Článek
Pro úplně každou historickou událost platí, že faktická událost sama a její obraz, jak jej vnímá laická veřejnost, se liší. I okolnosti a historie atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha jsou tak vnímány zjednodušeně a víceméně černobíle. V obecném povědomí převládají nepravdivá, ale zažitá klišé. Na vině je samozřejmě popkultura, v první řadě filmy, na toto téma natočené. Film není dokument, jeho tvůrci si reálie ohýbají tak, aby byl výsledný produkt divácky úspěšný. Ve druhé řadě je na vině literatura, která opět mnohdy není literaturou odbornou, ale populární. Ta často nepracuje s prameny, ale pouze s již dříve vydanou literaturou. Chyby a omyly jsou tak opisovány pořád dokola a obecná veřejnost je s tímto stavem v podstatě spokojena. Tento proces je naprosto normální, laikům je nepohodlné se zamýšlet nad složitějšími souvislostmi. Chtějí, aby byly věci buď černé, nebo bílé, a lid obecný rád věří legendám.
Pro jakoukoli historickou událost jsou zásadní prameny, ať už písemné, nebo ikonografické. Prameny k Anthropoidu jsou ale torzovité. V polovině dubna 1945 Gestapo zničilo 68 svazků dokumentace vyšetřování atentátu, a to, co zbylo, jsou víceméně náhodně dochované a nepříliš souvislé dokumenty.
Méně zásadní jsou pro popsání historické události svědci, zvláště pamětníci, vypovídající s časovým odstupem. Zde hraje velkou roli subjektivita prožitku a výpovědi. Zničující vliv na obecné povědomí mají výmysly, spáchané falešnými svědky a autory populární literatury a filmů. Zvláště historii Anthropoidu zaplevelil tzv. „profesor“ Ladislav Vaněk-Jindra, původně jeden z výše postavených odbojářů, z něhož se po dopadení stal agent Gestapa. Po válce se z něj obratem stal agent StB. Před Gestapem i před poválečnou veřejností se pasoval do role vůdce odboje a šířil lži a absurdní výmysly po celý svůj život.
Literatura
Literatura, zabývající se problematikou operace Anthropoid, tedy atentátem na zastupujícího říšského protektora Heydricha, začala vznikat velmi brzy. Již v roce 1947 vyšla kniha Jaroslava Andrejse Za Heydrichem stín, která dodnes překvapuje velkou mírou správných informací. Pak nastalo patnáct let ticha. Přístup k archivním materiálům byl v komunistickém režimu velmi omezen. Další knihou, která k danému tématu vyšla, byly až v roce 1963 Nejen černé uniformy Miroslava Ivanova. Ivanov, sám rovněž agent StB, byl ovšem silně ovlivněn výmysly „profesora“ Vaňka, který byl ze lží usvědčen až v roce 1987 Stanislavem Bertonem. Následovala Bomba pro Heydricha Dušana Hamšíka z roku 1964. Korunu dezinformacím nasadil režimní historik Čestmír Amort, který se ve svém dílku Heydrichiáda z roku 1965 neštítil použít manipulací, lží a neexistujících dokumentů, aby doložil režimem proklamovanou tezi o zbytečnosti atentátu.
Teprve po roce 1989 se archivy zpřístupnily nejen profesionálním historikům, ale i amatérským badatelům. Téma atentátu se stalo námětem množství publikací žánru literatury faktu, ale i beletrie. Atentátem se zabývala i literatura zahraniční, především anglickojazyčná. Ovšem vzhledem k tomu, že její autoři povětšinou neovládali němčinu, o češtině nemluvě, nevycházeli z archivních pramenů, ale často opisovali jinou anglickojazyčnou literaturu, včetně chyb a tradovaných fám v ní již publikovaných. Veškeré dostupné prameny pak publikoval v nedávných letech Vojtěch Šustek v několikadílné edici Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo v tzv. Protektorátu Čechy a Morava.
Film
Ve filmu byl atentát ztvárněn ještě dříve než v literatuře. První snímek na toto téma, Hangmen also die, vznikl již v roce 1943, a v témže roce byl natočen i film Hitler´s Madman. Pro obě díla je charakteristická pochopitelně nízká míra informací o tom, co a jak se skutečně stalo. Atentát v nich byl tedy popsán jen velmi volně.
