Poslední bitva, anebo přestřelka? Co se odehrálo u Slivice 11.-12. května 1945

Hned na počátku ústupu vojáci Wallensteinu vyhodili do vzduchu těžká samohybná děla Hummel, protože měla velkou spotřebu benzínu, a ponechali si jen lehčí samohybky Wespe. Když došel autům nebo obrněné technice benzín, Němci je převrhávali do příkopů nebo rovnou zapalovali. Některé teď už zbytečné houfnice LeFH 18, které byly jen přítěží, Němci znehodnotili a odstavili u silnice mezi Řevnicemi a Mníškem. Několik Hetzerů bez paliva vyhodily posádky do vzduchu mezi Mníškem a Dobříší. Prostor kolem silnic byl pokryt odhozenými zbraněmi a municí. Pokud se ale někdo z místních, kdo se nedržel v relativním bezpečí domova, odhodlal nějakou zbraň zvednout, potázal se samozřejmě se zlou. Němci byli na ozbrojené civilisty velmi alergičtí, civilista držící zbraň byl logicky partyzán, tedy z jejich hlediska bandita. Ubit byl Václav Šplíchal z Buku, 17 bodnými ranami zavražděn sedmdesátiletý Václav Zelenka z osady Palivo, ubiti italský legionář Richard Štěpán i jeho dva synové Jiří a Vladimír.

Z Prahy i odjinud ustupující německé jednotky cestou rekvírovaly v obcích koně a selské povozy, na kterých vezly náklad i lidi. Ke konci nechávaly vozy i koně napospas a ustupovaly už jen s osobními zbraněmi. V Milíně bylo tak po kapitulaci shromážděno přes sto koní.

Vojáci se u Příbrami opět srazili s ustupujícími vlasovci, stejně jako s místními povstalci. Po pokusech ozbrojených Čechů o napadení shromážděných vojáků, kteří se odmítali vzdát komukoli jinému než Američanům, spáchali vojáci SS v okolních obcích další násilnosti a vraždy civilistů. Odpoledne 9. května došlo k přestřelce povstalců s jakousi německou jednotkou u Žďákova. Bylo raněno několik Němců, ty někteří povstalci – Miroslav Pešata, Václav Krupka a Václav Braun, všichni mezi 19 a 21 lety věku – odvezli náklaďákem do nemocnice v Písku. Když se vraceli, padli u Čimelic do rukou přijíždějící německé kolony. Byli zajati a vzhledem k tomu, že byli ozbrojení, Němci je na blízkém poli postříleli. Pak mrtvoly naházeli zpátky do auta, to odvezli na pole, polili benzínem a zapálili.

V prostoru mezi Kamýkem a Čimelicemi, ještě daleko před demarkační linií, zastavovaly od večera 9. května americké hlídky ustupující německé kolony a donutily je zůstat na místě. Podle podmínek německé kapitulace se totiž měl s momentem, kdy vejde v platnost, zastavit veškerý pohyb všech armád. Německé jednotky se pak měly vzdát těm spojencům, proti kterým stály a proti kterým předtím bojovaly. Němcům se ale přirozeně nechtělo do sovětského zajetí. Utábořili se tedy na polích a loukách v okolí silnice a čekali, jak to dopadne.

Na místě se sešly desítky tisíc lidí: Kolona z výcvikového prostoru SS „Böhmen“ na Benešovsku, jak zbylí vojáci, tak místní němečtí civilisté, která přitáhla přes Kamýk; tři brigády Kampfverbandu SS Wallenstein, které začaly od Mníšku a Dobříše dorážet až 10. května a které ještě včera drtily povstaleckou Prahu; poslední kolona z pražského velitelství SS, kterou povstalci vedli složitě směrem na východ, aby padla do rukou Rudé armády, ale která se stočila za městem na jih, odbočila v Jílovém na západ a v Davli překročila řeku; různé jednotky pražských posádek, ale i nemnohé frontové jednotky armádní skupiny Střed, jimž se podařilo z fronty zavčasu zmizet. S každou z těchto jednotek přitáhly i desítky tisíc německých civilistů, žen i dětí, prchajících před Sověty.

