Článek
Tento termín samozřejmě nevyplynul jaksi sám od sebe: byl „vynalezen“ sovětským vedením a odkazoval na tzv. první vlasteneckou válku, kterou vedla ruská říše proti Napoleonovi a jeho spojencům v letech 1812-1813. Sovětské vedení správně odhadlo, že občané státu budou mít spíš za svůj boj za obranu jejich vlasti, než boj proti státům, které, alespoň podle jejich tvrzení, přišly do SSSR vymýtit bolševismus, a tedy boj na obranu socialistického zřízení. Druhý psychologický moment spočíval ve vyjádření postoje, že SSSR se vlastně vůbec neúčastní druhé větové války mezi fašistickými a kapitalistickými státy, ale jen se prostřednictvím Velké vlastenecké války brání agresorovi.
Plán útoku byl na příkaz Adolfa Hitlera vypracován již v roce 1940. Oficiálním důvodem Německa pro tento útok bylo ohrožení Evropy potenciálním útokem sovětským. Tuto tezi podporují někteří autoři, např. Suvorov.1 Jiní tuto možnost popírají a odkazují na Stalinem veřejně proklamované teze, že nejdřív se musí Evropa sama vyčerpat v bratrovražedném boji, než bude moci být SSSR „osvobozena“. Další poukazují na zmínky v bibli národního socialismu, Mein Kampf, týkající se nutnosti získat životní prostor na východě, jiní historici jim oponují, že tyto zmínky se rovněž týkaly velmi vzdálených Hitlerových vizí, nikoli aktuálních plánů. Jiní odhadují, že ač sovětské invazní plány existovaly, SSSR by trvalo ještě značnou dobu, než by byl vojensky natolik silný, aby mohl na Evropu zaútočit. Na druhou stranu naprosto nepoměrné počty útočících armád, především německých, a bránící se armády sovětské, jak co se týče vojáků, tak třeba tanků a letadel, vyznívající zcela v neprospěch útočníků, mohou svědčit jak o naprosté německé lehkomyslnosti a neznalosti skutečného stavu věcí, tak i o možnosti, že sovětská invaze byla opravdu na spadnutí a Němcům nezbylo nic jiného, než být prostě rychlejší i u vědomí skutečnosti, že na vítězství jsou neskutečně slabí. Rudá armáda byla už na takových stavech, které funkci státu v mírových podmínkách již zcela znemožňovaly.
Faktem je, že v době, kdy došlo k útoku na SSSR, dominovalo vojensky v Evropě pouze Německo, které bylo sice ve válečném stavu s Británií, ale operace se omezovaly pouze na letectvo. K vojenskému vyčerpání Evropy tedy skutečně došlo. V celé Evropě byla pouze jediná vojenská síla, která by se byla schopna případnému sovětskému útoku postavit, a tou byla německá Wehrmacht. A vždy vychází lépe preventivní úder než obrana. Téměř veškerou sílu, kterou měla, nasadila tedy Wehrmacht naopak do útoku na SSSR.
Podle ustáleného paradigmatu odmítal Stalin věřit zprávám o chystaném německém útoku, protože stále platila smlouva o neútočení mezi SSSR a Německem, a protože si údajně uvědomoval, že SSSR na válku není připraven. SSSR během čistek koncem 30. let přišel o většinu zkušených armádních důstojníků, kteří byli buď popraveni, nebo skončili v Gulagu. Sovětská armáda nebyla údajně zcela přezbrojena a většina techniky byla zastaralá – což je fakt, ale armáda německá na tom nebyla o nic lépe. Jiná verze je ta, že Stalina ani nenapadlo, že by se slabá Wehrmacht byla schopna vrhnout proti obrovské sovětské armádě.
