Článek
První veliký pocit marnosti jsem měl z pevnosti samotné. Na jednu stranu je to úžasná a monumentální záležitost: barokní pevnost, postavená na zelené louce za pouhých deset let, zcela sofistikovaná, produkt zkušeností válek posledních dvou tisíc let. Každý metr stavby je do detailu promyšlen, vše do sebe dokonale zapadá – přístupové cesty, podminované valy, obousměrné střílny v chodbách, výstřelové kanály baterií, zaměřené do prostorů nástupu nepřítele, dokonalý vodní systém na zaplavení příkopů a předpolí… Je naprosto jasné, co by se stalo, kdyby nepřítel udělal tohle, nebo naopak kdyby udělal tamto.
Při prohlídce pevnosti a poslechu výkladu velice fundovaného průvodce jsem se nemohl ubránit opakovanému nutkání srovnávat pevnost Terezín s pohraničními opevněními z roku 1938. Stejná dokonalost a detailní promyšlení, stejná jistota, že by to bezchybně fungovalo a bylo by to nedostižné a nepřekonatelné. Kdyby… kdyby nebylo skutečnosti, že obě tato opevnění nikdy neprokázala svoji dokonalost při té příležitosti, pro kterou vznikla, tedy ve válce. Opevnění, vzniklá v posledních 250 letech, mají jednu společnou vlastnost: vždy byla stavěna na základě zkušeností z minulých válek a ve většině případů se bohužel stalo, že vývoj válečné strategie, taktiky a techniky urazil po dobu výstavby toho kterého opevnění další kus cesty. Opevnění tedy byla, podle mého názoru, stavěna na minulou válku. Válka, která hrozila nebo probíhala, už ale byla mezitím někde jinde.
Obranné prostředky vždy pokulhávají v závěsu za prostředky útočnými. V dobách dřívějších to tak markantní nebylo, vývoj byl poměrně pomalý a opevnění různého druhu a typu měla svoje opodstatnění. Jejich funkčnost se osvědčila v pomalu měněné formě po dobu několika staletí. V době, kdy byl dostavěn Terezín, už ale válka neznamenala obléhání a dobývání opevněných bodů nepřítele, pokud fyzicky neblokovaly nějaký průchod. Útočící armády byly natolik velké a mobilní, že jejich prioritním zájmem bylo dostižení a rozdrcení jádra vojenských sil nepřítele, nebo alespoň snaha jej dostat do natolik bezvýchodné situace, že by byl donucen k jednání a přijetí podmínek. Chápu, že průvodce, který zná pevnost do posledního kamene, miluje ji a je skutečně přesvědčen o její tehdejší efektivitě, si myslí, že bylo taktickou chybou, že v roce 1866 nebyl proveden výpad proti procházející pruské armádě, a tím tato armáda nebyla zastavena. Z mého hlediska je ale naprosto iluzorní představa, jak dvoutisícová posádka vyráží proti padesátitisícové armádě, a tím ji donutí pevnost oblehnout a vykrvácet. Ne, stalo se přesně to, co se stát muselo, Prusové Terezín obešli a nechali na jeho krytí pouze slabé síly. Posádka pevnosti se tak dobrovolně uzavřela do svého nákladného zajateckého tábora a neměla sebemenší možnost do moderní mobilní války zasáhnout. Z této skutečnosti do všech stran čouhá ona marnost: dokonalá pevnost, vystavěná obrovským nákladem během deseti let čtrnácti tisíci lidmi ze tří miliónů cihel a statisíců kubíků zeminy, obtékaná odkloněnou řekou, zcela zbytečně trčí uprostřed proudů početné útočící armády, která zaplavuje zemi a pevnosti si prostě nevšímá, protože ji k tomu nic nenutí. Osmnácté století hledí z hradeb na století devatenácté a nechápe, kde se stala chyba. Marnost číslo jedna…
Marnost číslo dvě samozřejmě souvisí s funkcí, kterou pevnost měla v době okupace, tedy s ghettem. Na jednu stranu – „lázně Theresienstadt“, proklamované zájemcům o dožití v domově důchodců, vzorový tábor, předváděný Červenému kříži a „dokumentovaný“ v propagačním filmu. Vše funguje v relativním zdání normálnosti, protože člověk přijme časem horší podmínky jako danost a v jejich rámci prostě existuje dál. Rodiny se mohou stýkat, funguje samospráva ghetta, konají se koncerty, sportovní utkání, tajné bohoslužby, lidé malují, píší básně, přes zákazy a naprostou neexistenci soukromí se milují, život prostě běží dál.
