Luděk Marold – tvůrce bitvy u Lipan, jak ji známe

Ludvík Alois Marold se narodil 7. srpna 1865 v Praze v rodině s vojenskou tradicí – jeho děd i praděd z matčiny strany byli vojáci. Vojákem byl i jeho otec Antonín Paduánský Květkovič a jeho předci. O jeho otci se traduje – a tvrdil to i sám Marold – že padl v bitvě u Hradce Králové. To ale není pravda, protože je známo, že na Maroldovu obživu přispíval ještě v jeho věku 22 let. S matkou Aloisií nebyli oddáni, Luděk se narodil jako nemanželský. Otec s matkou ani nežil a k placení zmíněného výživného byl odsouzen teprve soudem. Maroldova matka zemřela na souchotiny, když mu bylo 10 let. V následujících letech se o něho starala a vychovávala ho jeho teta Josefa, matčina sestra.

Marold chodil zpočátku do české školy, ale brzy přestoupil do školy německé, protože se předpokládalo, že bude v duchu rodinné tradice studovat kadetku. Při zkouškách ale neuspěl. Vzhledem ke svému zájmu o kreslení se pokusil o přijetí na Akademii výtvarných umění. Přijímací zkoušku složil a v šestnácti letech sem nastoupil na studia. Akademie v té době procházela krizí a studium zde nebylo ani inspirující, ani příliš přínosné. Možná i to bylo důvodem toho, že po roce byl Marold z akademie pro kázeňské přestupky a nerespektování příkazů a rad učitelů vyloučen; oficiálním důvodem byla „neodstranitelná nepíle a urážlivé chování vůči třídnímu profesoru“.

Pro Marolda bylo ale vyloučení paradoxně přínosem, protože ho donutilo pokusit se o přijetí na akademii v Mnichově. To se mu v roce 1882 skutečně podařilo. Mnichov byl v té době prudce se rozvíjejícím evropským městem s přímými kulturními kontakty s Paříží a Itálií a jeho akademie patřila k významným uměleckým školám. Mnichov byl současně i městem spolků. Jedním z nich byl i český spolek Škréta, jehož členem se stal i Marold. Současně s ním byli členy i Alfons Mucha, Joža Uprka, Antonín Slavíček a další význační malíři.

V Mnichově se začal Marold při studiu živit ilustracemi do novin, časopisů a knih, zprvu pouze německých, posléze i francouzských a českých. U těchto raných Maroldových prací lze vystopovat mimo jiné vliv Rembrandta, ale i Hermanna Schlitgena. Marold ovšem měl ještě daleko ke své pozdější lehkosti, jednalo se spíše o skladbu dobře provedených detailů. Lze říci, že svým stylem možná podvědomě soupeřil s nově se rozvíjející fotografií. Maroldův úspěch na poli ilustrací byl na jedné straně oceňován, zvláště u vědomí, že to byl úspěch Čecha v cizině. Na druhé straně byl současníky pociťován jako rozmělňování talentu. I sám Marold jej podle svých pozdějších slov pociťoval jako břemeno, jako nutnost každodenní nádenické práce s malým uměleckým obsahem. K této nutnosti jej dovedla potřeba okázalého života a přepychu, na který mu prostředky od tety a od otce nestačily. Touto finanční nedostatečností trpěl Marold celý život; k výdajům se brzy přidružily i náklady na léky na revmatickou horečku, kterou se nakazil v Mnichově, a které se nikdy zcela nezbavil. Co se jeho studijních výsledků týče, není o nich doposud v podstatě nic známo, protože archiv mnichovské akademie je zatím neprostudován.

Nejstarší datované Maroldovy kresby pocházejí z roku 1884. Maroldova generace již přestávala cítit povinnost národnostního boje za každou cenu; zaměřovala se spíše na problémy výtvarné. Výtvarnou inspiraci a poučení však hledala výhradně v zahraničí, protože domácí scéna stagnovala. Marold se do Prahy vrátil ve druhé polovině roku 1887, a současně se navrátil i na reorganizovanou pražskou akademii. Vstoupil do ateliéru profesora Pirnera a vzhledem k tomu, že byl již považován za hotového umělce, měl naprostou volnost a na akademii mu byla dokonce přidělena vlastní místnost. Dál kreslil ilustrace a trpěl frustrací, že nemaluje obrazy, jak se od něj očekává. V té době nicméně nějaké obrazy přesto vznikly; jedním z nich je známá Maroldova práce Vaječný trh v Praze. Ta vzbudila okamžitě senzaci, zakoupil jí stát a Marolda proslavila doma i v zahraničí.

