Článek
Welfare State – pokusy o realizaci sociálního státu ve Velké Británii a USA
Termín welfare state znamená sociální stát, stát blahobytný, mezi jehož typické znaky patří např. stanovení minimální mzdy, přerozdělování státních příjmů sociálně potřebným vrstvám, bezplatné školství a zdravotnictví, důležitá role odborů a existence tripartity – konzultační platformy mezi státem, zaměstnanci a zaměstnavateli. Tento termín byl použit poprvé v roce 1939 a rozšířil se po 2. světové válce, kdy jím byly označovány sociální politiky vyspělých zemí. Welfare state je vymezen jak vůči liberálnímu kapitalismu, tak ale i vůči socialismu a centrálně řízené ekonomice. Welfare state je vázán na demokratický režim a pojí se s relativně vyspělou tržní ekonomikou.
S koncem války a perspektivou ekonomické prosperity započalo v Evropě, ale částečně i ve Spojených státech, období sociální přestavby. Po zkušenostech se sociální nejistotou meziválečného období, především s hospodářskou krizí a s nestabilitou, které ze sociální nejistoty pramenila, byly položeny základy moderních sociálních států, a započala tvorba sociálních institutů a legislativy. Započalo budování hospodářského života a prioritním sociálním zájmem států bylo zabezpečení životního minima obyvatel. Cílem bylo nastolit prostřednictvím sociálního zajištění obyvatelstva trvalý a udržitelný ekonomický růst a rozvoj státu. Prosazovala se politika zaměstnanosti, vznikly dávky pro nezaměstnané, příspěvky na bydlení a došlo k rozvoji školství.
Chápání sociálního státu ale bylo, a je, ve Velké Británii a ve Spojených státech rozdílné. Zatímco Britové chápali sociální stát v celé šíři výše uvedených sociálních opatření, pro Američany se sociální stát omezoval pouze na dávky sociální pomoci. Definice sociálního státu je obtížná a nejednotná. V principu spočívá ve skutečnosti, že stát na sebe vezme zodpovědnost za ekonomickou, sociální a politickou prosperitu svých občanů. Sociální stát je založen na principu universalismu a na občanských právech a vychází z názoru, že je právem občana být v nějaké míře sociálně zajištěn, a povinností státu je toto zajištění poskytnout.
Ve Velké Británii lze počátek welfare state datovat do roku 1942, kdy William Beveridge zavedl povinné sociální pojištění a platby pro potřebné. Přídavky na děti, které jeho systém obsahoval, měly vliv na poválečný britský baby-boom. K rozmachu sociálního státu došlo v Británii ale až v poválečném období. „V červenci 1945 labouristé drtivě zvítězili ve volbách. Během války se občané museli hodně obětovat, a teď si zvolili vládu, od které očekávali ekonomické a sociální změny“.1 V roce 1948 zavedeno národní pojištění, národní pomoc a národní zdravotní pojištění. Britský sociální stát se postupem času velmi rozvinul, a mnohé vlády se ho snažily pro jeho nákladnost nějakým způsobem omezit. Konec mu učinila až v 80. letech Margaret Thatcherová. „Její vlády posunuly diskusi, a někdy i politiku, směrem od universalismu k výběrovosti, a od odpovědnosti státu k odpovědnosti jednotlivce za sebe sama“.2
Podobný, ale podstatně omezenější rozmach zažil sociální stát, respektive poptávka po něm, v téže době i v USA. Jeho myšlenkové základy byly ovšem položeny už Rooseveltovou politikou New Deal v letech 1933-1937. Jeho vývoj byl ale podstatně komplikovanější.
S vypuknutím 2. světové války došlo k jistým omezením sociální politiky a k omezování moci odborů, které pokračovalo i po válce. V roce 1945 místo demokrata Roosevelta obsadil prezidentský stolec demokrat Truman. Republikáni se ovšem dostali v USA k moci v Kongresu i v Senátu. V otázce podpory sociální otázky ve Spojených státech je ale velmi těžké se orientovat. Sociální stát byl podporován republikány spíše verbálně než fakticky, a demokratický prezident místo v sociálních programech utrácel státní peníze v programu vyzbrojování, který byl vynucen studenou válkou. Republikánský senátor Robert Taft, vůdčí oponent politiky New Deal, ale současně hlavní zastánce politiky zahraniční neintervence, se vyjádřil: „Prezident Truman přikládá veškerou důležitost zahraniční politice, a domácí ekonomika musí pracovat k její podpoře. Já chci tuto politiku změnit. Cílem naší vlády je blahobyt amerických občanů. Zahraniční politika je vedle tohoto cíle pouze cílem vedlejším, má sloužit k ochraně našeho lidu před útokem, a k ochraně před hrozbou takového útoku“.3 Pozice odborů se dále zhoršila v atmosféře vybičovaného antikomunismu, kdy byli odboroví předáci, ve své podstaty levicoví, podezříváni ze sympatií ke komunismu.
