Vražda amerických letců na Konopišti

19. dubna 1945 bylo celkem 321 bombardérů Boeing B-17G a 206 doprovodných stíhaček North American P-51 Mustang nasazeno k náletu proti železničním cílům v Pirně, Ústí nad Labem a Karlových Varech. Cílem více než stočlenné formace těžkých bombardérů B-17 93. Combat Bombardment Wing 8. letecké armády se měl stát důležitý komunikační uzel, dosud nepoškozené seřaďovací nádraží v Ústí nad Labem. Díky navigační chybě ale formace pokračovala od Plzně k Praze a ve 12.15 byla za Příbramí napadena jak flakem, tak především asi 30 nebo 40 proudovými stíhači Messerschmitt Me-262 Schwalbe z JG-7 „Nowotny“ a L/KG(J) 54 z letiště Ruzyně, které formaci rozehnaly. Pět letadel bylo sestřeleno, další desítky strojů odhodily pumy a unikly. K Ústí se tak nakonec dostalo jen 54 letadel. Z hlediska spojenců byl tedy nálet katastrofou.

Prvním pro nás důležitým zasaženým letounem byl B-17G č. 43-38701 ze stavu 850. bombardovací perutě 490. bombardovací skupiny. Zásah od stíhače do palivových nádrží a zřejmě i do pumovnice dostal stroj v prostoru nad Sedlčany. Z hořícího letounu stihli vyskočit na padácích jen tři členové posádky: bombometčík 2nd Lt. Joseph A. Trojanowski, palubní inženýr Sgt. Lyle A. Dole a specialista pro koordinaci bombardování S/Sgt. Wilbur L. Lesh. Zbylí členové osádky zemřeli při následné explozi letadla.

Byli jimi velitel a zároveň první pilot 2nd Lt. Paul A. Snyder, druhý pilot 2nd Lt. Ross E. Stewart, zadní střelec Sgt. Richard B. Philips, věžový –spodní střelec Sgt. George B. Langley, navigátor F/O William Wilson, radista a zároveň horní střelec Sgt. Wayne W. Stauffer a boční střelec Sgt. William G. Zuendel. Jednotlivé části trosek letadla (zadní část, motory, přední část a křídla) se čtyřmi mrtvými letci, i tři další explozí do vzduchu vymrštěná těla, dopadly ve 12.30 na pole mezi vesnicemi Hradišťko (jedná se o osadu, ne o téměř stejnojmennou obec, kde sídlila ženijní škola SS), Sestrouň a Zberaz.

O pohřbení padlých na hřbitově na Církvičce se zasloužila Julie Schönigerová, vedoucí sedlčanského bloku NSDAP a zástupkyně vládního komisaře v Sedlčanech. Dříve se jmenovala Skřivanová, byla to vdova po sedlčanském rodákovi a poštovním úředníkovi Skřivanovi a uprchlice z pohraničí v roce 1938. Vedoucí sedlčanské pobočky velitelství SS, SS-Sturmbannführer baron Otto von und zu der Tann prý letcům řádný pohřeb dopřát nechtěl, ale Schönigerová se u něj měla o obřad zasadit s tím, že její syn také padl v leteckém boji, když konal svou povinnost, a že ona by byla ráda, kdyby mu někdo tuto poslední službu prokázal.

Druhým zasaženým letounem byl bombardér téhož typu, č. 43-38078, ze stavu 849. bombardovací perutě 490. bombardovací skupiny, jehož velitel se také rozhodl obletět silnou protileteckou obranu Prahy z jihu. I tento stroj byl zasažen palbou proudového Me-262 do křídla, načež začaly hořet oba motory na pravé straně. Stroj nouzově odhodil pumy a ve 12.50 přikázal velitel, 1st Lt. Robert A. Norvell, posádce vyskočit padáky. Sedm letců se na padácích snášelo směrem k Vrchotovým Janovicím. Sám velitel letadla, ačkoli raněný, se spolu s palubním inženýrem Sgt. Nendelem Snyderem pokoušel letoun otočit a zachránit. To se mu ale nakonec nepodařilo, i když střemhlavým letem požár motorů uhasil. Stroj dostal nad Plzní další zásah od protiletadlového dělostřelectva, začal padat a oba poslední členové posádky byli po seskoku padáky zajati příslušníky Luftwaffe. Neřízený, ale nezdolný stroj se poté ovšem sám stočil na sever a letěl ještě dalších 70 kilometrů. Zřítil se až u Račetic mezi Žatcem a Podbořany.

