Jezdecká brigáda Waffen-SS: Vojáci, nebo kati?

Geneze

V roce 1939 vznikl z původních jezdeckých jednotek Reiter-SS bojový pluk. Sestával částečně ze sportovních jezdců, z politicky spolehlivých členů Allgemeine-SS i z mladých rekrutů bez jezdecké i politické zkušenosti. Nasazen byl jako bezpečnostní složka od září v Polsku. V květnu 1940 vznikl druhý pluk, v srpnu v rámci snahy dosáhnout bojové připravenosti oba pluky propustily přes 2000 záložníků starších třiceti let a stav doplnili další mladí rekruti. Od července 1941 se jezdci SS dočkali nasazení v Bělorusku. Ve stejné době byly oba pluky spojeny do brigády, která sestávala spolu s dalšími složkami z asi 4000 mužů.

Zvláštní úkoly

Těsně před nasazením jízdní brigády SS na východní frontě navštívil 5. července 1941 její 1. pluk Heinrich Himmler. K mužstvu mluvil o „těžkých dnech a tvrdých úkolech“ v Pripjaťských bažinách, kde bylo 80 % populace Židů. „Nadcházející úkoly vyžadují, abyste byli tvrdí. Ale vězte, že každý perný den, každá těžká hodina ve vašem životě má význam pro budoucnost německého národa. Musíte být tvrdí jako kámen, ale ne brutální“. Za několik dní vojáci pochopili, co těmito slovy Himmler myslel. Z vojenské jednotky se stala popravčí četa, která střílela tisíce civilistů. Oficiální odůvodnění čistek znělo, že Židé plošně podporují partyzány. 16. července prohlásil Hitler na poradě, reagující na Stalinův rozkaz k ustavení partyzánského odboje: „Mír musí být nastolen tak rychle, jak to jen půjde, a abychom toho dosáhli, je nezbytné popravit každého, kdo se na nás třeba jen křivě podívá.“

Jezdecké jednotky SS vykonávaly především tzv. bezpečnostní službu, která sestávala hlavně z „čištění“ dobytých prostorů. Šlo ovyvražďování skutečných i domnělých partyzánů a dalších „nepřátel říše“: národních elit, komunistů a především Židů. Einsatzgruppen SiPo a SD a policejní prapory při téže „práci“ zpočátku vraždily pouze muže. Jezdecká brigáda SS začala jako první na základě přímého Himmlerova rozkazu systematicky vraždit i ženy a děti.

V té době ale ještě organizované partyzánské hnutí neexistovalo. Začalo se postupně tvořit až ve druhé polovině roku 1941. V kraji se pohybovali jen jednotliví záškodníci, menší či větší jednotky Rudé armády, které přešla fronta, a uprchlí zajatci. Fóbie z partyzánů nebyla odůvodněná, ale z německého hlediska bylo žádoucí postřílet třeba nevinné, než riskovat. Tento přístup byl kontraproduktivní, do partyzánských řad postupem času nahnal mnohé z obyvatel, kteří byli původně loajální nebo si jen hleděli svého. Stal se ale vítanou záminkou k plošné likvidaci židovské populace.

„Pacifikace“ prostoru

Čistky v Pripjaťských bažinách proběhly ve dvou fázích: ve druhé polovině července a do začátku září 1941. Jejich oběťmi se stávali roztroušení rudoarmějci, civilisté bez dostatečných dokladů, ale především Židé. Počet zavražděných někdy hlášení nadsazovala, aby brigáda vykázala žádoucí „výsledky“. Jindy se s přesnou evidencí obětí nikdo moc nezaobíral a čísla se od jednotek k velení nedostala. Podle dochované komunikace bylo vražděno několik desítek, stovek, ale i tisíce lidí denně. Celkový počet obětí brigády dosáhl v první fázi operaci, během dvou týdnů, podle odhadů 22 000. Vlastní ztráty v tomto období byli dva padlí a 15 raněných. Vzápětí započala druhá fáze operace. Začátkem září hlásil velitel brigády Hermann Fegelein zabití dalších 14 178 Židů, 1 001 partyzánů a 699 vojáků Rudé armády. Ztráty brigády byly 17 padlých, tři pohřešovaní a 36 raněných.

