Hnědé košile v Sudetech. Organizace a historie SA v Říšské župě Sudety

Historie

Počátky Úderných oddílů (Sturmabteilung), podřízené organizace nacistické strany NSDAP, původně oficiálně vedené jako tělovýchovný oddíl, ale ve skutečnosti mající za úkol ochranu schůzí a akcí strany, sahají do ledna 1920. Původně se jednalo o party řadových nacistů, vzájemně si známých ze sousedství, kteří nešli pro ránu daleko. Nacisté nebyli ale zdaleka jediní, kdo podobnou organizaci pouličních bitkařů využíval. Například v rámci Komunistické strany Německa působil Roter Frontkäpmferbund s velmi podobným charakterem a zaměřením.

Postupem času přestaly hospodské a pouliční šarvátky stačit a SA se pod velením náčelníka štábu Ernsta Röhma stávala od roku 1931 politickou organizací s pevnou strukturou. Kromě násilného teroru proti politickým i rasovým protivníkům patřily k úkolům SA i propaganda, pochody s kapelami po ulicích, šíření nacionálně socialistického světového názoru, sportovní podniky, veřejné sbírky, pomoc při veřejných pracích a sociální práce pro nezaměstnané a chudé členy strany.

NSDAP potřebovala po nástupu k moci v lednu 1933 jisté uklidnění situace a pouliční bitkařství, stejně jako „revoluční“ ambice SA, které se pod Röhmovým vedením snažily nahradit zkostnatělou a „nedostatečně uvědomělou“ armádu, straně přestaly vyhovovat. Tento mocenský rozpor vyvrcholil tzv. Nocí dlouhých nožů 30. června 1934, kdy byl zavražděn nejen Ernst Röhm, ale i desítky dalších ambiciózních vůdců SA a organizace byla vykázána do patřičných mezí. Z jednotek byli vyhozeni nezvladatelní členové, známí pro výtržnictví nebo alkoholismus, náčelníkem štábu se stal neodbojný Viktor Lutze a SA se staly poslušnou organizací pod naprostou kontrolou strany.

S vypuknutím války samozřejmě původně velmi vysoký stav členů SA rapidně poklesl, a klesal po celou válku. Muži v odvodním věku odcházeli do armády, někteří odcházeli dobrovolně do Waffen-SS a ke konci války tak v SA zbyli především staří muži, kteří už nebyli pro armádu použitelní.

Organizace

Každá skupina SA, SA-Gruppe na organizační úrovni župy, byla budována podle jednotného vzoru. Dělila se na brigády, pluky (Standarte), prapory (Sturmbann), roty (Sturm), čety (Trupp) a družstva (Schar). Gruppe se dělila na dvě až šest brigád. Brigáda o nejméně 6000 mužích sestávala ze tří až osmi Standart, Standarta o minimálním počtu 2000 mužů se dělila na tři až pět Sturmbannů. Sturmbann (minimální počet 400 lidí) sestával z tří až pěti Sturmů. Sturm s minimálním stavem 100 mužů byl základní formací. Skládal se se tří nebo čtyř Truppů po 40 mužích, každá z těchto čet měla tři Schary po nejméně osmi mužích. Družstvo, Schar, byl tou vůbec nejmenší jednotkou, a měl podle tradičního receptu sdružovat muže ze stejné ulice či vesnice, kteří se dobře znali a mohli se na sebe v boji spolehnout.

Vzhledem k široké škále činnosti SA vznikaly v jejím rámci i poměrně specializované jednotky – námořní, sanitní, jezdecké, zpravodajské nebo hudební, které poskytovaly pole působnosti různým profesním odbornostem. Věkovou hranicí pro aktivní službu bylo 45 let, starší muži pak museli vstoupit pouze do záložních jednotek.

SA Sudety

V československém pohraničí vyústily politické a nacionální rozmíšky v roce 1935 ve vznik SdP, Sudetendeutsche Partei, přetvořené z původní Sudetendeutsche Heimatsfront. Strana se bez okolků chopila úkolu vyřešení problémů německého obyvatelstva v Československu, ať už skutečných, nebo jen domnělých a vytvořených její vlastní propagandou. Hned v parlamentních volbách roku 1935 získala SdP skvělých 15,2 % volebních hlasů, což byl nejlepší volební výsledek. Do vlády se ale pochopitelně nedostala. V následujících letech se strana stala nepokrytým Hitlerovým nástrojem k rozbití republiky, k odtržení pohraničních oblastí a jejich přičlenění k Německu.