Prvním snímkem domácí provenience se stal „kultovní“ Sequensův film Atentát z roku 1964. Přesto, že se jednalo ve své době o výjimečnou připomínku této významné události, a i výjimečně akční film na poli jinak poměrně nudné socialistické kinematografie, nelze pominout ani politické aspekty, které Sequensova práce vykazovala. Atentát je ve filmu líčen sice jako vlastenecký čin, ovšem v souladu s Amortovými podvrhy jako čin ve své podstatě zbytečný, prosazený zahraniční buržoazní vládou, který měl na obyvatelstvo okupované republiky jen negativní dopady ve formě nacistických represí. S fakty zacházel Sequens poměrně volně. Odborným poradcem mu byl právě „profesor“ Vaněk, fabulující agent Gestapa i StB, a mnohé reálie si i sám Sequens přizpůsobil nebo vymyslel v zájmu toho, aby film měl ten správný spád.
Filmy o atentátu vznikly i v zahraničních produkcích nebo koprodukcích. V roce 1975 byl natočen snímek Operation Daybreak, který s reáliemi zacházel ještě volněji než Sequens. V roce 2016 vznikl film Anthropoid, původním Sequensovým snímkem na mnoha místech doslovně inspirovaný, a o rok později film Smrtihlav. Při jeho natáčení byla fantazie tvůrců ještě bujnější.
Mýty a fakta
K tradovaným mýtům okolo atentátu nepochybně patří tvrzení, že si atentát „vymysleli“, nebo jej dokonce požadovali Britové. Atentát si samozřejmě vymyslela československá exilová reprezentace, a měl především Británii ukázat, že československý národ se nesmířil s okupací, jak tvrdili Němci, ale že jí aktivně vzdoruje. Kdo konkrétně přišel s nápadem, že cílem plánovaného útoku bude Heydrich, známo není, ale indicie ukazují na šéfa československého zpravodajství v exilu, plukovníka Františka Moravce.
Mýtem je i skutečnost, že odstranění Heydricha jakožto zastupujícího říšského protektora byla výhradně československá záležitost, respektive, že se jeho odstraněním vyřešil pouze problém protektorátu. Tato funkce nebyla pro Heydricha prioritní. Zastával především funkci šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA), a z tohoto titulu byl vrchním velitelem Gestapa, kriminální policie a zpravodajské služby Sicherheitsdienst. Z téhož titulu byl člověkem, pod něhož spadaly operační skupiny Einsatzgruppen, které na východní frontě ve velkém vraždily Židy a další lidi „nepřátelské říši“. A v neposlední řadě byl Heydrich člověkem, který zorganizoval a prakticky rozběhl průmyslově likvidační fázi holokaustu.
Na základě poznávací značky, kterou nesly Heydrichovy vozy, SS-3, se často hovoří o Heydrichovi jako o třetím muži třetí říše. I to je fáma. V říši bylo poměrně velké množství straníků i vojáků, kteří zastávali vyšší posty než Heydrich. Ten byl ovšem, jak vyplývá z dříve řečeného, s výjimkou Heinricha Himmlera, šéfa SS, nejvýše postaveným mužem v bezpečnostním aparátu říše.
Další fámou je občasné tvrzení, že Heydrich zanedbával bezpečnostní opatření. Ta ale zcela odpovídala faktu, že se Němci v protektorátu cítili vlastně téměř doma, a že domácí odboj byl po podzimní Heydrichově razii silně zasažen a stáhl se. Nicméně v posledních dnech před atentátem byla bezpečnostní opatření kolem protektora, vzhledem k tomu, že Němci věděli o jarní vlně výsadků, naopak posílena. Nejednalo se ovšem o přímou ochranu ve formě cestování v pancéřové limuzíně nebo ozbrojených doprovodů, ale o ochranu nepřímou ve formě posílení strážní služby v místě Heydrichova bydliště a na trase do úřadu, prováděnou českými četníky.
