenských struktur NATO vystoupila a sídlo organizace se přesunulo do Bruselu. Francie se k NATO opět připojila až v roce 2009.
Základem smlouvy byl zejména článek 5: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti“. Z tohoto článku jasně vyplývalo, že v případě napadení kteréhokoli signatáře smlouvy by byly napadeny i Spojené státy, které nepochybně měly kapacity na podobný útok patřičně vojensky odpovědět.
Velmi často se v této době objevovaly pochyby o celém smyslu aliance. Tyto však vzaly rychle za své, když v červnu 1950 napadla komunistická Severní Korea svého jižního souseda. Řada států aliance reagovala zvýšením výdajů na své ozbrojené síly i navýšením počtu jednotek. Zvýšit se měl i počet okupačních sil v západním Německu.
V roce 1950 se začala konstituovat strategie aliance. Koncepce „periferní obrany“, kdy by napadená vojska ustoupila a po nashromáždění dostatečných sil by vyrazila do protiútoku, byla zavržena, protože by to znamenalo podrobit Evropu dvojímu přechodu fronty, stejně jako tomu bylo ve 2. světové válce. Místo toho byla odsouhlasena strategie „štítu a meče“. Sovětský útok měl být zastaven konvenčními evropskými armádami ve formě štítu. Poté měl následovat úder amerického jaderného „meče“.
V roce 1952 vstoupilo do NATO Řecko a Turecko. Obě země byly v minulé době pod tlakem SSSR a obě byly vnitřně či zvnějšku ohroženy komunismem. Byli to také tradiční rivalové, a jen jejich nestabilní situace jim bránila v vzájemných konfliktech. Vstup do Nato tedy obě země a jejich pozici stabilizoval. V roce 1955 se na základě Pařížských dohod, které mj. formálně odvolávaly okupační režim, opět deklarovaly suverenitu SRN a umožňovaly jí postavit armádu a zahájit zbrojní výrobu, vstoupila do NATO i Spolková republika Německo.
Od roku 1952 byla strategie „štítu a meče“ doplněna doktrínou „hromadné odvety“. Ta spočívala v masivním odvetném úderu velkým množstvím nukleárních zbraní, včetně nově vynalezených vodíkových bomb, respektive nikoli v úderu, ale v hrozbě tímto úderem. Tato doktrína ale postupem času zastarala. Jednak proto, že vlastně neměla alternativu: k úderu by buď došlo, a pak by byl všestranně zničující, nebo by k němu nedošlo, a pak by bylo hromadění zbraní i hrozba jimi zbytečné. Bylo v podstatě nemožné určit okamžik, kdy by tento úder měl být zasazen. Měl by být odplatou za sovětské provokace a incidenty, nebo za podobná angažmá, jako bylo to v korejské válce? To by bylo zřejmě ještě brzy. Na druhou stranu, pokud by takový úder měl přijít až po případném jaderném úderu sovětském, bylo by naopak příliš pozdě. Hromadná odveta tedy měla působit nikoli pouze jako reálná strategie války, ale především jako odstrašující faktor. Druhou skutečností, která odsoudila tuto koncepci jako zastaralou byl ale fakt, že SSSR postupně dohnal a předehnal převahu Spojených států v nukleárních zbraních. Obě strany se teď zastrašovaly hromadnou odvetou vzájemně a strategie ztratila smysl.
Na počátku 60. let tedy tuto strategii nahradila koncepce „pružné reakce“. Ta sestávala z opětovného důrazu na konvenční zbraně. Obrana by tedy nemusela nutně proběhnout prostřednictvím jaderného úderu, ale prostřednictvím konvenčních zbraní. Případný jaderný úder mohl být realizován později, jako pružná reakce na vývoj událostí. Tato strategie tedy znamenala možnost obrany bez nutné podmínky okamžitých zničujících nukleárních úderů.
