Článek
Příčina represí
Kladno, pátek, dne 8. června 1939. Asi v jednu hodinu ráno zastoupili podnapilému vrchnímu strážmistrovi německé pořádkové policie, Wilhelmu Kniestovi, cestu dva mladí muži. Byli to František Petr a Jan Smudek, třiadvacetiletý vyučený strojní zámečník a nyní student střední školy. Pomocí již dříve ukradené pistole a malého revolveru chtěli oba muži přinutit policistu, kterého si vyhlédli v hospodě, aby jim odevzdal i svou zbraň. Vyzvali Němce, aby dal ruce vzhůru, ten se ale podrobit nehodlal a začal tahat pistoli. Smudek na Němce vystřelil, ale minul, potom po něm skočil a prudkou ranou ho srazil na zem. Petr v panice vystřelil také a projektil policistu škrábl na ruce. Petr pak začal bezvládnému Němci rozepínat pouzdro se zbraní, ale vtom Smudkova pistole, pravděpodobně díky jeho rozrušení, opět vystřelila. Střela zasáhla Kniesta do obličeje a na místě ho zabila. Oba muži v panice utekli, aniž by mrtvému odebrali zbraň, kvůli které se to vše odehrálo. Zcela nelogicky si ale Smudek odnesl Kniestovu čepici.
Kauzu samozřejmě začaly okamžitě vyšetřovat německé bezpečnostní složky. Ve městě a přilehlých obcích bylo vyhlášeno stanné právo (v protektorátu vůbec poprvé), Němci zatkli jako rukojmí členy kladenského zastupitelstva a další významné občany, celkem 111 lidí. Na dopadení pachatelů vypsali odměnu 150 000 korun. Obce kladenského policejního obvodu byly potrestány pokutou 500 000 K. Česká protektorátní policie byla potupně odzbrojena, nahrazena jednotkou říšskoněmecké policie a její příslušníci museli odejít do Prahy pěšky.
František Petr byl zatčen v březnu 1940 v rámci zatýkání skautských podporovatelů organizace Obrana národa a v září 1940 byl jako první Čech za dobu okupace popraven v Drážďanech. Ale Jan Smudek při pokusu o jeho zatčení v Domažlicích postřelil úředníka Gestapa a uprchl. O pár dní později jej na útěku kontrolovali dva němečtí celníci. Smudek oba zastřelil a mrtvoly ukryl. Záhy střílel po další německé hlídce a nakonec se střetl s hlídkou protektorátních četníků. Jednoho z nich postřelil a jen díky štěstí se potom dostal do Prahy, kde zkontaktoval odboj. S jeho pomocí se nakonec z protektorátu dostal a ve Francii vstoupil do československých vojenských jednotek. Po pádu Francie odešel do Velké Británie, kde pokračoval ve službě v československé smíšené brigádě. Po čase narukoval k britskému letectvu, sloužil jako navigátor a nakonec jako styčný důstojník československého letectva. Po válce se do vlasti vrátil, ale po únoru 1948 opět emigroval do Francie. Podruhé se vrátil až po pádu komunistického režimu a ve vlasti nakonec i zemřel.
Zámečník a zastupitel
My se ale budeme věnovat následkům jeho prvního činu na příkladu jednoho z rukojmí. Jaroslav Tlustý se narodil 27. 4. 1910, pracoval jako zámečník ve Vojtěšské huti (za okupace Adalbertshütte, od roku 1946 huť Koněv). Byl členem Sboru dobrovolných hasičů města Kladna a také členem městského zastupitelstva. Když šel ráno po Knieslově vraždě do práce, po městě už pobíhalo Gestapo. Odpoledne se v huti proslechlo, že zatýká členy městského zastupitelstva. Tlustému bylo jasné, že na něj brzy dojde řada. Došlo k tomu hned následující noci. Do Tlustého bytu v Tyršově ulici, kde bydlel se svojí manželkou v osmém měsíci těhotenství a prvorozeným dítětem, přišli dva příslušníci SS a četnický strážmistr Soukup. Po negativní odpovědi na otázku, jestli má zbraně, se Tlustý dozvěděl, že jde jen k výslechu a že se za chvíli se vrátí. Bylo mu ale jasné, že to není pravda.
Četník a Němci Tlustého odvedli do bývalé Masarykovy školy práce, kde probíhaly výslechy. Tlustého tam prohledali, sebrali mu hodinky a vyslýchali ho jen asi tři minuty. Pak ho odváděli po chodbách a schodech a mlátili jej pažbami pušek, přičemž mu vyrazili zuby. Němci Tlustého odvedli do školy Na Amálce, kde musel opět sdělit jméno a osobní údaje, a potom byl společně s dalšími zadrženými postaven čelem ke zdi s rukama nad hlavou. Vedle něj stál rovněž ztlučený železničář Václav Junek. Tlustý mu šeptem radil, ať si sundá z límce uniformy hvězdičky, aby se Němcům nezdál být tak důležitou osobou. Po chvíli nahnali Němci zadržené do tělocvičny, kde byla hromada slámy. Každý si musel nabrat jednu otýpku, načež všechny vyhnali do patra do jedné třídy. Tam všichni vyčerpáním upadli na slámu a zůstali ležet.