Wehrmacht nasadila do první vlny útoku 117 divizí, spolu s posléze nasazenými zálohami pak disponovala celkem 148 divizemi. Rudá armáda měla ovšem ve chvíli útoku 303 divizí.2 Rudá armáda navíc disponovala jednotkami, které neměly na německé straně naprosto obdoby, ať už šlo o tankové sbory (Wehrmacht měla pouze divize), nebo paradesantní brigády. Na straně Rudé armády navíc nejsou započtena vojska NKVD (jejichž počet odpovídal přibližně 15 divizím), kdežto na straně německé se samozřejmě jednotky SS (i když v té době nepříliš početné, pouhé tři divize) započítávají.3
Co se třeba počtů tanků týče, Wehrmacht měla ve výzbroji v době útoku 3266 tanků, včetně neozbrojených velitelských strojů a lehkých kulometných tančíků. Rudá armáda oproti tomu, při nezapočtení 6000 zastaralých tanků a 3258 obrněných automobilů, vyzbrojených i kanóny, disponovala 19 540 tanky.4 Oficiálně Sověty přiznávaná čísla byla ale značně rozdílná: podle nich např. SSSR disponoval v červnu 1941 pouhým 1861 tankem.5 Příčina těchto dezinformací je zřejmá: šlo o to, poukázat na slabost Rudé armády, na její nepřipravenost na válku a ospravedlnit drtivé porážky, které v prvním válečném roce utrpěla.
Pravdou je, že Rudá armáda se v letech 1939-1940 při útoku na slabé Finsko nijak nevyznamenala, a že sice nakonec zvítězila, ale zaplatila krutou cenu obrovskými ztrátami. To ale nebylo způsobeno slabostí sovětské armády, nýbrž faktem, že SSSR zaútočil zcela nesmyslnou taktikou. Silné tankové sbory byly na úzkých, zasněžených přístupových cestách lapeny do pasti finskými ženisty a postupně zdecimovány odstřelovači. Pokud byl v sovětské armádě někde problém, pak především v nejvyšším velení, které tuto katastrofu dopustilo.
První období
Wehrmacht a její spojenci (Maďarsko, Bulharsko, Itálie, Rumunsko a Slovensko) zaútočili na SSSR před svítáním 22. června 1941. Podle klasického sovětského pohledu byl tento útok nečekaný („věrolomný“), rozkaz k bojové pohotovosti byl Rudé armádě vydán až několik hodin před útokem samotným, armáda nebyla připravena organizovat obranné boje a proto SSSR utrpěl hned zpočátku katastrofální ztráty. To je do značné míry pravda, Rudá armáda opravdu nebyla připravena organizovat obranné boje, protože se na ně nikdy nechystala. To, na co se dlouhodobě chystala, byly útočné boje na území „protivníka“, tedy do té doby spojence. I to byl důvod koncentrace obrovských lidských i materiálních zdrojů těsně za hranicí, kde padly za oběť útočící Wehrmacht.
Do začátku července činily ztráty Rudé armády 11 700 tanků (které podle Čujkova a dalších vůbec neměla) a 19 000 děl, ke konci července pak 10 000 letadel.6 Do konce roku 1941 pak sovětské ztráty činily ohromujících 5 799 600 mužů, 23 200 tanků a samohybných děl a 21 200 letadel. Jen tanků ztratil SSSR násobně víc, než kolika jich disponoval celý zbytek světa. Na straně útočníků byla tato čísla podstatně nižší: 1 133 766 mužů, 2859 tanků a samohybných děl a 4400 letadel.7 Dalším zásadním faktorem byly miliony tun válečného materiálu, složeného těsně za hranicí, který padl Němcům do rukou a bez nějž by byla Wehrmacht schopna bojovat maximálně několik týdnů – pohonné hmoty, munice, boty, potraviny, dělostřelecké granáty, letecké bomby a spousta dalšího.
Pohled jiný je ten, že k těmto ztrátám nutně dojít muselo. Armáda opravdu nebyla připravena organizovat obranné boje, protože byla cvičena pouze v bojích útočných. Za hranicí proti rumunským horám ležely v rovině sovětské horské divize, které při napadení samozřejmě nebyly schopné v nezvyklém terénu adekvátního odporu. Polní letiště sovětského letectva ležela těsně za hranicí a byla nacpaná k prasknutí letadly, která padla za oběť prvnímu bombardování. Zátarasy, pohraniční překážky a fortifikace byly v předcházejícím období odstraněny samotnou Rudou armádou. Těsně za hranicí se nacházela koncentrovaná shromaždiště pěších, mechanizovaných a tankových jednotek, která útočící Wehrmacht okamžitě smetla.