Převaha sovětského bloku v konvenčních zbraních ale brzy odsoudila ke krachu i tuto koncepci. Nahradila jí tzv. strategie „vzájemně zaručeného zničení“, neboli MAD. Jednalo se v podstatě o částečný návrat ke koncepci jaderného odstrašování, tentokrát oboustranného. Principem byla teorie, že dva protivníci, kteří jsou velmi silně vyzbrojeni nukleárními zbraněmi, se nemohou napadnout, protože by to přineslo zkázu oběma stranám.
Konec této strategie znamenala až Reaganova koncepce SDI, Strategická obranná iniciativa. Tentokrát se nejednalo o vyzbrojení útočnými zbraněmi, ale naopak, o vyzbrojení zbraněmi obrannými. Tato strategie zaručovala, že nukleární hlavice, nesené raketami, by nebyly schopny dosáhnout cíle, protože by byly zničeny zbraněmi, nesenými družicemi. Tím by se nukleární zbraně staly neefektivními, a v podstatě tedy zbytečnými. Je otázka, zda by celý projekt byl realizovatelný a funkční. SSSR tomu nicméně uvěřil, a to jej přivedlo k jednacímu stolu, a postupem času i k jeho vlastnímu konci.
Varšavská smlouva
Vstup SRN do NATO byl zásadním zlomovým bodem. Pro západ znamenal konečné uznání Německa jakožto suverénního státu s právem na obranu a jeho zapojení do společné obranné koncepce. Naopak pro Sovětský svaz znamenal vytvoření jednotné protisovětské fronty, do které se zapojil nedávný nepřítel SSSR. Na mezinárodní úrovni bylo sovětské vysvětlení přímé a korektní. Varšavská smlouva vyrostla ze strachu SSSR a východoevropských zemí ze znovuvyzbrojeného Německa. Do značné míry ale lze říci, že vstup SRN do Severoatlantické aliance byl pro Sovětský svaz pouze vítanou záminkou k delší dobu chystané reakci.
Tato reakce byla blesková. Pouhých pět dní po vstupu SRN do Severoatlantické aliance byla 14. května 1955 ve Varšavě podepsána Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, tzv. Varšavská smlouva. Prakticky řečeno, smlouva legalizovala sovětské vojenské nasazení v Evropě, kdy by jinak, po podepsání dohody o neutralitě Rakouska, musely být sovětské síly staženy z Maďarska a z Rumunska. Signatáři smlouvy byly –kromě Sovětského svazu –Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Německá demokratická republika, Polsko a Rumunsko. Uzavřením Varšavské smlouvy byla tedy legalizována přítomnost okupačních vojsk SSSR na území NDR, Polska, Maďarska a Rumunska.
Smlouva byla uzavřena na 20 let. Pokud jí státy rok před jejím vypršením nevypověděly, prodlužovala se automaticky o dalších deset let. Albánie, sledující vlastní linii socialistického vývoje, se přestala činnosti paktu zúčastňovat v roce 1962. V září 1968 pak v reakci na invazi armád Varšavské smlouvy do Československa smlouvu vypověděla docela.
Nově vzniklé vojenské uskupení vlastně nahrazovalo bilaterální smlouvy mezi SSSR a jednotlivými vazalskými státy (s výjimkou Albánie a NDR, s kterými dosud Sovětský svaz smlouvy neměl). Varšavská smlouva měla být titulárně protiváhou a zrcadlovým obrazem NATO, měla koordinovat politiku jednotlivých členů a vytvořit systém kolektivní bezpečnosti a vojenské spolupráce při obraně socialismu, suverenity a nezávislosti jednotlivých členů. Podobnost s NATO byla ale pouze zdánlivá. Na rozdíl od NATO nebyla Varšavská smlouva konsensuální demokratickou organizací, ale vojenským paktem Sovětského svazu, který v něm měl výhradní rozhodovací pravomoc. Uzavřením Varšavské smlouvy se Sovětskému svazu podařilo posunout svoji západní hranici v Evropě od řeky Bug a východních Karpat přibližně tisíc kilometrů západním směrem až na řeku Labe, západní hranici ČSSR a k východním okrajům pohoří Alpy. SSSR si tak vytvořil ve svůj prospěch z území vazalských států výhodný nástupní prostor pro celé strategické útočné uskupení a dostatečně hluboké obranné pásmo před svým teritoriem.
Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor, složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely pouze z Moskvy. Tam sídlilo velení paktu, v jehož čele stáli pouze představitelé Sovětského svazu. Zástupci armád ostatních zemí byli pouze v pozici poslíčků, kteří předávali svým zemím sovětské příkazy.
Hlavní velitel Spojených ozbrojených sil armád států Varšavské smlouvy, jímž se stal maršál Koněv, byl současně ve funkci náměstka ministra obrany SSSR, maršála Malinovského, a tudíž jeho přímým podřízeným. Náčelník štábu Spojených ozbrojených sil armád států Varšavské smlouvy, armádní generál Antonov, byl současně zástupcem náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil SSSR, maršála Sokolovského, a také jeho přímým podřízeným. Obdobně to fungovalo na úrovni armád ostatních zemí Varšavské smlouvy: ministr národní obrany ČSR, armádní generál Alexej Čepička, byl nepřímo podřízen ministrovi obrany SSSR, náčelník Generálního štábu ČSLA byl nepřímým podřízeným náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil SSSR. Hlavními veliteli Varšavské smlouvy bylo postupně pět maršálů Sovětského svazu:Ivan Stěpanovič Koněv (1955-1963), Andrej Antonovič Grečko (1960-1967), Ivan Ignatěvič Jakubovskij (1967-1976), Viktor Georgijevič Kulikov (1977– 1986) a Nikolaj Vasiljevič Ogarkov(1986–1991).
Smlouva byla zaměřena na obranu pouze titulárně. Veškeré vojenské doktríny, které kdy měla, byly pouze útočné. Otázky strategie a taktiky neřešilo velení a štáb Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nýbrž generální štáb Sovětské armády. Koncepce Varšavské smlouvy byla založena na ofenzivní vojenské doktríně Sovětského svazu a počítala s úderem na západní Evropu dvěma směry za použití jaderných zbraní. Do šesti týdnů měly „spojenecké“ armády dosáhnout kanálu La Manche a dobýt celou Evropu.
Válečnou koncepci Varšavské smlouvy lze detailně ukázat na Plánu použití československé armády v době války z roku 1964, který vypracoval –a prezidentovi ČSSR jakožto vrchnímu veliteli armády předložil k pouhému podpisu –Generální štáb ozbrojených sil SSSR. V první polovině 50. let v Československu rozvoj vojenské doktríny a vědy zaostával. Československá armáda, přejmenovaná v roce 1954 na Československou lidovou armádu (ČSLA), prošla v uvedeném historickém období specifickým vývojem. V důsledku tzv. „sovětizace“ ztrácela velmi rychle svoji prestiž, oblibu a důvěru, kterou měla před rokem 1948 a kterou si přinesla z bojišť 1. a 2. světové války. Do poloviny 50. let nicméně platila v Československé armádě obranná koncepce s důrazem na západní a jižní část státu. Obrana byla řešena na celou operační hloubku a takovéto řešení obrany státu bylo však realizováno zřejmě bez konzultace s představiteli ozbrojených sil SSSR.
Spolu se vznikem Varšavské smlouvy došlo k zásadnímu obratu. Československá republika měla, vzhledem ke své geografické poloze ve středu Evropy a na rozhraní dvou rozdílných společenských soustav, zcela výjimečný vojensko-politický význam. Její armáda se v této situaci stala součástí prvního strategického sledu válečného uskupení armád států Varšavské smlouvy a z této pozice vyplynulo i její nikoliv národní, ale „internacionální“ poslání. Šlo o plnění aktivního úkolu v hlavním prostoru evropského válčiště.
Sovětskému svazu se přes velkou snahu nepodařilo umístit na území Československa vlastní vojenské jednotky, protože proti tomu vystupovalo jak velení ČSLA, tak i vedení státu a KSČ. Všem, kteří o tomto případném umístění rozhodovali, bylo vzhledem k jejich zkušenosti se Sovětskou armádou a politikou SSSR jasné, že jakmile podají prst, přijdou o celou ruku. Na území ČSSR tak působili pouze sovětští vojenští poradci, jejichž počet nikdy nepřesáhl několik set a v průběhu doby se snižoval.