Po ozbrojených incidentech se státními složkami na jaře a v létě 1938 uteklo mnoho členů SdP do Německa, kde z nich byl v září zformován tzv. Sudetendeutsche Freikorps, ozbrojený sbor českých Němců o síle asi 25 000 mužů, který měl za úkol „ochranu“ sudetoněmeckého etnika proti „českému útlaku“. Výsledkem byly násilné výpady do pohraničí, přepady stanic Finanční stráže a četníků a zavraždění i odvlečení mnoha státních zaměstnanců do Německa. Přítrž nájezdům SdF učinila zářijová mobilizace a Mnichovská dohoda pak znamenala konec jeho aktivit.

Složení a činnost jednotek SA v Sudetech jsou dnes zmapovány jen velmi málo. Důvodem je minimum dochovaných archivních pramenů, částečně díky jejich plánovité skartaci před koncem války, částečně díky naprostému nezájmu poválečných osídlenců o jakékoli úřední papíry nacistické provenience, které končily často prostě v kamnech. Díky několika dílčím studiím a diplomovým pracím lze ale strukturu sudetských SA rekonstruovat alespoň hrubě.

8. října 1938 dorazila slavnostně do Liberce německá armáda, a teprve o dva dny později se vrátily jednotky SdF v počtu asi 900 mužů. Po dalších třech dnech přijelo do Liberce přes 1000 dalších místních uprchlíků, v jejichž řadách už bylo šest Sturmů čerstvých členů SA Gruppe Magdeburg.

Záhy došlo v Sudetech k organizaci vlastní skupiny SA. Již 3. října byl jejím velením pověřen Franz May, který měl k ruce poradce z říše v čelem s Wilhelmem Schepmannem, velitelem SA-Gruppe Sachsen a pozdějším náčelníkem štábu SA.

Skupina (Gruppe) měla mít minimálně 25 000 členů a podle jejich počtu se dále v průběhu doby členila na dvě až šest brigád. V říjnu 1938 se předpokládal vznik tří brigád, a sice v Liberci, v Karlových Varech a v Šumperku. V jejich rámci mělo vzniknout 38 pěších, pět jezdeckých a jedna námořní Standarte. V pěších Standartách se počítalo i se speciálními sanitními, ženijními a zpravodajskými jednotkami, budoucí členové si tak mohli vybrat specializaci, ve které se vyznali, nebo ke které měli sklony. O necelý měsíc později však pro velký zájem již ani tři brigády nestačily, a už rozkazem ze3. listopadu 1938 musely být vytvořeny další dvě, v Teplicích a Opavě.

SA-Gruppe Sudeten získala do svých řad ke konci roku 1938 nakonec neuvěřitelných 191 750 členů, kteří vytvořili pět brigád, sestávajících ze 39 pěších Standart, pěti jezdeckých a jedné námořní Standarty. Liberecká Standarte vykazovala v listopadu 1939 stav téměř 2200 členů. Zmíněných pět brigád neslo následující čísla: Brigáda 100 Karlovy Vary (pod velením Hanse Bachmanna), Brigáda 101 Teplice (velitel Anton Lutz), Brigáda 102 Liberec (Leo Bendak), Brigáda 103 Šumperk (Fritz Bürger) a Brigáda 104 Opava (velitel Erwin Bendak).

V následujících letech ale docházelo ke vzniku nových Standart, stejně jako k osamostatnění dalších v rámci Standart stávajících. Po začlenění protektorátu do organizační struktury sudetské SA-Gruppe v březnu 1939 vzniklo postupně sedm nových Standart – Praha, Mladá Boleslav, Plzeň, Olomouc, Hradec Králové, Klatovy a Ostrava. Nakonec měla tedy sudetská SA 46 pěších, šest jezdeckých a jednu námořní Standartu, sdružujících dohromady 890 pěších, 72 ženijních, 67 jezdeckých a 20 námořních Sturmů. K červnu 1939 ovšem sestávaly brigády SA-Gruppe Sudetenland z následujících jednotek, včetně zatím ještě nečíslovaných Standart, nacházejících se na území protektorátu:

Brigáda 100 Karlovy Vary ze Standart 6 Karlovy Vary, GJ 22 Kraslice, 33 Žlutice, 35 Stříbro, 45 Tachov, 46 Mariánské Lázně, 66 Aš, 73 Cheb, 106 Sokolov a ještě nečíslované Standarty Plzeň (která se nacházela už na území protektorátu).

