Keltové známí i neznámí - kdo to vlastně byl?

Odkud přišli

Keltové, vědci řazení k indoevropským národům, respektive protokeltská kultura, měla své původní centrum zřejmě na horním toku Dunaje, podle jiných pramenů se jejich pravlast nacházela ve 3. tisíciletí př. n. l. v oblasti Karpat. Každopádně nakonec však zkřížily své dějinné cesty dva typy lidí. Za prvé jde o lidi krátkolebé, kteří přišli z ruských a mongolských stepí, a za druhé se jedná o lidi dlouholebé – tito lidé přišli z oblasti tzv. úrodného půlměsíce, neboli z Blízkého východu. Jelikož lidé dlouholebí pocházeli z úrodné oblasti, nemuseli věnovat všechen svůj čas obživě, ale mohli rozvíjet i duchovní stránku života. Naopak krátkolebí měli životní podmínky o poznání drsnější. Starost o vlastní obživu vyplňovala takřka celý jejich čas, proto také logicky nebyli na takové duševní úrovni jako lidé dlouholebí. Jak již bylo řečeno, ke sloučení těchto dvou skupin došlo na Dunaji, což se může zdát jako široký pojem, ale je nutné si uvědomit, že jejich sloučení nebylo jevem politickým, ale etnickým. Toto byl tedy prvopočátek Keltů.

Kolem roku 1000 př. n. l. jsou již Keltové stálými obyvateli evropského území na sever od Alp. Keltská společnost se vyvinula v pozdní době bronzové a v 7. stol. př. n. l. přešla do doby železné.

„Národ“ Keltů

Patřili k největším národům tehdejšího světa (respektive etnikům, protože něco jako národ tehdy ještě dávno neexistovalo), alespoň je tak hodnotili Řekové a Římané. Řekové je jako první nazývali Keltoi (v díle Histories apodexis od Herodota z Halikarnasu pocházejícího asi z 5. stol. př. n. l.). Mohlo kdysi jít o název nějakého kmene či rodu, podle kterého se tento název ujal pro všechen lid. Jak si ale říkali sami Keltové, to nevíme. Římané ovšem označení Keltové nepoužívali, Kelty nazývali buď Gally či Galaty, nebo Britonny, podle území, které obývali, tedy podle toho, zda se s nimi setkávali na území dnešní Francie, tedy tehdejší Galie, Malé Asie nebo v Británii.

Sami Keltové nikdy nebyli homogenní národ v tom smyslu, jak tomuto pojmu dnes rozumíme my, a jak mu třeba rozuměli Římané. Toto etnikum tvořilo velké množství kmenů (uvádí se 60 a více), které sice měly společný etnický původ a do značné míry i společnou kulturu a podobný jazyk, ale jako jeden národ nikdy nevystupovali a sjednotili se jen zřídka, v případě války. To je ve starověkém světě ale případ i mnoha dalších národů, např. Germánů. Kmeny byly samozřejmě vedeny náčelníky, v čele některých kmenů stál dokonce král, volený z rodové linie. Pod ním byla vyšší aristokratická vrstva, následovali svobodní lidé (pokud by Keltové tento termín znali, řekli bychom občané). Nejníže se na keltském společenském žebříčku nacházelo podmaněné obyvatelstvo dobytého území a samozřejmě otroci. Nelze ale hovořit o státě ve smyslu třeba státu římského, protože u Keltů zcela chyběla veřejná správa.

Keltové byli nejen zemědělci a zdatnými válečníky, ale ovládali skvěle mnohá řemesla a byli zkušenými obchodníky, a to jak v lokálním měřítku, tak i v měřítku evropském. Podle nálezů v hrobech, především v hrobech výše postavené vrstvy můžeme usuzovat na bohaté obchodní styky se středomořím (Chatillon sur Seine, Hochdorf). Obchodovali ale nejen ve smyslu osy sever-jih (jantar, kožešiny, sůl, umělecké předměty, látky), ale i východ-západ (např. cín). Sami sice písmo znali, ale používali jej zřejmě výhradně pro obchodní seznamy a smlouvy, žádná písemná literární ani náboženská díla pravděpodobně nevytvořili. Nicméně písemné záznamy o Keltech se nám uchovaly od řeckých a římských autorů – viz dále.

