Láska s gestapákem aneb Složité vztahy za okupace

Poválečné soudy a komise trestaly nejen válečné zločiny a kolaboraci, ale třeba i společenské styky s Němci. Pod ně spadla tzv. horizontální kolaborace, tedy styky milostné a sexuální. Pokud k nim došlo s příslušníky německých ozbrojených sil nebo Gestapa, byla situace obviněných samozřejmě ještě horší.

Okouzlena krasavcem

Osmnáctiletá úřednice Olga Fundová, po otci – četníkovi – Slovenka, se počátkem léta 1944 seznámila v okresní mlékárně v Benešově, kde pracovala, s elegantním mladým mužem. Třiatřicetiletý fešák se vzhledem filmové hvězdy, benešovský Casanova, mluvil perfektně česky. Olga zprvu netušila, že je Němec, a nevěděla, co je zač. Oswald Marx pocházel z Jáchymova u Zákup, vyučil se řezníkem a teď pracoval v referátu IV D 1-2 benešovského Gestapa, který měl na starosti ilegální organizace pravého směru, české hnutí odporu a poslech cizího rozhlasu. Brzy se Olga seznámila i s jeho kolegou, Alfredem Rzihou. Plešatějící šestatřicetiletý ženatý seladon, vyučený cukrář, byl Rakušan, vyrostl v Čechách a česky uměl také perfektně. Olga oba brzy seznámila se svou kamarádkou a kolegyní, devatenáctiletou Věrou Krejčovou. Obě děvčata netušila, že jejich noví nápadníci patří u Gestapa k těm nejbrutálnějším úředníkům, jejichž metodami bylo především nesmyslné bití, týrání a rozkrádání majetku zadržených. Děvčata to zřejmě ani tušit nechtěla, brala je prostě jako policisty. Jejich nápadníci je obletovali a s úspěchem je zvali do Marxova bytu na večírky s občerstvením a hudbou z gramofonu. Nikdy nebyla řeč o politice a gestapáci po slečnách nikdy nepožadovali žádné informace: „Naopak Marx se vícekrát vyslovil, že děvčátka nepatří do politiky“.

Problematický snoubenec

Fundová, nyní obletovaná zamilovaným gestapákem, měla ovšem snoubence. Byl jím student medicíny Rudolf Vondráček. Ten koncem roku 1942 utekl z totálního nasazení ve Vídeňském Novém Městě a od té doby se ukrýval v ilegalitě na různých místech, prokazoval se padělanou legitimací a živil se pokoutním černým obchodem, často s cigaretami nebo kradeným zbožím. Fundová svého snoubence v této situaci všemožně podporovala a zásobovala a mimo jiné ho ukrývala i u sestry a svých rodičů, kde ho Krejčová několikrát viděla. Při kontrole ve vlaku ale Vondráčkovi podezřívavý průvodčí zadržel legitimaci a na Vondráčkovu stopu se tak dostalo Gestapo. V této situaci Fundová snoubence raději uklidila ke své tetě do Prahy. Její noví „kamarádi“ ale brzy zjistili, že Vondráček má známost právě s ní. Marx se již delší dobu ucházel o její přízeň a tento případ byl tedy pro něj vítanou příležitostí, aby si její „přízeň trvaleji získal, a Vondráčka z cesty odstranil“.

Sophiina volba

24. října 1944 Marx na Olgu otevřeně udeřil. Řekl jí, že vědí o jejím vztahu s Vondráčkem, o tom, že jej Olga i její rodina na útěku kryje a že už vědí, kde se uprchlík skrývá. V této chvíli Marx poněkud spekuloval, nicméně se trefil přesně. Prohlásil, že teď budou buď muset zavřít a vyšetřovat celou Vondráčkovu i Olžinu rodinu, nebo by se celá věc dala provést ještě jinak. Pokud Olga Vondráčka nějakým chytrým způsobem Gestapu vydá, záležitost se vyřeší elegantně a nebude třeba zatknout nikoho z obou rodin. Vondráček se podle nich nedopustil ničeho závažného a určitě se to vyřeší jen takovými osmi týdny vězení. Fundová se nakonec prořekla, že Rudolf je u její tety v Praze v Belcrediho ulici. Oba gestapáci na Olgu naléhali, aby s nimi spolupracovala, a ona to nakonec v bezvýchodné situaci přislíbila.