Brigáda 101 Teplice ze Standart 1 Most, 9 Litoměřice, 13 Žatec, 26 Duchcov, 42 Ústí nad Labem, 75 Kadaň, 92 Chomutov a 126 Teplice.

Brigáda 102 Liberec sestávala ze Standart J 1 Kamenický Šenov, GJ 2 Trutnov, J 12 Jablonec, 25 Broumov, 75 Frýdlant, 94 Liberec, 109 Děčín, 110 Česká Lípa, GJ 112 Vrchlabí, 142 Rumburk, 194 Mimoň a nečíslované Standarty v Praze (později Standarte 52).

Brigáda 103 Šumperk zahrnovala Standarty 2 Svitavy, GJ 5 Jeseník, 93 Šumperk, 113 Moravská Třebová, 130 Lanškroun, a nečíslovanou Standartu v Olomouci.

Brigáda 104 v Opavě sestávala ze Standart J 3 Bruntál, 15 Krnov, 54 Šternberk, 100 Nový Jičín, 101 Opava, 146 Moravský Beroun, a nečíslované Standarty v Ostravě.

Pro detailnější náhled do organizace následuje schéma složení Standarte 94 Liberec z počátku roku 1939, sestávající ze čtyř Sturmbannů, každého o 3-9 Sturmech. Sturmbann I/94 sestával ze Sturmů 1/94 Liberec, 2/94 Liberec, 3/94 Harcov, 4/94 Ruprechtice, 5/94 Nové Pavlovice, 6/94 Staré Pavlovice, 7/94 Krásná Studánka, a záložních Sturmů R 1/94 Liberec a R 2/94 Liberec.

Sturmbann II/94 sdružoval Sturmy 11/94 Liberec, 12/94 Liberec, 13/94 Růžodol, 14/94 Stráž nad Nisou, 15/94 Rochlice, 16/94 Hanychov, 17/94 Horní Růžodol, a záložní Sturmy R 11/94 Liberec a R 12/94 Liberec.

Liberecký III. Sturmbann sestával ze Sturmů 21/94 Vratislavice nad Nisou, 22/94 Dlouhý Most, 23/94 Hodkovice nad Mohelkou, 24/94 Vesec, 25/94 Český Dub a 26/94 Osečná, specializovaný IV. Sturmbann byl složený z Nachrichten-Sturm 1/94 Liberec, Nachrichten-Sturm 2/94 Liberec a Pionier-Sturm 94 Liberec.

Kromě uvedených jednotek spadal pod libereckou Standarte i sanitní Sturm a kapela, SA-Muzikzug.

Členové a činnost

Zájemci o členství v SA museli deklarovat dobrovolnost, nacionálně-socialistický světový názor, ochotu podřídit se pravidlům organizace a odhodlání sloužit věrně až do posledního dechu, ale samozřejmě i árijský původ.

Jednotky adeptů ochrany strany trávily dlouhé hodiny a dny nejen fyzickým cvičením a polovojenským výcvikem, ale i stranicko-politickým školením. To se zpočátku týkalo především místních velitelů, důstojníků SA. V budově bývalé zotavovny sociálních demokratů na břehu Máchova jezera v oblasti mezi Starými Splavy a Doksy byla zřízena SA-Gruppenschule. Koncem ledna 1939 proběhla slavnostní přísaha velitelů SA a po pár dnech i přísaha čekatelů mužstva.

Již byly zmíněné jezdecké a námořní Standarty i zvláštní Sturmy SA, ženijní, sanitní a zpravodajské. Od běžných členů SA se předpokládalo, že se budou snažit pro tuto službu, která byla v podstatě předvojenskou přípravkou pro armádu, kvalifikovat.

