Karel Čurda: Dvě fáze zrady

Zvláštním výcvikem pro nasazení do vlasti prošlo v Británii přes 200 československých vojáků. Nasazení do akce se jich ve 29 výsadcích dočkalo 85 a jejich ztráty na životech dosáhly 50 %. Výcvik byl ve své době velmi kvalitní, nicméně poměrně krátký, a především byl pouze fyzický. Obsahoval aspekty vojenské, zpravodajské i sabotážní, ale stránka psychická byla poněkud opomenuta. Zvláště zpočátku měl navíc zahraniční odboj jen velmi mlhavou představu o poměrech v protektorátě a vysílaní parašutisté byli vybaveni poměrně nedostatečně, jak co se týče výzbroje, tak dokladů, a především informací. V prvních dvou vlnách výsadků (1941-1943) se tak ze 37 mužů, kteří do akce odletěli, dožilo konce války jen pět, ztráty tedy dosáhly téměř 90 %.

Čurda nebyl zdaleka jediným z řad československých parašutistů, který „zradil“. To slovo není ale úplně na místě, tzv. padákoví agenti většinou souhlasili se spoluprací s gestapem až v situaci, kdy byli dopadeni a neviděli jinou možnost, jak si zachovat život. Čurdova motivace byla podobná, ale on se nepříteli v pro něj bezvýchodné situaci nabídl sám, aniž by byl dopaden, a ke spolupráci se postupně propracoval. Gestapo na dopadené parašutisty působilo psychologicky v tom smyslu, že spoluprací s ním nikoho nezrazují, ale naopak, že zabraňují dalším škodám, které působí protinacistický odboj celému národu, na který pak dopadají spravedlivá represivní opatření.

Někteří z defektorů se snažili hrát s gestapem vlastní hru a kontaktovat odboj, nebo v rámci radiové protihry informovali ústřednu v Británii, že vysílají pod dozorem. To pro ně ovšem mělo fatální následky. Jiní spolupracovali nepříliš nadšeně a aktivně, a jakmile gestapo usoudilo, že mu k ničemu nejsou, zbavilo se jich. Další ale byli velmi poslušní a samostatně aktivní, třebaže si uvědomovali tragédii toho, čeho se dopouštějí, a mezi ně právě Čurda patřil.

Jeho přiznání na gestapu bylo vedeno snad pochopitelným motivem strachu o rodinu a Čurda byl údajně odhodlán po přiznání spáchat sebevraždu. Gestapo u něj objevilo ukrytou kyanidovou pilulku až po několika výsleších a osobních prohlídkách. Sebevraždu ale nespáchal a bez větších problémů vypověděl vše, co věděl. Z člověka, kterého zlomila situace, což se mohlo stát leckomu, se ale záhy stal spolehlivým, výkonným a dobře placeným agentem gestapa, který aktivně spolupracoval, fungoval pro gestapo jako volavka a nikdy se, na rozdíl od některých jiných defektorů, nesnažil ze svého osudu vyvázat.

Karel Čurda se narodil 11. 10. 1911 v jihočeské Nové Hlíně (v té době součásti Staré Hlíny), dnes části Třeboně. Otec František byl nádeníkem, matka Rosalie, rozená Nováčková, byla v domácnosti. Měl dvě starší sestry a tři bratry. Vychodil obecnou školu ve Staré Hlíně a dvě třídy měšťanky v Třeboni. Po ukončení školy se v roce 1924 začal učit zedníkem. V roce 1926 mu zemřel otec a Čurda se začal živit v různých zaměstnáních. Při odvodu v roce 1933 uvedl do dotazníku v kolonce zaměstnání, že je kočím, resp. koňákem.

Vojenskou základní službu nastoupil v listopadu 1933 ke 12. polní (kulometné) rotě Pěšího pluku 29 „Pplk. J. J. Švece“ V Třeboni. Na jaře následujícího roku absolvoval poddůstojnickou školu, svými nadřízenými byl hodnocen slovy: „Temperamentní a upřímná povaha, schopný a chápavý, snaživý a vytrvalý. Svědomitý a spolehlivý, rázný a duchapřítomný“. Dále absolvoval instruktorský výcvik a koncem roku byl povýšen do hodnosti svobodníka. Jistota armádní služby se Čurdovi, stejně jako mnoha jeho dalším kolegům, zalíbila, a po povýšení na desátníka se stal od listopadu 1935 délesloužícím s kontraktem na dva roky. Postupně byl velitelem družstva, cvičitelem nováčků a zástupcem velitele čety v poddůstojnické škole. V září 1936 dosáhl hodnosti četaře. V červnu 1937 získal odznak „elitního střelce“ a koncem léta byl jmenován trubačem II. praporu. K 1. listopadu 1937 mu byl dvouletý závazek prodloužen, ale počátkem června 1938 Čurda na vlastní žádost vojenskou kariéru ukončil, zvolil jistější povolání a stal se dozorcem Finanční stráže.