Atentát
Mnoho mýtů panuje i kolem toho, jak se odehrál samotný atentát. Je to pochopitelné, protože akci jako takovou přímo viděli jen čtyři lidé: Gabčík, Kubiš, Heydrich a jeho řidič Klein. První dva padli v kostele sv. Cyrila a Metoděje, druzí dva sice vypovídali, ale jejich výpovědi se nedochovaly. Odrazily se pouze v několika dochovaných dílčích hlášeních, a především v tzv. Pannwitzově zprávě, sepsané dodatečně v září 1942. Dílčí informace pak pochází od svědků, kteří na místě atentátu byli. Ti ale začali situaci sledovat až po samotném výbuchu a jejich výpovědi se mnohdy liší, protože jejich pozice i subjektivní dojmy nebyly stejné.
Byl z osudné zatáčce skutečně na místě i Valčík s pověstným zrcátkem? O tom, jak měl atentát proběhnout, svědčí archivní materiály britské SOE. Nejprve měl první z útočníků vrhnout zepředu pod přijíždějící automobil bombu, která měla vozidlo zastavit a osádku zabít, nebo alespoň paralyzovat. Poté měl tentýž muž hodit přímo do vozu ještě druhou bombu. Druhý z útočníků měl potom přiskočit k autu zezadu a osádku případně dobít samopalem. Plán nepočítal se žádným třetím mužem, který by poněkud pofidérním způsobem signalizoval blížící se vozidlo pomocí odlesku zrcátka. Dále – podle meteorologických záznamů bylo v Praze ten den pod mrakem. Signál zrcátkem je nesmysl sám o sobě, případnému pomocníkovi by stačilo například smeknout klobouk. I ze samotného rychlého sledu momentů atentátu a jejich zmatenosti je jasné, že žádná signalizace ve skutečnosti neexistovala. Valčík sám byl od poloviny dubna v pátrání německých bezpečnostních složek. Jeho fotografie, nalezená u padlého Morávka, byla šířena v policejních věstnících a na plakátech. Celá tato ikonická a efektivně vypadající akce se pravděpodobně zrodila v hlavě režiséra Sequense. Ztřeštěné teorie různých amatérských badatelů, že na akci se nepochybně podílelo dalších několik lidí, protože to sice v pramenech nikdo nezmiňuje a nijak se to neprokázalo, ale „mohlo to tak být“, raději nebudu ani komentovat.
Na místě došlo ke zmatku, způsobenému skutečností, že nad zatáčkou zřejmě zastavila v zastávce třívozová tramvaj. Heydrichovo auto skryla výhledu obou útočníků ze zatáčky. Klein logicky nečekal, až se tramvaj rozjede, a objížděl jí zleva. V tu samou chvíli se ale z protisměru blížila další souprava a Kleinovi nezbývalo, než přidat plyn. Tramvaj ve stanici objel a vzápětí musel prudce brzdit do zatáčky. Teprve v tomto momentu oba parašutisté vůz zahlédli.
Gabčík samozřejmě neskákal před rozjetý automobil, jak je možné vidět ve všech filmech. Podle Pannwitzovy zprávy stál na chodníku, asi metr až metr a půl od dráhy automobilu, a mířil samopalem na protektora. Podle téhož pramene se mu „nepodařilo vystřelit“. Nedávno objevil Vojtěch Šustek dokument protektorátní policie, který vysloveně zmiňuje, že příčinou selhání samopalu byl zaseknutý náboj. Není ovšem doloženo, že by samopal během vyšetřování prošel expertýzou. Druhá teorie praví, že Gabčík sice ke střelbě připraven byl, ale nestřílel, protože za automobilem projížděla v protisměru třetí tramvaj. Ta se skutečně na dokumentačních fotografiích z místa činu nachází. Ovšem pokud vezmeme v úvahu Gabčíkovu pozici a brzdné dráhy jak automobilu před výbuchem, tak tramvaje po něm, tato teorie se pravděpodobnou nezdá. Navíc je otázkou, jestli vycvičený, ale v ostré akci nutně vystresovaný voják vůbec nějakou tramvaj vnímal. Poslední teorií je ta, že Gabčík střílet nechtěl, protože čekal na to, k čemu byl striktně cvičen. Čekal, až se ozve výbuch. Podle hodnocení instruktorů SOE Gabčík „poslouchal rozkazy do posledního detailu“.