Výlet do Prahy

Druhý den jeli všichni čtyři do Prahy. Aby gestapáci nemuseli zatknout její nemocnou tetu, u které se Vondráček skrýval, navrhli, že by zatkli Vondráčka jakoby náhodou na ulici. Fundová jej tedy musela nějakým způsobem vylákat ven. Šla za ním do tetina bytu, ale Vondráček odmítal vyjít za dne ven, protože neměl doklady. Slíbil ovšem Olze, že s ní půjde večer do kina. Olga se prozatím vrátila ke gestapákům s nepořízenou.

Den strávila nesourodá čtveřice v kavárnách, restauracích a v kině. Večer odjela rozrušená Olga s oběma gestapáky Vondráčka vyzvednout napodruhé, Věra zatím čekala v kavárně. Po nějakém čase přišla Fundová s tím, že se oběma gestapákům s Vondráčkem na ulici nějak ztratili a Vondráček spolu se svým kamarádem, který se v bytě také zdržoval, stojí před kavárnou. Tam je ovšem oba gestapáci po chvíli dostihli a zadrželi. Obě dívky se vrátily do Benešova samy a čekaly v Marxově bytě, od něhož dostala předem Fundová klíč. Marx s Rzihou přišli asi ve tři ráno a na vyptávání dívek prohlásili, že Vondráčkova kamaráda pustili a Vondráček je na Gestapu v Pečkově paláci.

Zbytek noci všichni mluvili o tomto případu, a aby měly dívky výmluvu pro rodiče, bylo dohodnuto, že prohlásí, že Gestapo zatklo i je. Nakonec obě zůstaly v Marxově bytě ještě dva dny a dvě noci. Důvod byl prostý. Druhé noci po návratu z Prahy došlo mezi Fundovou a Marxem a mezi Krejčovou a Rzihou k intimnímu styku. Po návratu domů dívky všem namluvily, že byly tři dny zavřeny v Pečkově paláci. Gestapáci splnili slib a nikoho dalšího z příbuzenstva Fundové v souvislosti s Vondráčkovým případem nezatkli. Vondráček byl následně dopraven do věznice okresního soudu v Benešově, kde ho podle slov Krejčové obě podporovaly potravinami a cigaretami a posílaly si s ním motáky. Intimní styky s gestapáky dívky udržovaly dál a Krejčová se do protokolu naivně vyjádřila, že to „…s Říhou nikdy nemyslela vážně a nikdy bych si ho nevzala za muže, ač jsem s ním intimní styky měla“.

V souvislosti s Vondráčkem bylo posléze zatčeno větší množství lidí, se kterými se uprchlík podílel na hospodářské kriminalitě (šmelina a černý trh). V tom byla ale Fundová nevinně. Rziha se jí prý jednou zmínil, že Gestapo má v hotelu „Nigrin“ někoho, kdo jim podává zprávy o tom, co se tam děje. Jméno té osoby Rziha Fundové ale údajně neprozradil.

