Článek
Íránské krize
Íránské krize byly vlastně dvě. Írán byl okupován v roce 1941 z poloviny Sovětským svazem a z poloviny Velkou Británií. Důvodem byla snaha zabránit příklonu Íránu na stranu Osy, čímž by byly jednak jeho přírodní zdroje (především ropa) využity Německem, a jednak by byly nedostupné pro spojence, kteří je naléhavě potřebovali. Současně by bylo i přerušeno jižní pozemní spojení mezi SSSR a jeho západními spojenci, přes které byla během 2. světové války do SSSR dodána nezanedbatelná část vojenské pomoci, realizované v rámci programu o půjčce a pronájmu.
Podle dohody měla být vojska obou států z Íránu stažena do půl roku po skončení války. Británie své síly do poloviny března 1946 skutečně stáhla, ale SSSR tak neučinil. Naopak začal podporovat místní komunistické hnutí a vyvolával tlak na íránskou vládu, aby mu poskytla koncese na těžbu ropy v severních provinciích. Současně vyvíjel přípravy k odtržení íránské provincie Ázerbajdžán.
Tyto skutečnosti byly pro Spojené státy nepřijatelné, protože z oblasti, o kterou jevil Sovětský svaz eminentní zájem, dovážely ropu, v jejíž produkci nebyly soběstačné. Možnost, že by jiná mocnost dostala pod kontrolu objekt strategického zájmu USA, byla proto nepřípustná. Spojené státy vyvinuly na Sovětský svaz všestranný tlak. Problém Íránu „byl mj. jedním z prvních, který projednávala Rada bezpečnosti OSN“.1 Sovětský svaz byl na základě tohoto tlaku donucen dodržet dohodu o stažení vojenských jednotek z Íránu, k čemuž došlo v květnu 1946. Z hlediska formování amerického názoru na politiku SSSR (tedy názoru politického vedení Spojených států, a především prezidenta Trumana) byla první Íránská krize dalším signálem o motivech politiky Sovětského svazu. Vývoj krize navíc Trumana přesvědčil, že politika neústupnosti vůči SSSR se vyplácí, a přiměl ho dopřát sluchu těm z jeho okolí, kteří razili vůči Sovětskému svazu politiku nedůvěry a konfrontace. Odrazilo se to i v otázce jaderných zbraní, které se, vzhledem k jejich potenciální nebezpečnosti, snažili někteří kompromisní američtí politikové a úředníci vyřadit z reálné vojensko-politické soutěže: „Truman přijal argumenty těch činitelů, kteří se rozhodně stavěli proti jakémukoliv oslabení amerického jaderného monopolu a jeho případnému podřízení kontrolní agentuře OSN“.2
Další íránská krize začala v březnu 1951, kdy íránský parlament odhlasoval znárodnění přírodních zdrojů. To znamenalo především znárodnění ropného průmyslu a s ním i majetku Anglo-íránské ropné společnosti a jejích holdingů (dosud Íráncům připadalo pouhých 20 % zisku). Velká Británie reagovala obchodním embargem, vysláním armády do Perského zálivu a jeho blokádou. Britští zaměstnanci společnosti byly na oplátku vyhoštěni, byly uzavřeny britské konzuláty v zemi a rafinerie obsadila íránská armáda. Spor byl přenesen před Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, který rozhodl o uznání znárodnění a dělení zisku společnosti mezi Írán a Anglo-íránskou ropnou společnost. Nový ministerský předseda Íránu, Muhammad Mosaddek, který za znárodněním stál, ale rozsudek neuznal. Ztroskotaly i další pokusy o zprostředkování řešení sporu v Radě bezpečnosti OSN, nebo prostřednictvím USA. Írán se snažil prodat ropu SSSR, což popudilo Spojené státy. Nejen, že by ztráta Íránu znamenala kvůli ropě ztráty ekonomické, ale současně Íránské kontakty se Sovětským svazem znamenaly průlom do spojeneckého řetězu jižních států, kam Írán patřil společně s Řeckem a Tureckem.
