Článek
Paměti vojáka SS-Sonderkommanda Dirlewanger, které kromě němčiny již vyšly i v angličtině, mě zaujaly, jak se říká, „na první dobrou“, proto jsem se také rozhodl je přeložit a prosadit jejich vydání v češtině. Mám raději tzv. malé dějiny, příběhy obyčejných lidí, než dějiny „velké“, plné frontů, ofenzív, armádních sborů a generálů a jejich názorů. Na „malých dějinách“ je totiž zřejmé to, že člověk často není hybatelem svého osudu, a že s ním zlá doba zamete, ať chce, nebo nechce.
Tato jednotka, za kterou se jako červená nit táhnou dějinami druhé světové války válečné zločiny, je notoricky známá, ale při čtení těchto pamětí mi došlo, že je vlastně úplně neznámá, respektive nejsou příliš známé detaily toho, kdo ji tvořil a jak to u jednotky chodilo.
Nepříliš známé je, že se u Sonderkommanda po celou dobu jeho existence nacházelo kolem poloviny stavu „zahraničních dobrovolníků“, tedy občanů SSSR převážně ruské nebo ukrajinské národnosti. Stejně tak si málokdo uvědomuje, že se v jednotce často ocitli němečtí sociální demokraté nebo přesvědčení komunisté, držení dlouhé roky v koncentrácích, a v řadách jednotky pak vlastně, jistě nepříliš chtěně, padli v boji za ideu nacionálního socialismu.
Obálka knihy
Člověk, který se na těchto stránkách zpovídá, se k jednotce dostal jako odsouzený dvacetiletý pytlák. Čin provedl z hlouposti a mladické nerozvážnosti, a už se vezl. Akceptoval nabídku, že pokud se osvědčí v boji, jeho čin bude amnestován. Jistě, mohl se rozhodnout jinak, odkroutit si ještě rok ve vězení a pak po běžném odvodu nastoupit do armády. Ale i potom by možná nakonec dělal to, co dělal u SS-Sonderkommanda. Prožil si nasazení v táboře pro Židy v Polsku, potom dva roky v Bělorusku, boje s partyzány a vyvražďování civilistů, únik před ofenzívou Rudé armády, brutální potlačení povstání ve Varšavě a konečnou agónii před Berlínem.
Voják, který v knize záměrně neuvádí své jméno, podal tuto výpověď jako starý muž, uvědomující si, čeho se kdysi dopouštěl, jako člověk, který se za své tehdejší jednání hluboce stydí a ví, že ani tak není nijak omluvitelné. Nežádá odpuštění, ale jen pochopení. V dané době, podmínkách a ve věku, ve kterém byl prostě ani podle jeho pozdějších pocitů nemohl jednat jinak.
Velitele jednotky, Oskara Dirlewangera, viděl i později ze zcela jiného úhlu, než jak tohoto člověka hodnotí dějiny. Pro něj to byl sice svérázný, ale rovný chlap, který pro ty ze svých vojáků, kteří dělali, co jim rozkázal, udělal, co si zasloužili. S lidmi, kteří mu odporovali, s nepřáteli i „nepřáteli“ se ale nepáral, a vzhledem ke svým kontaktům na vyšších místech si dělal to, o čem byl přesvědčen, že je správné a nutné.
Jakkoli je toto hodnocení snad pochopitelné, je třeba říci, že právě takoví lidé jsou příčinou nezměrné brutality, kterou války – kromě toho, že jsou brutální ze samé své podstaty – jako bonus často přinášejí. Pro mě osobně je kniha strhující svou bezprostředností, kdy líčí otřesné události velmi prostým jazykem, bez vzletných frází a patosu. Voják se vlastní hloupostí stal vězněm, pak esesákem, trýznitelem civilní populace nepřátelského státu, protivníkem partyzánů a nakonec vysoce vyznamenaným poddůstojníkem, který si ovšem čím dál palčivěji uvědomoval, že ho osud nezavál na správnou stranu.
Voják měl po celý život štěstí. Válku přežil s pouhým jedním lehkým zraněním, dostal se domů, a i když byl nakonec zadržen a strávil rok v zajateckém táboře, v šestadvaceti letech ho čekal „obyčejný život“, nad kterým mnohdy ohrnujeme nos, ale který je vlastně tím, k čemu většina z nás, ať už cíleně, nebo podvědomě, směřuje. Nikdy ovšem nepřestal myslet na věci, kterých byl svědkem a kterých se nepochybně dopouštěl i on osobně, třebaže to ve svých vzpomínkách příliš nezdůrazňuje. Svědomí, které se v něm probudilo už tehdy, mu nedalo pokoj až do konce života.
K celkové objektivní historii SS-Sonderkommanda Dirlewanger doporučuji můj starší článek na této platformě: https://medium.seznam.cz/clanek/pavel-kmoch-ss-sonderkommando-dirlewanger-vrazi-z-koncentraku-94143