Studentova smrt

Po zadržení byl Vondráček nejprve vězněn v Benešově, kde ho příslušníci Gestapa vyslýchali a týrali, a poté byl, vzhledem k tomu, že připravoval útěk, dopraven do policejní věznice v Malé pevnosti v Terezíně. Jako jednomu z mála vězňů se mu ale, spolu s vězni Šimkem a Erwinem Schmidtem, podařilo koncem února 1945 z MPT utéct. Šimek utekl z Malé pevnosti již podruhé. Schmidt, policejní provokatér, nasazený na Vondráčkovu celu už v Benešově, byl tím, kdo tam Vondráčka udal pro přípravu útěku. Proto je oba transportovali do MPT. Schmidt byl ale při útěku z Malé pevnosti postřelen a druhý den popraven. Vondráčka se Šimkem vzápětí chytili v Praze a 3. března je dopravili zpět do Terezína. Spolu s dalšími asi šesti vězni, kteří o jejich útěku věděli, pak museli oba po čtyři dny o hladu a žízni chodit na popravčí dvorek, kde je dozorci nahé bili holemi, železnými pruty a řetězy. Noci trávili v betonové cele, kde je dozorci polévali vodou. 7. března Vondráček na popravčím dvorku zemřel a Šimek umíral. Na rozkaz dozorců jej následně zbylí vězni ubili klacky a kusy cihel.

Marx se na Olžiny výčitky pro nedodržení daného slibu o osmi týdnech vězení vykrucoval. Vondráček se prý zapletl ještě i do jiných věcí než jen do útěku z pracovního nasazení. O tom, že Vondráček je po smrti a že byl ubit, se Fundová dozvěděla teprve po válce.

Jak to bylo se šmelináři?

V létě 1944 obdržela benešovská služebna Gestapa písemnou stížnost z velitelství Waffen-SS ve výcvikovém prostoru Böhmen. Stížnost se týkala vrchního číšníka v hotelu Nigrin, Hofmana. Byl obviňován, že „nedbale obsluhuje hosty německé národnosti, dává přednost Čechům, vůči Němcům se chová netečně, že pouští v hotelu jen český rozhlas a české písně, třebaže většina hostů jsou Němci, příslušníci branné moci a zbraní SS, že odepřel měniti stěžovateli německou bankovku apod., a že si do tohoto stranického chování vrchního číšníka Hofmana stěžuje větší počet příslušníků zbraní SS“. Stížnost obsahovala též zmínku, že Hofman prodává načerno cigarety. Hofman byl předveden na služebnu Gestapa, kde všechna obvinění s výmluvami odmítal. Když mu ale příslušníci Gestapa sdělili, že by jeho stíhání mohlo být staženo, pokud by se zavázal podávat zprávy o dění v hotelu, bez zdráhání souhlasil.

Hlavní vinu na odhalení Vondráčka a ostatních měl vrchní číšník Hofman, který na něj a na další osoby učinil udání nejprve ústně na chodbě hotelu Nigrin a druhý den písemně na služebně Gestapa. Protokol podepsal krycím jménem „Siegfried“.

Vazby, soudy, komise, tresty

18. května 1945 vzal ONV v Benešově Olgu Fundovou do zajišťovací vazby. Zpočátku jí i dalším zadrženým ženám, o nichž se všeobecně vědělo, že měly sexuální styky s gestapáky, dav zfanatizovaných revolucionářů ostříhal vlasy a nutil je bosé zametat benešovské ulice. Ve vazbě se dočkaly mnohých výprasků a ponižování. Olga stanula před Mimořádným lidovým soudem s obviněním podle „velkého retribučního dekretu“: podle obžaloby spolu se svou kamarádkou Krejčovou dne 25. října 1944 po předchozí domluvě se členy benešovského Gestapa Marxem a Rzihou vylákala lstí svého snoubence, studenta medicíny Rudolfa Vondráčka, z bytu své tety v Praze, kde se Vondráček ukrýval, a vydala ho Gestapu. MLS obě 8. června 1946 osvobodil s tím, že jednaly ve stavu nouze. Obě slečny poté čekalo obvinění podle „malého dekretu“ ze společenského styku s Němci.