Premiér Mossaddek se mezitím začal zbavovat vysokých státních úředníků, blízkých vládnoucímu šáhovi. Začal s prováděním socialistických reforem, a také se začal sbližovat s komunistickou stranou TÚDE. V tuto chvíli se Velká Británie a USA rozhodly finančně podporovat státní převrat v zemi. V dubnu 1953 byl pobočce CIA v Teheránu přidělen milion dolarů a byl vypracován plán Operace Ajax, jejímž cílem bylo obnovení šáhovy moci. Šáh měl být přesvědčen, aby se premiéra Mosaddeka zbavil konstituční cestou. Byl podplácen místní tisk, členové parlamentu, a byl činěn nátlak na radikalizaci náboženské opozice.
Mezitím začalo vycházet najevo, že komunistická strana má v zemi mnohem větší podporu, než Mosaddekova vlastní strana, Národní fronta. Premiérovy socialistické reformy očekávané výsledky nepřinesly a embargo způsobilo hospodářskou krizi. V Teheránu proběhla velká demonstrace na podporu TÚDE a Mosaddek kontroval vyhlášením zmanipulovaného plebiscitu, který žádal rozpuštění parlamentu. Pod tlakem USA podepsal šáh dekrety, odvolávající Mosaddeka z postu premiéra a ustavující na tuto funkci Fazlulláha Záhidího. Fakticky měla tato výměna proběhnout prostřednictvím vojenského puče. Ten byl ale prozrazen a Mosaddek jej překazil, načež rozpustil parlament. Komunistická strana ve stejné době spustila akce ke svržení monarchie, ale postavila se i proti Mosaddekově straně. Nastal boj všech proti všem, šáh uprchl ze země, jím designovaný premiér Zahidí se ukryl a USA a Velká Británie se od situace oficiálně distancovaly. Spojené státy nicméně začaly připravovat plány vojenského zásahu pro případ, že by do země v nastalém zmatku vstoupila sovětská armáda.
Brzy se ale ukázalo, že si komunistická strana ukousla příliš velký krajíc. Po zásahu policie, císařské gardy a armády došlo k potlačení puče, Zahidí převzal moc a Mosaddek byl uvězněn. Původně byl odsouzen k trestu smrti, ale nakonec strávil posledních 14 let svého života v domácím vězení. Šáh se vrátil do země a po čase došlo k dohodě o těžbě ropy s Mezinárodním ropným konsorciem. Podle ní získala Anglo-íránská ropná společnost (v následujícím roce přejmenovaná na British Petroleum, BP) 40 % kontrolu akcií.
Vítězství komunismu v Číně
V Číně probíhal vleklý občanský konflikt mezi stranou Kuomintang a čínskými komunisty. Kuomintang byl stranou, která Čínu v roce 1920 sjednotila, ale která pod záminkou transformace země zavedla politiku jedné strany. Komunisté se od Kuomintangu odštěpili v roce 1927. Japonská okupace za druhé světové války tento střet na čas utlumila, protože před oběma soupeřícími stranami vyvstal společný protivník. Obě strany při boji s japonskými okupanty spolupracovaly, ale současně každá z nich stále sledovala své partikulární zájmy. Zájem na dění v Číně měly i Spojené státy, které se zemí do budoucna počítaly jako s lokální velmocí, která by měla garantovat a zajišťovat světový mír v asijské části světa. USA podporovaly spíše Kuomintang generála Čankajška, ale nebránily se myšlence budoucí koaliční vlády.
