Článek
Byl jí textilní potah z látky s maskovacím potiskem, který měl zabránit odleskům přilby, stříkané polomatným lakem. Měl rozbít kontury jejího tvaru a dosáhnout barevného splynutí pozadím. Waffen-SS se staly po italské a německé armádě teprve třetí ozbrojenou silou na světě, která zařadila do své standardní výstroje nějakou maskovací součástku. V případě Itálie a Wehrmachtu to ale byly v té době jenom stanové dílce, které se daly použít jako pláštěnka. V případě SS byla kromě stanového dílce zavedena ještě maskovací převleková blůza, právě potah na přilbu a obličejová maska. Vzhledem k nezvyklosti těchto inovativních uniformových doplňků se vojáci Wehrmachtu strakatým esesákům zprvu posmívali a nazývali je „stromovými žabičkami“. Ale armáda brzy pochopila praktičnost maskovacích oděvů. Pokusy s využitím maskovacích oděvů probíhaly souběžně nebo už dříve v SSSR nebo v USA, ale ani jedna z těchto zemí do té doby maskovací oděvy jako standard nezavedla.
Je pravdou, že textilní obaly na přilby se používaly již za 1. sv. války, ale v té bobě zase neexistovaly průmyslově vyráběné maskovací vzory textilu a potahy byly jednobarevné, většinou vyrobené z pytloviny nebo režného plátna. Maskování se na helmy aplikovalo v některých armádách (především v armádě císařského Německa) formou nátěru, většinou čtyřmi tóny barev.
Iniciátorem nápadu na výrobu potahů z maskovací celtoviny byl SS-Sturmbannführer Wim Brandt, velitel průzkumných jednotek v SS-Verfügungstruppe. Autorem patentního vzoru byl profesor optiky Otto Schick (přirozeně také člen SS, jak bylo v té době u hospodářských i vědeckých kapacit běžné), autor maskovacích vzorů, které byly v SS nově zaváděny. Ty byly založeny na studiích efektu průchodu světla skze stromoví. Profesor Schick byl pravděpodobně autorem všech maskovacích vzorů SS, ale prameny, potvrzující toto tvrzení, chybí. Schick je ale uváděn i ve zprávě US Army, popisující poslední maskovací vzor, Leibermuster, z počátku roku 1945, což je jediná dokumentace, která se k vývoji maskovacích vzorů SS dochovala. Podobné to je s dokumentací potahů samotných. Většina dat zavádění různých vzorů a modifikací není prameny podložena.
První maskovací potahy na přilby byly údajně testovány už v prosinci 1936 a 3. února 1937 zaregistroval Říšský patentový úřad žádost o registraci výrobního patentu. Při téže příležitosti byly patentovány i vzory pro maskovací blůzu a obličejovou masku. Již v březnu 1938 podle fotografické dokumentace použila SS-VT Standarte Deutschland potahy při anšlusu Rakouska. Oficiální testování potahů proběhlo pod číslem N 40 332 XI/72 g společně s prototypy maskovací celty dne 17. -19. června 1938. V listopadu téhož roku hlásil profesor Schick, že sériová výroba potahů již probíhá. Praktičnost potahů na helmy ale stále ještě nebyla jistá, pro mnohé, kteří o jejich osudu mohli rozhodovat, to byla divná a nepochopitelná inovace.
23. listopadu poslal Himmler Oswaldu Pohlovi, šéfovi hlavního úřadu SS, dopis, v němž se dotazoval, jestli je vystrojení jednotek potahy vůbec praktické. Výroba už nicméně běžela. V lednu 1939 hlásil SS-Brigadeführer Hauser, velitel SS-VT Division, že jednotkám SS-VT bylo profesorem Schickem dodáno 6800 potahů. Výroba se díky nedostatku materiálu a pomalosti procesu ručního potisku plátna zpomalovala. 16. února SS-Obergruppenführer Heissmeier hlásil, že zavedení potahů je ale v každém případě praktické, a že zbytek plánované objednávky by měl být dodán v dubnu 1939. Kromě vystrojení SS-VT plánoval Schick podobnou dodávku také pro jednotky SS-Totenkopfverbände, dispoziční pluky, vycvičené jako vojáci, ale před vlivem armády v té době „maskované“ jako stráže koncentračních táborů.
V únoru 1939 Himmler skutečně nařídil, aby byly jednotky SS-TV vybaveny v souladu se Schickovou nabídkou. Do června 1940 vzrostla kapacita produkce potahů na 14 000 kusů měsíčně. Možný nárůst výroby zapříčinilo především zavedení nového způsobu potisku tiskovými válci. Ovšem výrobu brzdil nedostatek materiálu, který mohl být řešen jen spoluprací s nejvyšším velením armády, OKH. Bez dalších dodávek kvalitní bavlny mohla být výroba navýšena jen omezením množství materiálu, potřebného k výrobě stanových celt. Pokud by se zastavila výroba stanových dílců, mohlo být vyrobeno 18 300 sad maskovacích potahů a blůz.
