Článek
Pochodu povstaleckých a partyzánských jednotek velel vojenský velitel Velké Prahy, generál Karel Kutlvašr, za Pražského povstání velitel vojenského velitelství Bartoš. Doprovázeli jej příslušníci povstaleckého štábu i jeho pravá ruka, velitel partyzánských oddílů, škpt. Jaromír Nechanský. Oba již měli na levém nadloktí revoluční pásku RG, kterou ovšem za povstání v podstatě nikdo nenosil. Doprovázeli je ale i lidé, které si oni z doby povstání nepamatovali, a pamatovat ani nemohli. Před nimi defilovaly jednotky, které se povstání skutečně účastnily, ale mezi nimi byli již mnozí, kteří se stali povstalci až 8. nebo 9. května, případně ještě později.
Mnohé jednotky byly prezentovány jako dělnické revoluční jednotky továren, což ovšem za povstání realitou rozhodně nebylo. Továrny byly v sobotu 5. května téměř prázdné, protože při nebezpečí stávek vyhlásily okupační orgány sobotní volno. Povstání nebylo záležitostí nějaké dělnické revoluce. Mezi povstalci mnozí dělníci samozřejmě byli, ale převládala střední třída – živnostníci, úředníci, zaměstnanci. Koncem května ovšem již jako součást RG existovaly Závodní stráže, vznikající na popud několika členů tzv. Ústřední rady odborů – což nebylo nic jiného, než bývalá protektorátní Národní odborová ústředna zaměstnanecká, NOÚZ, ovšem teď již zcela pod vlivem komunistů. Za všechny připomeňme třeba Evžena Erbana, který byl sice členem sociální demokracie, nicméně v reálu byl nastrčeným koněm KSČ a v nejvyšších partech komunistické nomenklatury se pak udržel až do sametové revoluce.
Tyto komunistické houfy, vydávající se za skutečné revolucionáře, se poměrně úspěšně pokusily si Pražské povstání, kterého se neúčastnily, přivlastnit. Komunistická strana přitom ještě v den vypuknutí povstání vyzývala k tomu, aby se dělnictvo nezapojovalo do nepředložené akce, vyprovokované „reakcí“ nebo přímo Gestapem, aby se shromažďovalo v továrnách a čekalo na pokyny. Komunisté byli v té době ovšem generály naprosto bez vojska.
Koncem května se ale již mlčelo o praporech Luftschutzu a Vládním vojsku (jež se staly základem některých jednotek RG) nebo pražské policii, které tvořily od počátku povstání páteř povstaleckých jednotek. Kromě skutečných povstaleckých jednotek tvořily mnohé jednotky RG právě komunistické Závodní stráže, vzniklé fakticky až po povstání. Pražské jednotky RG sestávaly ze tří pluků a dalších jednotek. Celkem to bylo 26 praporů (z toho jeden motorizovaný), 14 samostatných rot (z toho jedna tanková, jedna motorizovaná a jedna jezdecká) a 14 samostatných skupin, každá v síle roty. Velitelství oblasti Praha-západ bylo přeměněno na velitelství pluku RG 1, oblast Praha-východ na velitelství pluku RG 2 a úsek Praha-sever byl přeměněn na pluk RG 3. Jednotky protiletecké policie jednotlivých policejních úseků vytvořily základ praporů RG I-VI. Bývalé Vládní vojsko vytvořilo velitelskou zálohu Vojenského velitelství Velké Prahy, Pohotovostní prapor RG.
Již 25. května přešly Revoluční gardy z podřízenosti Ministerstva národní obrany do podřízenosti komunisty řízeného Ministerstva vnitra. 27. května došlo k mobilizaci pěti ročníků mužstva do armády a pozice RG začala slábnout. 13. června byla výnosem MNO nařízeno odzbrojení a likvidace jednotek RG. Tento proces se fakticky ale táhl až do srpna. Ke konání některých jednotek Revolučních gard v poválečné době toho bylo napsáno již mnoho, např. zde: https://medium.seznam.cz/clanek/pavel-kmoch-revolucni-gestapo-v-liberci-136908
Kutlvašr nešel vládě a prezidentu Benešovi pod nos. Dovolil si postavit se do čela povstání, které vláda, úzkostlivě a servilně sledující, co se líbí nebo nelíbí sovětské straně, nenaplánovala a neřídila. Navíc si dovolil strpět pomoc vlasovecké 1. divize ROA, sice nijak nadšeně, ale přece. A především si dovolil podepsat s německými jednotkami kapitulační protokol, který jim umožnil odejít beze zbraní z města na západ a nepočkat na vítěznou Rudou armádu.
Kutlvašr zastával funkci vojenského velitele Velké Prahy právě jen do tohoto 28. května 1945. Toho dne byl jmenován prozatímním velitelem V. sboru v Brně. 31. května zaslal sovětský velvyslanec Valerian Zorin československé vládě nótu, v níž žádal Kutlvašrovo odvolání. Patolízalská československá vláda, v té době již zcela v sovětském vleku, generála s okamžitou platností odeslala na dlouhodobou dovolenou. Do služby se vrátil po zásahu prezidenta Beneše až v únoru 1946, nejprve jako velitel III. sboru v Plzni a později jako zástupce velitele Vojenské oblasti 3 v Brně. V březnu 1948 byl opět odeslán na dovolenou, v červnu přeložen do výslužby a v prosinci zatčen. V květnu 1949 byl jako hlava vykonstruované „protistátní skupiny“ odsouzen na doživotí a degradován na vojína. Propuštěn byl ve špatném zdravotním stavu v roce 1960, zemřel na infarkt 2. října 1961.
Generál Karel Kutlvašr na vězeňské fotografii v roce 1950.
Jaromír Nechanský byl velitelem výsadku Platinum-Pewter, vysazeného z Británie v polovině února 1945. Koncem dubna se spolu s radistou Jaroslavem Klemešem dostal do Prahy, kde se nakontaktoval na Českou národní radu a stal se předsedou její vojenské komise. Z tohoto titulu během povstání v podstatě řídil generála Kutlvašra a jeho velitelství Bartoš. Po válce se stal velitelem tzv. likvidační skupiny na MNO, ale vzápětí vznesla sovětská strana požadavek na jeho odvolání. Důvody byly stejné, jako v případě generála Kutlvašra. Na doporučení Vojenské rady byl ale požadavek vlády na jeho odvolání prozatím pozdržen. Nechanského kariéra v armádě pokračovala, dokonce byl k nelibosti Bedřicha Reicina přidělen k OBZ. Po komunistickém puči přijal návrh americké strany na zpravodajskou spolupráci. Hned v září 1949 byl ale zatčen a po odsouzení k trestu smrti 16. června 1950 popraven.
Zdroje:
KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. SS-Stadt Böhmen, Ortsgruppe der NSDAP Beneschau, Wallenstein a ti druzí. Academia, Praha 2021.