Nad výcvikovým prostorem SS z letounu vyskočil druhý pilot 2nd Lt. Lorenzo Goodwin Smith Jr., bombometčík 2nd Lt. Leo L. Borden, navigátor F/O Gordon P. Lake, S/Sgt. Carl B. Johnson Jr., boční střelec S/Sgt. Robert A. Johnson, radiotelegrafista Sgt. Peter Malires a zadní střelec Sgt. Newton B. Parker.

Část posádek z obou zasažených letounů tedy vyskočila padáky nad výcvikovým prostorem, o jehož existenci letci paradoxně předem nedostali žádné informace. Jednomu z nich, zadnímu střelci druhého letounu Sgt. Newton B. Parkerovi, se podařilo po dopadu na hranici výcvikového prostoru přes zranění utéct a ukrývat se u českých obyvatel až do konce války. Další, Sgt. Peter Malires z téhož letadla, byl zastřelen maďarskými vojáky SS ve chvíli, kdy přistál padákem v lese a vzdával se. Zbylých osm letců, tři z jednoho a pět z dalšího letadla, bylo jeden po druhém zajato a dopraveno na velitelství výcvikového prostoru SS v bývalém hotelu Zámecká pod zámkem Konopiště. Zde byli postupně vyslýcháni.

Apatický velitel výcvikového prostoru, SS-Brigadeführer Alfred Karrasch, v tu dobu již ponořený v depresích, se jejich výslechu sice účastnil, ale zřejmě nepříliš aktivně. Výslech vedl jeho zástupce, SS-Sturmbannführer Otto Hauprich, spolu s Karraschovým pobočníkem, SS-Hauptsturmführerem Herbertem Sanderem. Právě v jeho kanceláři výslech probíhal. Tlumočníkem byl SS-Unterscharführer Decker.

Důstojníci a poddůstojníci velitelství byli v té době většinou již permanentně pod vlivem alkoholu. Výslech, který začal kolem páté odpoledne, probíhal zpočátku korektně. Hauprich nabízel letcům cigarety, ale ti s úsměškem odmítli. Podrážděný Hauprich se zeptal, co bylo cílem jejich mise. Letci bez obalu sdělili, že letěli bombardovat Ústí nad Labem. Nemohli tušit, že právě v tomto městě žije Hauprichova manželka a děti a že první zpráva, kterou Hauprich údajně po bombardování telefonicky obdržel, zněla, že rodina zahynula (což nebyla pravda). Hauprichovo korektní chování se vzápětí změnilo, rozzuřil se a situaci vystupňovala ještě skutečnost, že se jeden z letců rozčilenému Hauprichovi vysmíval.

Kdo konkrétně vydal rozkaz k vraždě, se nikdy nezjistilo, neví se, jestli to udělal Hauprich sám, nebo jestli formální rozkaz vydal Karrasch. Nevíme s úplnou jistotou ani kdo vraždil, ale na několik konkrétních příslušníků SS svědecké výpovědi jasně ukazují. Popravčí četě měl velet velitel strážní roty, SS-Untersturmführer Ernst Albrecht. Dalšími, jejichž účast na vraždách dokladují různé svědecké výpovědi, byli SS-Rottenführer Johann Balcke, SS-Oberscharführer Erich Merwitz, SS-Oberscharführer Kurt Kurek, SS-Oberscharführer Otomar Matausch a SS-Sturmmann Mohr.

Kolem desáté večer bylo osm letců zmíněnými vojáky se služebními psy odvedeno z budovy a o několik desítek metrů dále, na silnici z Konopiště na Václavice u kilometrovníku 2,2, postříleno z pistolí do týla. Jejich těla esesáci oloupili, sebrali jim boty a mrtvoly naložili na valník. Odvezli je na něco přes kilometr vzdálené pole nedaleko tzv. Váňova statku, pohřbili je do hromadného hrobu a ten zamaskovali hromadou hnoje. Když se na letce v dalších dnech vyptával někdo z českých svědků, kteří viděli, jak byli dopraveni na velitelství, nebo dokonce zahlédli, že je důstojníci vyslýchali, Němci jim tvrdili, že je dopravili do Prahy. Jiným Čechům, jako třeba okresnímu cestáři Václavu Brejlovi, ovšem vojáci SS bez obalu sdělili, že všech osm letců nechal generál Karrasch zastřelit, případně že byli letci zastřeleni při pokusu o útěk.