I Kubiš auto zahlédl pozdě. Nestihl bombu hodit zepředu a brzdící vůz ho minul. Hodil tedy bombu za ním, a jen s velkým štěstím se trefil pod stupačku před zadním kolem. Silný výbuch Heydricha zranil, ale to nebylo hned patrné. V tuto chvíli měl nicméně Gabčík doběhnout se samopalem a střílet. Zbraň tedy byla možná skutečně zaseklá, protože jinak by jí zřejmě neodhodil. Ovšem ani pak parašutisté nepoužili pistole, které měli v kapsách, k tomu, aby protektora dorazili. Místo toho se dali oba na útěk a dosud téměř pustou křižovatku zaplnila spousta lidí ze všech tří tramvají, které se tam v tu dobu setkaly.
Speciální bomby, z nichž jedna byla při atentátu použita, byly vlastně silně modifikované protitankové granáty. Kubiš si je nevyráběl sám někde v konspiračním bytě, je přesně doloženo, který z důstojníků SOE je ve Skotsku navrhl a který je vyrobil.
Trasa ústupu, kdy oba vojáci zanechali bicykly, na kterých přijeli, poměrně daleko od místa útoku, svědčí o tom, že příliš nepočítali s tím, že je budou potřebovat, tedy že nepočítali s tím, že akci přežijí.
Kostel v Resslově ulici
Další mýty a fámy se samozřejmě týkají posledního boje sedmi parašutistů v kostele v Resslově ulici. Je třeba uvědomit si relevanci pramenů. O tom, co se v kostele stalo, těžko může vypovídat jakýkoli účastník odboje, protože nikdo z těch, kteří válku přežili, na místě nebyl, vyjma těch, kteří byli přivezeni k identifikaci zabitých parašutistů až po boji a kteří ze samotného dění uvnitř neviděli nic. Stejně tak různí autoři, popisující, kde přesně byl ten, který padlý, nalezen, kam přesně se probojoval úderný oddíl SS apod., píší sice nesmírně působivě, ale zcela nepodloženě a na základě buď vlastní fantazie, nebo údajů, vzniklých ve fantazii jiných. O boji v kostele tak vypovídá pouze několik pramenů, a to výhradně z německé strany střetu.
Hromadný úkryt v kryptě byl proti všem zásadám konspirace, ale v situaci, kdy se někteří parašutisté vyhnuli plošným prohlídkám bytů jen ukrytím ve světlíku, byl zřejmě jedinou možností. Filmovým nesmyslem samozřejmě je, že by se parašutisté po kostele ve dne potulovali se samopaly na rameni. Jednak žádné samopaly neměli, a jednak byl kostel v běžném provozu, přes den do něj mohl vstoupit kdokoli. Hlídku na kůru, kde bylo tepleji než ve sklepní hrobce, drželi vojáci jen v noci. Dny trávili v kryptě, nebo schůzkami se členy odboje.
Gestapo se o kostele nedozvědělo od Čurdy, který se přihlásil 16. června. Udal konspirační byty a spolupracovníky, ale o úkrytu v kostele nevěděl. Ne proto, že by neměl důvěru ostatních parašutistů, ale protože od druhého dne po atentátu nebyl v Praze, ale doma ve Staré Hlíně. O kostele vypověděl Aťa Moravec a Hana Krupková, zatčení na základě Čurdových informací.
Již jsem zmínil, že parašutisté neměli k dispozici samopaly, a přirozeně ani kulomety. Stenguny byly ve shozech dvou jarních výsadků Bioscop (Kouba, Hrubý, Bublík) a Tin (Cupal, Švarc), ale oba výsadky o materiál při seskoku přišly. V kostele se nalezlo jen 10 nebo 11 pistolí, ke každé byla k dispozici munice v řádu cca 20 ran a obránci použili zřejmě několik granátů.
Oddíl 10 nebo 11 úředníků Gestapa a čtyř vojáků SS vstoupil do kostela 18. června ve 4.10 ráno služebním vchodem, tedy ne vchodem hlavním, jak je opět vidět ve všech filmech. Další tři vojáci se ke komandu přidali o chvíli později. Po zatčení kostelníka a prohledání jeho bytu a kanceláře kostela vstoupilo komando do kostelní lodi, kterou také rychle prohledalo. Poté padl první výstřel z empory.