Po chvíli se na Tlustého otočil jeden ze zadržených, prohlížel si ho a pak se zeptal: „Bratře Tlustý, to jsi ty?“ Ani Tlustý jej zpočátku nemohl poznat, protože měl obličej samou modřinu. Byl to děkan Josef Klouček. Po chvíli oba vysíleni usnuli. Za svítání Tlustého jeden z esesáků vzbudil kopancem. Tlustý se ztěžka stavěl na nohy a esesák na všechny německy řval, že se nesmějí přibližovat k oknům ani se vůbec dívat na ulici. Na ulici se totiž začali shlukovat příbuzní zadržených. Esesák přistoupil k Jaroslavu Jiravovi1 a hrozil mu pěstí. Jirava se mu díval do očí a ani se nehnul. Esesák viděl, že s ním nic nepořídí a otočil se k dalšímu zadrženému, L. Šustrovi. Ten mu ale řekl: „Myslíte, že se vás bojím? Já jsem byl už v Rusku na frontě!“ Stravování rukojmích dostala za úkol kladenská obec.
Transport a věznice
V sobotu 9. června před polednem začali Němci vyvolávat jména, všech 107 zadržených se muselo seřadit na chodbě a pak je Němci za stálého bití hnali před školu k připraveným náklaďákům. Do vozů strážní zajatce poháněli pažbami pušek, jiní stříleli do okolních oken, aby odradili okolní obyvatele od sledování tohoto divadla. Kolona vyjela z Kladna až v osm večer, jela kolem Dispenzáře2 na hlavní třídu a pak přes náměstí3 dál na Prahu. Cestou míjela v tu dobu ještě neznámou obec Lidice.
Kolem deváté kolona kdesi v Praze na čtvrt hodiny zastavila, ale pak pokračovala dál. Po půlnoci opět zastavila, tentokrát v Jihlavě. Auta vzápětí obstoupila skupina hochů z Hitlerjugend. Nejdříve na zajatce plivali, potom po nich začali házet kameny a hulákali: „Dejte nám je, to jsou poslední bolševici z Kladna!“ Několik mládenců z Hitlerjugend přineslo pro esesáky na velkém podnosu sklenice s kořalkou, aby podnítili jejich kuráž.
V tu chvíli ale na místo přišel velitel transportu. Pěstí uhodil do podnosu, až se sklenice se šnapsem rozletěly. Potom šel od jednoho náklaďáku ke druhému a prohlížel si zadržené. Všichni byli potlučení a velitel vydal okamžitý rozkaz, že na ně už nikdo nesmí sáhnout. Brzy kolona vyrazila na další cestu. Za svítání se přiblížila k Brnu.
Transport zastavil kolem šesté hodiny ranní u Špilberku. Vězni museli vystoupit, srovnat se do čtyřstupu a vzápětí byli „uvítáni“ esesáky z posádky hradu. Mladý esesák ve věku asi 21-22 let Tlustého hrubě odstrčil a vstoupil do řady vězňů. Zastavil se před starostou Kladna, Františkem Pavlem, a řekl: „Kde jsi vzal tu deku, ty zloději? To je vojenská deka!“ Za starostu odpověděl děkan Klouček: „Tu deku jsem mu dal já!“ Esesák starostu Pavla ale zpolíčkoval, chytil ho za knír, zkroutil mu ho a prudkým škubnutím nu natrhl ret.
Pak Němci vydali rozkaz k pochodu, vězni jeden po druhém vešli do chodby hradu, kde je opět postavili čelem ke zdi s rukama nad hlavou. To vše samozřejmě probíhalo za doprovodu pohlavků, kopanců a ran pažbami pušek. Pak zadržené postupně vyvolávali jmény a vodili je po úzkých schodech nahoru do cel. Ty měly vysazené dveře, před kterými hlídal esesák, aby se vězni vzájemně nekontaktovali.
Byla neděle 10. června, přesně tři roky před tragédií Lidic. Kolem desáté dopolední nastal křik. Kladenský starosta, František Pavel, skočil z okna ve druhém poschodí. Byl na místě mrtev. Rozběsnění strážní přiběhli vzápětí nahoru do cel se samopaly v rukou a nařídili všem, aby se sedli na vyšlapanou, sukovitou podlahu metr od zdi. Kdo se odváží zvednout, bude zastřelen. Tak tam přes den seděli po následující čtyři dny. Od té doby stál strážný už přímo ve dveřích každé cely.
