Článek
Obraz Matyáše Korvína, respektive obraz vztahů Matyáše a Jiřího je v českých podmínkách obrazem velmi schématickým a podléhajícím tradičnímu klišé, které zobrazil už Mikuláš Aleš: na jedné straně je Jiří, morální a ctnostný, na straně druhé Matyáš, zlý, ničemný a amorální. Pokud ovšem sledujeme vývoj vztahů obou vladařů, nelze je samozřejmě hodnotit takto černobíle. Vztah těchto dvou panovníků vyrůstal z podmínek doby a z poměrů, a ani jednu stranu nelze hodnotit jak pouze pozitivně, tak ale ani pouze negativně.
Především je třeba mít na paměti rozdílné životní podmínky obou zemí, které tito panovníci zastupovali, jakož i odlišné kulturní prostředí obou dvorů. Matyáš byl renesančním humanistou a mecenášem umění, Jiří naopak bytostný reformátor, jehož dvůr byl charakteristický svou prostotou a skromností. Jiřího důvěrník, husitský arcibiskup Jan Rokycana, ostatně odmítal antické učence, spojené s renesancí a humanismem, jako divé pohany. Pro Čechy byla Itálie – a Řím především – oblastí, z níž hrozil revizionismus náboženských reforem, pro Uhry to byl naopak zdroj krásy a inspirace.
Co bylo ale příčinou toho, že se původně přátelské vztahy obou vladařů změnily v nepřátelství na život a na smrt? Oba vladaři se poprvé důvěrněji poznali v době, kdy umíral král Ladislav Pohrobek, v listopadu 1457. Matyáš v té době dorazil do Prahy jako vězeň – byl bratrem Ladislavem Pohrobkem popraveného Ladislava Hunyadiho. Po smrti Ladislava Pohrobka se z vězně stal host v domě Jiřího z Poděbrad. Z Matyášovi strany se vděk a obdiv ke zkušenému a dobře s ním zacházejícímu Jiřímu odrazil ve zřejmě upřímném přátelství, které mu projevoval mj. tím, že ho v korespondenci oslovoval jako „otce nejmilejšího“. Z Jiřího strany byl tento vztah spíše pragmatickou sázkou na přátelství a spojenectví mladého pretendenta uherského trůnu, člena mocného a schopného rodu. Matyáše sice pustil na svobodu, vyžádal si od něj ale výkupné. Aby to nepůsobilo dojmem platby z donucení, bylo ono výkupné nazváno darem. Jiřího přátelství tedy nebylo zadarmo. Zřejmě již během Matyášova „hostování“ v Praze dospěl Jiří k názoru, že by nebylo od věci svázat oba rody těsněji než jen nejistým Matyášovým vděkem, a pojal myšlenku oženit jej se svou zatím sedmiletou dcerou Kateřinou. A zde následoval velice pragmatický veletoč: v zájmu zajištění budoucího sňatku převážnou většinu (jím vynuceného) výkupného Matyášovi „odpustil“ a prohlásil ho za budoucí (a tímto tedy zaplacené) věno nevěsty.
Teď bylo tedy v Jiřího plném zájmu, aby se Matyáš na trůn skutečně dostal. Třebaže měl sám dost starostí se situací, kdy se v Praze hledal nástupce trůnu českého, na nějž se samozřejmě snažil dostat, neváhal za Matyáše přímo intervenovat u uherské šlechty a na cestě do Uher ho osobně doprovázet. Vzápětí po volbě Matyáše uherským králem v lednu 1458 bylo veřejně vyhlášeno jeho zasnoubení s Jiřího dcerou, které zrušilo Matyášovo zasnoubení dřívější. Vyhlášena byla i výše zmíněných finančních darů a věna. Jiřího role v uherské volbě byla tak významná, že se dokonce tvrdilo, že „Jiří učinil z Matyáše uherského krále“. Jiří nepodcenil ani „lobing“ ve vlastním zájmu, a i on byl v březnu 1458 zvolen králem. Mezi oběma zeměmi nastala přátelská spojenecká a rodinná idyla.