Rozhodujícím zlomem vývoje v Číně byla porážka Japonska a obsazení Mandžuska sovětskou armádou, které prohloubilo vazby mezi SSSR a čínskými komunisty. Ti ve chvíli, kdy válka skončila, měli pod kontrolou většinu severní Číny a nejlidnatější oblasti. Většina jednotek Kuomintangu se naopak nacházela v okrajových, málo zalidněných částech země. Čankajšek se chystal na ozbrojenou konfrontaci s komunisty, ale USA, třebaže Čankajška, stále oficiálního vládce Číny, materiálně i vojensky stále podporovaly, zprostředkovaly mezi oběma stranami politický dialog, protože si byly vědomy slabosti Kuomintangu a jeho malých šancí na vítězství.
Komunistické požadavky na vládnoucí stranu obsahovaly uznání správních orgánů v komunisty kontrolovaných oblastech, reorganizaci ozbrojených sil na principu parity politických stran, legalizaci fakticky existujících politických stran (především té komunistické), spolupráci na přípravě nové ústavy a souhlas se vznikem koaliční vlády.
V některých bodech se v průběhu jednání mezi stranami podařilo dosáhnout kompromisu, v jiných ovšem řešení na dosah nebylo. Obě strany podepsaly závazek „vyhnout se stůj co stůj ničivé občanské válce“.3 Stále se ovšem, nehledě na probíhající jednání, mezi armádami obou politických soupeřů odehrávaly ozbrojené srážky a jejich počet i intenzita narůstaly. Lokální konflikty přerostly v listopadu roku 1945 v regulérní bojové operace. USA nadále vedly v podstatě dvojí politiku: navenek proklamovaly oficiální koncepci národního usmíření a spolupráce, ale finančně i hospodářsky podporovaly vládní Kuomintang.
V prosinci 1945 proběhla v Moskvě konference ministrů zahraničí SSSR, USA a Velké Británie. Na pořad jednání přišla samozřejmě i situace v Číně, závěrečné komuniké proklamovalo společný zájem velmocí na vytvoření sjednocené a demokratické Číny a potvrdilo jejich závazek o nevměšování. Na základě této konference došlo na přelomu let 1945 a 1946 k obnovení jednání mezi znepřátelenými čínskými stranami. Vznikl tzv. „Výbor tří“, ve kterém jednotlivé strany zastupovali nový americký vyslanec v Číně, bývalý náčelník štábu americké armády a budoucí autor plánu hospodářské obnovy pro zničenou Evropu, generál Marshall, dále Čou En-laj, pravá ruka komunistického vůdce Mao Ce-tunga, a zástupce Kuomintangu, Čang-Čchiu-na.
Zásadním problémem byla neochota komunistů připustit na území, které měli pod kontrolou, vliv nacionalistické vlády. Podařilo se nicméně dojednat dohodu o zastavení vojenských akcí na celém území země. Přes připravované kompromisy ve věci Národního shromáždění nebo reorganizace armády dohodu prakticky obě strany sporu odmítly. Kuomintang využil odchodu sovětské armády z Mandžuska a vystupňoval svůj tlak v této provincii, a rovněž komunisté se pro dohodu s vládní stranou nijak zásadně neangažovali. V červnu 1946 zahájil Čankajšek už třetí občanskou válku ofenzívou proti komunisty kontrolovaným severním provinciím. Zpočátku měla nacionalistická armáda jasnou převahu, „disponovala přibližně třemi miliony relativně dobře vyzbrojených vojáků. V řadách komunistických formací, které již nesly název Lidové osvobozenecké armády, bylo asi milion mužů“.4 Komunistické síly ale měly pozemní kontakt s územím SSSR, který jim předal kořistní japonský válečný materiál. Postoj sovětů k čínským komunistům byl ale jinak na počátku konfliktu spíš skeptický a odtažitý.
