Homo rusus, homo sovieticus

Rusové mají všechno na světě největší, případně první. V ideálním případě mají kombinaci obojího. Zlí jazykové vtipkují, že mají i největší trpaslíky, největší mikročipy, největší mikroprocesory nebo nejtlustší nanovlákna. Pokud tedy mají nějaká nanovlákna. Rusové vyrobili údajně největší dělo na světě, car-puška. Vystřelilo prý pokusně jen jednou a prakticky použito nikdy nebylo, ale aj, co na tom, je NEJVĚTŠÍ! Odlili také největší zvon na světě, car-kolokol. Při vychládání praskl a nebyl tedy k ničemu, ale holoubku, je NEJVĚTŠÍ, kdo z vás to má? Oba nepodarky Rusové dodnes pyšně vystavují v Kremlu. Car-bomba byla také největší, bohužel tak velká, že panovalo důvodné podezření, že při její původní (později výrazně zmenšené) síle by byla schopna odpálit nekontrolovatelnou fyzikální reakci a zničit celou planetu.

Rusové také všechno vynalezli první a první všude byli. Vynalezli všechno, na co si vzpomenete, od ruchadla po žárovku. Kdysi o tom v nakladatelství Svět Sovětů dokonce vyšla krásná knížka, Vyprávění o ruských vynálezcích a objevitelích. Z mládí si pamatuji také nákres v knize o počátcích letectví. Samoljot Možajskovo, letadlo na pohon parním strojem. Pravda, nikdy neletělo. Každý, kdo má elementární znalosti fyziky, si dokáže představit účinnost parostroje versus jeho velikost a hmotnost. Nejenže neletělo, ono vůbec nebylo ani postaveno, ale… Bylo PRVNÍ!

Přiznávám, nejsem nestranný. Kagdá ja byl ješčó málenkyj málčik, byla tuhá normalizace. Naše třídní souška v první třídě se jmenovala Jitřenka, čili Aurora, což nám neopomněla zdůraznit vždycky, když jsme ji kreslili. Tedy ne soušku, chraň pán Bůh, ale ten křižník Abpopa, který prý vystřelil a spustil Velkou říjnovou socialistickou revoluci, která byla v listopadu. Všude byly permanentně různé rudé, rudožluté nebo bílomodročervené nápisy – v jinak prázdných výlohách obchodů, na oprýskaných domech, ve škole i v autobusech. Já měl naštěstí neuvědomělé rodiče, kteří mě – úměrně mému věku – průběžně školili v rozdílech mezi řečeným a myšleným a učili mě číst mezi řádky.

Se Sovětským svazem na věčné časy! No o tom jsem moc nevěděl, co si myslet, ale připadalo mi, že to bude asi pravda, až na věky. Leninskou cestou! O tom jsem už vůbec nevěděl, co si myslet, netušil jsem, která cesta je leninská. Ze školy jsem mohl jít domů jen spodem nebo horem, a cestou horem jsem chodil nerad. Nebylo tam nic zajímavého, jako třeba loučka se psími bobky nebo obrovské špulky od kabelů, na které se dalo lézt a padat z nich. Slavné májové dny, jedna-pět-devět! Tady už jsem měl jasněji, jedna znamenalo, že budeme muset zase v Jiskrách vyrábět ta trapná mávátka a holubice míru. Pět bylo Pražské povstání, o tom jsem s určitostí věděl, že ho udělali komunisti a neměl jsem ho proto rád. A devět bylo také jasné, to přijel ten sovětský tank č. 23, který jsme museli kreslit pořád do blba, a osvobodil Prahu od fašistů.

O pár let později jsme byli školou donuceni navázat povinné korespondenční přátelství s kolegy žáky soudruhy ze Svazu. Osud mi byl milostiv, Voloďa byl odněkud z Leningradu a brzy jsme zjistili, že máme stejného koníčka. Ideologická družba se záhy zvrhla v ryze kapitalistickou šmelinu plastikových modelů naší a sovětské (pochopitelně licenční) provenience. Tehdy jsem vlastně začal tak trochu podnikat.

Ano, já vím, SSSR byla směska nejrůznějších států a národností, okupovaných Ruskem – Bělorusové, Kalmyci, Gruzínci, Estonci, Lotyši, Litevci, Kazaši a samozřejmě i ti Ukrajinci (mimochodem Brežněv etnický Ukrajinec opravdu nebyl). Nicméně fakt je, že SSSR byl mocenský i ideový nástupce ruského impéria, a pro současné Rusko a mnohé Rusy je SSSR dodnes nedostižným vzorem. Impérium, pax russana.

Mám jednoho známého, říkejme mu třeba Oleg. Je to typický homo sovieticus. Pikantní na tom je, že je to Ukrajinec, bývalý příslušník Střední skupiny sovětských vojsk v ČSSR, tedy okupant. Samozřejmě nebylo jeho rozhodnutím sloužit s kalašnikovem v Milovicích, to prostě musel. Chápu. Taky chápu, že se po pádu SSSR odstěhoval do svého bývalého působiště a žije tu už pěkných pár desítek let. Co ale nechápu je, že se dodnes nenaučil ani obstojně česky a že soustavně adoruje nejen cokoli ruského, ale především sovětského, ať je to sebevětší nesmysl.

