Keltové známí i neznámí - naši předchůdci, nebo předci?

Keltové v Čechách a na Moravě

K původnímu keltskému území patřila i část Čech a Moravy. Keltové jsou prvními historicky doloženými obyvateli našeho území, začali se zde podle některých zdrojů objevovat kolem roku 800 př. n. l., podle jiných pramenů až v letech 410-375 př. n. l. Odhady počtů obyvatel, založené na hrobových a sídelních nálezech, se pro období od 4. do 1. stol. př. n. l. pohybují v rozmezí 75 tisíc-200 tisíc osob. Tyto počty však zřejmě velmi kolísaly. „Na přelomu 6. a 5. stol. př.n.l. k nám začaly stále více proudit cizí kmeny a rody ze západu. Splynuly s původním obyvatelstvem a obsazovaly nové kraje. Nepředstavujme si však, že zde bylo mnoho životního prostoru. Musíme si uvědomit, že zde v těchto dobách byl obrovský prales, který Gaius Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce galské nazývá lesem Hercynským. Míšením kmenů jsme se i my stali pevnou součástí západoevropského keltského společenství. Od pátého století již definitivně můžeme říci, že Čechy byly plně keltské.“

V prostoru Čech sídlil kmen Bójů, podle kterého byla i pojmenována celá země, Boiohemum, tedy Bohemia – první termín pochází od germánských Markomanů, druhý z latiny. Do prostoru Moravy dorazil později, ve 3. stol. př. n. l., kmen Volků neboli Tektoságů. Ten zde údajně sídlil až do 4. stol. n. l. a název jejich kmene se zachoval i u Slovanů v podobě Valachů.

“Na konci doby halštatské byla již osídlena všechna území schopná hospodářského využití soudobými prostředky. Další možnosti vývoje byly vyčerpány a ve společnosti postupně narůstalo napětí, neboť se nedostávalo zdrojů. Konflikty se patrně zpočátku řešily sice vojensky, ale interně, uvnitř jednotlivých sídelních regionů. Na konci 5. století zaniklo ve středočeském prostoru násilně hradiště v Minicích i v Hostivaři. Zřejmě se zde uplatnila hegemonie vládců ze Závisti. Ale i samotná Závist, jejímuž centralizačnímu úsilí můžeme tyto vojenské události připsat, zaznamenala několik razantních útoků, z nichž ale vyšla vítězně. Konečný zánik na přelomu 5. a 4. století souvisel už s událostmi evropského dosahu.

Ještě nedávno panovala představa o tom, že „historičtí“ Keltové (tj. Keltové z antických pramenů) se zmocnili středních Čech vojenskou invazí a ovládli domácí obyvatelstvo. Právě posuzování toho problému ukazuje, jak se změnilo naše poznání v posledních několika desetiletích naplněných intenzívním archeologickým výzkumem. Dnes víme, že velká část Čech včetně středočeského území bylanské kultury patřila k prostoru keltské etnogeneze. Jako v celém tehdejším keltském světě došlo i zde ke krizi, jejímž důsledkem byly pohyby obyvatelstva. Při vzájemné komunikační a informační propojenosti mohl být jejich bezprostřední příčinou pohyb v centru tehdejší keltské oikumeny, k němuž se „čeští Keltové“ postupně připojili. Je ale téměř jisté, že se střední Čechy na přelomu 5. a 4. století do značné míry vylidnily a je velmi pravděpodobné, že „středočeští Keltové“ byli v řadách útočníků, kteří se hrnuli přes Alpy a svou bojovností zaskočili celý antický svět. Noví kolonisté, přicházející v rámci keltské expanze osazovali uvolněné území. (Oikumena znamená souhrn oblastí lidmi trvale obyvatelných.)“