Podle Himmlerovy direktivy, směřující k „odžidovštění“ operačního prostoru, měli být muži postříleni a ženy a děti utopeny v bažinách. To se ale nedařilo, ženy nechtěly jít dál do bažin a chránily děti před utopením. V některých případech byly bažiny tak mělké, že se v nich utopit nebylo vůbec možné. Vojáci věc vyřešili střelbou z kulometů, a napříště už stříleli ženy a děti na stejných místech jako muže. Oběti byly vražděny střelbou z pušek do týla a koseny kulomety. Někdy vojáci dokonce zkoušeli pálit do skupin zajatců lehkými pěchotními kanóny a minomety, nebo na ně házeli ruční granáty. Při shromažďování, deportaci a strážení zadržených Židů před popravami často iniciativně asistovali místní občané polské, ukrajinské nebo běloruské národnosti. Mnohdy z nich byly vytvořeny dobrovolnické milice.

Reakce vojáků na jejich „práci“ se podle poválečných výpovědí velmi lišily, od nadšeného plnění „úkolů“, od nichž pochodovali s písní na rtech a na něž byli hrdí, až po těžké deprese, kdy po několik dní vůbec nejedli a jen pili zvýšené příděly alkoholu. Alkoholismus a nervová zhroucení byly běžnou věcí. Někteří tuto „službu“ brali jako skutečnou podstatu boje proti „židobolševismu“ a dokonce oběti před smrtí týrali a okrádali. Jiní si uvědomovali, že to, co dělají, se neslučuje s vojenským posláním a ctí. Ztratili respekt k nadřízeným, kteří jim vraždy nařídili, a dokonce uvažovali o tom, že o zvěrstvech, která musí páchat, budou informovat vysoké stranické funkcionáře, nebo přímo Hitlera. Otevřeně se ale na odpor nepostavili. Pouze jednou se stalo, že voják odmítl rozkaz zabíjet bezbranné lidi. Byl potrestán nikoli popravou nebo soudem, ale pohrdáním některých jeho kamarádů a rozkazem pochodovat příští den na novou destinaci jednotky pěšky. Výsledkem byla naprostá demoralizace vojáků brigády.

Nasazení na frontě

Kromě etnických čistek se brigáda v Rusku později účastnila i skutečných srážek s partyzány a regulérních frontových bojů s Rudou armádou. Ve vojenské roli se ukázala být nezkušená jednotka s jednotkami Wehrmachtu nesrovnatelná. Ze stavu 4428 mužů brigády bylo schopno nasazení na frontě jen asi 1800. Ti byli navíc nasazeni ne jako kompaktní jednotka, ale jako jednotlivé oddíly, přičleněné armádním divizím, čelícím sovětské protiofenzívě. Vojáci s minimálním výcvikem a bez skutečné bojové zkušenosti bojovali odhodlaně, mnohdy až na hranici sebezničení. Chybějící výcvik nahrazovala praxe, které se učili až během boje. Jediné, co se tímto způsobem mohli naučit, byla nemilosrdnost.

Němci se na východě setkali se zcela jinou formou války, než jakou znali. Nešlo jen o pro ně dosud neobvyklý terén, hluboké lesy nebo bažiny. Sovětští vojáci používali lstí, odstřelovačů, překvapivých palebných přepadů nebo nájezdů z týlu, partyzánského způsobu boje, palby na velice blízkou vzdálenost. Všechny tyto metody byly v souladu s Haagskou konvencí. Němci je ale chápali jako nelegitimní a nečestné. Sověti někdy zneužívali parlamentáře pro zamaskování příprav k útoku, jindy bojovali poté, co se stavěli mrtvými, raněnými, nebo se tvářili, že se chtějí vzdát. Tyto taktiky už mezinárodnímu právu neodpovídaly a Němci na ně místy reagovali tak, že nebrali žádné zajatce. Některé sovětské metody, jako třeba palbu z bezprostřední blízkosti, začali používat také.