V roce 1964 byly v souvislosti se vznikem Plánu použití československé armády v době války vypracovány Protokoly o výstavbě ČSLA. Byly vypracovány, stejně jako Plán, sovětským Generálním štábem a československé straně předloženy pouze ke vzetí na vědomí a k provedení. Podle těchto Protokolů bylo plných 85 % Československé lidové armády určeno k „zabezpečení plnění strategicko-operačního úkolu vojsk ČSLA na evropském válčišti“, tedy k útoku v rámci armád Varšavské smlouvy, respektive k útoku v úloze jednoho z frontů sovětské armády. Zbylých 15 % pak bylo určeno k faktické obraně a vojenskému zabezpečení vlastního státu. Předloženou metodikou výstavby Československé lidové armády a uvedeným způsobem použití ČSLA v plánovaném válečném tažení byla naše armáda vycvičena a vyzbrojena nikoli k obraně svrchovanosti státu, ale „za zády“ občanů našeho státu byla vybudována v zájmu plnění mocenských cílů Svazu sovětských socialistických republik.
Sovětská vojenská strategie měla po 2. světové válce jeden hlavní politický cíl: Dosáhnout“ konečného vítězství komunismu, a tím i světového mocenského prvenství SSSR. Strategie SSSR nebyla stejná, jako v případě NATO, která praktikovala strategii odstrašování, založené na hrozbě jaderným arzenálem, která měla válku odvrátit. Sovětská koncepce počítala se strategií hromadného odvetného jaderného úderu v případě napadení. Brzy začalo být ale jasné, že tato koncepce s sebou nese jistotu vysokých počátečních ztrát, utrpěných právě prvotním napadením. Strategie byla tedy modifikována na strategii předstihujícího hromadného jaderného úderu. Válečná činnost měla být zahájena s překvapením, jinými slovy – sovětská strana měla provést jaderný útok jako první, pokud by k němu byly dány předpoklady. Tímto způsobem měla být na samém začátku války získána strategická iniciativa.
Pokud ale pomineme prvotní destruktivní jaderný úder, který měl za cíl zničit jak potenciálního protivníka v jeho nástupních prostorech, tak jeho zdroje a zázemí ještě před útokem, charakter plánovaných sovětských útočných operací šedesátých let potvrzuje, že je přímým odrazem zobecnění zkušeností útočných operací z doby druhé poloviny 2. světové války. Šlo v nich o masové nasazení velké palebné a úderné síly s cílem provést na hlavních směrech průlomy fronty nepřítele tak, aby mohly být do míst průlomu neprodleně nasazeny rychlé úderné skupiny –především tankových a mechanizovaných vojsk –k rozvíjení úspěchu v hloubce obrany nepřítele. Když se na celou koncepci podíváme z hlediska logiky, zjistíme, že byla naprostým protipólem strategie „štít a meč“, kterou praktikovala NATO: ve strategii „štít a meč“ šlo o pevnou obranu konvenčních sil a následný nukleární úder na útočníka. Ve strategii sovětské šlo o nukleární úder na útočníka potenciálního a následný konvenční útok, který měl za cíl dobýt a obsadit protivníkovo území.
Tato kombinovaná strategie nukleárního úderu a zastaralých mohutných konvenčních útoků vyžadovala od zúčastněných států obrovské finanční investice. Státy musely na vlastní náklady vybudovat všeobecně předimenzované armády, mohutně vyzbrojené především obrněnou technikou, což bylo zcela mimo jejich ekonomické možnosti. Tomuto stavu „napomohla“ marxistická filozofie a ideologie. Vždyť ještě počátkem šedesátých let byla kupř. kybernetika považována za „reakční pavědu“. Např. úderné uskupení vojsk Varšavské smlouvy mělo koncem osmdesátých let k dispozici na 60 000 tanků, z toho jen SSSR měl 41 580 tanků pro evropské válčiště (ve stejné době Francie disponovala pouhými 3 190 tanky).