Originalita tohoto obrazu, a ostatně originalita celého Maroldova díla, spočívá ve schopnosti zachytit celou scénu jakoby fotograficky, s množstvím zajímavých detailů, ale současně živě a s lehkostí. V roce 1889 vzniká další Maroldova slavná kresba, obraz Osamělí, nazývaný též Na Hradčanské rampě. Na základě těchto prací bylo Maroldovi uděleno Uměleckoprůmyslovou školou stipendium k dalšímu studiu v Paříži u P. V. Gallanda. Uměleckoprůmyslová škola se tak snažila vychovat nadějného umělce jako svého budoucího pedagoga. Studium Marolda ale umělecky příliš nenaplňovalo, brzy o něj ztratil zájem a stipendium mu bylo zastaveno.

Maroldovi je čtyřiadvacet, školu opustil a žije v chudobě, ale zato v Paříži, centru umění. Maluje obrazy a pokračuje i v kreslení ilustrací, které mu přináší obživu, ale i uznání. Jeho jakýmsi patronem se stal Vojtěch Hynais, v té době už uznávaný mistr. Marold už má v té době nezaměnitelný malířský styl. Hlavním vyjadřovacím prostředkem se mu stává měkká, rozmývaná kresba, akvarel a kvaš. Nebyl nikdy v použití technických prostředků dogmatikem, a tak jsou jeho kresby často směsí technik s jedním cílem – zachytit skutečnost co nejvěrněji. To, co činí z jeho kreseb divácký zážitek, je očividná radost, pociťovaná autorem při jejich tvorbě. Soustavná a nekončící práce na ilustracích však Marolda v malbě obrazů brzdila a omezovala.

Marold se začlenil do pařížské české kolonie, kam patřili m. j. Alfons Mucha a Rudolf Vácha. V okruhu české kolonie si našel i dívku, s kterou se v roce 1891 oženil, Zdenku Makovskou. Koncem roku se jim narodil syn Ludvík, jehož kmotrem se stal Václav Brožík. Narození syna bylo pro Marolda nejen radostí, ale i starostí o zajištění existence rodiny. V důsledku toho upadl ještě hlouběji do tenat nájemné práce s malým uměleckým významem, která ho živila. Na druhou stranu mu ale tato hektická práce přinesla řemeslnou suverenitu. Ta nalezla své uplatnění nejen v mnohých ilustracích jak francouzských, tak i českých novin, časopisů a knih a nemnohých obrazech, ale třeba i v plakátech, jichž byl autorem.

Marold ovšem uvažoval o návratu domů, a i domov měl o návrat nadějného a úspěšného umělce zájem. Konečným popudem k přestěhování do Prahy byla zakázka, kterou Marold dostal koncem roku 1897. Jednalo se o práci, která je dnes, paradoxně jako jediná, pro většinu lidí spojená s Maroldovým jménem – o malbu panoramatu Bitva u Lipan pro výstavu architektury a inženýrství. Myšlenka panoramatu nebyla nová, první podobné dílo vzniklo v Londýně v roce 1794. Z pozdějších prací tohoto typu stojí za zmínku panorama Bitva u Sedanu, otevřené v Berlíně v roce 1883, a pražské diorama Bitva se Švédy na Karlově mostě, dnes umístěné v Petřínském zrcadlovém bludišti.

Samotná idea panoramatu Lipan byla diskutabilní. Jednak to byla atrakce, která byla ve světě v té době už na ústupu, jednak byla svěřena malíři, který měl sice s historickou malbou zkušenosti, ale jehož síla tkvěla v zachycení skutečnosti. A konečně, samotné téma národní tragédie (které měl údajně navrhnout sám Marold) nebylo zcela běžné a ve vlastenecky optimistickém duchu doby. Realizace panoramatu je pak jednak ukázkou Maroldova mistrovství, jednak jeho lehkomyslnosti. Smlouva s ním byla uzavřena 21. října 1897. Nějakou dobu trvala stavba budovy pro panorama a vnitřní úpravy, takže samotné práce v pavilonu začaly až 8. února 1898. V tuto chvíli zbývalo Maroldovi do termínu předání 127 dní (nezaškodí připomenout, že práce na berlínském panoramatu Bitva u Sedanu trvaly 8 let).