Pohřebiště

Jiří Waldhauser v knize Jak se kopou keltské hroby uvádí seznam keltských pohřebišť i nalezišť ojedinělých hrobů, jenž má jen pro území Čech 612 položek. Většina jich je soustředěna do severní poloviny Čech, ale pouze do výšky 400 m.n.m. „V osmdesátých letech dvacátého století probíhaly v Praze velké stavební akce a záchranné archeologické výzkumy byly na denním pořádku. A mezi mnoha novými nalezišti se objevila mimo jiné také dvě keltská pohřebiště. Nejprve bylo v roce 1982 při výstavbě retenčních nádrží v Ruzyni-Jivinách prozkoumáno 48 hrobů. Tenkrát to byl druhý největší keltský hřbitov v českých zemích. O tři roky později, při stavbě stanice trasy B metra Nové Butovice se v Jinonicích, na pozemcích bývalého Holmanova zahradnictví, kromě jiných nálezů, podařilo odkrýt další keltské pohřebiště. Zde byl počet hrobů ještě větší – celkem jich pracovníci archeologického oddělení Muzea hl. m. Prahy prozkoumali 56. Do sbírek Muzea tak přibylo velké množství nových, moderně prozkoumaných nálezů a archeologům se otevřela možnost nově zhodnotit keltské osídlení pražského území. Bádání o Keltech doznalo v celé české archeologii velký rozmach – vrcholila první etapa výzkumu hradiště Závist nad Zbraslaví a také výzkumy v dalších lokalitách Čech přinášely nové a nové poznatky. V české veřejnosti se probudil zájem o tyto předky, kteří už nebyli anonymními pravěkými lidmi, ale byli prvními obyvateli českých zemí, kteří měli své jméno a jejichž jeden kmen prý dal naší zemi i název.“

„Největší pohřebiště v Čechách bylo objeveno v Jenišově Újezdě (u Bíliny) v severozápadních Čechách. Bylo zde prozkoumáno asi 125 hrobů. Na území Prahy byla nalezena keltská pohřebiště v Záběhlicích, Libni, Hloubětíně, Veleslavíně, na Julisce v Dejvicích, Bubenči, Sedlci, Řeporyjích, na Žižkově atd. Počet hrobů dosud činí něco přes dvě stě. Ne vždy ale můžeme rozsah pohřebiště s jistou mírou pravděpodobnosti odhadnout. Například nekropole v Libni se podle dostupných nálezů rozkládala zřejmě v prostoru mezi dnešním náměstím Na stráži a Bulovkou. Nové výzkumy při rozšiřování se Prahy vedly k objevům velkých pohřebišť v Ruzyni – Jivinách (48 hrobů) a Jinonicích (56 hrobů). Keltská pohřebiště s plochými kostrovými hroby známe z velké části Evropy, v Čechách se nacházejí především v severní polovině země, zpravidla v oblastech s úrodnou půdou, což svědčí o tom, že Keltové přes veškerou svou bojovnost preferovali území poskytující jim solidní hospodářské zázemí.“

Osady, hradiště, oppida

K roku 400 př. n. l. si osadami na území Prahy nejsme vůbec jisti, ojedinělé nálezy pocházejí z Černošic a Řeporyjí. Na severozápadě Čech je nálezů z této doby podstatně více, v Praze ale nastupuje hustší osídlení až kolem roku 100-200 př. n. l. v Ruzyni, Dolních Chabrech a Liboci, u Prahy pak v Běchovicích. Objevených osad a vesnic je po celých Čechách velké množství. Hradišť se na našem území nacházelo kolem 50, mnohá z nich jsou dodnes neprozkoumaná. Oppid je známo v Čechách pouze šest – Stradonice, Závist, Lhotice, Hrazany, Nevězice a Třísov.

Duchovní odkaz

Tím posledním, co nám zbylo po Keltech, je dědictví nehmotné. Zaprvé je to velké množství místních jmen a názvů, například jmen řek. Jako příklad lze uvést Vltavu (Wilth-ahwa), Otavu (Vatahva) nebo Ohři (Agara), dále Jizeru (Isara) a samozřejmě Jizerské hory, Labe, Ještěd a další a další. Ostatně i dnes tak zavrhovaný název (původně pohoří) Sudety je původu keltského. Už výše jsem uvedl polatinštěný název Čech, Bohemia, a samozřejmě také kalhoty, můžeme-li takovou praktickou věc počítat k duchovnímu dědictví.

Za druhé nám i mnoha dalším národům zbyly po Keltech různé zvyky a obyčeje, o kterých se už dávno domníváme, že pocházejí zcela odjinud. Patří k nim třeba jarní pálení čarodějnic, původně keltský svátek Beltaine (Beltine), svátek zemřelých, čili Dušičky neboli Halloween – původně zimní svátek Samhain, vánoční jmelí a Vánoce vůbec, u Keltů ovšem jako oslava zimního slunovratu Alban Arthuan a další. Dlužno dodat, že mnoho keltských (a nejen keltských) svátků a tradic si přisvojila a k obrazu svému uzpůsobila křesťanská církev, která tak dosáhla přirozeného přerodu zažitých „pohanských“ tradic v nové tradice vlastní bez násilné christianizace.