Na rozdíl od říše, kde do SA vstupovali především mladí lidé, často bez zaměstnání a bez perspektivy, tvořili gró členstva SA-Gruppe Sudeten příslušníci zajištěné nižší třídy, ovlivnění úspěchy německé politiky. Na rozdíl od říšských SA, kde převažovali dělníci, zemědělci a studenti, se sudetské oddíly rekrutovaly především z odborných řemeslníků a živnostníků, a dále z úředníků a veřejných zaměstnanců. Muži byli k jednotlivým standartám samozřejmě zařazováni na základě jejich bydliště. Často se jednalo o muže, odvodnímu věku dávno odrostlé, nebo vyloženě staré, pro něž bylo členství v SA vyjádřením jejich nacionálně vlasteneckého postoje, ale i jistého společenského statusu. Byli v nejrůznějším věku, např. u liberecké Standarte mezi 18-62 lety, nejvyšší počet příslušníků ale byl mezi 28-38 lety věku.

Z SA bylo samozřejmě možné bez následků vystoupit, a dělo se tak běžně, z nejrůznějších důvodů: buď pro nějaké provinění (často se jednalo o válečnou šmelinu s potravinami), nebo v důsledku smrti na frontě, ale i na vlastní žádost z důvodu nemoci či invalidity, problémů v zaměstnání, nebo přestupu k jiným organizacím, např. k SS.

V době, kdy již nacisté drželi moc pevně v rukou, už nebylo SA potřeba k ochraně schůzí a pouličním bitkám. Ne, že by se sudetští SA neúčastnili např. útoků na židovské obyvatelstvo, ale s tím, jak Židé mizeli z veřejného života i ze života vůbec, bylo příležitostí čím dál méně. Ve válečných letech se tak členové SA věnovali především politické a společensko-kulturní činnosti. Ta měla především v Sudetech pomoci myšlenkám nacionálního socialismu prostoupit do všech sfér veřejného i soukromého života. Jednotky podnikaly za zpěvu bojových písní pochody v plné polní přes svá domovská města. Organizovaly branné dny pro mládež, kterou vozily na koních a pořádaly pro ni „žertovné hody granátem“. SA se věnovaly politickým a propagandistickým akcím, zajišťovaly návštěvy nacistických funkcionářů, pořádaly koncerty kapel svých Standart, držely pořádkové hlídky, podílely se na finančních i materiálních sbírkách, jako třeba Winterhilfe, darovaly krev, vypomáhaly v zemědělství a při dalších sezónních pracích.

Zapojení do války

Po vypuknutí války převzaly SA od armády garanci branné výchovy obyvatelstva. Ta sestávala většinou ze zmíněných branných dnů, orientačních běhů, běhů na lyžích a atletických závodů. Vše, stejně jako výcvik samotných SA, směřovalo k budoucí službě v armádě. Na frontu se SA jako takové dostaly jen krátce, a pouze v pomocné roli, jenom v polském tažení. Odvody do armády ale nakonec postihly většinu z nich (asi 80 %), kromě mužů vysloveně starých, nebo „nepostradatelných“ pro stranu a společnost. Zbylí členové SA z domova komunikovali s odvedenými, pomáhali jejich rodinným příslušníkům a dohlíželi na „domácí frontě“ na válečné nasazení ostatních obyvatel.

Jednotky SA se podílely i na výcviku tzv. Wehrmanschaftu. Jednalo se o budoucí, dosud v žádné organizaci NSDAP neregistrované brance z oblasti příslušných Standart SA, kterým SA od ledna 1939 zajišťovaly absolvování branných závodů a soutěží a případný zisk branného odznaku SA. Není třeba dodávat, že tyto (povinné) branné dny sloužily v podstatě jako síto a základní fyzická i jiná evidence pro armádu, kam záhy všichni branci zamířili. S postupem války se branců pro programy Wehrmanschaftu přestávalo dostávat. Pouze v několika župách (Alpenland, Donau, Hochland a Südmark) docházelo od poloviny války k výstavbě vysloveně bojových horských jednotek SA-Wehrmanschaftu.

Posledním příkladem, kdy byla z SA sestavena jednotka vojenského charakteru, je SA-Standarte Feldhherrnhalle. Tato původně strážní a přehlídková jednotka nejvyššího štábu SA doznala koncem války přestavby na regulérní pěší pluk. Její V. Sturmbann se neslavně „vyznamenal“ při pražském povstání vraždami civilistů ve škole na žižkovské Pražačce.