Na druhou stranu lidé vlastně neví dne ani hodiny. Odjíždějí transporty na východ, nikdo vlastně neví přesně kam a co je tam čeká, ale všichni tuší, že to asi nic dobrého nebude. Kdo může, snaží se transportu vyhnout, nebo se do něj alespoň dostat spolu se svými blízkými. Paradoxem je, že seznamy do transportů nesestavují věznitelé, ale samospráva ghetta. Tím se vlastně dostává v očích mnohých do pozice kolaborantů, jenže… Co by bylo, kdyby to samospráva nedělala? Transporty by nepochybně neustaly, jen výběr lidí do nich by byl o dost méně ohleduplný, odjížděly by děti bez rodičů a rodiče bez dětí, lidé bez svých blízkých. Není to vlastně jedno? Myslím, že není. Když má člověk nastoupit cestu do neznáma, vlastně cestu, končící – jak my víme a oni tušili – téměř s jistotou po pár dnech peklem, je určitě lepší se při tom někoho držet za ruku a mít nablízku toho, na kom nám záleží. Marnost číslo dvě ve mně tedy vzbuzuje představa města, kde lidé jakoby žijí, ale přitom jsou už vlastně mrtví a většina z nich to přinejmenším podvědomě tuší. Přesto se tváří, že se vlastně zatím nic neděje. Jak říkal na úrovni třetího patra chlapík, který spadl z mrakodrapu: „Ještě je to dobrý…“
Marnost číslo tři se váže k Malé pevnosti, dispoziční věznici pražského Gestapa. Mnoho lidí je tu zavřených a dobře ví proč. Angažovali se v odboji, a tak trochu jistě počítali s tím, že je na jejich životní cestě může potkat podobná zkušenost. Vedle nich jsou tu ale i lidé, kteří se tu ocitli jen proto, že byli něčí příbuzní nebo že byli ve špatnou dobu na špatném místě.
Kromě haftlingů zde žijí i jiní lidé, jejichž existence a konání je marností číslo čtyři. Těmi lidmi jsou dozorci a jejich rodiny. V malém světě Malé pevnosti jsou dozorci všemocnými bohy. Přemýšlím nad otázkou, čím to, že se člověk v podobné funkci často projevuje jako zvíře (to asi není ten správný výraz, zvíře nedělá bez důvodu věci, jaké dovede dělat člověk). Je to dáno tím, že do podobných funkcí nastupují cíleně lidé, kteří mají podobné předpoklady a dispozice, nebo jen tím, že v takových podmínkách, jaké v MPT panovaly, padnou stavidla konvencí a v člověku se projeví horší stránky jeho já? Do jaké míry je ta bestie skrytá v každém z nás a čeká, až bude moci vystrčit zuby?
Svou roli hrají asi obě tyto skutečnosti. Byli tací, kteří se chovali velmi brutálně, a byli i tací (ač nemnozí), kteří se dokázali chovat, dá-li se to tak říci, alespoň do jisté míry „profesionálně“. Dozorkyně jsou ještě trochu jinou kategorií. Jako manželky nebo dcery dozorců neměly v podstatě v otázce zaměstnání příliš na vybranou. Některé se v tom doslova našly, v nenormálních podmínkách policejní věznice se mohly naplno rozvinout jejich pudy a choutky. Jiné se nebyly se situací schopné vyrovnat a odešly.
Ve věznici žily i děti dozorců. Pro ně to byl jediný svět, který znaly, nemohlo jim asi být divné, že jejich otec i strýčkové pracují v pěkné uniformě, a když prochází, kolem žmoulá čepice se skloněnou hlavou těch několik špinavých haftlingů, kteří měli zrovna práci v prostoru, kam děti mohly. Takový byl svět, to bylo normální.
