Článek
K. H. Frank byl velkým vlastencem ve smyslu vlastenectví nacionálního, až šovinistického. Jeho otec, příznivec politika Georga von Schönerera, jej vychoval v lásce k němectví a v nenávisti vůči Čechům a Židům. V mládí utrpěl zranění oka, o které posléze přišel úplně. Pokusil se vystudovat práva, ale neuspěl. Během 1. světové války se dobrovolně přihlásil do armády, ale neuspěl ani tam, nebyl přijat právě díky svému zdravotnímu handicapu.
Provozoval postupně dvě knihkupectví v Lokti, posléze další v rodných Karlových Varech. Hlavním artiklem v jeho nabídce byla sudetoněmecká literatura a pohlednice. Jako nadšený sudetoněmecký patriot a zastánce velkoněmecké myšlenky vstoupil do DNSAP (Deutsche Nazionalsozialistische Arbeiterpartei) a distribuoval stranické propagandistické publikace. Po zákazu strany v roce 1933 přešel spolu s ostatními členy do Henleinovy Sudetendeutsche Heimatfront, záhy přejmenované na Sudetendeutsche Partei. Stal se de facto Henleinovým zástupcem a v roce 1935 byl zvolen do československého parlamentu.
Frankův průkaz z roku 1940
Po odstoupení pohraničí Německu v říjnu 1938 se stal gauleiterem NSDAP v Sudetské župě. Díky svému radikalismu byl brzy oblíbencem Heinricha Himmlera, který jej hned v listopadu přijal v hodnosti Brigadeführera do SS. Se záborem zbytku republiky povýšil do hodnosti SS-Gruppenführera, obdržel funkci vyššího velitele SS a policie v nově vzniklém protektorátu a především se stal státním sekretářem pro Čechy a Moravu. Titulárním „šéfem“ protektorátu byl sice říšský protektor, v té době Konstantin von Neurath, ale Frank jako státní sekretář byl tím, kdo většinu věcí fakticky řídil. Byl mimo jiné, jakožto vyšší velitel SS a policie, faktickým šéfem SiPo a SD, tedy Gestapa, KriPa a bezpečnostní služby SS.
Pro Hitlera byl Frank nepostradatelným specialistou na český prostor, a funkce protektora spočívala spíše v politické reprezentaci říše směrem k protektorátu, než v samotné exekutivě. To byl důvod skutečnosti, že se Frank po faktickém odvolání Neuratha ze „zdravotních důvodů“ nestal ke svému zklamání zastupujícím říšským protektorem, ale místo toho byl do funkce s jasnými úkoly na přechodnou dobu instalován Reinhard Heydrich. Po počátečních neshodách našli oba pánové brzy společnou řeč.
Reinhard Heydrich nastupuje do funkce zastupujícího říšského protektora. Po jeho boku nezbytný K. H. Frank.
Přechodná doba se díky atentátu ještě zkrátila, a do funkce zastupujícího říšského protektora postoupil policejní generál Kurt Daluege. Opět zklamaný Frank zůstal ve funkci nepostradatelného státního sekretáře. Jako takový měl zásadní podíl na represích druhého stanného práva, tzv. druhé heydrichiády, likvidaci Lidic a Ležáků a stovkách poprav odbojářů i zcela nevinných lidí. Je zřejmě pravdou, že Frank osobně Hitlerovi vymluvil některá drakonická opatření, jako třeba popravu 10 000 Čechů v odvetě za smrt zastupujícího říšského protektora. Nebylo to ovšem proto, že by Frank Čechy miloval. Jako člověk, který do jisté míry mezi Čechy vyrostl a žil ale chápal, že podobný krok by český národ sice zastrašil, ale současně velmi radikalizoval a nepřispěl by rozhodně k tomu, aby protektorát zůstal výkonnou dílnou říše.
Podobný opatrný postup lze u Franka vysledovat častěji, např. v problematice zabírání území pro výcvikový prostor SS na Benešovsku. To Frank zprvu, ostatně stejně jako Heydrich, naprosto odmítal, protože by to poškodilo protektorátní ekonomiku, především zemědělství, a ještě víc popudilo Čechy proti německé okupaci. Himmlerovy páky byly ale nakonec silnější, a i Heydrich se musel před plánem sklonit, o Frankovi nemluvě.
K. H. Frank
Daluege ovšem nebyl Heydrich, neměl ani schopnosti, a vzhledem ke svým zdravotním problémům ani zájem se v protektorátu nějak zásadně angažovat. Frankova pozice se vůči úřadu říšského protektora rychle upevňovala. Když došlo k vystřídání Daluegeho bývalým ministrem vnitra a nově regulérním říšským protektorem Wilhelmem Frickem, už u toho zůstalo a Frank byl v srpnu 1943 jmenován státním ministrem pro Čechy a Moravu, tedy fakticky členem říšské vlády. Současně byl povýšen do hodnosti SS-Obergruppenführera a generála policie.
Frank zůstal tvrdý a nemilosrdný do posledních chvil německé říše. Na jeho rozkazy bylo krutě potlačováno povstání v Praze i jinde, třebaže faktickou moc a pravomoci již ztrácel. Území protektorátu podléhalo jako zápolí fronty již vyššímu veliteli SS a policie při armádní skupině Střed, a Frankovi tak zbyla jen jeho stále prázdnější ministerská funkce. Na poslední chvíli se začal tvářit konsenzuálně, pokusil se neúspěšně sestavit z intelektuálů a zadržených odbojářů novou protektorátní vládu, směrem k americkým liniím vyslal několik vyjednávacích misí. Všechny skončily neúspěchem, buď je rovnou zatkli čeští povstalci, nebo se i dostaly do západní zóny, ale nikdo se s nimi nebavil.
V noci na 9. května 1945 opustil Frank s rodinou v silné koloně Wehrmachtu a SS Prahu, aby jej v Rokycanech po nahlášení českými četníky, kteří jeho pohyb sledovali, Američané zadrželi. Po nepříliš dlouhých výsleších Američané usoudili, že Frankovo působení se netýkalo celé říše, a že není adeptem pro připravovaný mezinárodní tribunál. Ještě v srpnu byl Frank předán československé straně.
K. H. Frank před Mimořádným lidovým soudem.
K. H. Frank stál před Mimořádným lidovým soudem v Praze od března do května 1946. Ještě z vězení napsal podlézavý dopis prezidentu Benešovi, ve smyslu – co jsme si, to jsme si, prohrál jsem, dobrá, ale však jsme chlapi, dnes toužím jen po tom, žít někde v klidu se svojí rodinou. Prezident Beneš na dopis přirozeně neodpověděl. Frank byl za válečné zločiny, popravy při stanném právu a především za vyhlazení Lidic, odsouzen 22. května 1945 k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán veřejně na dvoře pankrácké věznice, na popravu bylo vydáno 5 000 vstupenek, které dostali především lidé, jimž Frank osobně uškodil.
Před lety jsem se ptal paní Skleničkové, poslední žijící ženy z Lidic, jak se při tom cítila. Jestli měla pocit zadostiučinění. Ne, řekla. Necítila jsem nenávist. Bylo mi ho spíš líto, a raději bych to vůbec neviděla.
Zdroje:
FRANK, Karl Hermann: Zpověď : podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního v Praze na Pankráci. Praha 2016.
TUNYS, Ladislav: Noc před popravou. Praha 2010.