Podle těchto pramenů byli Keltové vysocí, světlovlasí a modroocí lidé s jemnou pletí, ale to zřejmě nelze zevšeobecňovat. „Předpokládalo se, že Keltové byli hlavně krátkolebí, brachykranní. Ovšem s rostoucím množstvím zpracovaných kostrových pozůstatků se ukázalo, že jsou v laténské populaci významně zastoupeni i jedinci se středně dlouhými i dlouhými až velmi dlouhými lebkami. Jejich obličeje byly středně široké až široké, s nepříliš vysedlými lícními kostmi a úzkým, málo prominujícím nosem. Zaznamenali jsme ale i jedince s „orlím“ nosem. Jak se ukázalo, byla keltská populace značně heterogenní, různorodá, takže není možné podat popis typického Kelta.“

Podle starověkých autorů Keltové milovali válku a boj vůbec, stejně jako dobrodružství, a rádi užívali radostí života, milovali jídlo, alkohol a radovánky, stejně jako šperky. Jako jediní v Evropě znali např. kalhoty. Ve své době byli vojenskou hrozbou Evropy, v r. 387 př. n. l. dobyli Řím, v r. 280-279 př. n. l. Řecko a Malou Asii. „V 2. pol. 2. stol. zařadil zprávy o Keltech v Itálii a na Balkáně do svých spisů řecký historik Polybios, další zprávy se nacházejí ve spisech Diodóra Sicilského, v díle řeckého historika a zeměpisce Strabóna a později v dílech historiků přímo keltského původu –Pompeia Troga a Cornelia Nepota, dále lze jmenovat Tita Livia, Valeria Paterkula, Plinia Staršího či Publia Cornelia Tacita a řadu pozdějších autorů; nejznámějším a nejobšírnějším pramenem o životě Gallů jsou „Zápisky o válce galské“ (Commentarii de bello gallico) Gaia lulia Caesara, velitele a vítěze tažení proti nim.“

Vojenství

O Keltech jako válečnících toho víme celkem dost, vzhledem ke skutečnosti, že poměrně často válčili právě s Římany, tedy s lidmi, kteří své zážitky a poznatky zapisovali často a rádi. Keltské vojenství bylo srovnatelné s vojenstvím jiných „barbarských“ národů jejich doby. Obvykle neměli, na rozdíl třeba od Římanů, stálé vojsko. V době války se shromáždili ozbrojení svobodní muži, kteří se zformovali podle příslušnosti k jednotlivým kmenům v jakési sbory. Ty pak byly vedeny profesionálními „veliteli“ z řad rodové aristokracie.

Hlavní osobní zbraní byl, v souladu s dobovou praxí, meč o délce asi 80cm, dále dvoumetrové kopí a podlouhlý dřevěný okovaný štít obdélníkového nebo oválného tvaru, zakrývající téměř celé tělo. Řidčeji se používaly též praky, tesáky, dýky, luky, obouruční dvojbřité sekyry, při výbojích rovněž jízda a bojové vozy: „…mezi jejich excelentní bojovou dovednost patřilo obracení koní v trysku, přičemž kára smykem smete nepřítele.“ Bojovým znamením byla často např. figurka kance.