V boji s Rudou armádou o vesnici Basary v lednu 1942 využívala brigáda zajatce blízkého zajateckého tábora jako živé štíty. V důsledku toho byli všichni zajatci pobiti. Brigáda vesnici ale stejně neudržela. Protiprávní vraždy nebo nehumánní zacházení se zajatci přímo v táborech byly velením armády trestány, ale na podobné případy zneužití zajatců v boji okupační instrukce nepamatovaly. Během zimy se stávalo, že vojáci zastřelili nějakého právě zajatého jen proto, aby si mohli obout jeho zimní boty. To bylo naopak téměř v souladu s rozkazem velení armády, založeném na Hitlerově direktivě. Ta nařizovala „…místní nebo zajatce nemilosrdně obrat o zimní oblečení“.

Při bojích v okolí města Toropec přišel průzkumný cyklistický oddíl brigády o 75 % stavu během dvou týdnů. Ztráty zahrnovaly mrtvé, raněné i omrzlé. Za další měsíc, po stažení do týlu, čítal stav průzkumného praporu přesně 11 mužů. Brigáda ztratila do té doby 920 mužů z 1800 nasazených – mrtvých, raněných nebo nezvěstných. Kdo zbýval, byl troska, i když často s vyznamenáním. Fegelein byl vyznamenán rytířským křížem, velitel 4. švadrony 1. pluku Gadischke německým křížem ve zlatě, mužstvo 17 železnými kříži I. třídy, 159 železnými kříži II. třídy a 60 záslužnými kříži s meči. Velitel brigády ale napsal 2. dubna v hlášení zcela jasně: „Velitelé švadron potřebují denně pilulky a drogy, aby byli vůbec ráno schopni dostat své letargické muže na nohy.“

Jezdecké jednotky měly být původně vysoce pohyblivé a schopné rychlé reakce, jako pěchota, přesunovaná na koních. Ve skutečnosti je velmi zdržovala závislost na mnoha zásobovacích vozidlech a vozech s pící a veterinární péčí, které byly pro koně nezbytné. Díky tomu nebyly schopny držet v moderní a rychlé mobilní válce krok s frontou. Pro blitzkrieg byly pomalé a těžkopádné. Navíc díky nedostatečnému pěchotnímu výcviku a špatnému zimnímu vybavení, přes jejich odhodlání a obětavost, nebyly schopny efektivního a dlouhodobého nasazení na frontě. 50% ztráty, které brigáda v zimních bojích utrpěla, vysoce převyšovaly ztráty zkušenějších jednotek Wehrmachtu na stejných úsecích fronty. Zvláště těžké byly ztráty důstojníků, velitelů čet a švadron, kteří se bojů účastnili v předních liniích osobně a platili za to cenu nejvyšší. Bojové odhodlání a fanatismus nemohly nahradit nedostatek těžších zbraní, zkušenosti a znalosti způsobu boje. V jednom z mnoha případů velitel švadrony SS odmítl při útoku na vesnici dělostřeleckou podporu armádní jednotky. Při útoku zbytečně padl jak on, tak i mnozí z jeho mužů.

Rozšíření brigády

Přes realitu a skutečnou efektivitu zimních bojů si jezdecká brigáda u nadřízených vydobyla reputaci jedné z nejlepších „protipartyzánských“ jednotek na východní frontě. V březnu 1942 se brigáda po těžkých ztrátách v regulérním boji s Rudou armádou stala základem nové 8. jezdecké divize SS, později pojmenované Florian Geyer. 40 % nového mužstva byli etničtí Němci z Transylvánie a Banátu. Ke dvěma jezdeckým plukům přibyl třetí, dělostřelecký prapor se rozrostl na pluk. Výcvikový prapor divize se v dubnu 1943 účastnil potlačení povstání ve varšavském ghetu.