Přidělen byl do Hati v Hlučínském výběžku a jakožto příslušník FS byl zařazen do Stráže obrany státu. Následovala služba v Bílé u Starých Hamrů a v Lošově u Olomouce. Po roční službě u FS, 17. června 1939, odešel Čurda přes zelenou hranici do exilu, údajně dokonce v uniformě. Stal se tak jedním z prvních vojáků čs. zahraničního odboje. V Krakově poznal i Gabčíka a Kubiše, muže, pro něž se měl stát osudovou osobou. Stejně jako oni absolvoval transport na lodi Chrobry do Francie, podepsal závazek do Cizinecké legie, odjel do Afriky a nastoupil službu u 1. pluku v Aïn El Hadjar poblíž Saïdy. I jeho další cesta kopírovala osud ostatních, po vypuknutí války byl z Legie propuštěn a nastoupil službu u čs. zahraničního vojska v Agde v 10. rotě 1. pěšího pluku. V lednu 1940 dosáhl hodnosti rotného a byl převelen ke 3. pěšímu pluku. Ten se bojů ve Francii nezúčastnil.

Po pádu Francie byl jako mnozí ostatní evakuován do Velké Británie, kam připlul v červenci 1940. V srpnu byl zařazen k automobilní rotě 1. čs. smíšené brigády. V září 1941 dobrovolně nastoupil do výběrového sabotážního kurzu (spolu se dvaceti dalšími vojáky, mj. se svým pozdějším velitelem Opálkou se účastnil třetí vlny kurzu), po kterém následoval obvyklý paravýcvik. Po jeho absolvování se na necelé tři měsíce vrátil k jednotce. Koncem ledna 1942 prodělal útočný kurz na Bellasis (což byla jasná známka toho, že byl vybrán jako kádrová rezerva pro konkrétní úkol) a počátkem února byl převeden k londýnskému MNO, v jehož stavu čekal na nasazení.

Dnes některými autory občas zmiňovaná podezření, údajně vládnoucí již při výcviku, že je Čurda neschopná osoba, alkoholik a nespolehlivý element, jsou holým nesmyslem. Hodnocení jeho nadřízených během výcviku v Británii neobsahuje žádné podezření stran jeho vlastností nebo osobnostní integrity: „Živý, starostlivý, samostatný, energický, schopen jako velitel družstva, jako zástupce velitele čety a řidič, má vliv na mužstvo… Energický, velmi dobrých znalostí a schopností. Velmi dobře způsobilý k vedení menší jednotky. Samostatný a spolehlivý pracovník. Velmi dobrý poddůstojník… Veselý, kamarádský, dobrosrdečný, skromný, méně chápavý, méně inteligentní. Smělý, odvážný, se smyslem pro kolektivní práci, ukázněný, spolehlivý. Velmi zdatný, schopný těžkých námah…“. Při speciálním výcviku dosahoval ve všech předmětech stupně dobrý nebo velmi dobrý. Prostě ne bůhvíjak chytrý, ale poslušný a výkonný, u vojáka ideální vlastnosti.

Jedinou kádrovou skvrnou na Čurdově profilu tak zůstává jeho počínající obliba alkoholických nápojů, díky které se v Británii zamotal do již zmiňované hospodské strkanice, ovšem spolu s několika dalšími vojáky včetně Gabčíka, který mu ovšem k vyřešení situace nabízel vlastní pistoli. Spolu s Gabčíkem a Kubišem měl Čurda velmi podobný sociální původ, vzdělání, zaměstnání i osudy během exilu a vojenské služby v zahraničí. Stejně tak je pojilo i, zdá se, upřímné vlastenectví. Ohledně alkoholu lze snad jen dodat, že v době, kdy čekali na nasazení, chlastali v podstatě všichni adepti na nasazení velmi zdatně a ze zcela pochopitelných důvodů, jak dokazuje např. deník jejich výcvikáře, Rudolfa Hrubce.