Samotný Plán použití československé armády v době války přináší mnoho zajímavých a překvapivých skutečností. Jak již jsem uvedl, většina Československé lidové armády měla tvořit jeden útočný front sovětských armád, tzv. Československý front (ČsF). Uvedený front se stal součástí prvního strategického sledu vojsk Varšavské smlouvy s úkolem vést útočnou operaci proti vojskům NATO na směru Praha – Nürnberg – Stuttgart – Strasbourg – Epinal – Dijon. Následně by na území našeho státu vstoupily sovětské divize, které tvořily druhý strategický sled a stály by československým vojskům v zádech. Vojska ČSLA se tedy pro Generální štáb ozbrojených sil SSSR stala vojsky jednoho z jeho vojenských okruhů, ve válečné terminologii frontů. Ministerstvo národní obrany ČSSR a Generální štáb ČSLA neměly žádný přímý vliv na rozsah útoku vojsk Československého frontu v plánovaném válečném tažení.
V Plánu použití československé armády v době války, vypracovaném sovětským Generálním štábem, je uvedeno, že proti 14 československým divizím ČsF bude působit 10 vševojskových a dvě speciální (horská a výsadková) divize NATO. Dohromady to tedy bylo 12 divizí z celkového počtu 28, kterými NATO v Evropě disponovalo. Na hlavním směru útoku ČsF mělo být nasazeno 1920 tanků. Celkový počet tanků ve 14 československých vševojskových divizích byl 3240 kusů, tedy téměř stejný počet, s jakým v roce 1941 zaútočila Wehrmacht na Sovětský svaz. Pozemnímu útoku mělo předcházet 131 jaderných úderů (provedených ČSLA, ale až po dodání jaderné munice ze SSSR, spolu se sovětskou „montážní brigádou“). Hloubka útočné operace byla 600 km a měla být provedena v rozmezí 7-8 dní. Průměrné denní tempo postupu tak bylo 70-85 km.
Československý front měl po předchozím jaderném úderu zničit VII. armádní sbor USA, II. armádní sbor SRN a 1. armádu Francie. ČsF by tak čelil asi 40 % všech sil NATO. ČsF by tedy měl teoretickou převahu asi 1,1 : 1,0, což je pro útočící armádu zcela nedostatečné. Zbylých 60 %, tedy 16 divizí, by působilo proti 57 divizím Varšavské smlouvy na hlavním směru, Paříž –Berlín. Tyto ostatní síly prvního strategického sledu vojsk Varšavské smlouvy byly tvořeny šesti fronty: pěti fronty sovětskými (ve dvou byla zařazena i vojska NDR) a jedním frontem polským (v něm ale byla zařazena jedna sovětská vševojsková armáda). Sedmým frontem prvního strategického sledu byl právě ČsF, jediný front, v němž nebyla zařazena vojska jiné země, respektive jediný front, v němž nebyla i vojska sovětská.
Štěpánek a Minařík ale tvrdí, že čísla, udávající sílu potenciálního protivníka ČsF, byla autory plánu, tedy sovětským Generálním štábem, nadhodnocena, a že byla nadhodnocena úmyslně. Podle nich byly reálné síly, schopné nasazení v obraně proti útoku ČsF, tvořeny čtyřmi až devíti divizemi, přičemž i jejich výzbroj by byla slabší, než sovětský dokument uváděl. Podle autorů byl účel tohoto nadhodnocení údajů následující: „Záměrně navýšené počty divizí NATO, předurčené podle plánu k boji proti vojskům ČsF, měla podpořit a potvrdit „oprávněnost“ požadavků GŠ ozbrojených sil SSSR na stále další a další zvyšování početního stavu, ale i výzbroje vojsk ČSSR, a to až za únosnou mez. Šlo o to, aby v takto rozehrané situaci mohlo být Sovětským svazem obviněno jak politické vedení ČSSR, tak velení ČSLA z maření spojeneckých politicko-vojenských cílů plánovaných v rámci Varšavské smlouvy v evropském prostoru…měly být potvrzeny pochybnosti, které měl GŠ ozbrojených sil SSSR o plnění úkolu vojsky ČsF v plánovaném válečném tažení…(a měla být prosazena)již v míru dislokace vojsk SSSR a území Československa. Dohodou s představiteli ČSSR i ČSLA to nešlo; takže v konečném řešení přišlo na řadu politicko-vojenské násilí uplatněné proti ČSSR formou „internacionální pomoci“ vojsk Varšavské smlouvy, zcela přesněji okupací našeho státu a následnou dislokací plánovaného počtu vojsk armády SSSR na území Československa v roce 1968“.
