Jurij Alexejevič Gagarin

První ve vesmíru. Tento termín je sice námětem k diskusi, protože je diskutabilní, zda lze říci, že byl Gagarin skutečně vlastně ve vesmíru. Pravdou je, že dosáhl jako první člověk v historii oběžné dráhy, a že vzhledem k místu přistání, které se nacházelo 1500 kilometrů proti směru letu od místa startu, vykonal vlastně necelý jeden oblet zeměkoule.

Kromě této skutečnosti byl Gagarin také mnohým jiným: vojenským pilotem, úspěšným studentem vysokoškolských studií vesmírných letů, hrdinou a miláčkem celého světa, skvělým esem sovětské a vůbec komunistické propagandy, od přírody diplomatem a z donucení politikem, vlastencem, ale i manželem, otcem a zřejmě velmi poctivým, spravedlivým a citlivým mužem, který se snažil využít svoji popularitu a známost k tomu, aby pomohl druhým. Byl výjimečný nejen tím, že byl prvním kosmonautem, ale i tím, že se v důsledku tohoto faktu stal oficiálním hrdinou. Doba sovětské vlády totiž měla ducha natolik kolektivního, že individuální hrdinové v podstatě neexistovali. Výjimku tvořili jen živé či mrtvé (ale v tomto případě jen ty prozatím nezavržené) špičky strany, několik málo válečných veteránů, především opět těch vysoce postavených, a sem tam nějaký ten stachanovec.

Gagarin se narodil 9. března 1934 ve vesnici Klušino u Smolenska v rodině kolchozních rolníků. Měl staršího bratra a sestru a jednoho bratra mladšího. Život rodiny se odvíjel v normálních kolejích až do doby druhé světové války. Rodina zůstala na území obsazeném Němci. Chlapci Gagarinovi se snažili naivním dětským způsobem zapojit do války rozbíjením lahví na silnicích a podobnou činností. Nejmladšímu z bratrů se to stalo málem osudným, protože ho voják, který ho při této činnosti přistihl, málem oběsil na stromě. Starší bratr byl nucen podílet se na budování protitankových příkopů, a nakonec byl spolu se sestrou odvlečen na práci do Německa. Celá rodina válku naštěstí přežila, nicméně zážitky spojené s okupací zanechaly v duši malého Jurije znatelné stopy. Takové stopy na něm ale zanechalo i první setkání s letadlem, které náhodně přistálo koncem války poblíž vesnice.

Po válce se rodina přestěhovala do nedalekého Gžatsku. Poválečný život ve zpustošené zemi nebyl jednoduchý. Ve škole Jurij nebyl andílek, ale ti, kdož si ho z jeho dětských let pamatují, se shodují na tom, že byl vždy čestný a upřímný. Spíše než pro humanitní obory měl nadání na matematiku a fyziku, gymnastiku a sport a samozřejmě touhu po letadlech a létání. Jeho dalším vzdělávacím ústavem a prací se nicméně staly Ljubercké železárny v Moskvě, kde se měl vyučit řemeslu slévače. Gagarin nebyl zvlášť velký ani silný, ale překypoval odhodláním a byl pracant. Po roce byl doporučen na studium na Technické škole v Saratově. Během studia se stal členem nejen mnoha sportovních klubů, ale především členem saratovského aeroklubu, ve kterém se konečně dostal ke své dávné touze – k létání. Dalším krokem v jeho životě bylo to, že po absolvování saratovské techniky na výtečnou se přihlásil do Pilotní školy v Orenburgu. Tato škola spadala pod armádu, vychovávala stíhací piloty a z Gagarina se tak stal voják.

Absolvovat tuto školu bylo už poněkud složitější, výcvikový a studijní program byl náročný a učiteli byli vojáci v aktivní službě. Gagarin nebyl nadprůměrně nadaný ani neomylný, ale byl, stejně jako už v dětství, dravý, nadšený, pracovitý a cílevědomý. Sám si dobře uvědomoval, že pevná vůle a odhodlání přináší výsledky a předčí i sebelepší nadání, respektive jeho případný nedostatek. Byl pedant, nesnášel nepořádek a lajdáky.