Přátelství a morálka jsou ovšem v protikladu k politickému pragmatismu. Jiřího pozice na trůně nebyla nijak pevná: revoltovaly proti němu obě Lužice a Slezsko, jednak z důvodů náboženských (země byly většinově katolické), jednak z d§vodů ekonomických, ale i nacionálních. Tlak na nového panovníka vyvíjel i papež Pius II. Nedorozumění panovalo ohledně Jiřího závazku, že vymýtí kacíře – Řím to chápal jako boj proti kališníkům, Jiří jen jako boj proti sektám lidové reformace, především Jednotě bratrské. Situace hrozila zrušením kompaktát a novou náboženskou válkou, Jiří se tedy byl nucen ohlížet po spojencích. Diplomacií si získal spojence v některých říšských knížatech a snažil se navázat diplomatická jednání i s římským císařem, Friedrichem III. Habsburským. Zde byl ale problém, protože Friedrich si nárokoval uherskou korunu a byl tedy úhlavním nepřítelem Matyáše, Jiřího spojence. Jiří vsadil na silnějšího koně a navázal styky jak s císařem, tak s uherskou vnitřní opozicí, a tím se postavil proti Matyášovi. Za Matyáše se naopak postavil papež a uložil svému legátovi, aby „zamezil všem piklům proti němu“.
Císař proti Matyášovi vyrazil do konfrontace s Jiřího podporou, ovšem nedeklarovanou. Navenek Jiří vystupoval jako prostředník, snažící se uklidnit konflikt mezi oběma zájemci o uherský trůn, ve skutečnosti ale od Friedricha kromě výměny slibů za sliby (vysokého finančního plnění a dokonce spoluvlády ve funkci římského krále za pomoc při dobytí uherského království) obdržel i formální uznání za krále a s tím spojené náležitosti – předání korouhevních znaků českých zemí, přijetí slibu věrnosti, povýšení syna Viktorina na říšského knížete atd.
Jiří připravil zdánlivou usmiřovací akci. Dojednal příměří do června 1460, do termínu tajně připravovaného vpádu Friedrichova vojska do Uher. Obrat jeho vztahů k Matyášovi je zřejmý i z korespondence, kde ho již nazývá jen „jmenovaným králem uherským“. Příměří se ale soustavně prodlužovalo, protože císař měl jednak problémy se sestavováním vojska, a jednak se začal obávat hrozeb papeže. V této situaci začal Jiří pomalu lavírovat směrem ke svému starému spojenci, Matyášovi. Ten o jeho zákulisních operacích ale nepochybně věděl. Dalším neuralgickým bodem vztahu mezi Jiřím a Matyášem byl Jan Jiskra z Brandýsa a jeho žoldnéřské vojsko ve službách Friedricha, složené z bývalých husitů. Tato Matyášovi nepřátelská armáda ovládající část Uher se dožadovala Jiřího pomoci a sympatií na základě „husitské solidarity“. Sympatie od něj možná dostat mohla, pomoc ovšem těžko, protože to by jednak narušovalo vztahy mezi Čechami a Uhrami (a jejich legitimními panovníky) a jednak byla tato armáda složená částečně i z bývalých radikálních táborů, které nábožensky umírněný Jiří ve vlastní zemi pronásledoval. Jiří se tohoto „vnitrouherského“ konfliktu opravdu nezúčastnil, a Matyáš Jiskrovce (už bez Jiskry) po několika letech porazil. Tato Jiřího neaktivita, a naopak aktivita ve věci konečné realizace přislíbeného sňatku Matyáše s Jiřího dcerou, byly projevy Jiřího snahy se opět s Matyášem sblížit, poté co pochopil, že Friedrichovy sliby nebudou zřejmě nikdy naplněny.
Ke sňatku nakonec skutečně došlo, ale mladá královna Kateřina velmi záhy, v roce 1464, zemřela, a skrývané nepřátelství obou panovníků se opět dostalo na povrch. V té době se s konečnou platností vyostřily vztahy Prahy s Římem a křížová výprava proti „českým kacířům“ byla na spadnutí. Pokud by k ní došlo, Matyáš by stál nepochybně věrně na straně svého spolehlivého spojence, papeže.