Zajímavá je i problematika jaderných zbraní. Již jsem uvedl, že při útoku ČsF mělo být zasazeno 131 jaderných úderů. Měly být provedeny 96 raketami s nukleárními hlavicemi a 35 atomovými bombami, a to ve dvou vlnách. Poměrná část nukleární výzbroje měla zůstat v rezervě pro případné další zásahy podle vývoje situace. Údery měly být provedeny jednotkami ČSLA, jak letectvem, tak raketovým vojskem, které k nim byly vycvičeny a disponovaly patřičnými nosiči.
Problém byl ale v tom, že ke zbraním se na území ČSSR nenacházela munice a hlavice. „Z rozhodnutí GŠ ozbrojených sil SSSR nebyla jaderná munice skladována na území ČSSR. V této situaci byla vojska Československého frontu jediným prvosledovým frontem vojsk Varšavské smlouvy, od Baltu až po Alpy, který neměl možnost sám v souladu s vývojem situace organizovat a ovlivňovat přísun přidělené jaderné munice ze skladu ke zbrani“. Tato skutečnost je ale logická, uvědomíme-li si, že ČsF byl jediným frontem, jehož součástí nebyla sovětská vojska. Z toho plyne, že důvěra SSSR v jeho spojenecké armády nebyla veliká.
Naopak z úkolu samotného, který pro ČsF z plánu vyplýval, bylo jasné, že tento front, respektive většina ČSLA, která jej výhradně tvořila, dostala v celé válce na starost to nejtěžší. Měla udělat nejhlubší průlom do nepřátelských linií a krýt bok hlavnímu, převážně sovětskému úderu, směřujícímu do nitra Německa a Francie. Je jasné, že by na úseku ČsF došlo k velmi těžkým ztrátám, že tento front měl být pro obranu NATO jakousi vějičkou a že byl obětován v zájmu sovětského vítězství.
V polovině šedesátých let vznikaly u některých odpovědných pracovníků ČSLA úvahy o tom, jaké je skutečné poslání vojsk naší armády na evropském válčišti –přesněji v zájmu koho či v zájmu čeho má naše armáda plnit své tzv. „internacionální“ poslání v plánovaném válečném konfliktu. Toto poznání vedlo postupně k závěrům, že Varšavská smlouva svojí podstatou není smlouvou spojeneckou, ale že se stala nástrojem k prosazování mocenských, politicko-vojenských strategických cílů SSSR. Navíc bylo Československo sovětskými požadavky na vyzbrojování neúměrně ekonomicky vyčerpáváno. Jako jediná země Varšavské smlouvy, na jejímž území se nenacházely jednotky Sovětské armády, musela požadované úkoly zajistit sama, ze svých prostředků, a byla tak v ekonomicky nesrovnatelně horší situaci, než třeba Polsko: „Válečná ČSLA, tj. Československý front i vojska určená k obraně a ochraně teritoria, k 1. 9. 1963 čítala 584 690 osob, 3161 tanků, 460 samohybných děl, 1165 lehkých a 119 středních obrněných transportérů, 4503 dělostřeleckých prostředků, 228 hlásných a naváděcích radiolokátorů, 487 stíhacích a 232 stíhacích bombardovacích letounů, 93 malých a 84 středních vrtulníků“.