Co můžete vidět

Kromě již zmíněného Hallstattu, , největšího oppida na světě v bavorském Manchingu a dalších keltských lokalit v zahraničí můžete u nás navštívit třeba keltská oppida Závist, Stradonice a Třísov. Pro nepoučeného návštěvníka tam toho ale na první pohled mnoho k vidění není. Poloha všech tří sídel je si v mnohém podobná, všechna se nachází na těžko přístupných srázných hřbetech nad soutoky řek a potoků. Na všech těchto třech sídlech čas zdaleka nejen že nestačil zahladit stopy lidského působení, ale poučenému pozorovateli je původní tvářnost místa patrná na první pohled. Všechna působí velice impresivním dojmem, těžko říci, jestli proto, že, jak mnozí tvrdí, keltská sídla byla zakládána na místech, která se vyznačují pozitivní energií, nebo jestli je to tím, že si člověk uvědomuje váhu historie, kterou tato místa představují.

Oppidum Závist

Oppidum Závist, správně ovšem nazývané hradiště Lhota-Točná, ležící nad soutokem Břežanského potoka s Vltavou proti Zbraslavi, se rozlohou 170 ha a vnějším obvodem opevnění 9 km řadí mezi největší evropská oppida vůbec a je každopádně nejrozsáhlejší keltskou památkou u nás. Podle výzkumů z let 1963 – 1989 se stavba oppida datuje do 80. let 2. stol. př. n. l. (přesně se uvádí rok 175 př. n. l.), a je tedy nejen největším, ale i nejstarším oppidem v České republice.

Na tomto místě bylo nejstarším osídlením hradiště o rozloze 60 ha, které patřilo do kultury štítarské a knovízské. Keltské osídlení, konkrétně hradiště se na tomto místě nacházelo už v období mezi první polovinou 6. stol. př. n. l. a počátkem 4. stol. př. n. l. Poté bylo hradiště na cca 200 let opuštěno, zřejmě v souvislosti s již zmíněným pohybem Keltů na jih a jihovýchod a zpět. Později bylo hradiště opět osídleno a znovu vybudováno, a postupně značně rozšířeno do podoby oppida. Oppidum zahrnuje dva kopce, Hradiště a Šance, které bývaly spojeny obranným valem, táhnoucím se napříč Břežanským údolím, v jeden celek. Podle odhadů toto oppidum dokázalo v případě potřeby poskytnout útočiště až 40 000 obyvatel okolí. V jeho obvodu byly nalezeny četné stopy osídlení a řemeslné výroby. Střediskem oppida je tzv. akropole, zřejmě náboženský okrsek se základy kamenných staveb. Ještě před několika lety byly v rámci archeologických výzkumů tyto základy odkryté, dnes je v souladu s filozofií neinvazivního archeologického výzkumu celý prostor vykopávek zakonzervován zásypem a na planině akropole, dominující oppidu není k vidění v podstatě nic, kromě nedávno vybudované rozhledny. Mohutné obranné valy a průrazy bran jsou samozřejmě patrné stále. V současnosti je celý prostor oppida, kromě nejvyššího vrcholku již zmíněné akropole a předhradí, kde jsou pole, zarostlý lesem.

Oppidum Stradonice

Oppidum Stradonice se nachází cca 30 km západně od Závisti nad soutokem Berounky a Habrovského potoka u Nižboru. Jeho stavba se datuje do 2. pol. 2. stol. př. n. l. Rozloha oppida Stradonice je 90,3 ha, a i zde se nalézají stopy zemědělství i řemesel. Oppidum mělo rovněž rozsáhlé opevnění, jehož stavební technika byla velmi blízká technice, použité na Závisti. Oproti ní ale oplývá větší bohatostí archeologických nálezů. Už 2. srpna roku 1877 zde syn stradonického hrobníka objevil poklad 200 zlatých mincí. Některé prameny uvádějí líbivé tvrzení, že místě nálezu stojí dnes velký dřevěný kříž. Ten na oppidu skutečně nalezneme, a sice na jeho nejvyšším bodě. Podle jiných pramenů ale „…návrší…je rozděleno hlubokou úžlabinou, kterou dnes vede cesta, na vyšší polohu s akropolí a nižší, kde byl v 19. stol. objeven poklad“. Tedy vzhledem k tomu, že kříž se nachází na nejvyšším bodě hradiště, značí nejspíše opravdu jen onen nejvyšší bod. Na oppidu propukla zlatá horečka, kdy zde kopal, kdo mohl a chtěl. Bylo vykopáno několik cenných nálezů, a m. j. asi 300 tun zvířecích kostí, mnohé však bylo pravděpodobně rozkradeno: „To vyústilo v dlouhotrvající devastaci a rabování starožitností z velké rozlohy naleziště, a dokonce k jejich prodeji na mezinárodním trhu. Těmito metodami bylo pravděpodobně získáno asi sto tisíc předmětů. Jen malá část z nich byla zachráněna soukromými sběrateli a později se stala součástí sbírek různých evropských muzeí).“