Lze věřit tomu, že Stalin byl tímto útokem překvapen a šokován, ať už byl důvod jeho překvapení jakýkoli. Na veřejnosti vystoupil až 3. července, kdy vyzval občany k sebeobětování a obraně ve Velké vlastenecké válce. Vzhledem k drtivému postupu německých vojsk byla přijata tři základní opatření. Prvním byla evakuace obyvatelstva, a především průmyslových závodů do východních oblastí země. Druhým opatřením byl přechod na válečnou výrobu a zavedení přídělového systému na potraviny, palivo, oděvy a většinu dalších komodit, a třetím organizování partyzánského způsobu boje na území, dobytých Němci.
Wehrmacht útočila na třech frontách: na severní směrem na Leningrad, na střední ve směru na Moskvu a na jižní směrem na Ukrajinu a Kavkaz. Rychlý německý postup trval do poloviny července, poté se začal zpomalovat. Před Leningradem se fronta zastavila a město bylo na 900 dní obleženo. Střední skupina se rovněž zdržela, když společně se skupinou jižní obkličovala obrovské sovětské armády u Smolenska a Kyjeva. Hlavní útok, původně směřovaný středem na Moskvu, byl překvalifikován na vedlejší, a jižní křídlo, směřující k ropným polím Kavkazu, dostalo přednost. Útok na Moskvu tak začal až koncem září a byl veden menšími silami, než se původně plánovalo. Jednotky Wehrmachtu, které k Moskvě nakonec dorazily, byly již slabé a zdecimované a město, posílené sibiřskými divizemi (původně připravenými k útoku na japonské Mandžusko), dobýt nedokázaly. Naopak, v období prosince 1941 a ledna 1942 je sovětské protiútoky vrhly o několik set kilometrů zpět.
SSSR se během této zimy pomalu stabilizoval. Život byl podřízen totální válce. Začaly pracovat evakuované továrny, z USA a Velké Británie připlouvaly konvoje se zbraněmi, municí, uhlím, lokomotivami, potravinami, stroji, surovinami a dalším válečným materiálem. Chování nepřátelských armád a teror, který nastolily okupační orgány na dobytých územích, sovětským státem samozřejmě propagačně využité, vedly k urputnému odporu vojáků, ale i civilních obyvatel proti agresorům. Ty tam byly doby, kdy byla Wehrmacht např. na Ukrajině vítána obyvatelstvem jako osvoboditelka od komunistického útlaku. Protižidovská, ale i protislovanská genocida, aplikovaná armádou a dalšími složkami nacistického státu, posloužila státu komunistickému k ospravedlnění termínu „Vlastenecká válka“. Na obsazených územích se rozhořela mohutná partyzánská válka, kterou nebyly neustále posilované okupační jednotky nikdy schopny zcela potlačit. Byly maximálně schopny kontrolovat větší města a dopravní uzly, ale např. na stálé a efektivní střežení zásobovacích tras už sílu neměly. To se samozřejmě negativně odrazilo v zásobovacích a transportních možnostech německé armády jak během ofenzív, tak i během obrany při ofenzívách sovětských.
Zlom
V květnu 1942 dobyli Němci Charkov a v červnu zahájili velkou letní ofenzívu na jižním směru. Po dlouhém obléhání padl na konci července Sevastopol. Dobyli Rostov, Voroněž, téměř dobyli Stalingrad a obsadili velkou část Kavkazu, včetně ropných polí v Majkopu.
Stalingrad sám o sobě je složitou otázkou. Je možné, že se jej Němci snažili dobýt, jak jim podsouvala sovětská propaganda, protože nesl Stalinovo jméno. Stejně tak je ale možné, jak tvrdili Němci sami, že jeho dobytí mělo zabezpečit bok armádám, útočícím na Kavkaz, přetnout zásobovací tepnu po Volze a stát se vlastně opevněným bodem na zamýšlené čáře postupu Astrachaň - Archangelsk. Každopádně Stalingrad nikdy celý dobyt nebyl, třebaže Němci obsadili drtivou většinu jeho rozlohy. Boje trvaly od začátku září 1942. 19. listopadu podnikla sovětská armáda útok na obou křídlech německé 6. armády, držící město, a po porážce rumunských a italských jednotek uzavřela 6. armádu v obklíčení. V souvislosti se sovětským útokem se Wehrmacht začala za stálých bojů stahovat z Kavkazu a snažila se 6. armádu vyprostit. To se nepodařilo a koncem ledna 1943 se zbytky 6. armády ve Stalingradu vzdaly.