František Najman, vedoucí zámecké elektrárny, nacházející se hned vedle velitelství, kolem desáté hodiny večer osudného dne s manželkou Boženou jasně slyšel střelbu a štěkot psů a viděl záblesky výstřelů. Ráno Najman na silnici viděl kaluže krve a vystřílené nábojnice z pistolí. Okresní cestář Vincenc Mašek dostal vzápětí od příslušníků SS příkaz krev a nábojnice ze silnice odstranit. V dalších dnech svědci zahlédli na velitelství SS pár zablácených vysokých leteckých bot a americkou leteckou kombinézu.

Božena Najmanová, která byla na velitelství zaměstnána jako uklízečka, našla spolu s Marií Platilovou asi za týden po zajetí letců při vymetání kamen v Hauprichově kanceláři sedm amerických kovových identifikačních známek, které po válce odevzdala kompetentním orgánům. Dokonce i vršení hromady kompostu esesáky zahlédl cestou do práce kolem šesté ráno svědek, Jiří Jiroušek, zaměstnanec SS-Hofu. Připadalo mu velmi podivné, že díru, která tam ještě večer nebyla, zahazují hromadou hnoje esesáci, ne jako obvykle nějací čeští dělníci, a že to navíc dělají v noci.

Pátrání po tělech zavražděných amerických letců si po skončení války vzal za své JUDr. Jaroslav Svoboda, poručík justiční služby u posádkového velitelství v Benešově. Hned po válce mu byly odevzdány zmíněné identifikační známky, nalezené při úklidu v kamnech na velitelství. Svoboda okamžitě rozjel vyšetřování a inicioval výslechy výše uvedených i mnoha dalších svědků.

V polovině června zaslal Svoboda výsledky vyšetřování –originály všech výslechových protokolů s jejich anglickými překlady, spolu s nalezenými identifikačními známkami –ministerstvu vnitra. Ministerstvo veškerý materiál předalo americkému velvyslanectví. Svoboda předal v červenci 1945 vyšetřování ONV. Ten pak ještě několikrát kontaktoval Američany a znovu jim předal kopie výslechových protokolů, vypracovaných vyšetřovací komisí. V září přijeli do Benešova dva důstojníci amerického letectva, opět převzali kopie dokumentace a prohlásili, že důkazy jsou dostatečné, vyšetřování přebírají oni a že si Karrasche a Haupricha dohledají sami.

V souvislosti s nálezem a exhumací těl proběhlo počátkem roku 1947 opakované vyslýchání svědků orgány ONV. Mimo jiné byl v Bratislavě zadržen a poté vyslýchán bývalý příslušník strážní roty SS slovenského původu, Ján Schussnix. Ten již dříve dobrovolně odevzdal snubní prsten Lorenzo G. Smitha, který složitým způsobem získal od jednoho z členů popravčí čety, Johanna Balckeho, a ponechal si ho pro poválečné vyšetřování jako důkaz vražd. Vypovídal mimo jiné o tom, kdo z příslušníků SS opustil osudného večera na rozkaz ubikace a byl tedy zřejmě účasten při vraždách. Veškeré materiály postoupil ONV v polovině června opět ministerstvu vnitra, které je předalo Američanům.

Těla, o nichž se na Benešovsku díky svědkům vědělo, že někde budou a pátralo se po nich oficiálně i neoficiálně, se podařilo objevit až 28. prosince 1946. Josef Jirec a Václav Hrbek, kteří sekali led na malém rybníčku, si vzpomněli, jak těsně po válce slyšeli od svědka, který bydlel hned vedle, že koncem války viděl nedaleko tohoto místa esesáky něco kopat a pak místo zakrývat hnojem. Během rozhovoru jim zrak padl na nedalekou kupku hnoje. Zamysleli se, přinesli si nářadí a začali kopat. Když se prokopali kompostem a asi 70 centimetry zmrzlého bahna, narazili na kus celtoviny a pod ním na bosou lidskou nohu. Nálezci informovali ONV a při předběžném ohledání byla v jámě nalezena americká letecká kukla, kožené pouzdro na cigarety, části kombinézy a nejméně čtyři v mokrém bahně zmýdlovatělá těla. Kopání bylo zastaveno a ONV vyrozuměl americké velvyslanectví.