Před vypuknutím války přidělovalo OKH (velitelství pozemního vojska) k dispozici SS-VT 42 300 metrů bavlněné celtoviny měsíčně. Pohl doufal, že toto množství by mohlo být zvýšeno natolik, aby pokrylo vzrůstající potřebu početně expandujících jednotek SS. Ale nehledě na nucené zvláštní příděly, veškeré německé ozbrojené síly sužoval po celou válku silný nedostatek materiálů. Pohl prohlásil, že například v roce 1943 může být splněno pouze 15 % požadavků SS na výrobní materiály. Potahy, vyrobené v pozdějším stádiu války, tak vykazují setrvalý pokles kvality. Původní vysoce kvalitní bavlněnou celtovinu nahrazovaly hrubé a nepoddajné materiály. Jak se válka chýlila ke konci, dodávky potahů vázly. Nedostatek materiálu se nedařilo nahradit. Potahy, používané jednotkami SS v roce 1945, byly téměř bez výjimky vyrobeny v předchozích letech.
Schickův původní návrh potahu počítal se čtyřmi háčky k připevnění na helmu. Dlouhé ocelové pružiny, ke kterým byly háčky připevněny, zajišťovaly dobrou přilnavost potahu a uzpůsobovaly potah různým velikostem přileb. Původní instruktážní filmy ale dokladují potahy jen se třemi háčky. Je tedy pravděpodobné, že verze se čtyřmi háky nikdy nepokročila stádium myšlenky. Všechny vyrobené potahy mají totiž háky jenom tři. Ty byly ocelové nebo hliníkové, kov byl anodizováním černěn nebo modřen, což snižovalo jejich viditelnost. Některé později vyráběné ocelové háčky byly ale ponechány bez povrchové úpravy. Háky byly k potahům připevněny nýtkem. Výjimku tvořily některé z vyrobených potahů, kde byly háky ručně přistehovány nití. Tento proces byl ale údajně náročný na čas a časem byly stehy natrvalo nahrazeny nýtem. Důvod šití místo nýtování není zcela jasný, možná se prostě jednalo o dočasný nedostatek nýtků ve výrobně.
Při výrobě potahů se používaly všechny dostupné maskovací vzory materiálů. Občas docházelo i k jejich kombinaci, protože potahy se vyráběly ze zbytků a odstřižků metráže po výrobě celt a blůz. Výjimkou byly poslední dva maskovací vzory, tzv. Erbsentarnmuster a Leibermuster. Ty měly nahradit všechny existující maskovací vzory SS, ale z časových důvodů k tomu nedošlo. Potahy, vyráběné koncem války, tak byly pouze ve vzoru dubového listí. To odpovídalo poslednímu vzoru, použitému pro výrobu celt.
Potahy prošly za celou dobu pouze jednou modifikací. Na konci roku 1941 si profesor Schick uvědomil důležitost aplikace místních přírodních maskovacích materiálů na výstroj, jakou byly potahy. Kusy, vyrobené údajně od poloviny roku 1942, tak měly šest poutek, do kterých bylo možné vplétat větvičky a listí a maskovací schopnost potahu zlepšit. Datum této úpravy není zcela jisté, podle fotografických pramenů se zdá, že změna přišla o dost později. Žádným dalším vývojem maskovací potah po celou dobu války neprošel.
Po válce, ale ještě i během ní, se maskovací potahy na helmy postupně rozšířily do mnoha dalších armád. Vlastní verzi potahu vyvinul i Wehrmacht, ale ta nebyla nikdy v německé armádě běžnou výstrojní součástí. Americká armáda vyvinula svůj maskovací potah také, ale jeho využití se omezovalo především na pacifické bojiště, zvláště na jednotky námořní pěchoty. Na bojišti evropském u Američanů dominovaly maskovací síťky. Je známý i instruktážní filmový materiál československé armády z počátku padesátých let, kde mají vojáci na sovětských helmách ještě navlečené trofejní maskovací potahy SS. V dnešní době je už představa přilby bez tohoto maskovacího doplňku ve většině armád světa zcela nemyslitelná.
Zdroje:
BAER, Ludwig: The history of the German Steel Helmet 1916-1945. R. James Bender Publishing, San José 1985
BEAVER, Michael D. – BORSARELLO, J. F.: Camouflage Uniforms of the Waffen-SS. A Photographic Reference. Schiffer Publishing, Altgen 1995
PALINCX, Werner – BORSARELLO, J. F.: Camouflage Uniforms of the German Wehrmacht. Schiffer Publishing, Altgen 2002