Stalingrad bývá označován jako obrat ve válce, ale podle mého názoru ještě faktickým obratem nebyl. Nepochybně ale měl přelomový význam z psychologického hlediska, protože se jednalo o velké sovětské vítězství, o likvidaci celé jedné armády, tedy o to, co se dosud dařilo naopak jen Němcům, a o zatlačení celého jižního křídla německé armády. Hned vzápětí osvobodila sovětská armáda Charkov, Kursk a Rostov na Donu. Pak jí ale došla energie, protože její postup byl dalekosáhlý, příliš se prodloužily zásobovací linie a vyčerpaly se zdroje. V březnu 1943 se dokonce Němcům podařilo dobýt Charkov zpět, a poté se fronta načas ustálila. V bojích u Charkova se v prostoru Sokolova poprvé angažovala i československá jednotka, a velitel její 1. roty, nadporučík Otakar Jaroš, se stal in memoriam prvním cizincem, který obdržel titul Hrdina SSSR.8
Opravdový zlom přinesla až operace Citadela, kterou zahájila německá armáda 5. července 1943. Účelem této ofenzívy bylo zlikvidovat velký výběžek území, které sovětská armáda obsadila na úkor Němců, a jehož centrem bylo město Kursk. Zásadním bodem celé ofenzívy byla špatná úroveň německého zpravodajství, a naopak skvělá úroveň zpravodajství sovětského. SSSR věděl o chystané ofenzívě vše, a naopak Němci toho o urputně chystané obraně výběžku věděli jen velmi málo. V důsledku toho Sověti mohutně opevnili boky výběžku, kde měl německý útok z obou stran udeřit. Němci naopak netušili, že čelo výběžku není z tohoto důvodu bráněno téměř vůbec, a zaútočili přesně tam, kde byla obrana nejpevnější. Přes pevnost obrany se jim ji ale téměř podařilo překonat. Během operace se německé a sovětské tankové jednotky srazily v údajně největším tankovém střetnutí historie, bitvě u Prochorovky. I tady byly ale věci typicky jinak, než tvrdila sovětská propaganda. Největší tanková bitva se odehrála již v roce 1940 při obklíčení Kyjeva. Srážka u Prochorovky byla v podstatě náhodným nárazem dvou tankových útoků. Materiálně ji Sověti prohráli, jejich útočné uskupení bylo v podstatě zlikvidováno. Nicméně Němcům, kteří neutrpěli zdaleka fatální ztráty a ovládli bojiště, se ale v důsledku srážky nepodařilo prorazit dál.
Útočící armády byly už značně vyčerpané a začínalo být jasné, že německá ofenzíva neuspěje. V tu dobu došlo ke spojeneckému vylodění na Sicílii a výsledkem bylo 16. července stažení II. tankového sboru SS z operace a jeho odeslání do Evropy. Operace Citadela tím sice ještě neskončila, ale s oslabenými jednotkami už neměla šanci na úspěch. Odvolána byla 22. července a byla poslední operací, kdy měla německá armáda výraznou strategickou iniciativu. Na druhou stranu pro Rudou armádu byla bitva u Kurska poslední velkou obrannou operací. Po zbytek války již jen útočila a pokud se bránila, pak jen při lokálních a omezených německých protiútocích.
Vzápětí přešla do ofenzívy armáda sovětská, a zaútočila naopak na boky dříve útočících německých uskupení. Vyrovnala frontu v prostoru Orla, Bělgorodu a Charkova, a v září překročila na několika místech Dněpr. V říjnu obsadila Smolensk a postupovala na Vitebsk, Oršu a Mogilev. V listopadu 1943 byl zahájen útok na Kyjev. Vyčerpaná německá armáda měla málo, co by útokům postavila do cesty, a v podstatě neustále – i když za úporných obranných bojů – ustupovala.