Na počátku roku 1944 vznikla rozdělením 8. divize a odvody maďarských etnických Němců další jezdecká divize SS, 22. SS-Kavalerie-Division Maria Theresia. Obě divize pak byly zničeny počátkem roku 1945 při obklíčení Budapešti. Z jejich zbytků byla vytvořena 37. SS-Kavalerie-Division Lützow. Divizi po jejím vzniku krátce (asi měsíc) velel SS-Standartenführer Waldemar Fegelein, Hermannův mladší bratr, také nositel rytířského kříže a bývalý velitel SS-Reiter-Regiment 2 v 8. SS-Kavalerie-Division Florian Geyer.

Výcvikové jezdecké jednotky, spadající pod SS-Kavalerie-Division Lützov se „vyznamenaly“ i v souvislosti s Pražským povstáním, např. ve Velkých Popovicích, Strančicích, Kunraticích nebo na Chodově, další v jižních Čechách. Velel jim SS-Obersturmbannführer Wilhelm Plänk, velitel jezdeckého výcvikového pluku. Oplýval bohatou zkušeností. Při „pacifikační“ akci v létě 1941 v Pripjaťských bažinách velel jako SS-Obersturmführer 7. (průzkumné cyklistické) švadroně 1. pluku brigády, v zimních bojích 1941/1942 jako SS-Hauptsturmführer 1. švadroně cyklistického průzkumného praporu.

Vyšetřování zločinů

V době těsně po válce byly zločiny jezdecké brigády SS na čas pozapomenuty. Teprve od roku 1960 proběhlo s jejími příslušníky několik vyšetřování a soudů. Nejdůležitější byly dva procesy proti bývalým důstojníkům, zodpovědným za vraždy v Pripjaťských bažinách. Proces s důstojníky 1. pluku, s bývalým SS-Sturmbannführerem Gustavem Lombardem (válku skončil jako SS-Brigadeführer, postupně velel 8. divizi SS Florian Geyer a 31. granátnické divizi SS), velmi iniciativním průkopníkem plošné anihilační války na východě, a jeho podřízenými, se táhl deset let, bylo vyslechnuto 230 svědků. V roce 1970 bylo vyšetřování zastaveno bez vynesení rozsudku. Soud vůbec nevyužil dokumenty, které vinu obviněných jasně dokazovaly.

Jinak dopadl proces proti bývalému SS-Sturmbannführerovi Franzi Magillovi, disciplinovanému, ale podle velení nepříliš agilnímu, „váhavému“ a již před východním tažením velení 2. pluku zbavenému důstojníkovi, a jeho podřízeným. Tento soud pečlivě vyslechl170 bývalých kavaleristů SS. Skončil v roce 1964 jedním osvobozujícím rozsudkem a čtyřmi tresty vězení v délce od čtyř do pěti let (včetně Magilla). Velmi mírný trest za tisíce spáchaných vražd byl ve své době v rámci západoněmeckého práva maximem. Soud nebyl schopen prokázat základní motivy, které by naplnily rysy zločinu vraždy, a tresty padly jen za napomáhání k vraždě.

Magill byl odvolán z velení 2. pluku na nižší pozici velitele jezdeckého oddílu už v dubnu 1941. Pluk a Magillem vedený jezdecký oddíl si z hlediska nadřízených v první fázi pacifikační akce „nevedly příkladně“. Po počátečních problémech, kdy nebylo prakticky možné židovské ženy a děti utopit, jak požadoval rozkaz, je jednotka většinou propouštěla. Vraždila pouze muže, i když ve velmi široké míře. V době, kdy již Magill velel jen jízdnímu oddílu 2. pluku, povraždila jeho jednotka v Pinsku přes 5000 lidí během tří dnů. Oproti tomu Fegeleinem (a později Lombardem) vedený 1. pluk se přizpůsobil a ženy a děti vraždil kulomety. „Váhavý“ Magill byl přeložen k protipartyzánským jednotkám armádní skupiny Střed a dva měsíce dokonce v zastoupení velel notoricky známému SS-Sonderbataillonu Dirlewanger.