Soumrak sudetských, ale i všech dalších SA, nastal s přibližující se porážkou Německa. Na počátku podzimu 1944 došlo k ustanovení domobrany, Volkssturmu, kam se povinně museli přihlásit všichni muži mezi 16-65 lety, kteří ještě nebyli odvedeni. Je jasné, že Volkssturm tak shrábl poslední zbytky ještě neodvedených příslušníků SA. Přihlášení proběhlo v sudetské župě ve dnech 28. – 30. října 1944. Výjimkou byli samozřejmě tzv. židovští míšenci 1. stupně a muži, žijící v manželství se ženou židovského původu. Volkssturm byl otevřen i duchovním, protektorátním příslušníkům nebo osobám „politicky nespolehlivým“. Češi mohli být přijati pouze v případě, že „se znají k němectví“ a jsou držitelé zbrojního pasu. Hodnosti Volkssturmu byly omezeny na pouhých pět stupňů, od vojáka přes velitele družstva, čety, roty až po velitele praporu. Výstroj si musel každý novopočený voják buď sehnat svépomocí, nebo zajistit ze skladů organizací NSDAP.

V Říšské župě Sudety bylo evidováno celkem 300 000 bojeschopných branců. Například v okrese Liberec byl stav Volkssturmu k 1. listopadu 1944 16 517 mužů, z nichž vzniklo 18 praporů, a prapor členů Hitlerjugend o 1 027 chlapcích. Celkově se jednalo o 918 členů ve věku 16–18 let, 15 405 členů ve věku 19–60 let, 74 starších dobrovolníků, 109 mladších dobrovolníků a 11 příslušníků z řad zahraničních dělníků.

Mužstvo bylo rozděleno podle věku do čtyř skupin. Do první spadali všichni bojeschopní muži ročníků 1884–1924, kteří nezastávali důležité funkce a byli tedy schopni nasazení po dobu delší tří dnů, a to až ke hranicím župy. Druhá skupina zahrnovala muže zastávající důležité funkce, kteří měli plnit lokální úkoly, nepřesahující prostor okresu. Ve třetí skupině byli nejmladší členové ročníků 1926–1929, bez dosavadních zkušeností v aktivní vojenské službě. Ve skupině čtvrté pak byli ostatní, pro bojové nasazení neupotřebitelní muži. Dobrovolníci starší 60 let mohli být na vlastní žádost přeřazeni do čtvrté skupiny, v přímém bojovém nasazení se ale – v rozporu s obecně tradovaným povědomím – nesměli ocitnout ani příslušníci ročníků 1928 a mladších.

Volkssturm trpěl na jaře 1945 maximálními zmatky, pochopitelnými zdravotními problémy, naprosto zoufalou morálkou a dezercemi. Až na řídké výjimky si Volkssturm na konci války ani nevystřelil. Většina sudetských členů SA pak unikla poválečným soudům, částečně proto, že padli na frontě, částečně proto, že někteří utekli, jiní byli zařazeni do odsunu bez toho, aby se jejich činnost zkoumala, a ještě další byli za své členství v SA v tichosti pardonováni, protože československá republika potřebovala jejich pracovní dovednosti, například v ostravských uhelných šachtách. Koneckonců, ani Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku neoznačil SA za zločineckou organizaci.

Zdroje

BIMAN, Stanislav – DUŠKOVÁ, Sabina: Kdo byl kdo v Říšské župě Sudety 1938-1945, Ústí nad Labem 2003.

KURAL, Václav – RADVANOVSKÝ, Zdeněk: „Sudety“ pod hákovým křížem, Ústí nad Labem 2002.

LONGERICH, Peter: Die braunen bataillone. Geschichte der SA. München 1989.

POLOPRUDSKÁ, Eliška: Jednotky SA v Říšské župě Sudety (na příkladu hlavního města župy 1938-1945, diplomová práce, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Technické univerzity v Liberci 2019.

ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Praha 2001.

ZOUPLOVÁ, Eva: Muži SA, diplomová práce, Pedagogická fakulta UniverzityKarlovyv Praze, Praha 2009.