Článek
Píše se rok 1911. Ačeh, provincie na severu Sumatry v Indonésii, je součástí Holandské východní Indie. Někteří místní žijí s kolonizátory ve vzájemné symbióze, dokonce slouží v koloniálním vojsku. Proti holandské nadvládě se ovšem bouří radikálové z řad místních obyvatel, kterým Holanďané říkají Atčíňané. Nejsou dost silní, aby provedli všeobecné povstání, ale přepadají vojenské hlídky nebo postřelují jejich tábory ze skrytu džungle. Zabíjejí strážné, občas některý tábor přímo přepadnou. Kolem táborů zuří guerilová válka, která trvá dlouhé roky.
Velitel tábora Meredu přijde na to, jak otravné útoky zarazit. Není nic jednoduššího, než vyslat trestnou výpravu do krajů Meredu a Pamee, kde mají základny povstalci, přepadající tábor, zničit rýžová pole, která je živí, a pokud možno je dopadnout. Úkolem je pověřen pouhý praporčík Nyhof. Může si do výpravy vybrat muže podle svého gusta. Terén v konkrétním kraji sice nezná, ale je zkušený, na Sumatře slouží již několik let. Brzy ovšem zjistí, že žádné mapy prostoru, kam má táhnout, nejsou k dispozici. Úkol je ovšem výzva i závazek a Nyhof obdrží příslib dobrého průvodce a písemný rozkaz:
„Prozkoumat se dvěma četami povodí hořejšího Kruveng Meredu, území Peet Sague a Pamee a vypátrat tlupu Habiba Musy. Při odchodu na čtyři dny zásoby pro každého muže, na šest dní pro nosiče. Zásobit se v Pamee a Takengonu.“ Celá výprava má trvat nějakých deset dní.
Mapy nejsou skutečně téměř žádné, kromě velmi obecných v obrovském měřítku. Je z nich jasné pouze to, že výprava musí jít několik dní po jednom z horských hřebenů podle kompasu do Pamee, kde je jediné místo, kde lze doplnit zásoby. Netuší ale, že tomu tak ve skutečnosti není, protože v Pamee už několik měsíců není na prodej žádná rýže. Neurodilo se a obyvatelé nemají dost ani pro sebe. Toto hlášení ovšem ve vojenské byrokracii už před více než půl rokem jaksi zapadlo…
Výprava měla vyrazit 11. července 1911 v šest hodin ráno. Kromě tří evropských poddůstojníků ji tvořilo 34 domorodých vojáků, jako nosiči pak 22 atčínských kuli a 15 trestanců. Ti nesli veškeré vybavení výpravy: potraviny, stany, provazy, obvazy, lucerny, nádobí, nářadí a spoustu dalších nezbytných věcí. Trestanci jsou armádě věrní, protože jim vlastně zachránila život. Za těžké zločiny, jichž se dopustili, by měli ve své zemi dostat trest smrti. Ale Holanďané jim dali šanci, doživotní pracovní povinnost, ubytování a jídlo. Výprava dostala k dispozici i domorodého průvodce. Celkem se na cestu chystá 75 lidí.
Všichni místní členové výpravy si ale byli vědomi toho, že budou čelit nejen neznámé části džungle, ale i zlým pralesním duchům. Výprava má totiž kromě jiného dojít k posvátným jezerům, kam je vstup odjakživa zakázán. Vojáci i trestanci byli připraveni včas, ale civilním nosičům se moc nechtělo a dostavili se se zpožděním. Ti původní totiž jít odmítli a musela za ně být narychlo sehnána náhrada. Nejsou to ovšem nosiči trénovaní, ale obyčejní vesničané, neuvyklí pochodům a nošení břemen. Výprava tedy nakonec vyrazila s dvouapůlhodinovým zpožděním a v táboře zanechala ženy a děti evropských poddůstojníků i domorodých vojáků.
Aby velitel dohnal zpoždění, pokoušel se postupovat rychle. Nosiči šli ale pomalu, neustále zůstávali pozadu a výprava, stoupající do pralesem porostlých kopců, musela často zastavovat. Třetího dne prohlásil domorodý průvodce klidně, že dál cestu nezná. Nedokonalá mapa, kterou výprava dostala, nezobrazovala v podstatě nic z toho, co bylo kolem ní. Velitel Nyhof zvažoval, jestli se nemá vrátit, ale smysl pro povinnost a osobní hrdost mu to samozřejmě nedovolily.