V procesech stáli před soudy kromě několika konkrétních pachatelů vražd z řad mužstva hlavně důstojníci. Soudy je hodnotily jako původce rozkazů a iniciátory zločinů, kteří měli rozlišovat správné od špatného. Bývalé příslušníky mužstva soudy vyslýchaly jako svědky. Podle justice se vojáci nařízeným vraždám nevzpírali proto, že se obávali následků, a také proto, že nevěděli, jakým způsobem rozkaz odepřít. Ideologickou motivaci mužstva soudy zcela pominuly. Justiční autority usoudily, že princip fungování brigády byl „rozkaz je rozkaz“.

Skutečnost byla složitější. Podle některých historiků hrál jak u důstojníků, tak u jejich vojáků zásadní roli antisemitismus a víra v nacionálně socialistickou ideologii. Podle jiných to byla u mužstva spíš kombinace víry v autority a rozkazy nadřízených (jakkoli mnohdy velmi vágní), strach z toho, aby člověk nebyl před ostatními za „slabocha“ a pocit, že z beznadějné situace stejně není úniku. K tomu přistupoval pocit sounáležitosti s kamarády v jednotce, kde všichni dělali totéž. U důstojníků byla důležitá ještě jedna motivace: snažili se z brigády vytvořit plnohodnotnou bojovou jednotku. Kombinací ideologie a drilu tvořili silný „esprit du corps“ svých podřízených. Heslem dne byla disciplína, tvrdost, kamarádství a absolutní poslušnost. Chyby byly nemilosrdně trestány a klást otázky nebylo záhodno. Díky tomu brigáda přes vysoké ztráty přežila zimní boje, ale díky tomu také byla schopná spáchat cokoli, co se od ní ne úplně otevřeně požadovalo.

Všechny tyto motivace se samozřejmě nevztahují jen k činnosti jezdecké brigády v zimě 1941/1942. Byly přítomny ve většině jednotek SS i o tři roky později, během jejich zásahu proti Pražskému povstání. Častá obrana později vyšetřovaných pachatelů, že museli plnit rozkazy, bohužel neobstojí. V SS ani v dalších organizacích, které se podílely na holokaustu, není znám jediný případ závažného trestu za odmítnutí rozkazu k vykonání popravy, respektive vraždy.

Paradoxy doby

Původní velitel jezdecké brigády a později i divize Florian Geyer, Hermann Fegelein, udělal zářnou kariéru. Jako nositel německého kříže ve zlatě a rytířského kříže s ratolestí a meči sloužil, již v generálské hodnosti SS-Gruppenführera, od ledna 1944 jako Himmlerův styčný důstojník v Hitlerově štábu. V červnu se oženil se sestrou Evy Braunové, Gretl. 28. dubna 1945 byl za dezerci a podíl na Himmlerově vyjednávání se spojenci postaven před stanný soud, degradován, zbaven všech řádů a vyznamenání a nakonec zastřelen ranou do týla na zahradě říšského kancléřství.

Jednotky Reiter-SS, z nichž popravčí brigáda původně vznikla, asistovaly před válkou při státních návštěvách, olympijských ceremoniálech nebo při tajných návštěvách vévody z Windsoru u Göringa a Hitlera. Po válce je Norimberský tribunál jako jedinou součást SS vyňal z odpovědnosti a nedefinoval jako zločineckou organizaci. Vliv na to zřejmě mělo členství mnoha známých sportovců, jejich vytříbené chování při předválečných státních příležitostech a kontakty se zahraničními diplomaty, které při nich získali, a údajně i přímluva choti holandského prince.

Zdroje:

KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. Academia, Praha 2021.

PIEPER, Henning Herbert: The SS Cavalry Brigade and its operations in the Soviet Union, 1941-1942.Disertační práce, Department of History, University of Sheffield 2012.

https://en.wikipedia.org/wiki/SS_Cavalry_Brigade