Milínská kronika k tomu uvádí: „Největší hrůzu v nich budily zprávy o pronásledování Rusů. Místních lidí se soustavně pod výhrůžkami vyptávali, kde jsou buď partyzáni či Rus. Přišla-li blesková zpráva že se blíží Rusové, nechávali vše ležet, při odpočinku se ani neoblékli a ve zběsilém útěku štvali koně. Použili jakéhokoli prostředku, i kola bez gum, polonazí sedali na koně a kudy se dalo silnicí či polem prchali. Mnohdy se ani nevraceli, když se potvrdilo, že poplach byl planý. Zanechávali spoustu výstroje a výzbroje tam kde tábořili. Mnozí ve strachu před spravedlivým trestem měnili uniformy za civil, strhávali vojenská označení hodnosti, válečné kříže, pálili vojenské dokumenty.“

10. května na místo také dorazily nejprve americké a poté sovětské průzkumné jednotky. Pückler, který se nacházel s větší částí kolony v prostoru Čimelic a Rakovic, kde jej zastavily americké hlídky, se snažil vyjednat přechod jemu podřízených jednotek do amerického zajetí. Navečer vyjednával s americkým i sovětským důstojníkem v Díkově mlýně v Rakovicích. K dohodě ale nedošlo a Němci zaujali kolem obce palebná postavení. Večer dojeli k Čimelicím od Orlíka první sovětští vojáci, kteří si zřídili kulometné hnízdo na křižovatce silnic.

Většinu kolon Američané odzbrojili a důstojníkům SS servali nárameníky. Někteří po odzbrojení Američany propadli depresím, mnozí spáchali sebevraždu. Někteří se ovšem pokusili na vlastní pěst řídkými americkými hlídkami, které kontrolovaly především silnice, projít přes lesy, hlavně v noci. Některým se to podařilo, některým ne. Tou dobou již lesy pročesávaly partyzánské a povstalecké skupiny, jejichž počet geometrickou řadou narůstal.

11. května Pückler opět vyjednával o kapitulaci, tentokrát v čimelickém hostinci Na Knížecí, opět bez výsledku. Pückler se vzhledem k hrozbě partyzánských útoků a objevujících se sovětských jednotek týž den rozhodl na místě opevnit a jednotkám zadního voje vydal v rozporu s podmínkami kapitulace rozkaz vytvořit kolem Milína tři obranná pásma, tvořená těžkými zbraněmi i pěchotou. Tanky a děla byly rozmístěny na silnicích ve směru na Slivici, osadu Buk a milínské nádraží, pěchota zaujala pozice v jámách, narychlo vykopaných zákopech nebo za plnometry dřeva podél Kojetínského lesa od silnice k Buku na jih. Děla stála i v polích za milínskou školou a kostelem. Další postavení byla v lese na Běli, na samotě u Hadačů, u Vlčku, v lesích Levíně a Hájku u Slivice a hlavně kolem Kojetína. Na poli Vladimíra Čalouna mezi lokalitou v Loužích a lesem Běl zřídili Němci velký stanový tábor, velitelství zadního voje bylo umístěno v poschodí Čalounova statku v Milíně č. p. 1.

Kdo osobně velel posledním jednotkám, odhodlaným k obraně, není známo. Pückler se v Milíně nezdržoval, je možné, že velení zadnímu voji bylo v rukou Wolfganga Jörchela jakožto velitele Wallensteinu. Vojáci se zakopali po celém obvodu obce. Obyvatelé se v předtuše boje schovávali ve sklepích. Granátník SS, který si vykopal díru v zahradě Vostarkovic domu uprostřed záhonu mrkve a petržele, ujišťoval rodinu lámanou češtinou, že se ničeho bát nemusí, že německý voják je ochrání. Večer konečně dojely do Konětop i Čimelic pravidelné jednotky Rudé armády s těžkými zbraněmi, dělostřelectvem, kaťušemi i silnými jednotkami pěchoty.

Pückler, který se mezitím snažil jak s americkými, tak se sovětskými emisary vyjednat převzetí kolony Američany, se většinou zdržoval na svém velitelství v Rakovicích na okraji Čimelic. Tam se ho dva čeští občané ze sousedství s obavami tázali na situaci, ptali se, jestli jejich obci hrozí, že se v ní bude bojovat. Pückler chvíli mlčel a pak se zeptal, proč to chtějí vědět. Poté se zatrpklým výrazem v obličeji odpověděl: „K ničemu nedojde! Je to sice bolestné, ale nedá se nic dělat!“ Celou noc pak ve svém pokoji psal.

Velitel bývalé bojové skupiny Klein se ale podle některých autorů marnému odporu vyhnul a rozhodl dostat se za demarkační linii sám, pouze se svým údajným řidičem, SS-Hauptsturmführerem Jakobem Kirchgesserem. Jeho čestný prsten SS, stejně jako prsten Kirchgesserův, byl pomocí detektoru kovů nalezen hledačem válečných památek údajně v prostoru Orlíka nad Vltavou v rozmezí několika metrů. Jednalo se údajně o místo, kde se oba důstojníci převlékli do civilu a zahodili veškeré kompromitující předměty.