Všichni měli nervy na pochodu. Na nasazení čekali dlouhé měsíce, nebyla letadla, nebo výsadku nepřálo počasí, mnohokrát bylo vysazení odvoláno, a navíc zde hrály zásadní roli mezilidské vztahy. Skupiny totiž nebyly sestavovány podle preferencí jejich členů, dávalo je dohromady velení a zdaleka ne ve všech panoval kamarádský duch. Někteří velitelé skupin vojnu natolik „žrali“, že se ke svým podřízeným, ale především parťákům, na které se budou muset při nasazení stoprocentně spolehnout, i tak chovali povýšeně, nikoli jako partneři, ale jako „gumy“. Někteří se z nasazení vzhledem k neshodám s ostatními členy skupiny před seskokem i vyvázali, jako třeba rtm. Švachula, původní člen nešťastného výsadku Sulphur. Ten měl být původně čtyřčlenný, nakonec byli nasazeni jen dva členové. Smůla je provázela od počátku, po deseti dnech byli dopadeni a oba přislíbili gestapu spolupráci. Rtn. Oldřich Janko jako radista ale radiohru gestapa domluvenými signály znemožnil. Velitel, npor. Adolf Horák, se stal aktivním spolupracovníkem a podílel se na likvidaci výsadku Chalk. Oba byli ovšem nakonec popraveni v Terezíně v březnu 1945.

27. března 1942 byl vysazen spolu s Adolfem Opálkou a Ivanem Kolaříkem jako člen výsadku Out Distance, teprve čtvrtého výsadku do okupované vlasti, pokud počítáme jednotlivé lety (po dvou jednočlenných výsadcích, Benjamin a Percentage, byly při třetím letu najednou vysazeny skupiny Anthropoid, Silver A a Silver B). Výsadek byl, stejně jako drtivá většina ostatních, pronásledován smůlou hned zpočátku. Byl vysazen asi 130 km od plánovaného místa, většina operačního materiálu dopadla do vsi a byla ztracena, Opálka se při dopadu zranil, Kolařík při ukrývání zbytku materiálu ztratil osobní doklady, v nichž měl založenou fotografii jeho snoubenky, která díky razítku fotografa a vypsanému věnování umožnila rychlou identifikaci portrétované osoby. Skupina se teda hned nad ránem 28. března rozešla. Opálka a Kolařík hledali (v rozporu s rozkazy) pomoc u svých rodin, druhý jmenovaný, od počátku hledaný gestapem, spáchal 1. dubna sebevraždu.

Čurda se rovněž přes příbuzné, známé i přes Londýnem doporučené kontakty nakonec dostal k odboji do Pardubic. Spolu s Opálkou, Valčíkem a Kubišem se v noci z 25. na 26. dubna účastnil zajištění neúspěšného náletu na plzeňskou Škodovku. Poté se zdržel týden u sestry v Kolíně a následně se ukrýval v různých konspiračních bytech odboje v Praze. V den atentátu si vyžádal od npor. Opálky dovolenou a odjel opět do Kolína, ale cestou ho zastihla zpráva o atentátu. Čurda se obratem vrátil do Prahy. Tato skutečnost jasně svědčí o tom, že informaci o provedení atentátu, nebo přinejmenším o konkrétním datu, kdy k němu dojde, skutečně neměli všichni členové výsadků, přítomní v Praze. Noc přečkal ukryt na prkně, položeném z okna do okna ve světlíku činžovního domu v Nuslích, zatímco v bytě proběhla policejní kontrola.

Čurda následující den, nehledě na policejní uzávěru hlavního města, odjel ke své matce do jižních Čech, kde se skrýval na půdě až do osudového dne, kdy dospěl ke svému rozhodnutí. Během doby, kdy se ukrýval u matky, přestál se štěstím kontrolu četníků i zevrubnou prohlídku domu gestapem, při které jen náhodou nebyl doma. Dostávaly se k němu zprávy o represích, zatčeních, popravách, nakonec i o brutální likvidaci Lidic, a především o vyvraždění rodin jeho kolegů parašutistů Oldřicha Pechala a Ivana Kolaříka. Údajně na základě této skutečnosti a na základě příslibu beztrestnosti pro kohokoli, kdo podá důležité informace o „pachatelích“ atentátu se měl Čurda, lpící na své matce a přirozeně i na širším příbuzenstvu a přátelích v obci, rozhodnout ke zradě.

Čurda měl údajně nejprve napsat 13. června anonymní udavačský dopis na četnickou stanici v Benešově, který ovšem zůstal bez odezvy. Historik Jiří Plachý ale v poslední době Čurdovo autorství dopisu zpochybňuje. Tvrdí, že informace v dopise byly jednak poměrně nekonkrétní, jednak byl údajně psán „osobou těžce ovládající péro“, což Čurda pravděpodobně nebyl, a jednak jeho obsah nedokázal Čurda při poválečném vyšetřování reprodukovat ani přibližně. Ani adresování dopisu četnické stanici zrovna v Benešově v sobě nemá příliš logiky. Neověřitelné podezření z autorství dopisu padá spíše na Čurdovu matku, nebo někoho jiného z příbuzných.