Těla všech osmi zavražděných byla 15. ledna 1947 americkou jednotkou exhumována, v rakvích překrytých vlajkou převezena na benešovské náměstí, kde proběhlo veřejné rozloučení s padlými, a poté byla přemístěna na americký vojenský hřbitov v Neuville en Condros v Belgii. Platila totiž zásada, že padlý americký voják nesmí být pochován na nepřátelské půdě, a i půda Československa byla, vzhledem k německé okupaci, za takovou považována. Teprve v roce 1990 byla u místa vraždy umístěna pamětní deska, v roce 2003 ji pak nahradil pomník, který je u silnice dodnes. Kilometrovník 2,2, u něhož k vraždě došlo, se dnes nachází v průjezdu radnice města Benešov.

A jak to bylo s pachateli vražd, ať již přímými, nebo nepřímými? SS-Brigadeführer Karrasch, doprovázený nezbytným SS-Sturmbannführerem Hauprichem, kapituloval v čele kolony desítek tisíc vojáků i civilistů, opouštějících Benešovsko, v ranních hodinách 9. května 1945 v Kamýku do rukou plukovníka Creightona W. Abramse, velitele průzkumné skupiny Bojového velitelství B 37. tankového praporu americké 4. tankové divize. Nacházel nejprve v zajateckém táboře u Horažďovic, později ve velkém zajateckém lágru pro důležité vězně v bývalém koncentračním táboře v Dachau. V Československu bylo samozřejmě proti oběma zahájeno vyšetřování za jejich činnost na cvičišti. Snahy o generálovo vydání do ČSR se minuly účinkem a Američané později Karrasche ze zajetí v tichosti propustili.

Podle některých informací Karrasche propustili dříve, než byl jeho podíl na zavraždění letců zjištěn, a on beze stopy zmizel. To je silně nepravděpodobné, protože Karraschova odpovědnost – a to přinejmenším odpovědnost velitelská – za vraždu amerických letců byla díky vyšetřování benešovské komise známa již od konce války a americké úřady několikrát obdržely i kopie vyšetřovací dokumentace. Koncem roku 1946 pak došlo k objevu hromadného hrobu zavražděných letců a počátkem roku 1947 k exhumaci ostatků Američany a k odvozu těl na vojenský hřbitov do Belgie. V té době byl Karrasch ještě v americkém zajetí v Dachau.

Faktem je, že Karrasche propustili a za popravu letců nebyl v poválečné době stíhán ani on, ani jeho zástupce Sturmbannführer Hauprich nebo kdokoliv jiný. Karrasch žil po válce pod vlastním jménem v Mnichově-Gautingu, Hildegardstrasse 24. Hauprich byl spolu s Karraschem rovněž zajat Američany. Československými orgány byl spolu se svým nadřízeným podezírán nejen z vražd letců, ale především ze zásadního podílu na vyklizení a zpustošení prostoru cvičiště, zabírání majetku obyvatel a jejich vystěhování, z příkazů k bezohlednému chování vojáků SS i Gestapa k místním a z odpovědnosti za zastřelení několika Čechů na cvičišti i v jeho okolí v průběhu války. Údajně se také velmi angažoval při budování tábora pro tzv. židovské míšence a árijce, žijící ve společné domácnosti s neárijci v Bystřici u Benešova. Prováděl nad ním osobní dohled, zasazoval se o zpřísňování životních podmínek vězňů a veliteli tábora nařizoval vykonávání tělesných trestů, jehož se údajně sám účastnil. Především Hauprich (protože Karrasch byl tou dobou již zcela podlehl depresi a nesnažil se nic řídit) byl viněn z velení brutálnímu zásahu jednotek Kampfverbandu Wallenstein proti povstalé Praze.