Výprava pokračovala tři další dny v podstatě naslepo proti proudu řeky Meredu, pak se začala opět drápat po nejasné stezce do džunglí pokrytých kopců. Prales je tichý, vlhký, je cítit plesnivinou, nikde není živá duše, dokonce ani žádné zvíře. Rýžová pole, která výprava hledá, nejsou také v dohledu. Stezka nakonec končí v zurčící říčce – a dál nevede. Výprava opět bivakuje a velitel přemýšlí, co dál. Potravin má výprava zásobu jenom na deset dní, za které měla dorazit do Pamee. Veliteli, praporčíku Nyhofovi, pověřenému úkolem, hodným důstojníka, který se snaží za každou cenu splnit, nehledě na nedostatečnost materiálu i podpory nadřízených, zbyl jenom kompas a víra ve šťastnou hvězdu. Ale vzdát se samozřejmě nechce.
Sedmého dne se začíná výprava prosekávat pralesem na horský hřeben, kde doufá stezku, zakreslenou v mapě, znovu najít. Nosiči se stále loudají, výprava opět zpomaluje. Všichni jsou čím dál unavenější, dochází voda. K tomu musí být samozřejmě stále ostražití, jak při pochodu, tak při bivakování, protože nebezpečí přepadu povstalci je všudypřítomné a nikdy nevíte, kdo vás z husté džungle sleduje… Velitel se rozhlíží z vysoké skály. Stezka nikde, pole nikde, žádná obydlí, jen kopce, hory a prales. Na vrcholu hřebene se stezka nakonec přece jen objevuje. Sice zarostlá, nejasná, ale přece. Po pár kilometrech ovšem končí skalním útesem. A pod ním je vodní hladina – zakázané jezero zlých duchů…
Výprava potřebuje vodu, po nebezpečném sestupu z útesu táboří na břehu. Domorodí kuli jsou vyděšení, nechtějí dělat nic, co je spojeno s jezerem. Neprosekají rákosí, nenosí vodu a táboří daleko a zády k jezeru. A další den dál, ale to už přebírají osud výpravy zlí duchové… Stezka opět nikde, všude svahy, prales, skály a rokliny přes cestu, kompas je k ničemu. A náhle stojí v cestě obrovský, řvoucí vodopád, který výpravu konečně zastavuje na další noc.
Velitel studuje mapu a snaží se podle ní zorientovat, zjistit, kde vůbec jsou. Podle všeho by měli za den a půl dorazit do Pamee, a pak bude zase dobře. Ale další den totéž. Džungle, hory, únava, a večer další vodopád a další bivak. Mapa říká stále totéž: nic. Desátého dne měli dojít do Pamee. Ale snad se tam dostanou zítra. Muži si začínají pomalu uvědomovat, že zabloudili. Vrátit se, nebo jít dál? Ani veliteli, ani většině vojáků ale představa návratu – i tak obtížného – nevyhovuje. A ráno zase dál, kompas do ruky, hory, prales. Má to ještě nějaký smysl? Zčistajasna se z džungle vynořuje čistá, pořádná stezka. Všem se ulevilo, ale po pár desítkách minut stezka končí, prostě dál nevede. Nikde nikdo, kdo snad stezku vybudoval, nebo po ní chodí. Kde se tam ta stezka vzala, proč nikam nevede? Průvodce neví, domorodí nosiči si nemyslí nic. Jen pořád dokola mluví o zlých duchách. Takže znovu kompas, mačety, a do džungle…
V táboře Meredu mezitím skoro všichni pustili výpravu z hlavy. Ta putuje jedenáctý den, jídlo v podstatě došlo. Jde po břehu pralesní říčky, občas objeví chatrč, ale lidi žádné. Večer se snaží hlad zaspat, zítra už určitě dorazí do cíle. V noci se přižene prudký liják, který poničí bivak a neustává. A dochází k tomu, co se dalo očekávat: liják udělal z malé říčky, kterou výprava včera opomněla překročit na správný břeh, rozvodněný proud.
Dvanáctý den. Pochod podél řeky k podle mapy tušenému soutoku s jinou řekou, únava, hlad. V džungli nic k jídlu není, zbývá trocha soli, tabáku, petroleje, chininu a balík zápalek. Večer je vlhko a chladno, spí se špatně. Ráno začíná zase prudce pršet, prší celý den a hlad roste. Nakonec výpravu zastavuje shluk vysokých skal, sahající až do rozvodněné řeky. Nikdo ale nemá tušení, že za těmi skalami je soutok řek, který hledají, odkud je to proti proudu větší řeky do Pamee snad jen čtyři hodiny cesty. A tak skály obejdou a nazítří pokračují dál po proudu řeky, ovšem už jiné řeky, nevědomky nechávajíc svou záchranu za zády. Večer bivak, několik nosičů a vojáků má horečku, zásoba chininu se tenčí. Jeden z nosičů zůstal pozadu a už ho nikdo neviděl. První oběť.
