Článek
V podstatě se vznikem Slovenského štátu začala vznikat vládní nařízení, vymezující pojem Žid, regulující židovské podniky, umožňující zajištění osob nepřátelských Slovenskému štátu nebo upravující právní postavení Židů. Podobná nařízení ale měla své kořeny již ve druhé, Česko-Slovenské republice, ve které už docházelo k regulaci možnosti Židů vykonávat některá povolání. K tomu došlo i na Slovensku. Následoval zákaz působení Židů v armádě a potom arizace, tedy vyvlastňování (krádež) majetku, počínaje zemědělskou půdou a konče úplně vším.
Primárním účelem vzniku tábora v Seredi byla separace Židů od společnosti a jejich využití při nucených pracích. Dne 9. září 1941 vstoupilo v platnost Nariadenie zo dňa 9. septembra 1941 o právnom postavení Židov, tzv. Židovský kodex, které kodifikovalo právní postavení Židů. Kodex sjednocoval všechna dosavadní protižidovská nařízení, vydaná za tři roky a inspirovaná německými Norimberskými zákony, které Židy postupně zbavovaly občanských a lidských práv. Na rozdíl od protektorátu, kde podobné záležitosti probíhaly v rámci německých nařízení, Slováci si holokaust organizovali sami. Antisemitismus byl do nějaké míry přítomný ve všech evropských zemích, ale Slováci, většinově zmítaní vypjatým nacionalismem, podléhali obecnému přesvědčení, že Žid není Slovák, Žid je vždycky boháč (a odírá chudého Slováka) a Židé zabili Krista (což byl pro rigidně katolický Slovenský štát a populaci poměrně pádný argument).
Kodex obsahoval 270 paragrafů a byl nejobsáhlejší právní normou v historii Slovenského štátu. V rámci Evropy patřil mezi protižidovskými zákony k těm nejpřísnějším. Mimo jiné byli Židé nejnověji povinni vykonávat práci, nařízenou ministerstvem vnitra. To zřídilo a 30. září 1941 otevřelo pracovní a koncentrační tábor v Seredi, další v Novákoch a o rok později třetí ve Vyhniach, kam byli transportováni Židé, schopní manuální práce.
Areál v Seredi byl původně táborem slovenské armády, která jej pro vládní protižidovská opatření musela uvolnit. Komplex sestával z několika manufaktur na výrobu nábytku, dřevěných hraček, betonových výrobků, oděvů atd. V táboře byla i židovská nemocnice s čistě židovským personálem, deportovaným ze židovských nemocnic v Bratislavě a v Nitře.
Dobytčák Slovenských drah, kterými byli Židé přepravováni do Seredi a dál
Na základě Ústavného zákona zo dňa. 15. mája 1942 o vysťahovaní Židov došlo k transportům Židů do německých koncentračních táborů a z tábora v Seredi se stal tábor tranzitní. Za každého Žida, kterého převzaly německé úřady a kterého se tak Slováci zbavili, platila Slovenská republika Německu tzv. osidlovací poplatek 500 RM. To byly poměrně velké peníze, nekvalifikovaný dělník v protektorátu bral v té době plat v přepočtu asi 100 RM měsíčně. Během jara a léta 1942 odjelo do německých táborů na území bývalého Polska pět transportů se 4 463 lidmi. Další dva transporty byly vypraveny z Nováků a z Vyhní. Transporty vyjížděly i z jiných míst, než byly tábory, do 20. října 1942 šlo celkem o 57 transportů s téměř 58 000 lidmi.
Slovenská vláda se navenek tvářila, že Židé odjíždějí do Německa za prací a že se jim tam daří dobře, ale jak se jim daří skutečně, bylo téměř veřejné tajemství. Většině Slováků vyhovovalo, že jim Židé zmizeli z očí, jejich nábytek, kožichy a obchody na korze se jim líbily také, ale vraždění bylo pro většinu lidí přece jen už přes čáru. Na podzim 1942 došlo na základě protestů jak zahraniční diplomacie, tak i slovenského obyvatelstva k zastavení transportů a tábor, hlídaný příslušníky Hlinkovy gardy, fungoval dále jako pracovní. V březnu 1944 převzalo ostrahu tábora slovenské četnictvo, které po vypuknutí SNP vypustilo všechny zbývající zadržené na svobodu. Někteří z nich se přidali k povstání.
Po německé okupaci Slovenska v souvislosti se Slovenským národním povstáním na konci léta 1944 převzali správu obnoveného tábora v září Němci a kromě Židů v něm končili i političtí odpůrci režimu – především zajatí účastníci SNP. Lágr fungoval teď už jako klasický německý koncentrační tábor, se vším, co k tomu patřilo. Táboru velel SS-Hauptsturmführer Alois Brunner, asistent Adolfa Eichmanna. Ten měl za sebou deportace Židů ve Vídni, v řecké Soluni a francouzském Drancy. Brunner zorganizoval 11 transportů, které odvezly vězně do Terezína, Osvětimi, Sachsenhausenu a Ravensbrücku. Poslední z nich odjel 31. března 1945, den před osvobozením Seredi Sověty. S tímto transportem zmizely i dokumenty o provozu tábora.
Táborem prošlo asi 16 000 lidí, většina z nich byla zavražděna v rámci holokaustu. Tomu padlo za oběť celkem asi 70 000 slovenských Židů. Areál po válce využívala československá, a po rozdělení republiky ještě slovenská armáda, ještě později slovenské ministerstvo vnitra. Teprve v roce 2016 byla na místě bývalého tábora v šesti z jeho baráků otevřena expozice Muzea holokaustu v Seredi.
Brunner po válce zmizel, skrýval se a v patách mu byl Mosad. V nepřítomnosti byl ve Francii odsouzen k smrti, zemřel zřejmě roku 2010 v Sýrii.
Jeden z původních baráků lágru v Seredi
Zdroje:
Súpis Židov (1942): https://www.upn.gov.sk/projekty/supis-zidov/
Ústavný zákon zo dňa. 15. mája 1942 o vysťahovaní Židov: https://www.upn.gov.sk/data/pdf/zak-15maj-1942.pdf
Nariadenie zo dňa 9. septembra 1941 o právnom postavení Židov - Židovský kodex: https://www.upn.gov.sk/data/pdf/vlada_198-1941.pdf