Do nitra Evropy
Naopak sovětská armáda teď už nebyla armádou nezkušenou a nevybavenou. Továrny stačily vychrlit více zbraní, tanků a letadel, než jich válka zničila. V jednotkách stoupla pravomoc zkušených důstojníků oproti pravomoci politruků, vojáci měli zkušenosti a dovednosti, získané válkou, a sovětská armáda se naučila bojovat tak, aby vítězila, místo aby útočila za každou cenu bez ohledu na ztráty. To ale neznamená, že se byla schopna strategií a efektivitou Wehrmachtu vyrovnat, a čísla ztrát hovoří jasně. Např. při osvobozování Pobaltí, Běloruska, západní Ukrajiny a Moldavska ztratila 1,4 milionu vojáků, což byly dvaadvacetkrát vyšší ztráty, než utrpěla Wehrmacht tři roky před tím při dobývání těchto oblastí.9 Stejná převaha, jakou měl Sovětský svaz nejen v kvantitě vojáků, ale i tanků, panovala i v kvalitě. Přesto byl poměr nenávratných ztrát tanků 24:1 v neprospěch Sovětů.10 V době socialismu se tato čísla ze sovětské strany prostě zatajovala. Dnes pro ně ruští patrioti hledají nejrůznější vysvětlení, jako např., že SSSR chtěl z nenávisti škodit celý svět, a nebojovalo proti němu pouze Německo, ale částečně vojensky, a především hospodářsky, vlastně celá Evropa.11
14. ledna 1944 začala na severním křídle Leningradsko-novgorodská operace, která prolomila blokádu Leningradu a zatlačila německou armádu do Pobaltí. V květnu byl na jižním křídle osvobozen Sevastopol a 20. června udeřily sovětské armády při operaci Bagration na německou armádní skupinu Střed, kterou zcela rozdrtily. Sověti postoupili o 600 km, pronikli na území Polska a k hranicím Východního Pruska, Československa, Maďarska a Rumunska.12 Pak došlo k zákonitému procesu, kdy se útok po vyčerpání zdrojů a prodloužení zásobovacích linií na středním úseku na čas zastavil, třebaže v danou chvíli nebylo mezi sovětskými armádami a Berlínem v podstatě nic, co by se bylo schopno efektivně bránit.
20. srpna zaútočil SSSR na Moldávii a Rumunsko. Pravda, nejednalo se o dobytí Berlína, ale Rumunsko byla strategicky důležitá země: na jejím území se v Ploješti nacházely jediné zdroje ropy, které Německu zbývaly, pokud nepočítáme výrobu syntetického benzínu z uhlí. Rumunsko padlo během 10 dnů a stalo se spojencem SSSR. A nikoli spojencem titulárním: rumunské armády, dosud se bránící po boku Němců, musely udělat čelem vzad, a po boku – nebo spíš často před – sovětskými jednotkami musely na frontě prokázat, že nové spojenectví myslí vážně. Před sovětskými armádami se pádem Rumunska otevřela cesta do Jugoslávie, Maďarska a Bulharska.
8. září byl obnoven tlak na středním úseku: byla zahájena karpatsko-dukelská operace, která měla podpořit Slovenské národní povstání a proniknout do středu Slovenska. V září sovětská armáda obsadila Bulharsko, a Německu ubyl další spojenec. V říjnu byla obsazena velká část Jugoslávie, částečně Sověty, částečně místní silnou partyzánskou armádou, a koncem měsíce vstoupily sovětské armády do Maďarska. Ve stejnou dobu vstoupily sovětské armády ve Východním Prusku na území říše. V Pobaltí byla odříznuta německá armádní skupina Sever.
V lednu 1945 zahájila Rudá armáda Viselsko-oderskou operaci a za dva týdny postoupila až k Odře. Současně začal i útok na Východní Prusko, které ale padlo až 25. dubna, kdy byl dobyt Königsberg. V únoru pokračovaly sovětské armády v postupu na Slovensku a v Maďarsku, v březnu se probily do Rakouska a v dubnu na Moravu.