V Orenurgu se Jurij setkal i se svou budoucí manželkou Valjou. V roce 1956 získal hodnost seržanta a v březnu následujícího roku absolvoval svůj první let s proudovým MiG 15. Koncem toho roku odstartovala první umělá družice, Sputnik 1. V rozporu s pověstmi to pro Gagarina nebyl nijak přelomový okamžik; měl jiné starosti, jednak se studiem, jednak s blížícím se sňatkem s Valjou. Krátce nato absolvoval školu s vynikajícím prospěchem a byl povýšen na poručíka. S tím se pojilo i převelení na základnu Nikel v Murmansku. Tam se v dubnu 1959 manželům Gagarinovým narodila dcera Lena.

V říjnu téhož roku probíhala na všech leteckých základnách utajená náborová akce; adepti netušili, k čemu se vlastně hlásí a v zájmu čeho jsou testováni. Lékařské prohlídky a různé testy byly velmi náročné a záludné. Teprve poté, co Gagarin uspěl jako jeden ze dvaceti šťastlivců, vybraných z počtu 2200 kandidátů, dozvěděl se ke svému překvapení, o co vlastně běží: o možnost zapojit se do programu, jehož cílem je dostat do vesmíru prvního člověka v historii. Okamžitě se pro tuto ideu nadchl a rozhodl se podřídit vše tomu, aby on byl tím šťastným, komu se podaří uspět a kdo bude tím prvním – a jediným, kdo dostane tuto historickou šanci na nesmrtelnost.

Výcvikový program i budování zázemí se teprve rozbíhaly, všechno se dělalo metodou pokus – omyl. Nikdo přesně nevěděl, jestli jsou správné teorie lékařů, týkající se reakce lidského těla na podmínky vesmírného letu. Velká nejistota například panovala ohledně stavu beztíže, jeho vlivu na člověka a schopnosti kosmonautů v něm pracovat nebo jej vůbec přežít. Na rozdíl od Američanů Sověty nenapadlo vyzkoušet beztížný stav pomocí balistických křivek velkých letounů a dosahovali jej jen na několik vteřin pomocí pádové rychlosti výtahu ve výškové budově. Výcvik a požadavky na adepty této nejistotě odpovídaly a z dnešního hlediska byly možná zbytečně tvrdé a kladly důraz na nedůležité věci. Na druhou stranu ale připravily budoucí kosmonauty na všechny možné eventuality, které je v budoucí praxi mohly potkat.

Gagarin se začal mezi dvaceti vybranými na premiérový let spolu s Titovem a Leonovem pomalu profilovat jako nejpravděpodobnější adept. Napomáhaly tomu nejen jeho fyzické dispozice, ale i již zmíněné povahové vlastnosti, a pak samozřejmě také třídní původ. Svoji roli také hrálo to, že padl do oka hlavnímu konstruktérovi, Sergeji Koroljovovi. O prvenství ve vesmíru v té době probíhal závod mezi Američany a Sověty, a je souhrou mnoha náhod a nejrůznějších okolností, že tento závod doběhl vítězně Sovětský svaz. Totéž lze říci o skutečnosti, že nositelem tohoto vítězství v kolektivním snažení tisíců odborníků se stal právě Gagarin. Letu se živým člověkem předcházely samozřejmě lety bezpilotních sond, lety se zvířaty i s lidskou figurínou; některé z nich byly úspěšné, jiné méně. Faktem je, že nejistota byla velká, a třebaže teoreticky mělo všechno fungovat a proběhnout bez problémů, odvaha člověka, který se k tomuto skoku do neznáma propůjčil, byla nesporná.

Na konci roku 1960 bylo z dvacítky adeptů vybráno šest kandidátů na první let. Brzy poté se výběr ještě zúžil; pro let, plánovaný na 12. dubna, zůstali ve hře jen Gagarin s Titovem. Gagarinovým se záhy, v březnu 1961, narodila druhá dcera, Galja. Výběr mezi oběma adepty prvenství pokračoval do posledních dní, které do letu zbývaly. Titov si vedl lépe při výcviku, byl zřejmě lépe připraven, ale také byl možná zbytečně zbrklý a nekompromisní, a navíc neměl tak dobrý původ jako Gagarin.