Cestou na Tábor jim před městem údajně došel benzín a oba důstojníci pak pokračovali pěšky. Nakonec byli zadrženi v civilním oblečení při kontrole na mostě v Táboře, po několika dnech převezeni do Prahy a internováni v zajateckém táboře na fotbalovém stadionu na Letné. Zde Klein údajně onemocněl a podstoupil operaci. Přes Nymburk se pak, vzhledem k pravděpodobné falešné civilní identitě, dostal do odsunu do americké zóny Německa. Jeho osud těsně po skončení války neznáme, jasno je až o několik týdnů dál. Nějaký čas strávil v internačním táboře v Darmstadtu. Po propuštění se snažil v Hesensku nalézt svou rodinu, ale byl udán, zatčen německou policií a 13. března 1946 v Giessenu opět předán Američanům, kteří jej internovali v táboře v Ludwigsburgu a později v Dachau. Po vydání do ČSR byl odsouzen na 20 let, které si skoro celé odseděl.

K boji, i když ne v Rakovicích a Čimelicích, nakonec přeci jen došlo. Spíš než bojem by se tato legendární „bitva u Slivice“ dala nazvat šarvátkou s partyzány a posléze jednostranným sovětským palebným přepadem Němců, kteří se už příliš nebránili. Vojáci zadního voje SS navečer 11. května vylákali pod záminkou vyjednávání z lesa Zikovec u Slivice dotírající partyzány. Vyjednavače, kteří vyšli s bílým praporem z lesa, vzápětí esesáci postříleli. Partyzánská skupina se rozhodla nenechat zločin bez odpovědi a na německá postavení zaútočila. Když asi dvěstěčlenná skupina místních povstalců a partyzánů oddílu „Smrt fašismu“ pod údajným velením kpt. Vodozalova vyrazila z lesa, snesla se na ní palba vojáků SS, kterých mělo být jen kolem Slivice a Milína asi 3000. Partyzány stála přestřelka asi 60 padlých a mnoho raněných, zbytek utekl zpátky do lesa.

Pravidelné sovětské jednotky, které dorazily z Příbrami, pak večer od Brodu a Konětop ze západu napadly zakopaný zadní voj kolony u Slivice a Milína. K útoku se přidali partyzáni od Buku ze severu. Během noci dorazily další sovětské jednotky, které zaútočily dvěma proudy z východu, od Dolních Hbitů a Tábora. Prudkou palbou děl a kaťuší Sověti pobili podle oficiálních tvrzení údajně asi 1000 Němců, zbytek obránců začal během útoku kolem 23. hodiny opouštět pozice jen s osobními zbraněmi směrem na Chraštice. Němci na ústupu vyhazovali do vzduchu poslední bojová vozidla. Štáb SS-Artillerie-Kampfgruppe Gattinger byl podle vzpomínek veteránů údajně ve spojení vysílačkou s některou z partyzánských jednotek. Poslední zpráva, kterou tomuto adresátovi odeslal, zněla: „Wir gratulieren zum Bolschewismus!“

Tradovaný počet padlých Němců je pravděpodobně silně nadnesený až nesmyslný a padá na vrub poválečné propagandy a glorifikace sovětské armády. Nějací vojáci (a zřejmě i němečtí civilisté) padli při palebném přepadu nepochybně, jejich hromadný hrob byl údajně zlikvidován při stavbě dálnice. Jejich počet, a vlastně ani skutečnost, že pohřbeni byli, ale zaznamenán nikde nebyl. O padlých Němcích se jinak velmi prosovětsky a prokomunisticky laděná milínská kronika (psaná podle dobových zápisů Antonína Hejnice zpětně Jiřím Vostarkem až v normalizačních 70. letech) vůbec nezmiňuje. Popisuje pouze jejich postupný ústup, kdy byli cílem útoku ze tří stran, zanechali na místě veškerou techniku a těžké zbraně a kolem půl třetí vyklidili Milín. V protikladu s deklarovaným obrovským počtem pobitých Němců stojí podle milínské kroniky pouzí dva sovětští padlí: Muchanas Gum Gelmanov (*1927) a Michail Artemjevič Gusev (*1922), kteří byli pohřbeni v sadě „Na višňovce“. Následující zimu byli exhumováni a pohřbeni na milínském hřbitově.