Marshallova koncepce politického konsenzu v Číně ztroskotala. Kuomintang dosáhl ještě několika vojenských úspěchů, ale komunisté postupně přebírali iniciativu, a především ustoupili od myšlenky pouhé vojenské podpory svých nároků na koaliční vládu a rozhodli se pro plné násilné převzetí moci. Komunisté začali určovat směřování války, Kuomintangu odebírali území i převahu a zatlačovali jej do obrany. SSSR byl naopak velmi zdrženlivý, „stále se obával americké intervence, radil k opatrnosti a nevylučoval ani případné rozdělení země“. Mao a jeho strana naopak vědomě riskovali konflikt se Spojenými státy a během zatlačování protivníka vyhlásili vytvoření Čínské lidové republiky, která byla vzápětí uznána jak Sovětským svazem, tak i jeho satelity. Kuomintang byl zatlačen na ostrov Tajwan, kde přetrvala až dodnes existence Čínské republiky.
Příčin úspěchu komunistů v Číně bylo několik: jednak to byla agrární politika komunistické strany, která byla v dosud polofeudálním čínském systému pro masy Číňanů velmi přitažlivá a získávala komunistům miliony přívrženců. Jednak měl také svůj vliv postupný faktický rozpad Kuomintangu a jeho neakceschopnost. Komunisté sice od počátku přijímali jistou podporu SSSR, ale ta byla zprvu velmi omezená, protože Čína v té době nepatřila k politickým prioritám Moskvy. „Stalinovým geopolitickým cílem na Dálném východě bylo původně Japonsko, ale již na podzim 1949 realisticky odhadl vlastní možnosti a přesunul těžiště svých mocenských ambicí do Číny“.6
Pro Spojené státy mělo vítězství komunistů v Číně také velký význam. Sebedůvěra Američanů utrpěla šok, mnozí si nedovedli vysvětlit, jak je možné, že jimi podporovaná strana válku prohrála a ztratila celou zemi. Bylo zřejmé, že pouhá ekonomická pomoc nebude k naplnění doktríny zadržování komunismu stačit, zvláště ne v turbulentním prostoru Asie. „Ztráta Číny vedla také ke hledání komunistických zrádců na americkém ministerstvu zahraničních věcí a v diplomatických službách a nástup mccarthismu, který počátkem 50. let výrazně zasáhl Spojené státy“.7 Reakcí prezidenta Trumana na čínský debakl byl příkaz k vývoji vodíkové bomby, o hodně silnější, než byla „klasická“ bomba atomová, a nový program obranné a zahraniční politiky, stejně jako program konvenčního i jaderného přezbrojení USA.
Korejská válka
„Zatímco v Evropě byla hraniční linie studené války pevně vymezena vznikem dvou německých států, v ostatních částech světa byly její kontury pohyblivé a často i velmi nezřetelné“.8 V Asii byly tradiční koloniální říše rozbity japonským úsilím o vybudování „asijské sféry společné prosperity“ a návrat starého systému odmítly jednak místní nacionalistické elity, jednak mu záměrně oponovala i politika americké Rooseveltovy vlády. Výsledkem dekolonizačního procesu byl vznik, nebo přetrvání nových zemí, které byly ale velmi labilní a politicky nezkušené a nevyhraněné. Tento prostor byl živnou půdou pro soupeření Sovětského svazu a Spojených států. Existence jaderného patu, kdy byly jadernými zbraněmi vyzbrojeny jak USA, tak SSSR, a kdy bylo zřejmé, že tyto zbraně nebude možno použít s vyhlídkou na vítězství bez zničení obou protivníků, iniciovala řadu zástupných lokálních konvenčních válek.
Největší a nejvyhrocenější z těchto válek byla válka v Koreji, jejíž konečný účet se vyšplhal na téměř 5 miliónů obětí. Korea byla od roku 1910 japonským protektorátem. Postupimská konference určila odzbrojení japonské armády v Koreji a její odchod po japonské porážce jako úkol pro Spojené státy a Sovětský svaz, přičemž demarkační linii mezi dvěma spojenci měla tvořit 38. rovnoběžka. Po válce byla v obou částech země vyhlášena okupační správa, nehledě na snahu jak místních komunistů, tak i nacionalistů vyhlásit nezávislost. Korejská otázka byla na programu již zmíněné moskevské konference ministrů zahraničních věcí v prosinci 1945. Sovětský svaz a Spojené státy se ale na podobě formování budoucího korejského státu neshodly. SSSR trval na prozatímním udržení okupačních zón, přičemž v té svojí podporoval komunistické hnutí, vedené Kim Ir-senem, USA směřovaly spíše k rychlému sjednocení země a favorizovaly nacionalistickou koalici pod vedením Li Syn-mana. V obou částech země proběhly politické kroky, směřující k ustavení státu, ale navzájem spolu naprosto nekorespondovaly.