Z nástupního prostoru na Odře zaútočila Rudá armáda 16. dubna na Berlín, který dobyla 2. května. 8. května podepsalo Německo v Berlíně kapitulaci, ale teprve 9. května dorazily útočící sovětské jednotky od německých hranic do Prahy, kde halasně deklarovaly fakticky již předchozího dne proběhlé osvobození města. Zbytek území Čech obsazovaly sovětské armády až do 12. května.
Vítězství a co z něho vzešlo
Vítězství ve Velké vlastenecké válce udělalo jednak ze Sovětského svazu velmoc, jednak znamenalo pro jeho občany obrovskou satisfakci. Jejich země, téměř sražená na kolena, dokázala porazit mocnost, která pokořila celou Evropu. Satisfakce to byla i pro Stalina a vedení státu: občané, motivováni vlasteneckými zájmy, ochránili říši komunismu před pádem do nicoty a likvidací, a mnozí z nich tak neučinili zcela s tímto motivem. Zároveň ale uchránili před likvidací sami sebe a své národy. Celkové ztráty SSSR ve velké vlastenecké válce činí kolem 20 miliónů lidí, více než z poloviny civilistů. Na tom má jednak podíl sovětská vojenská doktrína z počátku války, která nepřipouštěla jakýkoli ústup, byť i jen z taktických důvodů, a jednak nacistická ideologie. Německá Wehrmacht, jednotky SS a Einsatzgruppen prováděly na obsazených územích rasovou politiku nacistického státu, spočívající v „eliminaci“ rasově nevyhovujícího obyvatelstva. Obyvatelstvo SSSR před válkou jistě nežilo v idyle, mnohé sociální skupiny byly ohroženy represivní třídní politikou komunistické strany. Za německé okupace a v případě německého vítězství pak byly ale ohroženy všechny sociální skupiny, jen pro svou příslušnost k „podřadným“ rasám. Proto vzala většina obyvatel za své heslo o „Velké vlastenecké válce“, a proto se proti nacistickým okupantům brzy postavila i většina těch, kteří je zprvu vítali jako osvoboditele od komunistického útlaku.
Literatura:
ČUJKOV, Vasilij Ivanovič: Velká vlastenecká válka 1941-1945. Praha: 1984, 388 s.
KOŠELEV, A. D. (ed.): Velká vlastenecká katastrofa. Praha: 2008, 248 s.
MELŤUCHOV, Michail: Osudová chyba, in: KOŠELEV, A. D. (ed.): Velká vlastenecká katastrofa. Praha: 2008, s. 149-182
MUCHNIN, Jurij: Kádry rozhodují o všem! In: KOŠELEV, A. D. (ed.): Velká vlastenecká katastrofa. Praha: 2008, s. 183-246
SOLONIN, Mark: Prostá příčina velké katastrofy, in: KOŠELEV, A. D. (ed.): Velká vlastenecká katastrofa. Praha: 2008, s. 7-48
SUVOROV, Viktor: Den „M“. Praha: 1996, 227 s.
Týž: Všechno bylo jinak. Praha: 1995, 303 s.
1 SUVOROV, Viktor: Všechno bylo jinak. Praha: 1995, 303 s., a Týž: Den „M“. Praha: 1996, 227 s.
2 SOLONIN, Mark: Prostá příčina velké katastrofy, in: KOŠELEV, A. D. (ed.): Velká vlastenecká katastrofa. Praha: 2008, s. 9
3 Tamtéž, s. 10
4 Tamtéž, s. 13-14
5 ČUJKOV, Vasilij Ivanovič: Velká vlastenecká válka 1941-1945. Praha: 1984, s. 14
6 SOLONIN, M.: Prostá příčina velké katastrofy, s. 23
7 MELŤUCHOV, Michail: Osudová chyba, in: KOŠELEV, A. D. (ed.): Velká vlastenecká katastrofa. Praha: 2008, s. 181
8 ČUJKOV, V. I.: Velká vlastenecká válka, s. 186
9 SOLONIN, M.: Prostá příčina velké katastrofy, s. 26-27
10 Tamtéž, s. 28
11 MUCHNIN, Jurij: Kádry rozhodují o všem! In: KOŠELEV, A. D. (ed.): Velká vlastenecká katastrofa. Praha: 2008, s. 183-246
12 ČUJKOV, V. I.: Velká vlastenecká válka, s. 259
