Článek
Palacký v Dějinách národa českého srovnává význam Jiřího z Poděbrad a Přemysla Otakara II. a prohlašuje, že historie obou těchto panovníků musí být hledána a studována téměř výhradně v památkách jejich nepřátel. To platilo snad v době Palackého, ale dnes je situace již odlišná. Byly nalezeny nové rukopisy Starých letopisů českých, mnoho pramenů z provenience Jiříkovy kanceláře i řada dalších pramenů té doby.
Na otázku, jak vypadal i jak jednal král Jiří nejlépe odpovídají písemné památky jeho současníků. Jedním z nejvýznamnějších z nich byl Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. a autor jednoho z nejstarších regionalistických děl o Čechách, latinsky psané Historie Bohemiae. Piccolomini zde Jiřího poprvé zmiňuje v souvislosti s intrikami císařovny Barbory Celské před smrtí jejího manžela, císaře Zikmunda v roce 1437, a naposledy u příležitosti Jiřího volby českým králem roku 1458. Třebaže se musel Piccolomini v knize věnovat i jiným důležitým událostem, informací o tak důležité osobě, jakou Jiří bezesporu byl, podal poměrně málo. Důležitější než množství informací je ale jejich charakter. Zatímco v souvislosti s jinými představiteli husitského hnutí se Piccolominiho text hemží pejorativními výrazy, ohledně osoby Jiřího jich nepoužívá. Jejich použití pro „kacíře“ je pochopitelné, autor byl duchovní, katolík, kardinál a pozdější pretendent na papežský stolec. Například husitského arcibiskupa Jana Rokycanu (Římem nikdy neuznaného) nazývá „svatokrádežným knězem“ a rozsévačem jedu“, kterého čeká věčný trest v pekle za zneuctění náboženství. Stejně se prý povede těm, kteří Rokycanu následují a nebudou se včas kát. Jedině zde lze vyvozovat, že se tato formulace vztahuje i na Jiřího, nicméně v podobné souvislosti ho Piccolomini nikde nejmenuje.
Piccolomini líčí Jiřího vojenský zásah proti revoltující Praze z roku 1448, kdy se jeho vojsko srazilo s katolíky, poměrně zdrženlivě. Konstatuje sice, že odporující katolíci byli pobíjeni, ale současně udává, že Jiří tímto zásahem zkonsolidoval království, potlačil další případnou opozici a „učinil konec pohromám království“. Stejně neutrálně, až v podstatě uznale se vyjadřuje v souvislosti s příhodou, která byla v té době všeobecně známá: jednalo se o polemiku s vratislavským šaškem Kiliánem ohledně toho, která víra je pravá, zda Kiliánova katolická, nebo Jiříkova kališnická. Bez ohledu na to, co zmíněné osoby ve skutečnosti řekly, jsou slova, která Piccolomini vkládá Jiřímu do úst, slovy moudrého a čestného muže, který svoji víru nikomu nenutí, a totéž očekává od ostatních. Své víry se drží proto, že věří, že je pravá, a je si vědom, že přestupem na víru jinou by oklamal okolí, nikoli však sebe, a především Boha.
Další zmínka o Jiřím souvisí se smrtí krále Ladislava Pohrobka, kterou zemskému správci mnozí přisuzovali už tehdy, a někdy se snaží přisuzovat dosud. Piccolomini nevyužil lákavé šance na ideového protivníka ukázat prstem. Uvádí, že jdou pověsti, že chystaný sňatek krále Ladislava měl být příležitostí ke katolickému úderu proti kališníkům a že Jiří a Rokycana jsou v podezření, že z tohoto důvodu krále připravili o život. Jasně ale říká: „Opakuji výroky jiných, a více o tom píši, než tomu věřím.“
Při dalších příležitostech, k nimž patří třeba volba Jiřího za krále, o něm mluví Piccolomini vysloveně pochvalně jako o muži, který je slavný v míru i válce, a jemuž pro vládu nechybí ani předpoklad věku, ani rozumu. Tato formulace obzvláště vynikne, srovnáme-li ji se způsobem, jakým Piccolomini píše například o Žižkovi. Při srovnání volby krále Jiřího a krále Matyáše Korvína uvádí, že mnozí lidé prohlašují, že jejich volby jsou neplatné, protože jejich základem bylo násilí. Piccolomini soudí: „My jsme přesvědčeni, že království se nabývají pomocí zbraní, nikoliv zákonů“. Toto je poslední věta Piccolominiho díla. F. M. Bartoše tuto větu zasadil do kontextu Jiřího odpovědi na výhrůžky Říma o neplatnosti kompaktát. Jiří sebevědomě konstatuje, že by bylo lépe nechat kompaktáta být a dopřát kališníkům alespoň tuto míru svobody, protože jinak by se mohlo stát, že by si mohli chtít zbraní vydobýt, a nakonec i vydobyli, svobody ještě větší. Lze tedy vyvodit, že Piccolomini, ač vysoce postavený katolík a zapřisáhlý odpůrce kališnictví, si Jiřího vážil jak pro jeho sílu a moc, tak především i pro povahové vlastnosti a schopnosti.
Zdroje:
BERÁNEK, Jiří: Podoba krále Jiřího v kronice Eneáše Silvia Piccolominiho. Historický obzor 9, roč. 1998, č. 11-12, s. 270.
LIŠKA, Václav: Jiří z Poděbrad a Evropa. Návrh mírové smlouvy 1462-1464. Praha 2003.
MACEK, Josef: Král Jiří a král Matyáš. Od přátelství k nepřátelství (1458-1469), in: Časopis Matice Moravské, ročník CX, 1991, číslo 2, s. 297-311.