Vše samozřejmě dokladuje odkazy na tvrzení ruských vědců nebo zpravodajských kanálů. Svá tvrzení dokládá i tzv. „otevřenými sovětskými archivy“. To jsou takové ty případy, kdy ruský režim nechá vytáhnout z jinak naprosto nedobytných sovětských archivů příhodných 10 až 15 papírů, jejichž dikce se mu hodí do krámu, zveřejní je a na jejich základě ospravedlňuje svoji současnou politiku, případně obviňuje jiné státy z historických křivd vůči matičce Rusi. Oleg nechápe, že otevřený archiv znamená archiv, ve kterém dostanete do ruky, co chcete a můžete to interpretovat podle vlastních schopností a úsudku. Cokoli není sovětské nebo ruské, je pro Olega zákonitě fašistické, hnědé, árijské a objektivní (ano, skutečně si zřejmě myslí, ze toto slovo je v češtině hanlivé).

Nejlepší perličkou jeho víry byla debata o tom, jestli Rudá armáda v květnu 1945 fakticky osvobodila Prahu, nebo nikoli (nikoli, nehledě na devět). Na podporu skutečnosti, že osvobodila, se Oleg vytasil s dobovou fotografií sovětského tanku, pod níž bylo napsáno: Praga, sept. 1944. Čímž bylo jasné, že sovětské tanky byly v Praze již osm měsíců před Pražským povstáním. Co tam pak do konce války dělaly a co na to německá armáda, to jsem se nedozvěděl. A na otázku, jestli ví, jak se jmenuje předměstí Varšavy, kde se v září 1944 sovětské tanky opravdu vyskytovaly, mi Oleg odpovědět nedokázal. Jmenuje se Praga.

Jiný můj známý je podobný případ, toho můžeme nazývat třeba Boris. Taktéž Ukrajinec, také emigrant do prohnilého západního Česka a také srdeční sovětský patriot. Na Rusku nemůže být podle jeho názoru nic špatně, protože je tam všechno dokonalé. Dokonce i ty vši, na které si při vzpomínkách na Rusko soustavně stěžují vojáci Wehrmachtu v každé knize pamětí, nejsou původně ruské. Ty tam totiž dotáhl Wehrmacht sám. A máte to, Evropani špinaví.

Oběma se to dá odpustit, narodili se v tom a kořeny přece jen každý odstřihnout nedokáže, nebo ani nechce. Jiný případ jsou ale homo sovieticus lokálního původu. Na sociálních sítích sdílejí ne třeba rovnou Putinovy argumenty, proč je třídenní speciální operace po těch letech stále ještě spravedlivou osvoboditelskou válkou, která pokračuje přesně podle plánu, ale alespoň tu slovanskou kulturu. Písničky sboru stárnoucích šohajů v důstojnických uniformách, ověšených metály bůhví za co, s dekly od kanálů na hlavách. Písničky jakékoli jiné, pro něž je charakteristická především masovost – pěje a tančí je několik desítek lidí a tleská jim několik tisíc dalších. Tedy písničky… Vždycky, když se neubráním a na podobný odkaz ze studijních důvodů kliknu, je to Kaťuša nebo sovětská hymna. Paplylý tumáni nad rekój, sajúz něrušímyj.

A ještě jeden oblíbený výjev tito lidé dojatě sdílejí: vojenské přehlídky. Tedy pozor, abyste si nemysleli, že sdílejí jen tak nějaké tanky nebo vojáčky, to ne. Většinou jsou to přehlídky pochodu vyrovnaných řad dlouhonohých krasavic v pseudovojenských uniformách, s copy pod barety nebo dekly od kanálu, v minisukních a kozačkách, ony mašírují s planoucím a odhodlaným zrakem v pevně sevřených řadách, die Strasse frei, die Reihe dicht geslchlossen. Nechci si ani představovat, jak by se těmhle mediálním plastikovým princeznám vedlo v zákopu. Stejný výjev, jaký vidíte v Číně nebo v Severní Koreji. Fascinace masovou poslušností je vlastní všem totalitním režimům, ať je to Parteitag v Norimberku, Spartakiáda nebo přehlídka Marfuš na Krásnoj plóščadi.

Ano, já vím, že všichni Rusové nejsou stejní. Nic takového neříkám, mnozí Rusové (často ale bohužel v Rusku již nežijící) to takhle nemají. Nemají plnou hubu vřelosti, přátelství a slovanského bratrství. Jsou prostě normální. Ti, kteří v Rusku žijí, musejí ovšem držet basu, hubu a krok. Koneckonců i v nacistickém Německu žila spousta lidí, kteří režim nemilovali a jejichž názory se neslučovaly s glajchšaltem doby. Ale z pochopitelných důvodů většinou ani tehdy nevystrkovali hlavu. Názor na Rusko a jeho národní mentalitu již v historii vyjádřili mnozí, počínaje jeho vlastními intelektuály a konče Karlem Havlíčkem (ne tím bývalým multiministrem, co rozumí úplně všemu). Nikomu nic brát nehodlám, ať si každý miluje, koho a co chce. Ať si čte ruské klasiky a poslouchá depresivní dumky o širé celině a mohutném Donu. Ale byl bych povděčen, kdyby to nám ostatním přestal cpát.