Poslední velká přestřelka se strhla asi ve dvě ráno, kolem půl třetí 12. května palba ustala a prchající, ale nakonec obklíčený zadní voj se poté za Kojetínem vzdal Rudé armádě. Na místě, většinou kolem strakonické silnice za Milínem, bylo údajně zajato kolem 5000 německých vojáků. To byl konec tažení benešovského Wallensteinu. Některým vojákům se ale podařilo dostat i z tohoto prostoru, čestný prsten SS důstojníka Wallensteinu se našel až mezi Chrašticemi a Zalužany (viz dále), identifikační známky vojáků školy samohybných děl SS byly nalezeny až u Podolského mostu. Tam už je ale vojáci zřejmě odhodili až při tom, kdy je Sověti hnali do zajateckého tábora v Českém Rudolci.

Střelba se ale občas ozvala i po rozednění, ještě dopoledne stříleli sovětští vojáci z lesa Buk na zahradu Vostarkovic domu, kde byl v noci zakopaný granátník SS. Ten byl ale dávno pryč, za oběť sovětské palbě padla jen střecha králíkárny. Kluci z okolních vesnic, kteří se po nočním boji přiběhli hned ráno podívat, co se tu děje zajímavého, měli štěstí a nikdo z nich nebyl zasažen.

Pückler nakonec v Rakovicích u Čimelic, i pod vlivem porážky svého zadního zajišťovacího uskupení, v půl druhé ráno 12. května ve vile vdovy po místním lékaři MUDr. Peškovi, č. p. 165, kapitulaci před Američany i Sověty velmi rychle podepsal. Jeho pobočník tam vzápětí spáchal sebevraždu. Kolem poledne pak spáchal naproti přes ulici v domě č. p. 99, kde v přízemí dočasně bydlel, sebevraždu i hrabě von Pückler, když předtím zastřelil svou sekretářku Lily Mühlig, její (a pravděpodobně i svou) pětiletou dceru i její matku, Lolu Gargisch.

Ke střelbě došlo na půdě, Pückler vynosil nahoru peřiny, aby zasažené ženy padaly do měkkého. Česká rodina, která bydlela v patře domu a s jejichž dcerou si zastřelená sekretářčina dcera několik dní hrála, nevěděla, co si s mrtvými počít. Sověty mrtvý generál už vůbec nezajímal, nakonec se dali umluvit Američané, mrtvá těla odtáhli a pohřbili na poli za zahradou. Kaluže krve na půdě a na schodech ale už museli umýt místní. Ještě několik dní po Čimelicích pobíhal opuštěný Pücklerův vlčák, nakonec ho údajně zastřelili sovětští vojáci. Pücklerovo tělo, spolu s ostatními provizorně pohřbené na poli za zahradou domu č. p. 99 a druhý den přemístěné do společného hrobu u zdi za márnicí na starém hřbitově, bylo exhumováno v roce 1995 a uloženo na německém vojenském hřbitově v Brně. Hrob není označen jménem, nese nápis Neznámý německý voják. Jeho kord a čestný prsten SS se staly po jeho sebevraždě trofejí jednoho z Čechů a nacházejí se údajně v soukromé sbírce v ČR dodnes.

Téhož dne byli jednotkou SMĚRŠe o nemnoho kilometrů dál u Lnářů zajati generálové Vlasov a Buňačenko, stejně jako další vysocí důstojníci ROA.

Američané se ještě v noci stáhli z Čimelic, prostor zcela ovládly sovětské jednotky. Desetitisíce odzbrojených německých vojáků i civilistů tak padly v obrovském ležení u Čimelic do sovětského zajetí bez odporu. Někteří z nich utekli do okolních lesů, kde byli stíháni, chytáni i zabíjeni jak Sověty, tak českými povstalci. Sebevražd důstojníků a poddůstojníků, někdy i s rodinami, přibývalo v okolí takovou měrou, že nestačili být ani pohřbíváni. Identifikací mrtvol se pochopitelně nikdo nezabýval. Čeští civilisté, kteří se sjeli z okolí, začali vzápětí rabovat co se dalo, svlékali a zouvali mrtvoly, vytrhávali sedačky z aut a brali cokoli, co mohli odnést. Rabování trvalo mnoho dní, bývalému německému ležení se, stejně jako na jiných místech, přezdívalo veletrh. Sovětští vojáci v okolních domech znásilňovali ulovené Němky. Hořela vozidla, vybuchovala munic