Spojené státy postoupily, po nedohodě se Sovětským svazem, korejskou otázku OSN. Ta rozhodla v listopadu 1947 o vytvoření Dočasné komise OSN pro Koreu, která měla dohlížet na přípravu a průběh voleb. Komise ovšem působila pouze na jihu, komunisty spravovaný sever její mandát kategoricky odmítl. Volby v květnu 1948 vyústily v ustanovení Korejské republiky v srpnu téhož roku. Sever ale tyto volby zcela bojkotoval, a ani na jihu nebyla účast voličů nijak vysoká. Nový stát deklaroval principy samostatnosti a demokracie, ale ve skutečnosti byl plně závislý na Spojených státech a jejich podpoře. Na severu oproti tomu proběhly v srpnu separátní volby, které měly za následek vyhlášení Korejské lidově demokratické republiky v září téhož roku. Fakticky tak vznikly dva korejské státy s naprosto opačnou politicko-ideologickou orientací.
Spojené státy po debaklu v Číně na Asii poněkud rezignovaly a preferovaly spíše svoje závazky v Evropě. Tento politický kurz byl ale odmítán skupinou tzv. pacifických generálů, v čele s generálem McArthurem. Tito lidé měli vliv na revizi kurzu americké hraniční politiky v roce 1950. Naopak Stalinova pozornost se po fiasku berlínské blokády, vzniku dvou německých států a podpisu Severoatlantické smlouvy upřela na Dálný východ. 38. rovnoběžka se stala místem trvalého napětí a konfliktů. Kim Ir-sen vypracoval plány severokorejského útoku na jih, ale Stalin ho nabádal k opatrnosti, protože se obával zásahu Spojených států a globálního konfliktu. Vstřícný postoj Číny k severokorejské invazi Stalina přiměl k podmíněnému souhlasu. Ve hře byla také jeho potřeba zjistit míru amerického nezájmu v asijské oblasti, a současně i snaha nenechat se zastínit nově vznikajícím vlivem komunistické Číny.
„Na jaře 1950 Sovětský svaz znásobil vojenskou pomoc severokorejskému režimu“.9 Do země dorazila sovětská vojenská mise, která převzala odpovědnost za logistické zajištění nadcházejícího útoku. Na počátek války mělo faktický vliv několik věcí: jednak sovětsko-čínská smlouva o přátelství a vzájemné pomoci, a jednak třeba rozhodnutí Spojených států o brzkém zahájení mírových rozhovorů s Japonskem, které Sovětský svaz stále chápal jako potenciálního protivníka. Američané o nadcházejícím útoku získali velké množství zpravodajských informací, ale nepřikládali jim zásadní váhu.