Co se výstroje týče, podle dobových pramenů bojovali Keltové nazí, ozdobeni pouze kovovými šperky, ovšem vyskytovaly se i přilby, a velmi vzácně i skutečně náročné výstrojní prvky – viz torzo velmi precizně provedené a ve své době zřejmě astronomicky nákladné kroužkové zbroje, nalezené na oppidu Závist. V boji se keltští bojovníci chovali z našeho hlediska krutě, poraženým nepřátelům odřezávali hlavy, které reprezentovaly a dávaly na odiv vítězovu odvahu. Někdy byly takovéto trofeje následně nabalzamovány a majitel je ukazoval hostům jako důkaz své statečnosti a úspěchů v boji. Údajně používali Keltové lebek poražených nepřátel i jako pohárů. Tato zdánlivá krutost byla ale zcela v souladu s dobovými zvyklostmi; vojáci a armády „kulturních“ zemí si nepočínali většinou o mnoho lépe, a dlužno poznamenat, že i hluboko v budoucnosti se vojenská brutalita příliš nezměnila. Dnes máme sice Červený kříž, Haagskou a Ženevskou konvenci a všechny ostatní výdobytky civilizace a plody několika tisíciletí válek, ale i v našich dobách bohužel stále dochází k věcem, jako je pobíjení zajatců, uřezávání uší padlých nepřátel nebo dobíjení raněných. A koneckonců i dnes dochází k válkám. Člověk se zkrátka příliš nezměnil.

Náboženství

O náboženské stránce života Keltů toho de facto příliš nevíme. Kulty a náboženské nauky byly tradovány pouze ústně, písemné prameny samozřejmě chybí. Podstatou náboženství Keltů byla zřejmě nesmrtelnost duše, a jako ve většině tehdejších náboženství samozřejmě polyteismus. Své bohy měly nejen různé činnosti a jevy, ale i místa a přírodní síly – stromy, hory, řeky a prameny. Mnoho božstev mělo zvířecí podobu či atributy. Je zaznamenáno více než 400 jmen keltských bohů. Stejně, jako v téměř každém náboženství té doby bylo významnými atributy věštění a oběti, ovšem na rozdíl od Řecka či Říma se u Keltů jednalo i o oběti lidské. Keltové pravděpodobně nestavěli žádné chrámy a svatyně, náboženské rituály se zřejmě odehrávaly v přírodním prostředí, v posvátných okrscích a hájích nebo na místech megalitických staveb předchozích kultur, často v noci za svitu měsíce. Poslední zemí, kde se keltské rituály udržely bylo Irsko, které nebylo obsazeno Římany, jako Británie a Galie.

Druidové (termín odvozen od řeckého slova drys = jmelí, podle jiných pramenů se jedná o spojení slov dru wid = velmi učený), keltští kněží, byli více než kněžími. Byli neprivilegovanější vrstvou společnosti, která silně ovlivňovala politické dění a v jejíž gesci byly mimo jiné i právní záležitosti a výchova mládeže z vyšších vrstev. Veškeré učení budoucích druidů probíhalo pouze memorováním, žádné písemné zápisy neexistovaly. Tato příprava, nebo studium trvalo údajně až 20 let. Jakožto vrstva de facto ovládající společnost to byli především druidové, kteří padli za oběť romanizaci a germanizaci, která po dobytí keltských území nastala.

Pohřbívání

Typická jsou plochá pohřebiště, kostrové, po konci 2. stol. př. n. l. i žárové pohřby, ale ty se v Čechách nacházejí poměrně řídce. Z území Prahy není znám žárový pohřeb ani jediný. U vyšších vrstev bylo časté i pohřbívání do dřevěných zastřešených komor na kultovních vozech, které provázela bohatá pohřební výbava, zbraně, šperky, předměty denní potřeby, včetně předmětů zlatých. Celý pohřeb byl poté překryt mohylou. U nás byl takovýto pohřeb nalezen např. v Hradeníně u Kolína.

Po začátku 2. stol. př. n. l. se pohřební ritus změnil, ale jak, to nevíme. Hroby a pohřebiště prostě chybí, až na výjimky, které byly očividně improvizacemi. Možností a teorií je mnoho, jednu z nich se zdá dokládat nález z oppida Stradonice – viz dále.