Na Tlustého cele byla velká černá tabule, na které byly vypsány všechny hodnosti SS, počínaje SS-Mannem a konče vůdcem, Adolfem Hitlerem. Vězni se tyto hodnosti museli za tři dny naučit nazpaměť a esesáci je poté zkoušeli, jestli je umí. Každý večer přišel rozkaz ulehnout na podlahu, během noci se nesměl nikdo zvednout. Nedoslýchavý Josef Louda, spící v koutě světnice, ale rozkaz neslyšel. Ve dne si na okně zapomněl kapesník, během první noci se v cele kolem půlnoci probudil a hledal jej. Vzpomněl si, kde ho nechal, klekl si na kolena a šmátral po okně, které bylo dost vysoko. Když to spatřil strážný, stojící ve dveřích cely, vystřelil na Loudu dávku ze samopalu. Louda utrpěl několik zásahů a padl na zem. Strážní přes něj pak jen hodili deku a nechali ho ležet na místě do rána. Teprve pak jej dopravili do nemocnice, ale tam Louda o dva dny později těžkým zraněním podlehl.
Další transport a Mauthausen
V úterý 12. června nastoupila polovina transportu k cestě do koncentračního tábora Mauthausen. Druhá polovina, ve které byl i Tlustý, se na cestu vydala, opět v nákladních vozech, ve středu odpoledne, 13. června. Kolona jela přes Vídeň, kde vězni dostali sáček se třemi vejci natvrdo a kouskem chleba. Během další cesty se k Tlustému naklonil Alois Čermák a šeptal mu, že je asi vezou na hřbitov. Nebyl daleko od pravdy. Když kolona vyjela na kopec, vězni uviděli velkou bránu s vysokou věží. Brána se otevřela, auta vjela dovnitř. Strážní sehnali vězně z vozů a nahnali je do příkopu, kde bylo po pás vody a bláta. Tam je pak po nějakou dobu honili býkovci tam a zpět, než je z výkopu vyhnali ven a promočené a špinavé je pustili do jednoho z bloků.
Na bloku se strážní a kápové vězňů vyptávali na jejich povolání. Když přišli k děkanu Kloučkovi, ten odpověděl, že je kněz. Esesák na to opáčil: „Nejdříve věšíme kněze a potom Židy!“ Brzy ráno pak vězně z bloku opět vyhnali, aby podstoupili přijímací proceduru a nafasovali trestanecký oděv. Nechali je stát do čtyř odpoledne pod strážní věží u brány, hladové, promočené a prochladlé. V první řadě stál i Bohumil Šimek. Esesák se jej ptal, čím je. „Jsem poručík československé armády,“ odvětil hrdě Šimek. Vedle Tlustého stál Antonín Uxa, který už byl s nervy na dně. Po Tlustém neustále chtěl, aby si s ním vyměnil místo: „Pusť mě tam, já už to nevydržím, skočím do těch drátů!“ Tlustý mu ale řekl, že ho tam nepustí, aby zůstal na svém místě, protože Němci by vzápětí postříleli všechny. Tlustý v jednu chvíli sáhl do kapsy pro jídlo, ale vzápětí dostal ránu kamenem do hlavy. Strážný z věže zpozoroval, že si dává něco do úst, a postih byl okamžitý.
V tu dobu se Mauthausen teprve stavěl, respektive ho samozřejmě stavěli sami vězni. Nic se neobešlo bez ran a kopanců. Seřazení kladenští vězni viděli Josefa Bondyho,4 kterému na břiše seděl jeden esesák, a druhý po něm skákal ve vysokých botách.