Dne 1. dubna 1947 Fundovou i Krejčovou komise odsoudila k trestu vězení v trvání 60 dní, pokutě 5000,- Kčs, v případě nedobytnosti ke 30 dnům vězení a k veřejnému pokárání. Část pokuty ve výši 1100,- Kčs byla Krejčové amnestijní vyhláškou z roku 1948 odpuštěna. Fundová (v té době již provdaná Soukupová) se odvolala, ale odvolání skončilo 27. října 1949 zamítnutím. Krejčová se po odsouzení z Benešova odstěhovala, Fundová-Soukupová jako jedna z mála významnějších odsouzených „malé retribuce“ ve městě zůstala. Takoví lidé byli veřejně pokáráni a ostrakizováni a soužití se sousedskou komunitou pro ně – jako pro terč všeobecného opovržení – asi nebylo snadné.

Četnický strážmistr Josef Funda, Olžin otec, čelil obvinění z mimoslužebního styku se členy benešovského Gestapa. Funda soukromě navštěvoval členy Gestapa, kteří figurovali v případu jeho dcery. Je pravděpodobné, že jeho návštěvy se týkaly problémů, do nichž se jeho dcera dostala. Jeho případ TNK zastavila, jelikož styk podle jejího názoru nepřesáhl míru nezbytné nutnosti. Očistnou komisí veřejných zaměstnanců byl nicméně uznán vinným. Z toho vyplývalo zkrácení služebních požitků, případně i propuštění ze zaměstnání.

Oswald Marx, SS-Unterscharführer a kriminální zaměstnanec, měl, podobně jako někteří jeho další kolegové z venkovské služebny Gestapa v Benešově, slabost pro české dívky a svého postavení zneužíval ke kontaktům s nimi. Nijak jim nevyhrožoval, nicméně mladá děvčata byla krásným elegánem s všemocným postavením uchvácena a fascinována. Vězňům, odesílaným do koncentračních táborů a věznic, zejména do Malé pevnosti Terezín, psal údajně do materiálů poznámku „XYZ“ (návrat nežádoucí). Marxe vypátrali členové benešovské vyšetřovací komise v zajateckém táboře v Dobřanech u Plzně a počátkem července 1945 jej dopravili do Benešova. Při vyšetřování jej VK ohodnotila: „vzpurný pohled a chování drzé“. Ve vazbě si Marx posílal s Fundovou, ale i se svými dalšími českými bývalými milenkami, čekajícími na soud nebo trestní řízení, zamilované motáky. Marxe odsoudil MLS v Táboře, odloučený senát v Benešově, k smrti, a 21. února 1947 byl popraven.

Alfred Rziha, kriminální zaměstnanec, od 10. června 1941 zaměstnaný u Gestapa na Kladně, poté v Kolíně a nakonec v Benešově, měl na svědomí nejen pravidelné bití a mučení zadržených, ale zřejmě i ubití bývalého starosty Mnichovic Václava Trmala. Příslušníci venkovské služebny Gestapa 8. května 1945 společně opustili Benešov, cestou se připojili k vojenské koloně SS-Panzergrenadierschule z Prosečnice a dalším jednotkám Waffen-SS a 10. května byli zajati americkou armádou v Klatovech. Další tři týdny strávili v zajateckém táboře v Liticích u Plzně. Zde byli gestapáci rozřazeni do různých skupin, protože předem spálili všechny doklady, usvědčující je z příslušnosti ke Gestapu a vykazovali se buď neškodnými pravými doklady, nebo doklady padělanými.

Po několikerých peripetiích mezi dalšími zajateckými tábory, při nichž se Rziha rozešel s Marxem, dopraveným s tyfovou nákazou do plzeňské nemocnice, se mu nakonec podařilo dostat se do Bavorska, kde byl 22. června 1945 jako civilista propuštěn na svobodu. Rziha se usídlil v Rossenheimu, pracoval jako řidič ve mlýně a posléze jako nákupčí a obchodní zástupce. Mezitím se 8. ledna 1946 obrátila Rzihova manželka Vlasta, rozená Bubáková, na ONV v Benešově se žádostí o potvrzení, že se její nezvěstný manžel v Benešově nezdržuje. Toto potvrzení potřebovala, dle jejích vlastních slov, jako potvrzení k soudu ve věci rozvodu.