Konečné rozhodnutí o tom, kde poletí první, bylo součtem mnoha hledisek, které je dnes velmi těžké rozklíčovat. Svoji roli zřejmě hrálo to, že lépe připravený Titov byl držen v záloze pro další let, který měl trvat déle, a Gagarin byl využit pro let sice první, ale kratší. Přihlíželo se jistě i ke zdánlivým detailům, například k tomu, jak se vyjadřovali ohledně důležitosti výcviku pro úkony, suplující některé záchranné systémy v případě jejich náhodného selhání, jak klidně byli schopni v noci spát, a je dost možné, že stěžejním důvodem byl nakonec pokyn z vyšších míst, odůvodněný již zmíněným třídním původem kandidátů. Gagarin si byl s tehdejším vůdcem sovětského státu, Chruščovem, v mnohém podobný – oba pocházeli z rodin rolníků, oba byli otevření a dobrosrdeční, oba měli pravou ruskou povahu.

S konečnou platností padlo rozhodnutí, kdo bude tím šťastným, až pět dní před vlastním letem, nicméně vlastně až do poslední chvíle visela ve vzduchu možnost výměny obou adeptů. Plánované datum startu 12. dubna bylo dodrženo. Už při přípravách letu si všichni okolo uvědomovali, že jsou účastníky historické chvíle. Jediný, na kom tento fakt zdánlivě nezanechal stopy, byl právě Gagarin. Přípravy letu proběhly bez problémů, stejně jako start samotný. I za letu fungovalo všechno, jak mělo, jak technika, tak kosmonaut; faktem je, že let v podstatě nebyl pilotovaný, veškeré operace probíhaly automaticky, jak bylo naplánováno, a „pilot-kosmonaut“ do nich nemusel nijak zasahovat. Teprve během letu začalo Gagarinovi docházet, jak velkou věc dokázal, a jak velkého historického okamžiku se stal hlavním aktérem. Na zemi mezitím vypuklo pravé třeštění, počínaje rodnou Gagarinovou vesnicí a konče druhou stranou světa. Lidé cítili, že byla překročena důležitá hranice, a že se jedná o úspěch nikoli jednoho státu, ale celého lidstva. Hlavy států naopak cítily politický potenciál, který s sebou tato skutečnost přinášela. Sovětský svaz se začal bít do prsou, přikládaje zásadní význam skutečnosti, že první člověk ve vesmíru pochází ze socialistického státu, Američané naopak opatrně přiznávali když ne porážku, tedy alespoň zaostání, a horečně vymýšleli, jak dohnat ztracené pozice.

Návratová fáze Gagarinova letu už tak bez problémů nebyla. Od návratového modulu se nepodařilo zcela odpojit přístrojovou část, která zůstala viset na připojovacím kabelu. Celá soustava začala nepříjemně rotovat, čímž jednak odkláněla ochranný tepelný štít modulu z přímého směru, a jednak znemožňovala plánovanou katapultáž i otevření přistávacího padáku. Kabel se naštěstí vlivem teploty po několika minutách přepálil, modul se oddělil a pomalu přestal rotovat. Gagarin se podle plánu katapultoval z modulu ve výšce 7 kilometrů. Tato skutečnost byla po mnoho následujících let utajována, protože jinak by došlo k anulování výškového rekordu v kategorii pilotovaného letu, který tímto Gagarin a potažmo Sovětský svaz získal. Kosmonaut přistál na padáku asi dva kilometry od modulu, který měl padák vlastní. Důvodem pro toto opatření byla již zmiňovaná nejistota, kdy nebylo dopředu zcela jasné, jestli padák modulu neselže a jestli by byl pilot schopen jakékoli defektní přistání přežít. A mít mrtvého hrdinu bylo samozřejmě nežádoucí jak z lidského, tak především z politického a propagačního hlediska.