Vzhledem k omezené zásobě munice stříleli obránci jen velmi sporadicky, a vzhledem k příšeří téměř naslepo. Úředníka gestapa Kurta Kahla zasáhli do prstu ruky. Zřejmě použili i zmiňované granáty. Němci stříleli samopaly, a granáty házeli nahoru rovněž. Pak vypáčili mříž u schodů na kůr, při postupu nahoru byl jeden voják SS zasažen střelou do přilby a otřesen, ale nezraněn. Současně došlo k palbě vojáků SS do oken kostela z protějších školních budov. Když komandu došly granáty a poslali si ven pro další, velitel jednotek SS v protektorátu, SS-Brigadeführer Karl von Treuenfeld, poslal další, sedmičlenné úderné družstvo z Náhradního praporu SS Deutschland dobýt emporu. Následně vojáci prvního komanda i úředníci gestapa kostel opustili.
Barikáda na schodech na kůr je další filmovou fikcí. Na fotografiích je zřetelně vidět množství materiálu na kůru i empoře – nachází se tam lavice, židle, zpěvácké pultíky a podobně. Naopak dole pod schody, kam by materiál útočníci museli vršit, pokud by barikáda existovala, není na fotografiích vůbec nic.
Boj o kůr a emporu trval přes dvě hodiny, asi do sedmi ráno. Nikdo z obránců nebyl zasažen palbou, pouze střepinami granátů. Adolf Opálka polkl kyanid a zlomenou pravou rukou se střelil do spánku. Bublík měl těžká zranění od střepin granátů, střelil se také do hlavy a zemřel při převozu do nemocnice. Kubiš utrpěl rovněž těžká krvácivá zranění od granátů, byl v bezvědomí a zemřel v lazaretu SS v Podolí. Na kterém místě, kdo z nich bojoval a padl, nehledě na častá tvrzení některých autorů, doloženo není, jakkoli v současné době probíhá výzkum, který se to má na základě utrpěných zranění pokusit doložit.
Po dobytí empory Němci zjistili, že v kostele jsou ještě další lidé, protože na empoře se našel další oblek. Informaci o existenci podzemí Gestapo už mělo ale dopředu. Farář Čikl a kaplan Petřek byli nuceni vstupním otvorem v podlaze obránce vyzvat, aby se vzdali. Nikde není zaznamenáno, že by tak učinil i Čurda, jak jsme zvyklí z filmů. Odpověď byla skutečně tak emotivní, jak filmy líčí – nikdy, a Češi se nevzdávají. Potvrzují to na několika místech německé prameny.
Němci se nejprve snažili kryptu dobýt větracím okénkem z ulice – nasadili hasičské světlomety a bombičky se slzným plynem. Obránci se bránili střelbou z pistolí a házením zápalných lahví s lihem. Němci následně stříleli na okénko kulometem z protější budovy. Některá literatura uvádí, že u kostela byl připraven k zásahu kanón. Ovšem nasazené německé jednotky žádné kanóny ve stavu neměly, a občas publikovaná fotografie, která má tuto skutečnost dokladovat, pochází ze Sequensova filmu Atentát.
Následovala snaha kryptu vytopit. Hasiči strkali do větracího okénka hadice, kterými dvě pumpy hnaly dolů kubíky vody. Obránci do hadic stříleli a vystrkovali je žebříkem. Ten jim ale přičinliví hasiči nakonec vytrhli. Němci údajně použili i granáty, ovšem bez efektu. Voda stoupala pomalu, výsledek se nedostavoval. Voda z krypty totiž unikala odvodňovacím systémem, který se pod podlahou barokního kostela nachází dodnes. Podle netrpělivého velitele Waffen-SS von Treuenfelda byl čas vyřešit situaci skutečnou bojovou operací. Hasiči dostali příkaz zastavit zaplavování krypty a odsát z ní vysavačem kouře slzný plyn. O ten se zřejmě nejednalo, Němci neměli žádné granáty se slzným plynem ve výzbroji; nejspíše šlo o granáty kouřové. Někteří autoři uvádí, že dostali i rozkaz z krypty vodu vyčerpat. To je další z fám, protože odčerpat vodu z krypty, obsazené ozbrojenými obránci, prostě nebylo technicky možné.