25. června 1950 Severní Korea zaútočila a drtila jihokorejské síly. Ještě týž den Spojené státy spustily nejen vojenskou pohotovost, ale i diplomatickou ofenzívu. USA „neměly na Dálném východě žádný obranný pakt, obdobu NATO, který by mohl zasáhnout, a protože samy nebyly napadeny, Kongres by stěží vyhlásil válečný stav“.10 Rada bezpečnosti OSN na popud Spojených států ale odsoudila severokorejskou invazi, vyzvala k zastavení bojů a stažení severokorejských sil a požádala členské státy o pomoc při prosazení těchto požadavků. O dva dny později zmocnil prezident Truman generála McArthura k použití amerických ozbrojených sil k obraně Jižní Koreje. Úkolem amerických jednotek nebyla jen obrana korejského jihu, ale také blokování čínských komunistických sil od nacionalistů na Tchaj-wanu, protože v případě severokorejského úspěchu měla být spuštěna čínská operace na obsazení zbytku čínského území silou. „Nasazení amerických vojenských sil bylo usnadněno vědomím, že brzy bude muset být učiněno rozhodnutí ve věci znovuvyzbrojení armády. Vojenská akce tohoto druhu mohla tento úkol do budoucnosti usnadnit. V té době, samozřejmě, ale nikdo nevěděl, že intervence povede k tak dlouhé, a tak draze zaplacené válce“.11
Severokorejci vzápětí obsadili jihokorejské hlavní město Soul, porazili v první regulérní bitvě americké jednotky a obsadily 90 % jihokorejského území.12 Američané, jednotky dalších států OSN a Jižní Korejci drželi pouze poslední obranný perimetr na poloostrově Pusan. Na tomto území shromáždil ale McArthur značné síly, které v polovině září vyrazily do protiútoku, podpořeného námořní invazí v protivníkově týlu, u Inčonu. Ke konci září byl zpět dobyt Soul a počátkem října překročily americké a jihokorejské jednotky 38. rovnoběžku. Na konci října byl dobyt Pchongjang, severokorejské hlavní město, na některých místech dosáhly spojenecké armády čínských hranic a válka se zdánlivě chýlila ke konci.
V tomto momentě se ale ke konci listopadu do války se sovětským požehnáním vložila Čína, respektive její početné pěší divize, prezentované jako jednotky dobrovolníků, bojující nezávisle na politice Číny. Důvod tohoto opatření byl zřejmý: ani Čína, ani SSSR nechtěly, přes svou snahu zakročit v Koreji, riskovat přímý konflikt se Spojenými státy. Čínská převaha zahnala s půl milionem vojáků spojenecké jednotky opět za 38. rovnoběžku, a počátkem ledna 1951 opět padl Soul. Katastrofě zabránila pouze letecká převaha Američanů a na frontě, která se v podstatě nehýbala, docházelo během prudkých bojů k vysokým ztrátám.
V této chvíli koketoval McArthur s myšlenkou jaderného úderu na čínskou hranici, který měl vyřešit otázku čínské převahy. Generál se stavěl i proti názoru převážné části americké vlády, stejně jako jejích západních spojenců. Otázkou bylo, jak by v takové situaci zareagoval Sovětský svaz a jak daleko by případně bylo rozšíření lokální války v celosvětový konflikt. Výsledkem horečnaté situace bylo odvolání McArthura z funkce vrchního velitele na Dálném východě. Mezitím se podařilo vojskům OSN víceméně stabilizovat frontu, a přes různé další územní ztráty a zisky se bojová linie ustálila víceméně opět na 38. rovnoběžce. Na bojišti nastal pat, a tím se vytvořil prostor pro politické řešení.
Moskva tváří v tvář realitě ustoupila a na půdě OSN vyzvala k okamžitému zastavení palby a jednání o míru. Brzy došlo k mírovým jednáním mezi silami Severní Koreje, čínských „dobrovolníků“ a sil OSN. Jednání ale vázla a protáhla se na několik let, během nichž pokračovala v Koreji poziční válka, stupňovaná několika leteckými ofenzívami Američanů. K ukončení války nakonec přispěly dvě okolnosti: jednak smrt sovětského vůdce Stalina a postupný nástup Chruščova k moci nad sovětským impériem, a potom výměna na americkém prezidentském stolci, kde Trumana vystřídal Dwight Eisenhower. „Eisenhower nikomu nic nedlužil“,13 znal Sověty jako své bývalé válečné spojence a byl s nimi schopen jednat i jako se současnými oponenty. Jako prezident měl jak zkušenosti, tak schopnosti vést svou zemi v kritickém momentu její historie. „Eisenhower byl odhodlán ukončit vleklou válku třeba i s pomocí nukleárních zbraní“.14 Pomocí diplomatických kanálů poslal čínské straně vážné varování, umocněné přesunem několika atomových bomb na Okinawu, do dosahu doletu nad Čínu. Dohoda o příměří byla nakonec podepsána v Pchanmundžonu v červenci 1953 a platí přes menší či větší problémy dodnes. Vymezila demarkační linii opět na 38. rovnoběžce, po obou stranách hranic stanovila demilitarizovanou zónu a ustavila mezinárodní komisi pro dohled nad příměřím.