Hotové panorama včetně terénu bylo odevzdáno včas, 15. června 1898. Základem 11 metrů vysokého a 95 metrů širokého obrazu s plochou 1045 m2se staly skicy, tvořené přímo u Lipan. Marold tuto horečnou práci samozřejmě neodvedl sám; podíleli se na ní Václav Jansa, který namaloval krajinu s Lipany v popředí a hořící vesnicí Hřiby v pozadí, dále Karel Rašek, Theodor Hilšer a Ludvík Vacátko, kteří s Maroldem malovali figurální část, a Karel Štapfer, který kromě figur vytvořil i kašírované popředí včetně atrapy husitského vozu, na které spolupracoval s Maroldem. Jako historický poradce byl Maroldovi k ruce Dr. Hugo Toman. Nehledě na neuvěřitelnou rychlost, s níž dílo vzniklo, má v sobě to, co je pro celé Maroldovo dílo typické, tedy živost reportážního záběru. Marold sám, obdivován veřejností, ale oslaben nemocí i usilovnou prací, ovšem do půl roku po dokončení panoramatu umírá 1. 12. 1898 ve věku 33 let.

Maroldova již tak vysoká popularita rázem ještě vzrostla, během sta dní od jeho smrti byla v Praze uspořádána posmrtná výstava jeho děl. Téměř vše, co na této výstavě bylo na prodej, se rozprodalo. Výtěžek sice zajistil rodině malíře na čas slušný životní standard, negativní stránka toho ovšem byla, že rychlý prodej bez evidence zavál mnohá díla neznámo kam. Osud nepřestal pronásledovat rodinu ani po Maroldově smrti. Jeho manželka po několika neúspěšných pokusech o profesní kariéru spáchala pět let po Maroldově smrti sebevraždu. Jeho syn po letech, strávených po internátech, nakonec skončil v milující náruči staré dobré pratety Josefy, která vychovala už jeho otce. Než stačil dospět, umělecká pozůstalost jeho otce se v podstatě rozplynula ve světě.

Nejznámější Maroldovo dílo, panorama bitvy u Lipan, stojí dodnes prakticky na stejném místě, kde jej Marold vztyčil, i když budova, která jej uchovává, je již třetí v pořadí. Několikrát bylo i samotné plátno poškozeno nebo i z velké části zničeno povodní nebo sesuvem střechy pod náporem vrstvy sněhu. Toto dílo – protože to není jen pouhý obraz – je pro Marolda typické: neříká, co bylo dobře, co špatně, kdo byl zlý a kdo byl hodný. Zobrazuje jen realitu momentu tragické porážky radikálního husitského křídla, vtahuje pozorovatele do situace, kdy se on sám ocitá na pošmourné pláni, kde mezi troskami, zahalenými dýmem, uniká jízda radikálů a celou spoušť přehlížejí poněkud zaražení vítězové. V roce 1991 bylo Maroldovo panorama vyhlášeno Národní kulturní památkou.

Maroldovo umění lze řadit ke stylům spontánním a intuitivním. Jeho secesní malba spojuje naturalismus se silným senzualismem a jeho největší přínos spočívá v odvaze „spolehnout se na zážitek oka a nedávat obrazu žádné další poslání“. Marold maloval realitu, jak ji viděl a cítil, nesnažil se do své tvorby vkládat nějaké pseudoumělecké podtexty a zašifrovaná sdělení. Jak už jsem uvedl, většina jeho děl je bohužel rozptýlena v soukromých sbírkách v tuzemsku i v zahraničí a o existenci mnoha z nich se ani neví.

Zdroje:

BRABCOVÁ, Jana: Luděk Marold. Odeon, Praha 1988

LAHODA, Vojtěch (ed.): Dějiny českého výtvarného umění (III./2), 1780-1890. Academia, Praha 2001

LAHODA, Vojtěch (ed.): Dějiny českého výtvarného umění (IV./1), 1890-1938. Academia, Praha 1998

TOMAN, Prokop: Nový slovník československých výtvarných umělců, díl II. Chagall, Ostrava 1993