Němci se tedy pokusili kryptu dobýt vstupním otvorem z kostela. Byl sestaven další, dobrovolnický úderný oddíl v počtu 15 mužů obou zúčastněných jednotek SS. Vojáci se do krypty nespouštěli na laně, jak vidíme ve filmech. Němci si totiž od hasičů vyžádali nejen světlomet, který namířili do vstupu do krypty, ale i zásahový žebřík – tedy žebřík s háky. Do krypty a na žebřík se dostali ale pouze tři z nich, pak obránci spustili palbu. Jeden z vojáků SS utrpěl průstřel stehna, druhý byl zasažen do oka odštěpkem omítky. Poté se vojáci rychle stáhli zpět. A to byly poslední ztráty útočníků. Němci tedy neutrpěli žádné hekatomby mrtvých a těžce raněných, ale jen jeden průstřel stehna, jeden postřelený palec, jeden kamínek v oku a jeden otřes po zásahu do přilby.
Velkou legendou obrany krypty je tvrzení, že se vojáci snažili prokopat do kanalizace. Tato legenda se objevila již těsně po válce a opakují ji všechny filmy a většina literatury. Důkazy, které by ji potvrzovaly, ale chybí. Tvrzení, že parašutisté věděli o části barokní stoky, která byla teprve nedávno objevena pod chodníkem, je na vodě. Stoka navíc nikam nevede, po pár metrech je zazděná. Otvor ve zdi krypty, pokládaný za doklad pokusu o únik do kanalizace, se nachází přímo pod větracím okénkem v místě, kam dopadaly granáty útočníků a stříkala voda z hadic. Teze, že ke kopání došlo preventivně již před bojem, rovněž neobstojí. Pokud by tomu tak bylo, vojáci by si nepochybně opatřili nějaké nářadí. To se ale v kryptě nenašlo. Parašutisté jako preventivní opatření vysadili okenní mříž v bytě kostelníka. To by samozřejmě mohlo pomoci při odhalení nějakou běžnou kontrolou o pár mužích. Skutečnost, že Němci odhalí kryptu a nasadí proti ní stovky mužů, ovšem nikdo nepředpokládal.
O tomto otvoru ani o pokusu o únik nehovoří žádný pramen z německé strany. Německé prameny se zmiňují pouze o předběžném předpokladu, že by se obránci kostela mohli o únik podzemím pokusit. I z toho důvodu sahal strážní řetěz vojáků SS až k Vltavě, kam stoky ústily. Mezi fotografiemi Gestapa snímek díry, respektive vůbec snímek zdi pod větracím okénkem, chybí. Fotografie otvoru, někdy publikovaná s tím, že se jedná o dokumentaci gestapa, je fotografií ČTK z roku 1966. Ještě starší fotografie tohoto otvoru, publikovaná pravoslavnou náboženskou obcí, pochází z roku 1945. Díra je na ní podstatně menší než dnes, pravoúhlá, působící dojmem čisté zednické práce, nikoli zoufalé improvizace provizorními nástroji. Na fotografii, nalezené nedávno ve stavební dokumentaci z doby adaptace kostela v roce 1934, díra ještě ale chybí úplně. Tato díra navíc není v kryptě jediná, nachází se tam dnes ještě jedna, podobných rozměrů, ale protože je skrytá a nesměřuje do míst, odkud by se dalo do kanalizace dostat, nikdo o ní nemluví a nepřikládá jí osudový význam. Shrnuto, podtrženo: Obě díry vznikly mezi lety 1934-1945, ale důvod jejich vzniku neznáme.
Poslední fází boje byl objev přístupového schodiště před ikonostasem, uzavřeného kamennou deskou. Hasiči dostali rozkaz desku rozbít. Provedli to bouracím náčiním, tedy nikoli trhavinou, jak je opět efektně znázorněno ve filmech. Svědčí o tom kromě poválečných výpovědí hasičů i velká část desky na kostelní podlaze a hromádka suti vedle schodiště, zachycené na fotografiích Gestapa. Při zničení desky výbuchem by se úlomky rozlétly po celém kostele a většina velkých kusů by spadla na schodiště.