Válka v Koreji měla vliv na americkou obrannou politiku. Přiměla Spojené státy prudce navýšit vojenský rozpočet, což „umožnilo mimo jiné i vývoj taktických nukleárních zbraní a rozsáhlou výstavbu leteckých základen v zahraničí“.15 Dále válka napomohla ke změně japonských ostrovů na týlovou bázi Spojených států, uspíšila podpis americko-japonské mírové smlouvy a byla impulzem k obnově japonské armády jako obranné síly. Pomohla také posílit obranný mechanismus a akceschopnost OSN a urychlila výstavbu vojensko-politického uskupení ANZUS mezi Spojenými státy, Austrálií a Novým Zélandem. „Napadení Jižní Koreje Kim Ir-senovými komunisty za Stalinovy podpory…podtrhlo agresivní povahu světového komunismu. Obavy z obdobné agrese v Evropě byly sice skutečnosti značně vzdálené, vyvrcholení první fáze studené války, kterým korejská válka nepochybně byla, však přineslo impuls k zahájení mohutného konvenčního zbrojení“.16
Pro státy sovětského bloku naopak znamenala válka v Koreji velkou zátěž. Sovětský svaz začal brzy v podstatě prohranou válku (prohranou proto, že nebylo dosaženo primárního cíle, tedy dobytí Jižní Koreje) pociťovat jako finančně neúnosné břímě. I další země sovětského bloku musely své, druhou světovou válkou stále poškozené hospodářství, přizpůsobit potřebám podpory konfliktu v daleké Asii. „V Koreji působila od poloviny roku 1950 i československá polní nemocnice“.17 Na druhou stranu Čínu tato válka změnila, přes to, že ji nevyhrála, ve vojenskou i politickou velmoc prvořadého významu, což přimělo k zásadnímu zamyšlení nejen okolní státy, ale především Sovětský svaz.
Korejská válka byla, kromě její délky a rozsahu, výjimečná ještě v jednom ohledu. V mnoha lokálních „horkých“ válkách studené války se obě největší soupeřící velmoci poměřovaly pouze prostřednictvím jimi podporovaných a vyzbrojovaných armád, a nanejvýš vlastních vojenských poradců. V korejské válce se ale američtí a sovětští vojáci střetli přímo, i když se tato skutečnost neuváděla v obecnou známost a obě strany jí spíše utajovaly. „Vedle množství vojenských poradců, kteří působili ve vyšších veleních severokorejských jednotek, a instruktorů v tankových a dělostřeleckých formacích sehráli velkou roli především sovětští letci“.18 Zásadním problémem Severní Koreje byla drtivá převaha Američanů, a vůbec jednotek OSN ve vzduchu. V říjnu 1950 pronikly dva americké letouny omylem nad území Sovětského svazu, a ostřelovaly letiště. „Američtí piloti v pozdějších letech tento omyl vykládali jako úmyslný projev rozhodnosti, který zdržel sověty od toho, aby vstoupili do války. Ve skutečnosti je tato událost rozlítila a významně ovlivnila jejich rozhodnutí přesunout do Mandžuska protiletadlový sbor složený ze dvou divizí protiletadlové obrany vyzbrojených letouny MiG-15“.19 Sověti skutečně dodali do Koreje letecký sbor, který měl později pravidelnou sílu tří divizí, s vycvičenými piloty, z nichž mnozí byli veterány 2. světové války, a s moderními, dosud Američanům neznámými letouny MiG-15. Jejich hlavním úkolem bylo chránit Severní Koreu před nálety stíhacích bombardérů. K velitelům sovětských leteckých divizí patřili již z dob 2. světové války slavní piloti, jako Jevgenij Pepeljajev, Nikolaj Sutjagin nebo Ivan Kožedub.