„Keltská pohřebiště obsahují hroby mužů, žen i dětí a potvrzují tak údaje písemných zpráv, že Keltové se dávali na pochod s ženami i dětmi. Antropologický rozbor koster z jinonického naleziště ukázal, že nejvíce pohřbených (téměř 80%) zemřelo mezi dvacátým a čtyřicátým rokem, u žen je to však 20 až 29 let. Podle provedených měření měli muži i ženy spíše vyšší postavy; průměrná výška u mužů vychází na 169,9 cm a u žen na 159,6 cm. U mužů byly nalezeny zbraně a u žen ozdoby a šperky, keramika se v těchto hrobech nevyskytuje. Na některých kostrách mužů byla zjištěna zranění buď zhojená nebo poranění, která mohla být bezprostřední příčinou jejich smrti. Na konci 2.století př.Kr. se na plochých keltských pohřebištích přestávalo pohřbívat. Namísto pochování nespálených těl nastoupil v keltské Evropě žeh. Z Čech však známe žárových hrobů velmi málo, v Praze nebyl nalezen ani jediný. Zdá se, že v Boiohaemu došlo k podstatné změně v ideologické oblasti, která zásadně proměnila nazírání na posmrtný život a vedla ke způsobu pohřbívání, které se neprojevuje obvyklým způsobem. Konkrétní představu o něm ale zatím nemáme.“

Metalurgie

Keltové znali železo a ovládali technologii jeho zpracování, kterou převzali pravděpodobně z Balkánu nebo z Blízkého východu. Využití železa znamenalo obrovský skok v mnoha oblastech lidské činnosti, počínaje zemědělstvím a konče, bohužel, vojenstvím – jednak samotnou výrobou mnohem kvalitnějších zbraní, jednak změnami strategie a taktiky boje, které to přineslo.

Nejstarší nálezy železné metalurgie na území severně od Alp byly objeveny v rakouském Hallstattu nedaleko Salzburgu. Hallstatt je malé městečko, sevřené mezi hluboké horské jezero a vysoké skalní štíty Tauernských Alp. V tomto místě se pravděpodobně nacházelo větší osídlení, spojené především s provozem solných dolů (hall je pravděpodobně keltským výrazem pro sůl). Tento rozsáhlý provoz a z něho vyplývající „mezinárodní“ obchod umožnilo m. j. používání železných nástrojů. Bylo zde odkryto přes 1000 keltských hrobů. Přímo v Hallstattu se nachází městské muzeum, které dokladuje krom jiného i tuto epochu minulosti města. Ostatně starší doba železná (7.- 5. stol. př. n. l.) se v Evropě nazývá dobou halštatskou, a to od 70´ let 19. stol. Od 5. stol. př. n. l. pak hovoříme o evropské mladší době železné, neboli době laténské, nazvané podle archeologického naleziště La Tēne u Neuchatelského jezera ve Švýcarsku. V této nové době již byla keltská kultura jasněji vymezená a Keltové se zdokonalovali v řemeslech. Z té doby se zachovalo také větší množství nálezů a pocházejí z ní také již zmíněné písemné prameny.

Na vysoké úrovni bylo i zpracování dalších kovů, bronzu, stříbra, zlata – náhrdelníky, zdobené spony, řetězy, ražba nejstarších mincí ve střední Evropě (u nás např. nález pokladu asi 5000 mincí „duhovek“ v Podmoklech u Křivoklátu v r. 1771)

Sídla

„Prostý lid“ žil ve vesnicích a osadách. „Ve vesnicích žili vedle lidu obecného zámožné rodiny, obývající ploty obehnané dvorce (Krašovice u Sedlčan, Praha – Bohnice, Praha –Stodůlky).“ Kromě nich vznikala i mohutná opevněná hradiště, kde sídlila nejvyšší vrstva – vládcové. U nás o tom svědčí třeba „v pražské oblasti hradiště v Hostivaři, mohutné hradiště v Minicích u Kralup, hradiště v Březí a především hradiště Závist nad Zbraslaví. Zázemí těchto sídel, která patrně nebyla soběstačná, tvořily zemědělské osady toho kterého regionu. Průvodním jevem takto oddělené a ekonomicky poměrně silné komunity byl dálkový obchod, včetně obchodu s luxusními předměty a nepochybně i přísun informací, které přinášely do oblasti Hercynského lesa nové podněty.“