V literatuře se někdy objevuje i popis dobývání krypty po právě otevřeném schodišti. K žádnému poslednímu boji již ale nedošlo. Obránci se zastřelili hned po rozbití desky, nebo snad ještě během její likvidace. Švarc navíc, stejně jako Opálka, polkl jed. Na kterých místech přesně obránci zemřeli známo není, stejně jako u obránců kůru a empory. S velkou pravděpodobností se ale jednalo alespoň v některých případech o pohřební tumby, ve kterých se obránci kryli před palbou. Čas skončení boje není zaznamenán rovněž, ale bylo zřejmě kolem půl jedenácté.
Po zjištění, že obránci jsou mrtví, byla těla vytažena ven a položena na chodník vedle těla Adolfa Opálky. Hasiči dostali teprve teď za úkol odčerpat vodu z krypty. Z tohoto momentu pocházejí dokumentační fotografie identifikace ve Václavské ulici. Teprve po jejich pořízení byla z lazaretu na místo opět dopravena těla Kubiše a Bublíka.
Těla byla vyrovnána tak, jak byla na místo dopravena: nejprve Opálka, pak vlevo od něj postupně Valčík, Gabčík, Švarc a Hrubý. Nakonec byla napravo od Opálky položena těla Kubiše a Bublíka. Ovšem k tomu došlo až po pořízení známých fotografií a jejich těla ve Václavské zachycena nejsou. Tyto pozice dokládají čísla mrtvol v pitevních protokolech – těla dosud neidentifikovaných padlých byla očíslovaná zleva doprava. Identifikaci přesné polohy těl dosud stěžovala mylná interpretace fotografie, na které byl údajný Bublík. Podle popisu oblečení, zachyceného v pitevních protokolech, a koneckonců i podle fyziognomie obličeje se ale jedná o Gabčíka.
Na místě bylo ovšem těl údajně osm – vypovídal o tom opakovaně po válce Čurda, a ještě s odstupem desítek let Hana Krupková. Oba se identifikace ve Václavské ulici účastnili. Pokud tomu tak bylo, osmé tělo patřilo s největší pravděpodobností Janu Milíči Zelenkovi. To byl syn Jana Zelenky Hajského, který byl při včerejší razii Gestapa ve škole. Když se dozvěděl co se stalo, spáchal večer sebevraždu jedem v Záběhlicích. Gestapo tak mělo k dispozici tělo mladého muže, jehož totožností si nebylo jisto.
Těla padlých byla dekapitována, hlavy Kubiše a Gabčíka byly naloženy do prezervačního roztoku, hlavy ostatních preparovány jako lebeční preparáty. Těla samotná byla údajně dána na pokusy studentům německé univerzity a poté snad skončila v hromadném hrobě na Vinohradském hřbitově, nebo byla spálena ve strašnickém krematoriu. Žádným dokumentem ale ani jedna z těchto teorií doložená není. Kde ovšem neskončila s jistotou, je Ďáblický hřbitov, o němž se to dlouho tvrdilo. Tam se totiž do šachet začalo pohřbívat až v srpnu 1943.
Co se stalo s hlavami je také neprůkazné. Podle jedné verze je spálilo Gestapo koncem války v krematoriu. To je doloženo svědkem, ale není vůbec jisté, jestli se jednalo o tyto hlavy. Podle jiné, značně divoké verze, se hlavy mohou ještě dnes nacházet v jakémsi muzeu kriminalistiky v Berlíně, případně byly tajně odvezeny do Rakouska. Pro tyto teorie už ale neexistují vůbec žádné důkazy.
Zdroje:
BERTON,Stanislav: Pannwitzova zpráva o atentátu na Heydricha. BVD, Praha 2011.
KMOCH, Pavel: Operace Anthropoid: Epilog. Atentát na Reinharda Heydricha ve světle dobových pramenů. Vydání první, Academia, Praha 2018.
ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava, díl I. Scriptorium, Praha 2016.