Čtrnáctý den prší stále, hlad přestává být snesitelný. K zemi padl další nosič, do hodiny je mrtev. Večer v bivaku lidé žvýkají listí, chinin došel. Objevují se náznaky, že domorodí kuliové chtějí přepadnout bivak, zmocnit se pušek vojáků a prchnout. O den později Nyhofovi konečně dochází, že se výprava ztratila, do Pamee nikdy nedojde a teď nezbývá, než najít cokoli k jídlu a dostat se kamkoli. Ráno oddíl nachází čerstvě vysekanou stezku, která ho odvádí od řeky vysoko do hor. Vyčerpaní, hladoví a nemocní lidé jdou pomalu. Další den nechávají nemocné pod velením seržanta Lederera za sebou s tím, že výprava najde pomoc a vrátí se pro ně. Je jich čtyřicet, na další cestu se vydává už jen dvaatřicet mužů: sedmnáct vojáků, devět trestanců a šest atčínských kuli. V nedávno jinou jednotkou vybudovaném bivaku pak nechává výprava ve stromě vyřezaný vzkaz. Ten najde oddíl, který po výpravě pátrá, ale až za další měsíc. Výprava se po stezce noří do stále hlubší pustiny.
Hladovým a nemocným lidem se trhají boty, oblečení na nich plesniví. Tři neděle na cestě, jedenáct dní bez jídla. Občas najdou v lese pár nějakých bobulí, občas se po nich někdo přiotráví. Vysílení lidé se potácejí po svazích, přes rokle, strže, pralesem, v rozervaných šatech, někteří bosí, hubnou a ztrácejí poslední zbytky sil. Hledají jakoukoli spásu, jakékoli lidi a vůbec už nemyslí na to, že by třeba nemuseli být přátelští. Občas někdo upadne a nikdo si toho už nevšímá. Nakonec se s horečkou zhroutí i velitel a výprava staví poslední bivak. Je konec.
V táboře v Meredu se po výpravě konečně začínají shánět a nakonec vysílají pátrací výpravu. Nyhof mezitím udělá to jediné, co ještě zbývá: 6. srpna pošle dva z trestanců, kteří ještě mají zbytek sil, pro pomoc. Vzápětí se k témuž úkolu hlásí sedm domorodých střelců. Všichni atčínští kuli a zbylí trestanci utekli, v bivaku zbyli dva nemocní poddůstojníci a dvanáct vysílených domorodých střelců. Občas vystřelí do vzduchu, jestli je někdo neuslyší. Dny ubíhají v čekání na smrt.
Osmatřicátý den, 17. srpna. Dobrovolníci odešli pro pomoc před dvanácti dny. A vtom se na jeden z výstřelů, volajících o pomoc, ozývá odpověď. A další, a další. Ale není to záchrana. Doráží zdeptaný zbytek oddílu seržanta Lederera, zanechaného pozadu. Někteří vojáci z jednotky již zemřeli, další odmítli poslušnost a zůstali u řeky. Ale střílel Lederer, nebo někdo jiný..?
Ale stalo se neskutečné. Duchové zakázaného jezera propustili či přehlédli dva trestance, kteří se vydali pro pomoc, a ti nakonec polomrtví dorazili ke třtinovému poli, na němž byli lidé. Po dalším dni pochodu je pak místní dovedli do pevnůstky Krueng Beka. A pak se konečně spustila záchranná akce. Už po dvou hodinách objevil záchranný četnický oddíl sedm vojáků, kteří se také vydali pro pomoc. Ti ale nejsou schopni popsat, kudy vlastně šli. Záchranný oddíl hledá dál, a vtom někdo v dáli střílí do vzduchu. Oddíl střílí v odpověď, ale trvá mu ještě další den, než najde, co hledá. U řeky oddíl postupně objevuje několik mrtvých a umírajících z Ledererova oddílu. A přichází další noc, a teprve nazítří četníci nacházejí zbytek výpravy. Je 18. srpna 1911.
Z členů hladové výpravy zemřelo devatenáct lidí. Praporčík Nyhof byl vojenským soudem souzen a osvobozen. I když zdaleka nebyl jednoznačným viníkem této tragédie a jeho kariéra tím neskončila, stigmatu velitele nepodařené výpravy a výčitek svědomí se ale už nikdy nezbavil.
Zdroj:
LULOFSOVÁ, Madelon: Hladová výprava. Dekon, Praha 1994.