První, kdo Gagarina po přistání přivítal, byli prostí lidé. Už v tomto okamžiku se první kosmonaut rychle vpravil do nové role, do role hrdiny světa a hlasatele nového, kosmického věku. Záhy se ho chopila státní mašinerie, odpovídal na tisíce otázek vojáků, novinářů i politiků. Stal se celosvětovou superstar a začal pro něj kolotoč, jaký je s existencí takové celebrity nutně spojen. Poté, co dorazil na vojenskou základnu, měl osobní telefonát od Chruščova, při cestě přes město na letiště lemovaly trasu davy lidí, z nichž každý ho chtěl alespoň vidět. Po dvou dnech odletěl na oficiální cestu do Moskvy. Na letišti ho uvítala delegace v čele s Chruščovem a ulice Moskvy, kterými projížděl, vyplňovaly jásající davy. Po Chruščovově boku absolvoval vojenskou přehlídku i oficiální oslavu v Kremlu. Všichni zúčastnění byli v euforii, zapříčiněné fenomenálním úspěchem sovětské techniky, který se zdál být, a především byl prezentován, jako úspěch sovětského politického systému. Jak už jsem uvedl, Gagarin si byl s Chruščovem v lecčems podobný. Šéf strany a státu si uvědomoval propagační potenciál, který mu Gagarin a jeho čin přinesl, a uměl jej využít. Na druhou stranu se ke Gagarinovi vždy choval přátelsky a kdykoli, když mohl, jej v čemkoli podpořil.

Gagarin prokázal velkou míru vrozené komunikativnosti, taktu a diplomatického nadání. Svoje vystupování vždy korigoval podle toho, s kým zrovna hovořil; pamětníci se shodují na tom, že měl zvláštní dar mluvit s různými lidmi jejich přirozeným jazykem. Na otázku vysokého duchovního, zda viděl ve vesmíru Ježíše Krista, odpověděl: „Otče, vy to víte lépe než já, zda jsem ho tam viděl, nebo ne“.

Koncem dubna zahájil Gagarin namáhavou zahraniční cestu po spřátelených zemích. Během ní i po návratu do Moskvy měl nesčetně projevů, dával tisíce rozhovorů novinářům, včetně těch, kteří věděli, na co přesně se mají ptát. Odhalovat technické detaily a problémy letu bylo samozřejmě nežádoucí, ale Gagarin si se všemi záludnostmi poradil a zcela diplomaticky se vyhnul odpovědím, které nechtěl a nesměl poskytovat. Následovaly další zahraniční cesty, tentokrát i do zemí z druhého tábora. V Británii byl přijat jak ministerským předsedou, tak královnou. Pomalu ho ale unavovalo hrát dokonalého vyslance Sovětského svazu. Pozice superhrdiny ho začínala unavovat, uvědomoval si, že je obyčejný člověk, který dělá chyby, a z věčného pochlebování okolo začínal být znechucený. Nebyla to nicméně jeho vůle, která určovala jeho cestovní aktivity. Následovala cesta do Kanady a na Kubu.

Mezitím se ještě zrychlilo tempo vesmírného závodu mezi Sověty a Američany. První pozice v dobývání vesmíru už byla obsazena, ale zbývalo ještě mnoho dalších met – let s více oblety, let s více než jedním kosmonautem, let ženy do vesmíru, dlouhodobý pobyt na orbitě, výstup do volného vesmíru, setkání dvou modulů ve vesmíru a samozřejmě cesta na měsíc. Gagarin zůstal pro tuto chvíli v podstatě mimo, z kosmonauta se stal vyslancem a diplomatem a prozatím nebylo cesty, jak tuto skutečnost zvrátit. V této situaci začal hledat za každou cenu rozptýlení, pravidelně se věnoval alkoholu a večírkům s přáteli. Vyvrcholilo to incidentem ve Forosu na Krymu, kdy ho manželka přistihla pod vlivem v pokoji zdravotní sestry. Gagarin vyřešil situaci chlapsky skokem z balkónu, následkem čehož se ale poměrně vážně zranil. Oficiálně byl celý incident samozřejmě vysvětlen zcela jinak a zraněný Gagarin se vzápětí zúčastnil jako host sjezdu strany. Jeho chování však poté nedoznalo změny. V prosinci vyrazil na další cesty po světě: Indie, Malajsie, Afghánistán, Egypt, Řecko, Japonsko. Cestoval po světě jako mesiáš, ale jeho osobně to vyčerpávalo do krajnosti. Ještě hůře nesla veřejné vystupování jeho žena, která cestovala s ním.