Každopádně o tři dny později, 16. června 1942, překročil nervově zhroucený Čurda práh budovy řídící úřadovny gestapa v pražské Bredovské ulici s tím, že může podat informace o aktovce, kterou viděl vystavenou ve výloze obchodního domu Baťa. Nevěděl sice, kde se skrývají atentátníci, ale znal jejich jména a podal zevrubnou výpověď o konspiračních bytech a všech spolupracovnících z odboje, se kterými přišel do styku. Vzápětí začalo zatýkání a odhalení parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje bylo už jen otázkou času. Většina lidí, zatčených na Čurdův popud, byla popravena i s rodinami.

Po snad lidsky pochopitelném selhání, jakkoli s tragickými následky pro stovky lidí, přišla další fáze Čurdova života. Čurda poté přestal být jen spolupracujícím pachatelem. Gestapo ho přestalo bít, přestalo mu dávat pouta a z Čurdy se stal vědomý spolupracovník a volavka, nasazovaná proti odbojovým organizacím. Začal dělat něco, co už dělat nemusel, ani pod jakoukoli pohrůžkou. Ale touha po penězích a životním standardu, strach z jeho „přátel“ z gestapa, stejně jako rezignace na osud, který se mu vymkl z rukou, vedly k jeho novým aktivitám. Prostě už neřekl ne a na svědomí tak má další desítky, ne-li stovky lidí. Ale svědomí hrálo svou roli a Čurda se začal utápět v alkoholu.

Čurda se během války stal otcem nemanželského dítěte, počatého ze vztahu s Karolínou Jirákovou jen několik dní před jeho odchodem do exilu. Po návratu do protektorátu a propuštění na svobodu po jeho zradě se ke své známosti vrátil, ale brzy se zamiloval do švagrové člena gestapa Roberta Ereta, Marie Späckerové. Ta se kvůli Čurdovi rozvedla a v únoru 1944 se vzali. Záhy se jim narodil syn Karel.

Čurda si během svého nového života agenta gestapa změnil jméno na Karel Jerhot a nehledě na nové manželství a narozené dítě se díky své situaci často uchyloval k alkoholu. Čurda nebyl jen tak lecjakým agentem, jako jeden z nemnoha byl veden jako agent-důvěrník a jako takový měl přidělenou i zbraň. Od gestapa dostal, kromě v bance vázané a postupně vyplácené odměny pěti miliónů korun, i dvoupokojový byt na pražské Francouzské (tehdy Bismarckově) ulici č. 8. Peníze vybíral vždy v doprovodu příslušníka gestapa Heinze Diaba, který si ale většinu z vybrané částky ponechával sám. Do jara 1945 si tak Čurda vyzvedl 1 335 000 K. Zbytek vkladu, skoro čtyři miliony korun, vybral 7. dubna 1945 a odvezl je do domu matky svého švagra do Manětína. Tam bankovky jeho manželka údajně na konci války spálila. Možná je i verze, že se peněz nakonec zmocnil bratr jeho manželky, gestapák Eret.

Čurda byl v Manětíně zatčen hned 5. května 1945 a po krátkých peripetiích se octl ve vazbě MLS. Ke svému vyšetřování i následnému procesu se stavěl rezignovaně. 29. dubna 1947, tedy jen několik dní před koncem retribuce, byl MLS v Praze odsouzen k smrti a popraven oběšením v pankrácké věznici. Podat žádost o milost odmítl, jeho žena se synem byli odsunuti do Rakouska. Mnoho lidí v jeho rodišti na něj ovšem nedá dodnes dopustit. Pro ně je totiž zachráncem, který Starou Hlínu uchránil od osudu Lidic.

Zdroje:

ČERNOHORSKÁ, Helena: Rudolf Hrubec. Bylo nebylo, Praha 2024

KMOCH, Pavel: Operace Anthropoid: Epilog.Academia, Praha 2018

PLACHÝ, Jiří: Karel Čurda aneb Osudné selhání československé zpravodajské služby? Historie a vojenství 4/2013

STEGUROVÁ, Karolína: „Rozhodovali se jinak…“ Chování československých parašutistů zatčených na území protektorátu 1941-1943. Diplomová práce, ÚČD FF UK 2012

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/proc-zradil-karel-curda-historik-predlozil-nova-fakta/r~2d44572c5daf11e39c89002590604f2e/