I jeho vydání československá strana od Američanů samozřejmě požadovala. A stalo se něco velmi, velmi zvláštního. Hauprich byl Američany 12. prosince 1946 skutečně vydán a odtransportován z Dachau do ČSR. Co se dělo dál je poněkud zamlžené, ale v rámci zákulisních jednání se za Haupricha údajně písemně přimlouval JUDr. Vladimír Vodička, člen KSČ, za okupace podle tzv. Norimberských zákonů židovský míšenec I. stupně, po válce právní zástupce některých obviněných před MLS v Táboře, senátem v Benešově, ale současně i jeden z předsedů benešovské TNK. Jaký byl důvod intervence komunistického právníka židovského původu za majora SS, důvodně podezřelého z nejednoho válečného zločinu, se můžeme jen dohadovat.

Co přesně se stalo se už asi nedozvíme, každopádně záhy vznesla americká strana rozpor, že k vydání Haupricha došlo administrativním omylem, způsobeným chybným přepisem jeho jména (v pátracích dokumentech bylo často zaneseno jméno Haubrich i Haubrichtmísto Hauprich) a nárokovala jeho navrácení, jelikož Haupricha sama americká strana hodlá žalovat za vraždu letců. Československá strana této žádosti údajně v zájmu dobrých vztahů s americkou stranou vyhověla a Hauprich byl hned 14. ledna 1947 navrácen do amerického zajetí. Odtud byl ale vzápětí, v únoru 1947, stejně jako již předtím Karrasch, v tichosti propuštěn. Dalším paradoxem je, že během měsíční vazby v ČSR nebyl ani jednou vyslechnut.

V polovině šedesátých let se StB na popud z nejvyšších míst vracela k případům nedopadených válečných zločinců, opětovně vyslýchala svědky a vypracovávala tzv. pamětní spisy, které předávala vyšetřujícím orgánům NDR a NSR. Znovu otevřen byl i případ generála Karrasche a Sturmbannführera Haupricha, stejně jako konopišťských vražd. Na popud československé strany západoněmecké orgány zahájily vyšetřování až v srpnu roku 1971.U všech obviněných ale nakonec případy zastavily buď pro nedostatek důkazů, nebo pro promlčení. Karrasche se toto stíhání již nedotklo, protože dne 30. srpna 1968 zemřel v Tutzingu (jiné zdroje uvádí jako místo jeho skonu blízké Riederau). Stejně tak již v době obnoveného vyšetřování 6. května 1974 zemřel v Gelsenkirchenu i Ernst Albrecht, bývalý velitel strážní roty, muž, který velel popravčí četě na Konopišti a který zahájil palbu na zajaté letce. Hauprich byl k případu vyslýchán až v listopadu 1976, nejprve jenom jako svědek. Jakýkoli podíl na vraždách popřel s tím, že v danou dobu nebyl na Konopišti, ale u tehdejšího starosty Benešova (respektive v té době vládního komisaře), Josefa Krejzy. Ten byl ovšem již rovněž po smrti.

Nehledě na četná svědectví, že se Hauprich na Konopišti nacházel a vedl výslechy letců, nebo že dokonce on osobně přivezl jednoho nebo dva z letců na motorce, německé státní zastupitelství jeho stíhání v roce 1978 zastavilo pro nedostatek důkazů. Hauprich žil ještě dlouho, zemřel až 22. ledna 2002 ve Wittlichu. Stejně to dopadlo v roce 1979 i v dalších případech. Kurt Kurek tvrdil, že jediný, kdo střílel, byl Albrecht, jeho aktivní podíl nebylo možné prokázat. Čin byl navíc vyhodnocen jako promlčený. Herbertu Sanderovi nebylo vůbec možné prokázat účast na popravě a také v jeho případě státní zastupitelství odůvodnilo zastavení stíhání pro promlčení činu. Erich Merwitz, rodák z Ústí nad Labem, sice přiznal, že na zajatce střílel, ale i jeho stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, jakkoli od roku 1970 platila mezinárodní Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, a také proto, že údajně nebylo možné dokázat, že jím vypálené výstřely byly smrtelné.

Zdroje:

SOA v Praze, fond TNK Benešov

ABS, sign. V-11232 MV.

KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. SS-Stadt Böhmen, Ortsgruppe der NSDAP Beneschau, Wallenstein a ti druzí.Praha 2021.

KMOCH, Pavel: Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ v českých zemích a trestní nalézací komise v Benešově. Praha 2015.