Gagarin byl na jednu stranu hostem nejvyšších společenských kruhů po celém světě, ale na druhou stranu nikdy neztratil blízký vztah k obyčejným lidem. Nikdy nijak nevyužíval svého postavení; ti, kdož si mysleli, že si žije na vysoké noze, se mýlili. Neměl se sice špatně, ale jeho materiální poměry plně korespondovaly s materiálními poměry ostatních důstojníků v podobných hodnostech. Dalo by se říci, že sovětský stát chtěl od Gagarina nadstandardní služby, a v odměnu za to mu odvedl pouze standardní plnění. Po celém světě si nadělal mnoho přátel, doma naopak mnoho nepřátel; byl totiž okouzlující a upřímný a mluvil úplně jinak, než obvykle mluvili sovětští diplomaté a členové oficiálních delegací.

V prosinci 1963 se Gagarin – teď už v hodnosti plukovníka – stal zástupcem vedoucího Výcvikového střediska kosmonautů. Během posledních let se díky jemu vnuceným propagačním aktivitám propadl ve výcviku i znalostech oproti ostatním kosmonautům i adeptům daleko vzad. Šance, že se ještě někdy podívá do vesmíru, se rychle snižovaly, z bezpečnostních důvodů mu bylo odňato i povolení pilotovat stíhací letouny. V takovéto situaci mu nezbývalo, než na sobě začít opět, a to tvrdě, pracovat.

Na jaře 1964 tedy nastoupil na Žukovského akademii v Moskvě ke studiu problematiky vesmírného letu s cílem získat Diplom pilota-inženýra-kosmonauta. Pro diplomovou práci si vybral v té době skutečně futuristickou problematiku – praktický návrat opakovaně použitelného raketoplánu. Jeho touha po dobrodružství a snaha se odvázat nepolevovala, nicméně díky množství práce a nedostatku času již nedocházela tak častého naplnění. Práce ve škole mu vlastně přibyla k propagačním a reprezentačním povinnostem, které neustávaly, a samozřejmě k práci, kterou měl ve Výcvikovém středisku. V polovině října však došlo k zásadnímu obratu: byl sesazen Nikita Chruščov, a jeho místo zaujal Leonid Iljič Brežněv.

V politickém životě Ruska bylo – a stále je – velmi důležité ne ani tak to, kdo je kdo, jako spíše to, kdo ke komu patří, kdo je členem jaké vzájemně se podporující zájmové kliky. Gagarin byl, ať už chtěně, nebo bezděčně, členem kliky Chruščovovy. V důsledku toho byl pro Brežněva a jeho kliku nepřijatelnou osobou, a nic na tom neměnila skutečnost, že Chruščov byl z politiky odsunut. Byl poražen, a s ním byli poraženi i všichni jeho spolubojovníci, ale i ti, kteří s ním jen dobře vycházeli. Gagarin nebyl samozřejmě zatracen veřejně, ale ztratil vliv a vztahy vládnoucí věrchušky k němu viditelně ochladly. Jeden den byl Gagarin reprezentantem své země, druhý den obyčejným pilotem bez sebemenšího postavení. Jeho psychice nepomáhaly ani tisíce dopisů, kterými se na něj obraceli lidé z celé země se žádostí o pomoc v nejrůznějších záležitostech. Jako citlivý člověk přenášel tíhu jejich problémů na sebe. Kombinace těchto tlaků jej opětovně dohnala ke špatně kontrolovanému pití.

Sovětský kosmický program pokračoval se střídavými úspěchy, na neúspěších se většinou podepisovala politická objednávka, která se snažila využít různé lety k propagaci významných výročí, aniž by brala v potaz případné technické problémy, na jejichž dořešení neposkytovala dostatek času. V roce 1966 zemřel Sergej Koroljov, hlavní konstruktér a Gagarinův přítel a ochránce. Pro Gagarina to byla obrovská rána, ale zároveň životní milník. Zatvrdil se a pevně se rozhodl vrátit se k letům do vesmíru, a možná i na Měsíc. Vrátila se mu jeho stará odhodlanost a disciplína, začal opět dřít ve výcviku i ve škole a dostal se dokonce do tréninkového programu jako náhradník pro misi Sojuz. To znamenalo, že by měl automaticky zajištěné místo na palubě druhého Sojuzu. Ruku v ruce s touto skutečností šly i problémy. Mnozí z ostatních kosmonautů s jeho zařazením nesouhlasili. Pro ně byl Gagarin sice legenda, ale jinak kosmonaut, který toho po technické stránce mnoho nedokázal, a především mnoho neuměl. Ale Gagarin byl ze své pracovní pozice schopen jejich námitky potlačit, a dlužno říci, prosadit sám sebe.