Milínská kronika uvádí: „Po porážce a odchodu německé armády zůstalo v Milíně mnoho zásob jednak potravin, všeho druhu: mouky, rýže, tuků, lihovin a konzerv, jednak zde zůstalo mnoho válečného materiálu, lékařských nástrojů, psacích strojů, benzínu, aut, povozů, transportérů apod. Na tyto zásoby se vrhli ihned po odchodu vojsk lidé z Milína a okolí. Mnozí si tak odváželi pytle mouky, rýže, bedny tuku a lihovin, cigaret i tabáku ve vozech, jiní plné nůše, ruksaky prádla a šatů, obutí i uniforem zanechaných po tábořících Němcích. A tak dříve než bylo nařízeno, aby se vše odevzdávalo na radnici Národnímu výboru, byla kořist v domech nenechavců nejen z Milína, ale i z vesnic okolních i lidí z Březových Hor a Příbrami. I když později bylo ještě hodně věcí zajištěno a umístěno na radnici, našli se bohužel takoví, kteří odevzdané věci opět kradli a nosili domů.“

Vojáci rozprášených jednotek se někdy snažili na západ projít v malých skupinkách po 4-5 lidech, jen se zbraněmi a lehkou zátěží a většinou po nocích. Mnohým z nich se to, přes srážky a přestřelky s povstalci, povedlo. Někteří to štěstí ale neměli. Podle vzpomínek SS-Untersturmführera Rudolfa Weinbergmeiera, velitele kulometné čety 2. roty SS-Sperrbataillonu IV. Saller, byl prapor při ústupu zastaven 11. května sovětskými jednotkami, které střílely na silnici nehledě na skutečnost, že s kolonou ustupovali i civilisté. V následujícím boji Weinbergmeierova rota ztratila dva mrtvé a jednoho raněného. O den později jeho jednotka po skupinkách i jednotlivcích z obklíčení unikla.

16. května došlo k další přestřelce s povstalci, Weinbergmeierova skupina měla další padlé a spojařská pomocnice SS, která prchala s vojáky, byla těžce raněna. Weinbergmeier se den nato vydal s raněnými do rukou americké motorizované hlídky, aby se jim dostalo ošetření. K jeho překvapení jej hlídka naložila a odvezla, ale raněné nechala ležet na poli tam, kde byli.

18. května Američané předali Weinbergmeiera Čechům, kteří ho hrozně zbili. Jeho popravu odložili, protože chtěli ještě dostat oba raněné a potřebovali, aby je k nim dovedl. Partyzáni i se zajatcem sedli k Američanům do náklaďáku, a jelo se pro raněné. Na místě ale Američané – černoši – Čechy z auta vyhodili, raněné naložili a odvezli na obvaziště na horažďovické nádraží. Weinbergmeiera pak předali zpátky do provizorního tábora pro zajatce. 19. května jej opět naložili do náklaďáku, odvezli na demarkační linii a předali Sovětům. Až do 24. května pak spolu s dalšími 2000 zajatci pochodoval přes Písek do zajateckého lágru u Tábora. Zajatci, kteří nebyli schopni držet krok, byli strážnými zastřeleni. Ještě před pár dny se stejně vedlo vězňům německých transportů smrti, teď se karta obrátila.

I Němci, zajatí povstalci, byli předáváni Sovětům, a většinou to pro ně byla změna k lepšímu. Josef Wagner, zajatý v Příbrami, vzpomínal: „15. května nás přesunuli na Zbraslav. Ta leží na Vltavě jižně od Prahy. Asi od čtyř odpoledne do poledne příštího dne jsme pochodovali 50 kilometrů zpátky. Kdo nestíhal tempo, byl zastřelen. To utrpení trvalo celou noc. Na Zbraslavi nás předali Rusům. Utábořili jsme se na velké louce mezi Vltavou a silnicí. Dvakrát denně jsme dostali něco k jídlu a konečně s námi zase někdo zacházel jako s lidmi. Na louce jsme tábořili osm dní, neměli jsme ani nic, čím bychom se přikryli. Noci byly chladné. Jedna noc celá propršela. Teprve pak jsme dostali stany. Dovolili nám se vykoupat ve Vltavě. Museli jsme se ale držet u břehu, jinak by nás zastřelili. V řece plavaly mrtvé ryby, tahali jsme je z vody a jedli jsme je. Následkem byly těžké průjmy, které stály mnoho životů.“

Zdroje:

KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. SS-Stadt Böhmen, Ortsgruppe der NSDAP Beneschau, Wallenstein a ti druzí. Academia, Praha 2021.

TOMAN, Martin: SS-Totenkopfring. Himmlerův prsten cti. České Budějovice 2017.

WAGNER, Josef: Erinnerungen an meine Kriegszeit.Rukopis.

Kronika obce Milín.

Regionální muzeum v Jílovém u Prahy, sbírkový a mobiliární fond.

Rozhovor Rollanda Pfeiffera s Rudolfem Weinbergmeierem, 2. listopadu 1999.