Vzhledem k výkonnosti ekonomiky a k tomu, že americké území válka nezasáhla, byly Spojené státy vlastně už na počátku studené války společností blahobytu. Tento blahobyt ale nebyl zapříčiněn sociálností státu, nýbrž jeho ekonomickou produktivitou, která se stále zvyšovala. Současně v USA ale postupně začala nabývat na významu atmosféra strachu. Po krátkém optimistickém poválečném období Američané pochopili, že likvidací nacismu sice zmizel jeden nepřítel, ale v jiného se brzy proměnil bývalý spojenec. Kolotoč jaderného zbrojení, který se brzy roztočil, a periodicky se opakující krize a lokální konflikty jen podporovaly trvalý pocit ohrožení. Z tohoto pocitu ohrožení, kdy jako nepřítel byl jasně definován komunismus, především komunismus sovětský, brzy povstala silná vlna antikomunismu, která začala podkopávat samotné základy demokratické společnosti.
Tažení proti čarodejnicím
Omezený rozsah těchto článků mi bohužel neumožňuje, abych se v plné šíři zabýval všemi okolnostmi tak turbulentní a na události bohaté doby, jakou je počátek a nejžhavější období studené války. Snažil jsem se tedy alespoň popsat některé milníky tohoto období a souvislosti, jaké měly pro celosvětové události. Vždy je třeba mít na paměti, že žádná z těchto popisovaných událostí a procesů neprobíhala samostatně, že se odehrávaly často simultánně a měla vliv jedna na druhou.
V roce 1949 Sovětský svaz dohnal americký technologický náskok, když se mu podařilo – jak vlastním výzkumem, tak především špionáží – získat funkční atomovou bombu, a začal mohutně nukleárně zbrojit. Vojenská převaha Spojených států ale i nadále trvala, protože USA byly v atomovém zbrojení o hodný kus dál. Na druhou stranu SSSR vybudoval po válce velmi silnou konvenční armádu, ke které se ještě přidružily rovněž silné konvenční armády jeho satelitů. Mocnou sovětskou zbraní v psychologickém boji bylo mírové hnutí v západních zemích, Sověty mohutně propagačně i zpravodajsky podporované, které dokázalo v západoevropské veřejnosti vyvolat silné reakce jak proti NATO, tak třeba proti SRN, když neustále vyvolávalo duch německého revanšismu. V sovětské vnitrostátní politice se projevovala paranoia stárnoucího Stalina, a mechanismus totalitní moci se utužoval. Docházelo k opětovným zatýkáním a přípravě i realizaci procesů proti nejrůznějším jednotlivcům a skupinám, u kterých měl Stalin pocit, že by mohly ohrožovat jeho osobně, nebo systém, který stvořil. Paradoxně drtivá většina takových lidí i skupin pocházela z vlastních, komunistických řad. Konec nejtvrdšímu období totality v Sovětském svazu učinila až Stalinova smrt v roce 1953.
Na druhé straně i ve Spojených státech panovaly obavy. Padl jejich jaderný monopol a ve východní Evropě vznikl systém vazalských států Sovětského svazu. Konvenční vojenská síla SSSR ve spojení s východním blokem vysoce převyšovala to, co se jí bylo schopno v západní Evropě postavit. V Číně došlo k selhání doktríny zadržování komunismu, když zde zvítězili komunisté. Všeobecný pocit ohrožení a atmosféra strachu z války měly v USA za následek nástup krajních politických sil, reprezentovaných především senátorem McCarthym. „McCarthy byl opravdovým katalyzátorem a podněcovatelem mimořádné paniky, někdy dosahující až rozměru psychózy“.4 McCarthy ale nebyl jediný, ve svých snahách byl zpočátku podporován jak republikány, tak i FBI. „Třebaže McCarthy propůjčil své jméno rudému nebezpečí, jeho aktivity byly pouze jedním aspektem politické mašinérie, která tuto hrozbu udržovala při životě“.5
Nastal všeobecný hon na čarodějnice, kdy bylo sice postiženo množství skutečných členů či sympatizantů komunistické strany v USA, nebo dokonce sovětských špiónů, ale současně byli postiženi i mnozí nedostatečně „američtí“ občané, například liberální intelektuálové. Jednoduše řečeno, i ve Spojených státech začala platit teze „kdo nejde s námi, jde proti nám“, a kdo nebyl antikomunistou, musel být logicky komunistou. Antikomunistická hysterie se začala místy pojit s primitivním rasismem, jako např. v roce 1949 na koncertě Paula Robesona, který si dovolil krátce předtím zpívat v Moskvě. Na koncertě na něj rozzuřený dav pokřikoval hesla, jako: „„Táhni zpátky do Ruska, komunistomilní negře“, „komouši, negři a Židi, dostali jste se sem, ale už se nedostanete odsud“, a „Hitler to nedokončil, ale dokončíme to my!“ “.6 Robeson se sice z koncertu dostal živ, ale dostal se na černou listinu a byl mu odebrán pas.