Seriózní výzkum započal až J. L. Píč v roce 1902. Stradonice byly dlouho též považovány za sídlo pozdějšího proslaveného germánského náčelníka Marobuda – tento nepodložený údaj ale uvádí mnoho pramenů např. i v případě již popsané Závisti. „Podle mnoha badatelů se stradonické oppidum stalo pravděpodobně hlavním obchodním a výrobním centrem Keltů nejen v českých zemích, ale v celé střední Evropě. I přesto, že nedosahovalo takové rozlohy jako…Závist, rozvinula se zde obsáhlá výrobní činnost včetně kovolitectví, kovářství (masová výroba železných spon aj.), emailérství, hrnčířství a ražby mince. Poprvé se u nás mezi stradonickými nálezy objevily také jezdecké ostruhy, klíče od domovních zámků a voskové tabulky na psaní.“

Stradonické oppidum je m. j. významné nálezem, který možná objasňuje způsob pohřbívání Keltů po začátku 2. stol. př. n. l. Bylo zde objeveno asi 200 okrouhlých jam o hloubce pouhých 50-60 cm se zbytky popela a uhlíků, bez jakékoli pohřební výbavy. Jestli se ale skutečně jedná o postrádaný pohřební ritus je nejisté. Hradiště působí i dnes velmi impozantně a rozlehle, vzhledem k tomu, že není, na rozdíl od Závisti, zcela zarostlé. Plocha hradiště je zemědělsky využívána, svahy a místy i temeno jsou částečně pokryty náletovou vegetací. Mohutné obranné valy působí i dnes silným dojmem, zvláště na jižní straně, kudy prochází přístupová cesta a kde byla i hlavní brána.

Oppidum Třísov

Toto oppidum je ze tří uvedených nejmenší, má rozlohu „pouhých“ 26 ha. Nachází se na ostrohu nad soutokem řeky Vltavy a potoka Kremže, za hradem Dívčí kámen, asi 15 km jižně od Českých Budějovic, v těsném sousedství vesnice, jejíž název nese. Vzniklo zde pravděpodobně především kvůli ložiskům grafitu a železných rud. Počátek založení je opět datován do poloviny 2. stol. př. n. l. Zpevnění valů je zde výjimečné, neboť je provedeno velkými deskovitými kameny. Před několika lety zde proběhl archeologický průzkum. Vlastní jádro oppida je opět zemědělsky využíváno, valy a předsunutá opevnění jsou zarostlá lesem.

Keltové v nás

Keltové položili v mnohém základy následujících kultur, včetně té naší. Je sice otázkou, jak je to s podílem keltské krve v našich žilách, kterého se, hlavně v poslední době mnozí idealisté dovolávají, nicméně je faktem, že Keltové zanechali své stopy nejen na našem území, ale i v nás: „Relativně vysoký výskyt mutace G 551D CTFR genu (druhé nejčastější mutace) v ČR u pacientů s cystickou fibrózou objektivně prokazuje, že česká populace je m. j. i keltského původu…vyskytuje se ve srovnatelně vysoké frekvenci ve Velké Británii, Irsku, francouzské Bretani a severním Rakousku. Ve všech ostatních…evropských zemích je její frekvence zanedbatelná.“

Zdroje:

BAUEROVÁ, Anna: Zlatý věk Keltů v Čechách. Mladá fronta Praha 2004.

FILIP, Jan: Keltská civilizace a její dědictví. Academia Praha 1995.

FRANTÁLOVÁ, Dana: Po stopách Keltů na Berounsku. MH Beroun 2004.

MOTYKOVÁ, Karla – DRDA, Petr – RYBOVÁ, Alena: Závist, keltské hradiště ve středních Čechách. Academia Praha 1978

RYBOVÁ, Alena – DRDA, Petr: Hradiště by Stradonice, rebirth of a celtic oppidum. Institut archeologie ČSAV Praha 1994.

STAUDTE-LAUBER, Annalena: Keltové. Pragma Praha 1996.

TOPINKA, Jiří: Toulky minulostí, Nižbor, Stradonice, Žloukovice. Obec Nižbor, Nižbor 2001.

WALDHAUSER, Jiří: Encyklopedie Keltů v Čechách. Libri Praha 2001.

WALDHAUSER, Jiří: Jak se kopou keltské hroby. Lidové noviny Praha 1999.

http://druidova.mysteria.cz/KELTSKE_TRADICE/KELTOVE_V_PRAZE.htm