Odpoledne, ve čtvrtek 14. června, přišel telegram. Esesáci si jej přečetli, zastavili odbavování, vězni museli opět vrátit trestanecký oděv a dostali zpátky civil. Znovu museli nastoupit k bráně, kde jim jeden z esesáků sdělil, že dostali milost a že pojedou do Dachau. Po chvíli zase přijela nákladní auta. Esesáci hnali vězně za velkého řevu a bití na vozy. Muži byli hladoví, nevyspalí, zbití do krve a v hlubokém blátě jim příliš utíkat nešlo. MUDr. Ignác Hajn upadl na zem, ale přesto, že je esesáci oba mlátili, se jej Jaromíru Týfovi podařilo zvednout na nohy. Upadl také komunista Kratochvíl, kterému esesáci zlomili nohu. Když se auta rozjížděla, esesáci za nimi křičeli: „Vy jste to vyhráli, od nás byste se hned tak živí nedostali!“
Do Dachau
Kolona vozů se vracela k Dunaji, přes který byla přepravena na vorech. Pak vězni přestoupili na náklaďáky rakouské SchuPo. Kolona dojela pozdě v noci do Dachau a zastavila na appelplatzu před táborovou kuchyní. Esesáci, kteří jeli se zajatci na korbách, vyhazovali vězně ven, a ti, kteří je v Dachau přebírali, do nich rovnou kopali. Pak je roztřídili a nahnali do jednoho z bloků. Kolem čtvrté ráno je opět vyhnali ven a seřadili u dachauské brány, zvané Jourhaus, kde byly přijímací kanceláře. Poté následoval zápis do stavu tábora a vyfasování lágrového oděvu s číslem. Pak umývárna, střídavě teplá a studená sprcha, poté odchod na blok č. 19 a rozdělení do světnic. Tlustý byl přidělen na světnici č. 2 spolu s děkanem Kloučkem, Františkem Zvonařem, Václavem Junkem a dalšími. Byl pátek, do práce se nešlo.
V poledne zahoukala siréna nástup na appelplatz k dennímu rozkazu. Oberkommandant Hoffman se pak všech dotazoval na povolání. Kdo byl krejčí, šel do krejčovny, Tlustý se jako klempíř dostal do truhlárny. Vězni vstávali každé ráno ve čtyři a ustlali kavalec, na kterém museli spát úplně nazí pod jednou dekou. Po snídani se nastupovalo do práce, a tak to bylo každý den. Ráno, v poledne a večer byl nástup na appelplatzu.
Jednoho dne se vězni vraceli před šestou odpolední z práce, když zahoukala siréna. Němečtí vězni říkali ostatním, že někdo utekl. Nad táborem přelétávala letadla, kolem jezdily motocykly a strážní hledali vězně. Všichni včetně nemocných museli bez večeře nastoupit na appelplatzu, kde proběhlo sčítání. Strážní prohlásili, že tam budou stát tak dlouho, dokud uprchlíka nenajdou. Všechna kápa zavřeli do bunkru a tam je ztýrali. Asi v jednu v noci pak vydali strážní konečně rozkaz k odchodu na bloky.
Utečencem byl mladý, dvacetiletý hoch, který pracoval na stavbách. Dopadli ho na jedné ze staveb, schovaného pod pytlem cementu. Ráno nebyl – ke všeobecnému překvapení – vydán rozkaz k nástupu do práce. V devět hodin zahoukala siréna k nástupu všech vězňů na appelplatz. Po chvíli přivedli čtyři esesáci uprchlíka, který měl na krku zavěšený velký buben, v rukou paličky a při pochodu tam i zpět před nastoupenými vězni musel bubnovat. Poté jej esesáci odvedli do bunkru, a nikdo ho už nikdy neviděl.
Asi po týdnu pobytu v Dachau byl propuštěn MUDr. Ignác Hajn a MUDr. Zdeněk Foustka.5 Za čtyři týdny byli propuštěni další. Jaroslav Tlustý se spolu s jinými 25 kladenskými vězni dočkal propuštění z Dachau v souvislosti s vypuknutím války až 1. září 1939 a o den později se dostal na svobodu.
1 Pozdější člen kladenského Revolučního národního výboru.
2 Bezplatná lékařská poradna.
3 Tehdy Hlavní náměstí, dnes náměstí Starosty Pavla.
4 Majitel velkoobchodu železem a železářským zbožím na Palackého třídě.
5 Čelný představitel kladenských legionářů.
Zdroje:
Události na Kladně 8. června 1939. Zápis Jaroslava Tlustého. Rodinný archiv Martina Kunce.
SOPV v Praze: Jaroslav Tlustý, potvrzení o zatčení, věznění a národní a politické cti.
MNV v Kladně: Jaroslav Tlustý, potvrzení o sabotážní činnosti v době okupace.
SPO ČSSR: Jaroslav Tlustý, potvrzení o účasti na národním boji za osvobození 5.-10. května 1945 v rámci odbojové skupiny SDH Kladno.
Revoluční činnost Dobrovolnického hasičského sboru na Kladně. Zápis Jaroslava Tlustého.
Místopřísežné prohlášení členů odbojové skupiny SDH Kladno o účasti a činnosti Jaroslava Tlustého.
MNO: Jaroslav Tlustý, žádost o rozšíření osvědčení o revoluční činnosti.
ČVANČARA, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1939-1941, s. 48-51.
KOURA, Petr: Pozapomenutá legenda českého odboje. Případ Jana Smudka a nacistická okupační politika. Soudobé dějiny 1-2/2004, s. 110-127.
Konec války v Kladně. Kladno minulé. http://www.kladnominule.cz/pribehy/konec-valky-v-kladne