Čistky ve Spojených státech samozřejmě nedosáhly rozměrů a „kvality“ čistek, charakteristických pro Sovětský svaz, a vůbec pro východní blok. Většina postižených přišla „pouze“ o zaměstnání, nebo byla veřejně denuncována. To ale naprosto neodpovídalo ústavním svobodám a americké politické kultuře. Období honu na čarodějnice skončilo tím, že se McCarthy ve svém rozhorlení opřel i do armády a obvinil z neamerické činnosti generály Marshalla a Eisenhowera. Z posledního jmenovaného se ale záhy stal prezident, a z této pozice McCarthyho rychle zpacifikoval. Koncem roku 1954 Senát vyslovil McCarthymu nedůvěru, senátor ztratil podporu jak republikánů, tak i FBI a jeho vliv radikálně poklesl.
„Pokud lze ve studené válce mluvit o amerických úspěších, je třeba je hledat spíše v samotných počátcích, kdy lidé jako Kennan, Acheson či Lovett na pozadí militantní rétoriky Turmanovy doktríny zajistili obnovu západní Evropy a Japonska, přičemž ekonomické obnově dali přednost před vojenskými výdaji. Naopak černobílé vidění světa USA ve studené válce poškozovalo, neumožňovalo dříve využít sovětsko-čínské rozpory a zatáhlo USA do vietnamské války“.7
Kdo tedy mohl za vznik studené války? Byl to Sovětský svaz a jeho imperiálně-revoluční ambice? Nebo to byly Spojené státy, které nehodlaly SSSR ustupovat ani v zásadních, ale ani v nedůležitých otázkách, a které spory zbytečně hnaly do konfrontační roviny? Jak to ve většině historických otázek bývá, pravda leží asi někde uprostřed. Nejpravdivější definicí, při vší její obecnosti, je tedy asi Luňákova věta, že „studená válka vznikla jako spor sovětské a americké vize budoucího uspořádání Evropy“.8
Literatura:
Lynn Etheridge DAVIS, The Cold War begins. Soviet-American Conflict over Eastern Europe, Princeton: 1974.
Robert F. DORR, Jon LAKE, Warren THOMPSON, Stíhací esa Korejské války, Plzeň: 1996.
Petr DRULÁK, Metafory studené války. Interpretace politického fenoménu, Praha: 2009.
Jan EICHLER, Začátky studené války, Historie a vojenství 3/2007, roč. LVI, s. 4-23.
Benjamin O. FORDHAM, Building the Cold War Konsensus. The Political Economy of U.S. National Security Policy, 1949-51, Ann Arbor: 1998.
John HUGHES-WILSON, A brief history of the cold war. The hidden truth abouth how close we came to nuclear conflict, New York: 2006, 434 s.
Bohuslav LITERA, Studená válka (mezinárodní vztahy 1945-1963), Praha: 1993, 72 s.
Petr LUŇÁK, Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha: 1997, 460 s.
Vladimír NÁLEVKA, Studená válka, Praha: 2003, 234 s.
Robin Alison REMINGTON, The Warsaw Pact. Case Studies in Communist Conflict Resolution, Cambridge, London: 1971, 268 s.
Michael SULLIVAN, The Development of the British Welfare State, Hemel Hampstead: 1996, 284 s.
1 Michael SULLIVAN, The Development of the British Welfare State, Hemel Hampstead: 1996, s. 51
2 Tamtéž, s. 241
3 Benjamin O. FORDHAM, c. d., s. 112
4 John HUGHES-WILSON, c. d., s. 115
5 Benjamin O. FORDHAM, c. d., s. 159
6 John HUGHES-WILSON, c. d., s. 119
7 Petr DRULÁK, c. d., s. 13
8 Petr LUŇÁK, c. d., s. 67