Impuls k rozkolu přátelství tedy vyšel z Jiřího strany, tím, že Jiří Matyáše zavrhl a tajně se na čas spolčil proti němu a jeho zájmům s Friedrichem. V době, kdy se snažil obrátit zpět už Matyášovu důvěru ztratil a vehnal ho do protiakce, které nezabránily ani někdejší přátelské a příbuzenské vztahy. V prosinci 1466 byl Jiří prohlášen za kacíře, sesazeného z trůnu, a začala být připravována křížová výprava proti českému království. Vnitrostátní šlechtická (převážně katolická) opozice utvořila Jednotu zelenohorskou a zahájila proti králi vojenský odboj. Pozadí tohoto odboje bylo původně spíše mocenské a ekonomické, protože Jiří prosazoval proti zájmům šlechty centralistickou, až absolutistickou vládu, nicméně pod tlakem Říma byla opozice deklarována na náboženském principu. Panská jednota i Řím hledali vladaře, který by boj proti Jiřímu zaštiťoval a vedl. Nejprve se obrátili do Polska, ale Jiří tomuto záměru zabránil sám tím, že polskému králi Kazimírovi nabídl nástupnickou dohodu, nárok na český trůn po Jiřího smrti. Braniborský kurfiřt nechtěl takový podnik riskovat, a nakonec se tedy čeští páni obrátili na Matyáše. Ten přijal a pod záminkou náboženských motivů se chopil vedení křížové výpravy, ovšem s cílem mocenské expanze a získání českého trůnu. Matyáš zprvu od Jiřího žádal shovívavost pro členy panské jednoty a navrácení hradů, které na nich Jiří dobyl, s postupujícími vojenskými úspěchy ale jeho nároky vzrůstaly. Začal žádat celou Moravu, Slezsko a obě Lužice a nástupnictví po Jiřím v Čechách po jeho smrti. Za to sliboval zásah u papeže v zájmu obnovení platnosti kompaktát. Jiří na takovou dohodu nepřistoupil a Matyáš postupně dobyl celou Moravu. Na stranu krále Jiřího se postavili radikální kališníci a začali burcovat do boje za existenci českého národa. Boje vyvrcholily bitvou u Vilémova, po které se Jiří a Matyáš sešli k jednání. Nebylo to zřejmě ale jednání vítězného Jiřího s poraženým Matyášem, jak je tradováno. Oběma šlo nejspíš o to, jak celou vysilující a nerozhodnou válku ukončit. Matyáš nabízel totéž co předtím, tedy přímluvu za kompaktáta, a navíc žádal od Jiřího podporu ve své snaze stát se římským králem a císařem; požadavky na vládu nad Jiřího zeměmi zůstaly stejné. K dohodě na podmínkách míru nedošlo a bitva byla později tradičně prezentována jako odražení uherského útoku silnějšími českými vojsky. To nebyla tak docela pravda, ve skutečnosti jen uherské vojsko nebylo dost silné, aby dokázalo dobýt Čechy, a oba panovníci si pouze dohodli další jednání v Olomouci. Pokud by byl Matyáš skutečně vojensky poražen, pak by se nepochybně stal Jiřího zajatcem. K tomu ale nedošlo.
Do původně vcelku přátelských jednání v Olomouci ale zasáhli papežští legáti. Původně s „kacíři“ vůbec odmítli jednat, nakonec na Matyášovo naléhání sestavili seznam podmínek k uzavření míru. Tyto podmínky by ale byly pro Jiřího likvidační. Znamenaly by pro něj vzdát se všech zemí koruny ve prospěch Matyáše, jako český král se stát jeho leníkem a vydat se na milost papeži. Jiří tyto podmínky odmítl a pokusil se ještě dosáhnout míru prostřednictvím představitelů panské jednoty. Ani to se ale nezdařilo a nakonec se dal Matyáš v Olomouci vyhlásit za českého krále.
Podle Macka snad Matyáš nejednal věrolomně tak zcela z vlastní vůle, snažil se jen vytěžit ze situace maximum pro sebe a rád podlehl návrhům a naléhání papežských legátů a panské jednoty. K Jiřího vyslancům se nakonec oproti těmto návrhům zachoval vcelku korektně. Na nabídku koruny také neodpověděl kladně ihned, vymínil si čas na rozmyšlenou a šlechtě i Římu kladl finanční podmínky. Podle autora je otázkou, zda se jednalo o pouhé taktizování nebo o skutečné váhání, kdy Korvín nechtěl být nástrojem cizí politiky. A v čem tedy vlastně spočívá Matyášova věrolomnost? Podle Macka v tom, že ve chvíli, kdy jednal o vlastním nároku na český trůn a jeho podmínkách a byl rozhodnut nárok na korunu uplatnit, stále ještě jednal s Jiřím o míru. Zatímco Jiří nechal sepisovat další návrh mírových dohod a čekal na příští smluvenou schůzku s Matyášem, v Olomouci se připravoval výprodej jeho vlastní země, volba Matyáše za českého krále. Matyáš byl zvolen menšinou českých stavů dne 3. května 1469, a další setkání obou bývalých přátel a politických rivalů se již nikdy neuskutečnilo.
Zdroje:
BERÁNEK, Jiří: Podoba krále Jiřího v kronice Eneáše Silvia Piccolominiho. Historický obzor 9, roč. 1998, č. 11-12, s. 270.
LIŠKA, Václav: Jiří z Poděbrad a Evropa. Návrh mírové smlouvy 1462-1464. Praha 2003.
MACEK, Josef: Král Jiří a král Matyáš. Od přátelství k nepřátelství (1458-1469), in: Časopis Matice Moravské, ročník CX, 1991, číslo 2, s. 297-311.