22. července 1946 Rzihu na rozkaz amerických vojenských úřadů zatkla německá kriminální policie a odevzdala jej americké okupační správě. Nejprve ho věznili v Rossenheimu a poté v internačním táboře pro civilní osoby v Dachau. Zde byl 5. prosince 1946 zajištěn pátrací skupinou generála Ečera a následně spolu s asi 36 dalšími vězni transportován do Plzně. Dne 31. prosince téhož roku ho předali do soudní vazby v Kolíně. Alfred Rziha byl MLS v Kutné Hoře odsouzen k trestu smrti a popraven 14. dubna 1947.

Vrchní číšník Bohumír Hofman z Benešova, agent Siegfried, který udal Vondráčka a další „šmelináře“, byl vyšetřován podle § 11 „velkého retribučního dekretu“. Hofmana soudil MLS 10.-11. května 1946 a zprostil jej obvinění s odůvodněním, že jednal ve stavu nouze. Řízení bylo vzápětí revidováno a obnoveno a po několika letech MLS v Táboře Hofmana odsoudil ke čtyřem rokům těžkého žaláře.

Kdo je viník a kdo oběť?

Toto líčení odkrývá složité kořeny zdánlivě jednoznačného případu. Celá tato kauza je především ukázkou toho, v jakých podmínkách probíhal v protektorátu život za okupace a z jakých drobností pocházely pozdější velké tragédie. Na jedné straně byl Vondráček – žádný odbojář, ale nezodpovědný člověk a notorický útěkář. Po útěku z totálního nasazení začal žít poměrně amatérským způsobem v ilegalitě. Z důvodu obživy se zapletl do černých obchodů a do šmeliny s kradeným zbožím, což nebyly politické, ale kriminální činy, trestné za každého režimu. Během internace v Terezíně (kterou si způsobil připravovaným útěkem z vězení, a samozřejmě také tím, že měl stále ještě neukončený vztah s dívkou, do níž se zahleděl příslušník Gestapa) jako jeden z mála lidí v historii MPT opět utekl, ale jeho amatérský přístup zůstal pravděpodobně stejný. Po dopadení byl bez nějakého soudu v Terezíně prostě ubit. V 90. letech mu jeho vrstevníci zavěsili na chodbě benešovského gymnázia, kde studoval, pamětní desku. Jeho spoluvězni z Terezína jej ale naopak údajně proklínali, protože podle jejich názoru Vondráček svým zbytečným a nesmyslným útěkem velmi zhoršil jejich situaci v MPT.

Fundová s Krejčovou byly ve své podstatě hloupé a lehkomyslné holky, které nechtěly nikomu ublížit, ale naopak se ze situace, do níž se dostaly jak vlastním, tak cizím přičiněním, snažily dostat s co nejmenšími oběťmi, především na jiných lidech. Výsledkem strachu z jejich „přátel“, příslušníků Gestapa, ale jistě i výsledkem určitého okouzlení všemocnými a suverénními muži bylo i to, že s nimi nakonec začaly spát. Rozporuplnou postavou byl i zamilovaný gestapák Marx, který svoji služební činnost podřizoval osobním zájmům a který se tím, že nezatkl lidi, ukrývající uprchlého Vondráčka, vlastně dopustil spolupachatelství. A nakonec Hofman, původně jistě „dobrý Čech“, který okupanty neměl rád a dával jim to ostentativně najevo. Při prvním mírném tlaku se ale rychle zlomil a začal spolupracovat. Výsledkem této spolupráce byli nakonec uvěznění, týraní a mrtví lidé.

Zdroje:

SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 14, složka Olga Fundová, č. j. TK 400/46.

SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 14, složka Věra Krejčová, č. j. TK 399/46.

SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 14, karton 17, složka Josef Funda, č. j. TK 41/47.

KMOCH, Pavel: Provinění proti národní cti. Academia, Praha 2015.