Let prvního Sojuzu v roce 1967 se stal katastrofou. Start byl uspěchán proto, aby se mohl odehrát k oslavě Dne solidarity. Nový a nevyzrálý stroj trpěl řadou technických chyb, o nichž se vědělo, ale na jejichž odstranění nebyl čas. Gagarin se společně s ostatními zainteresovanými ze všech sil snažil misi odsunout a problém řešit, a v zájmu toho si dovolil na sovětské poměry skutečně hodně. Veškerá snaha byla ale marná. Start se blížil a první pilot Sojuzu, Komarov, si byl vědom skutečnosti, že jde na smrt. Byl si ale také vědom toho, že kdyby z letu odstoupil, poletí za něj náhradník – jímž byl Gagarin. Tristní situace se skutečně nevyřešila. Komarov odstartoval a na orbitě měl po sérii poruch a technických selhání už naprostou jistotu, že zemře. Po dvou dnech letu se po selhání přistávacích padáků zaryl s ohořelým Sojuzem do země ve stepi a zahynul.

Gagarin si jeho smrt vykládal jako své osobní selhání, vyčítal si, že nebyl schopen nedozrálý projekt zastavit. Uvědomoval si ale, že se svým postojem staví proti státní mašinérii, proti které nemá příliš nadějí. Odhodlání létat ho nicméně neopustilo. Rozhodnutí ale v tuto chvíli nebylo na něm. Bylo rozhodnuto, že Gagarin nepoletí, dokud nebudou všechny problémy se Sojuzem odstraněny; to mělo trvat asi dva roky. Svou roli hrála jednak samozřejmá obava o osobnost prvního kosmonauta, symbolu dobývání vesmíru, jednak i to, že Gagarin jako vedoucí výcvikového střediska kosmonautů už vlastně nebyl jen obyčejným kosmonautem. Měl odpovědnost už nejen za sebe, ale i za další kosmonauty a jejich výcvik.

Rozhodnutí odstavit ho od možnosti letů Gagarina velmi ranilo; protestoval proti němu, a to i oficiálně, nicméně bez výsledku. Začal si připadat zneuznaný a zrazený. Stále více na něj doléhala skutečnost, že je známou a uctívanou osobností, na kterou se mnoho lidí obrací se žádostí o pomoc při řešení nejrůznějších problémů. Jednalo se mnohdy ale o problémy, jejichž řešení zdaleka nebylo v Gagarinových možnostech. Gagarin zestárl a palčivě si uvědomoval rozdíl mezi proklamovaným radostným životem v socialistické společnosti a každodenní realitou, která mnohdy tak radostná nebyla. Tato situace měla vliv na další rozpad jeho osobnosti; útěchu hledal opět v nových večírcích a alkoholu.

V únoru 1968 získal Gagarin konečně vytoužený diplom ze Žukovského akademie. Tato kvalifikace zvýšila jeho vyhlídky na budoucí kariéru. Další věcí, která mu ležela na srdci, byla skutečnost, že jeho letecký výcvik od doby, kdy se stal kosmonautem, silně utrpěl. To platilo i pro všechny jeho kolegy. Z nejrůznějších důvodů byli kosmonauti – většinou všichni původně stíhací piloti – na rozdíl od svých amerických protějšků drženi od letadel stranou. Počet jejich nalétaných hodin stagnoval, a to byla očividně chyba i s ohledem na kosmonautický výcvik. Pro Gagarina byla navíc tristní skutečnost, kdy on, který už o sobě v podstatě nemůže říci, že umí opravdu dobře létat, má učit létat ostatní kolegy. V zimě 67/68 už Gagarin neletěl dokonce po dobu pěti měsíců. Nakonec se mu podařilo dosáhnout zrušení zákazu letů a možnosti pokračovat v leteckém výcviku. Pro to, aby se mohl kvalifikovat k pilotování na modernějších MiG-17, musel absolvovat tréninkové hodiny na cvičném dvoumístném MiG-15UTI. Shodou okolností byl tento letoun československé výroby.