Postupem času se v Koreji vystřídalo 12 sovětských leteckých divizí, a teprve ve druhé polovině války postupně docházelo k přeškolení čínských a severokorejských pilotů na moderní techniku a k předání MiGů sovětskými jednotkami. „Sovětský svaz ve snaze vyhnout se rozšíření konfliktu všemožně svou účast tajil, pokoušel se vyloučit používání ruštiny v rádiovém spojení a oblékal svůj personál většinou do čínského stejnokroje bez hodností a dokumentů. Padlí byli tajně pohřbíváni na starém hřbitově v Port Arturu vedle těch, kteří zemřeli v rusko-japonské válce 1904. A těm, kteří o účasti sovětských pilotů na válce v Koreji věděli, sovětská vláda předstírala, že tito piloti jsou pouzí dobrovolníci“.20 Sovětští piloti se dokonce museli naučit 200 základních čínských slov, která používali při rádiové komunikaci, aby bylo podpořeno utajení. Samozřejmě, že nezanedbatelným motivem bojové účasti sovětských letců ve válce byla především snaha dopřát jim možnost získat skutečnou válečnou zkušenost.21
1 Bohuslav LITERA, c. d., s. 28
2 Tamtéž, s. 28
3 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 50
4 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 52
5 Tamtéž, s. 53
6 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 54
7 Bohuslav LITERA, c. d., s. 38
8 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 48
9 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 61
10 Bohuslav LITERA, c. d., s. 41
11 Benjamin O. FORDHAM, Building the Cold War Konsensus. The Political Economy of U.S. National Security Policy, 1949-51, Ann Arbor: 1998, s. 116
12 Podle: Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 63
13 John HUGHES-WILSON, c. d., s. 102
14 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s.68
15 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 69
16 Petr LUŇÁK, c. d., s. 106
17 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 70
18 Tamtéž, s. 70
19 Robert F. DORR, Jon LAKE, Warren THOMPSON, Stíhací esa Korejské války, Plzeň: 1996, s. 16
20 Tamtéž, s. 98
21 Podle: John HUGHES-WILSON, c. d., s. 100
Literatura:
Lynn Etheridge DAVIS, The Cold War begins. Soviet-American Conflict over Eastern Europe, Princeton: 1974.
Robert F. DORR, Jon LAKE, Warren THOMPSON, Stíhací esa Korejské války, Plzeň: 1996.
Petr DRULÁK, Metafory studené války. Interpretace politického fenoménu, Praha: 2009.
Jan EICHLER, Začátky studené války, Historie a vojenství 3/2007, roč. LVI, s. 4-23.
Benjamin O. FORDHAM, Building the Cold War Konsensus. The Political Economy of U.S. National Security Policy, 1949-51, Ann Arbor: 1998.
John HUGHES-WILSON, A brief history of the cold war. The hidden truth abouth how close we came to nuclear conflict, New York: 2006, 434 s.
Bohuslav LITERA, Studená válka (mezinárodní vztahy 1945-1963), Praha: 1993, 72 s.
Petr LUŇÁK, Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha: 1997, 460 s.
Vladimír NÁLEVKA, Studená válka, Praha: 2003, 234 s.
Robin Alison REMINGTON, The Warsaw Pact. Case Studies in Communist Conflict Resolution, Cambridge, London: 1971, 268 s.
Michael SULLIVAN, The Development of the British Welfare State, Hemel Hampstead: 1996, 284 s.