Ale i „božství“ jejich otců a strýčků je věc, která nebyla jednoznačná. V MPT bohy byli, ač bohy nenáviděnými. Pokud se ale setkali třeba s příslušníky bojových jednotek Waffen-SS, tedy vlastně se svými nejbližšími soukmenovci, dočkali se většinou jen pohrdavého přezírání jakožto nevojáci, „bachaři“ a žalářníci, jak dosvědčují některé vzpomínky. Marnost existence a „práce“ těchto lidí jen dokresluje skutečnost, že ti z nich, kteří byli po válce odsouzeni a popraveni, leží zahrabaní jako prašiví psi na navážce za hřbitovní zdí v jedné jámě s trestanci, které tam nechali zahrabat sami. Sic transit gloria mundi…
Marnost číslo pět mě přepadla při pohledu na celu, kde strávil tři roky Gavrillo Princip, atentátník následníka trůnu, Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželky, Žofie Chotkové. Mladý kluk, který udělal nepředloženou věc, zcela v duchu anarchismu 19. století. Těžko říci, zda si při svém věku uvědomoval, jak zásadní věcí je někoho zabít. Zcela určitě si neuvědomoval, k čemu jeho čin povede. Tím nechci říci, že atentát sám způsobil 1. světovou válku, ta by dříve nebo později vypukla tak jako tak, ale stal se pro ni vítanou záminkou. Princip jako dítě konce dlouhého století si určitě nedovedl představit, co bude znamenat moderní, lokálně neomezená válka v Evropě, a skutečnost jistě překonala jeho romantické, národně-osvobozenecké představy. Na co asi myslel během tří let, kdy seděl přikován za ruce v naprosté tmě cely o rozměrech osmi metrů čtverečních a pomalu hnil zaživa? Byl stále přesvědčen, že to, co udělal, udělat měl, a musel? A na co myslel, když mu kvůli tuberkulóze kostí museli amputovat obě ruce a pomalu umíral ve vězeňské nemocnici? Je tohle dostatečný, nebo přílišný trest za mladické rychlé soudy a nekompromisnost? Nevím, možná kdyby se nestalo, co se stalo, umíral by mladý Princip o několik let dříve s ranou od bajonetu v podbřišku v zákopu války, která by stejně vypukla, aniž se o to nějak přičinil. Měl by jiné, lepší pocity, než zažil ve skutečnosti? Bylo by to spravedlivější? Marnost, marnost…
Marnost šestá, krematoria. Průmyslové budovy na výrobu ničeho z něčeho. Kapacita postačující, normy jsou plněny, 150 kusů denně. V krematoriích se pálí nafta, která pak chybí do motorů náklaďáků, zásobujících frontu, nebo do lodí Kriegsmarine. Na jedné straně jsou vnášeni bývalí lidé. Na druhé straně vychází malé šedé papírové krabičky s popelem, popsané jménem a číslem. Byl jsi a už nejsi. Prach jsi a v prach se navrátíš, ale pořádek musí být, všechno pěkně označit a dát do poličky, nikdo nesmí chybět, ať v té formě, nebo v jiné. Čísla musí sedět. A co dál? Co až začnou poličky být nikoli evidencí, ale nepříjemným důkazem? No, je to snadné. Na korbu náklaďáku a vysypat do Ohře nebo do továrního výkopu. Jestli tohle není marnost, tak co to tedy je…?
Marnost sedmá. Malá pevnost po válce, kdo do mě kamenem, já do něho také, oko za oko, dva zuby za jeden. Za války se do ghetta dostali ti, kteří byli zákony označeni za Židy, bez ohledu na to, jestli se jako Židé cítili. Po válce se do MPT dostali ti, které zase jiné – ale v podstatě velmi podobné – zákony označily za Němce. Co se vlastně změnilo? Nic. Stejný přístup, stejné, ne-li horší podmínky, jen si obě strany – teoreticky – vyměnily pozice. Proč teoreticky? Protože ti, kteří byli drženi v poválečných měsících ve zdech Malé pevnosti , většinou nebyli těmi, kteří byli odpovědní za to, co se dělo v minulých letech. Tedy pokud nepřistoupíme na tezi, že odpovědnost se váže na národnost nebo na rodný jazyk. Ale pokud na tuto tezi přistoupíme, můžeme s klidem podepsat Norimberské zákony. To, co se dělo po válce v MPT, nebylo nic jiného než pomsta. Pomohla něčemu? Napravila křivdy nebo potrestala viníky? Ne, jen vytvořila další viníky, další oběti a další křivdy. Marnost, lidé se nedrží starých pravd. Má je pomsta, řekl Bůh.
A ještě na skok na území říše, přes Ohři do Litoměřic. Důl Richard, marnost osmá. Továrna v podzemí, strašná práce ve tmě, vlhku a padajícím kamení, vybudovaná s velkou sveřepostí za pár měsíců. Dokonce už tehdy je mnohým jasná zbytečnost takového konání, jedna z firem stavbu plánovitě tak dlouho zdržuje, že se do konce války (naštěstí pro ni, ale i pro mnohé haftlingy) nestačí ani nastěhovat. Přesto – plán je daný, práce se udělat musí, ať to stojí, co to stojí. Povedlo se. Továrna pracuje, vyrábí motory do tanků, které by mohly způsobit zvrat na bojišti, kdyby… kdyby do nich byl benzín, kdyby nepřítel nemohl proti každému takovému tanku nasadit dvacet svých…
Co zbylo dnes? Díra v kopci, na podlaze po kotníky vody, padající stropy, nikdo neví, co si s ní vlastně počít. Při pohledu dovnitř, do vlhkostí dýchající tmy, se snad lze jen trochu zamyslet. Marnost? Zákonitost? Věčná lidská snaha dohnat a předehnat, být lepší, mít a prosadit svoji pravdu? Osud lidí, z nichž mnozí jsou, a zůstanou, bezejmenní? Nevím.
Marnost nad marnost…