Štěpánek a Minařík uvádí, že ve druhé polovině roku 1967 začaly do velení armády prosakovat zvěsti o připravované modifikaci útočného plánu. Nyní neměl být již cílem útoku ČsF Dijon, ale pomezí SRN, Francie a Švýcarska. Hloubka úderu se tedy zkrátila a jeho směr byl odkloněn na jih. Bylo ovšem jasné, že celková strategická koncepce a cíle útoku Varšavské smlouvy se nezměnily. Vyvstala tedy otázka, kdo má provést útok v původně plánovaném směru, když ne ČsF. Jiné vojenské uskupení se mezi ČsF a severním frontem, útočícím na Berlín a Paříž, totiž nenacházelo. Rozuzlení problému přinesla sovětská invaze do Československa v roce 1968. Najednou se na našem území „dočasně“ ocitla Střední skupina sovětských vojsk a bylo jasné, komu byl daný úkol přidělen. Nedůvěryhodná ČSLA, ve které začala záhy po invazi personální čistka, to již nebyla.
Varšavská smlouva byla v květnu 1985, tedy po 30 letech od jejího vzniku, prodloužena o dalších 20 let. Brzy se ale sovětské impérium rozpadlo, vazalské země opustily cestu socialismu, a Německá demokratická republika zanikla spojením se SRN. V únoru 1991 tak bylo na schůzce Politického poradního výboru v Budapešti rozhodnuto o rozpuštění vojenských struktur paktu. Smlouva byla sice stále ještě v platnosti, ale vojenský pakt jako takový přestal fakticky existovat. Platnost smlouvy pak byla ukončena na československý návrh podpisem protokolu o zániku smlouvy v červenci 1991 v Praze. V dalším období pak postupně většina bývalých členských států Varšavské smlouvy vstoupila do NATO.
Závěrem
Vojenská integrace Evropy začala relativně brzy a vyplynula z politické situace. Stejně jako tato situace byla i vojenská integrace od samého počátku bipolární.
Na západě začala vojenská integrace Západní unií. Jednalo se spíše o pokus a o první vlaštovku, která by sama o sobě žádné příliš efektivní obrany schopna nebyla. Byla ale impulsem, aby se do obrany Evropy zapojily ekonomicky i vojensky silné Spojené státy. V důsledku jejich zapojení vznikla NATO, organizace, která měla svou sílu a význam. Naopak význam Západní unie, posléze modifikované v Západoevropskou unii, se vlastně jejím vznikem vyčerpal, a třebaže organizace přetrvala půl století, nebyla ve stínu NATO příliš potřebná. Všechny západní vojenské organizace byly nejen definovány jako obranné, ale této skutečnosti odpovídala i jejich strategie.
Na druhou stranu vojenská integrace východní Evropy vzešla z bilaterálních smluv mezi Sovětským svazem a státy v jeho zájmové sféře. V těchto zemích byl postupně nastolen sovětský politický model a státy se fakticky staly satelity SSSR. Tento proces byl formálně dovršen vznikem Varšavské smlouvy. I ta byla titulárně obranná, ale fakticky se jednalo o vojenský pakt, který zařazoval armády satelitních států do armády sovětské a podřizoval je její strategické útočné doktríně. De facto tedy tato smlouva rozšiřovala jak území Sovětského svazu, tak sílu jeho armád, její zdroje a operační prostor.
Až do doby pádu komunismu ani jeden z těchto paktů ve válce nevystoupil. K vojenskému konfliktu východu a západu nedošlo. Účast na válce v Koreji byla realizována jako bezpečnostní operace pod hlavičkou OSN, nikoli NATO. K prvnímu nasazení vojsk NATO došlo až v letech 1990-1991 v souvislosti s první válkou v Perském zálivu v rámci operací Pouštní štít a Pouštní bouře, a protivník byl zcela rozdílný než ten, kvůli němuž aliance původně vznikla především.