V den, který se mu stal osudným, odstartoval s tímto letounem spolu se zkušeným instruktorem Serjoginem. Let měl trvat krátce, jen dvacet minut, a velmi špatné počasí jej ještě zkrátilo. Po patnácti minutách posádka ohlásila základně návrat, ale k tomu nedocházelo. Za nějaký čas bylo jasné, že se něco stalo, protože letounu už do té doby mělo dávno dojít palivo. Po několika hodinách bylo nalezeno místo havárie. Okamžitě se rozběhlo vyšetřování nehody. Gagarinův letoun se doslova zaryl do zmrzlé země a rozpadl se na kusy, a záhy se zjistilo, že oba piloty potkalo totéž. Z polohy, ve které letoun do země narazil a z pozice ovládacích pák vyplývalo, že se piloti snažili stroj stabilizovat a zvednout.

Kolovaly nejrůznější fámy, jako že byl Gagarin v kokpitu opilý, nebo že jej nechala zavraždit ta či ona tajná služba. Všechny tyto pověsti byly vyvráceny, nicméně důvod nehody a rovněž důvod toho, že se oba piloti nekatapultovali, zůstávaly neznámé. Zjistilo se, že výškoměr MiGu měl drobnou závadu, kdy ukazoval větší výšku, než byla aktuální. To mohlo mít vliv na skutečnost, že oba piloti předpokládali, že na stabilizaci letounu mají více času, než opravdu měli. Zjistilo se rovněž, že pravděpodobným důvodem, proč se nekatapultovali, byla skutečnost, že u této dvojmístné verze bylo potřeba, aby se instruktor, sedící vzadu, katapultoval jako první. V případě, že by se první katapultoval vpředu sedící žák, by byl instruktor odpalem pravděpodobně zabit, nebo přinejmenším zraněn tak, že by katapultáže nebyl schopen. Ovšem to, že by instruktor opustil žáka, bylo z morálních a etických důvodů nemyslitelné. Oba muže tedy nakonec zabil jejich pocit odpovědnosti k tomu druhému.

Vlastní důvod destabilizace letounu však zůstával stále skryt. Oficiální vyšetřování se zamlžovalo, nebyly brány v potaz závažné skutečnosti. Paralelně se o případ zajímali i mnozí další zainteresovaní, například kosmonaut Alexej Leonov. Fakta a náznaky, které on a jiní zjistili, však vyšetřovací komise nebrala na vědomí. Závěr vyšetřování byl vágní, ve zprávě stálo, že se Gagarinovo letadlo pravděpodobně srazilo s meteorologickým balónem. Pravděpodobnější však je, že se stalo obětí rázové vlny, způsobené v té době poblíž prolétající nadzvukovou stíhačkou Su-11. Tento závěr je sice možný a logický, nicméně nepotvrzený, a tak to zřejmě již zůstane.

Jurij Alexejevič Gagarin byl bezesporu zajímavou osobností a v kontextu Sovětských dějin byl o to zajímavější, že byl osobností natolik nepolitickou, nakolik to bylo v té době a v tom místě možné. Byl ambiciózní a soutěživý, a přesně si uvědomoval, že hlavní úspěch jeho života byl prací i mnoha ostatních lidí, kteří často museli zůstat za oponou a na slávě, kterou si zasloužili, se podílet nemohli. Byl na jednu stranu zbrklý a nerozvážný, na druhou stranu byl schopen odvést poctivou a odpovědnou práci. Nebyl politikem, nicméně cit pro diplomacii mu byl vrozený. Vždy měl pochopení pro obyčejné lidi a snažil se podle svých možností pomáhat, kdekoli to bylo možné. O Gagarinovi lze říci, přesto, jak lacině toto slovo zní, že byl tím, čím být měl. Že byl hrdinou.

Zdroje:

ČEJKA, Jaroslav: Milion lidských očí: Jurij Alexejevič Gagarin 1934-1968. World Circle Foundation, Praha 2001

DORAN, Jamie – BIZONY, Piers: Gagarin: Pravda o legendě. BB art, Praha 1999

GRÜN, Marcel: Jurij Alexejevič Gagarin. Horizont, Praha 1984