V dobách ohrožení sloužila tato hradiště jako útočiště v okolí žijícímu obyvatelstvu. V průběhu 6. stol. př. n. l. se zřejmě utvořila jakási elitní vládnoucí vrstva, profitující na řemeslné výrobě a obchodu s produkty. Obývala nejen již zmíněná hradiště, umístěná na vyvýšených a těžce přístupných místech, ale v této době začala budovat i izolované hrady, předchůdce toho, co pod tímto termínem známe ze středověku. Později nastal útlum a úpadek, o kterém se zmíním dále. A teprve „…od 2.století nastává nový rozkvět keltského panství v „původních“ oblastech. Centry osídlení se stávají opevněná hradiště městského charakteru – oppida.“ „…to je ostatně doloženo i v „Zápiscích o válce galské“ Gaia Iulia Caesara, který zmiňuje „oppida“ (tj. keltská města), „vici“ (vesnice) a „aedificia privata“ (dvorce).“„V Čechách byl stavěn „…typ hradby se svislými trámy a většími bloky plochých kamenů na spodku líce. Významným prvkem opevnění oppid byly tak zvané klešťovité brány“. Oppida zanikla současně se zánikem keltské civilizace v Čechách, tedy mezi lety 50-25 př. n. l.

Kam odešli

Třebaže keltská kultura a společnost byla relativně rozvinutá a Keltové byli velký, schopný a bojovný národ, v dějinné soutěži podlehli. Jejich hlavním a zásadním problémem bylo, že se nebyli schopni – snad i pro svou bojovnost, nebo možná nedostatek cílevědomosti, nebo nepochopení požadavků doby – sjednotit a odporovat protivníkům jako celek. Dobytá území byla začleněna do státních celků vítězů, např. Římské říše (Galie), obyvatelstvo bylo postupně romanizováno a ztratilo svou původní identitu. K dovršení zmatků a nejasností přispívá jistě i to, že keltské obyvatelstvo, které obývalo naše území se poměrně hodně pohybovalo: „Ketské kmeny poměrně značně migrovaly a na základě historických zpráv lze rekonstruovat jejich pohyb - např. Bójové jsou v průběhu několika staletí uváděni v oblastech Čech, na území severní Itálie, Francie, ale i Pannonie; stejně tak i sídla Volků-Tektoságů jsou kromě Moravy zmiňována jak ve Francii, tak např. v Turecku.“ Třeba tedy říci, že někteří Keltové odešli, jiní jen prostě splynuli s vítězi, jako v Galii, nebo jako v případě naší země, s nově příchozími germánskými a posléze slovanskými kmeny. Pouze na územích, která takovému přímému vlivu vystavena nebyla se keltská kultura a tradice zachovaly v poněkud větším měřítku – Irsko, Skotsko, Wales, Bretaň.

Zdroje:

BAUEROVÁ, Anna: Zlatý věk Keltů v Čechách. Mladá fronta Praha 2004.

FILIP, Jan: Keltská civilizace a její dědictví. Academia Praha 1995.

FRANTÁLOVÁ, Dana: Po stopách Keltů na Berounsku. MH Beroun 2004.

MOTYKOVÁ, Karla – DRDA, Petr – RYBOVÁ, Alena: Závist, keltské hradiště ve středních Čechách. Academia Praha 1978

RYBOVÁ, Alena – DRDA, Petr: Hradiště by Stradonice, rebirth of a celtic oppidum. Institut archeologie ČSAV Praha 1994.

STAUDTE-LAUBER, Annalena: Keltové. Pragma Praha 1996.

TOPINKA, Jiří: Toulky minulostí, Nižbor, Stradonice, Žloukovice. Obec Nižbor, Nižbor 2001.

WALDHAUSER, Jiří: Encyklopedie Keltů v Čechách. Libri Praha 2001.

WALDHAUSER, Jiří: Jak se kopou keltské hroby. Lidové noviny Praha 1999.

http://www.sumava-gabreta.com/index.htm

http://druidova.mysteria.cz/KELTSKE_TRADICE/KELTOVE_V_PRAZE.htm

http://www.medy.cz/keltove/muzeum/keltove.htm