Ani nasazení sovětských armád, nebo jednotlivých jednotek dalších satelitních států (např. údajné nasazení československé polní nemocnice a poradců v Severním Vietnamu) se neodehrálo v rámci Varšavské smlouvy. Jedinou výjimku tak tvoří nasazení vojsk Varšavské smlouvy při invazi do Československa v roce 1968. Zde se ale jednalo spíše o politikum: do Československa vpadlo pět sovětských armád (čtyři vojenské okruhy), jedna armáda polská, jedna zesílená maďarská divize, dva pluky bulharské armády a řádově několik desítek vojáků armády NDR. Rumunská armáda se pak této akce neúčastnila vůbec, stejně jako samozřejmě armáda albánská. K invazi byly sice připraveny dvě východoněmecké divize, ty ale nakonec z politických důvodů československé hranice nepřekročily. Bylo teprve 23 let po válce a vpád německé armády do Československa by byl těžko ospravedlnitelný a obhajitelný. Z uvedených čísel vysvítá, že invaze do Československa byla především akcí Sovětské armády, které malé jednotky ostatních států politicky kryly záda a dodávaly celé akci kýžený náboj pomoci Varšavské smlouvy jejímu členovi.
Invaze ale oficiálně jako akce Varšavské smlouvy označována nebyla, jak dokládá Remington: „Oznámení TASSu o okupaci Československa se vyhýbalo jakýmkoli přímým zmínkám o Varšavské smlouvě…Varšavská smlouva nebyla pokládána za primární nástroj invaze. Obrana socialismu v Československu byla všechno jiné, jen ne vnitřní záležitostí Prahy. Byla to společná záležitost socialistického společenství. Sověty a „spojenecké socialistické vojáky“ do Československa přivedla mezinárodní povinnost komunistické strany SSSR jakožto komunistů, společně se závazky, plynoucími z Varšavské smlouvy. Země Varšavské smlouvy měly „svatou povinnost“ postavit se na obranu výdobytků socialismu“.
Varšavskou smlouvu ostatně nezmiňovala ani tzv. Brežněvova doktrína, která byla teoretickým ospravedlněním invaze. Poprvé jí jako koncept omezené suverenity v rámci socialistického společenství zformuloval S. Kovalev v listu Pravda. Podle jeho pohledu nesmí být suverenita socialistických států nahlížena abstraktně. V socialistickém společenství musí být mezinárodní právo podřízeno zákonům třídního boje. Očividně neslučitelná se zárukami nezávislosti a nevměšování do vnitřních záležitostí, jak je formulovala Varšavská smlouva, logika této interpretace omezila Varšavskou smlouvu na pouhý nástroj politické a vojenské koordinace mezi evropskými komunistickými státy.
Oba velké evropské pakty tedy proti sobě nikdy neválčily. NATO plnila především funkci odstrašující a do značné míry díky její existenci nakonec nedošlo v Evropě k válce, kterou SSSR plánoval. Na druhou stranu Varšavská smlouva byla prostředkem, který měl tuto válku Sovětskému svazu usnadnit. Její funkce obranná byla pouze deklarovaná a teoretická, a tento pakt v konečném výsledku pouze vysával ekonomiky zúčastněných států.
Zdroje:
BOOKER, Christopher – NORTH, Richard: Skryté dějiny evropské integrace od roku 1918 do současnosti. Lukáš a syn, Brno 2006
DAVIS, Lynn Etheridge: The Cold War begins. Soviet-American Conflict over Eastern Europe. Princetown University Press, Princeton 1974
EICHLER, Jan: Začátky studené války. Historie a vojenství 3/2007, roč. LVI, s. 4-23
LITERA, Bohuslav: Studená válka (mezinárodní vztahy 1945-1963). H&H, Praha 1993
NÁLEVKA, Vladimír: Studená válka. Triton, Praha 2003
REMINGTON, Robin Alison: The Warsaw Pact. Case Studies in Communist Conflict Resolution. Cambridge, London 1971
ŠTĚPÁNEK, Karel – MINAŘÍK, Pavel: Československá lidová armáda na Rýnu. Naše vojsko, Praha 2007
