Článek
Toto žulové sousoší, které mělo demonstrovat obrovský význam takzvaného maršála Stalina a nerozborné přátelství lidu SSSR a ČSR, stálo na Letné mezi lety 1955-1962. Vzniklo až po Stalinově smrti, ale stále ještě v době jeho kultu osobnosti. Mělo připomínat samozřejmě i osvobození (respektive téměř z poloviny poválečné obsazení) ČSR a skutečnost, že Československo je sovětskou gubernií.
Jednalo se o největší sousoší v Evropě a od doby jeho likvidace během destalinizace se vlastně pořád tak nějak neví, co si počít se soklem, který po něm zbyl. Dlouho na něm a v něm (protože sokl je podsklepený) nebylo nic. Po sametové revoluci vzniklo v podzemních prostorách pirátské rádio Stalin (nemělo nic společného s žádnou současnou politickou stranou, ani s tou, co se tváří jako piráti, ani s tou, co by ten pomník nejraději postavila znovu). Místo Stalina zaujal metronom, po mramorové dlažbě se proháněli skejťáci.
Svah Letné, tyčící se nad vyústěním Pařížské třídy, přitahoval architekty a urbanisty odjakživa. Podle projektu Julia Zeyera z roku 1893 tudy měla vést silniční serpentina. Ta měla navazovat právě na Pařížskou třídu a na Čechův most, které vznikly jen o málo později po asanaci židovské čtvrti Josefov. Ve hře byl později také mohutný průkop svahu a prodloužení bulváru Pařížské, a také tunel. Ten měl na jeho vyústění na Letné zdobit monumentální pomník zakladatelů české vlastenecké organizace Sokol, Němců Friedricha Tiersche a Heinricha Fügnera. Vznikl i projekt pomníku prezidenta Masaryka.
K ničemu z toho ale nedošlo a po druhé světové válce byl v roce 1953 vybudován tunel podstatně skromnější a bez jakéhokoli sousoší. Zelená stráň se dál tyčila nad údolím Vltavy zdánlivě bez užitku. Na pláni vznikl po válce nový stadion fotbalové Slavie, ale v podstatě hned po dostavění byl zbořen a Slavia se přesunula do vršovického Edenu. Vznikla totiž myšlenka, jak monumentální vrchol stráně využít.
Výstavba patolízalského pomníku začala v prosinci 1949, tedy v době, kdy byl diktátor ještě zdánlivě na vrcholu sil. Sousoší jako takové se začalo budovat v únoru 1952, a to Stalin stále ještě žil. Stavba ale zabrala nějaký čas a pomník byl odhalen pod heslem „Svému osvoboditeli – československý lid“ až 1. května 1955, tedy právě před 70 lety. Dva roky poté, co Josif Džugašvili, kdysi student církevního lycea, bývalý bankovní lupič s přezdívkou Koba, diktátor a vrah milionů lidí, vypustil svou černou duši.
Monumentální pomník byl logickým vyústěním pohledu z Pařížské třídy.
Sochařem byl Otakar Švec, asistoval mu architekt Jiří Štursa a jeho manželka Vlasta. Ti měli na starost sokl sousoší a jeho okolí. Pomník představoval řadu osob, stojících za vedoucím Stalinem. Po jeho levé ruce se nacházely postavy sovětské (dělník, vědec, kolchoznice a nezbytný rudoarmějec), po ruce pravé pak postávali ideově podobní Čechoslováci (samozřejmě opět dělník, rolnice, novátor a vojín). Dvě z postav měly konkrétní podobu, a sice tváře Julia Fučíka (komunistického novináře, popraveného nacisty za účast v komunistickém odboji) a Ivana Mičurina (ruského šlechtitele a ovocnáře).
Pomník tvořily žlutobílé žulové kvádry, stojící na železobetonové konstrukci o výšce 15 metrů. Sousoší bylo 15,5 metrů vysoké, 12 metrů široké a 22 metrů dlouhé. V základech soklu bylo zabudováno 23 základních kamenů – část ze základů Staroměstské radnice, část velkomoravské baziliky z Velehradu, kameny z Řípu, Inovce nebo Ležáků. Náklady na toto giganticky nevkusné dílo dosáhly 140 milionů korun československých (počítáno po měnové „reformě“ v roce 1953). V republice bylo teprve dva roky možné koupit potraviny a další základní komodity bez přídělových lístků. Stavba spolkla 17 000 tun materiálu.
Sousoší se samozřejmě stalo terčem posměšků nevěřící veřejnosti. Běžně se mu říkalo Fronta na maso (které v socialistickém Československu 50. let běžně dostupné nebylo, a když, musely se na něj stát dlouhé fronty), nebo Tlačenice. Samotná Letná, ležící za zády diktátora a jeho kamenných svědků, byla lidem překřtěna na Záprdelí.
Českoslovenští snaživí soudruzi ale splakali nad výdělkem. Již rok po odhalení pomníku přednesl nový sovětský diktátor Chruščov projev o kultu osobnosti Stalina, kde odhalil (alespoň některé) zločiny svého předchůdce. Sousoší přestávalo být in a postupně se stávalo silně out, bylo obrovským důkazem toho, že českoslovenští soudruzi buď problematiku kultu osobnosti nepochopili, nebo jej dokonce podporovali. V dané situaci samozřejmě dospěli tuzemští soudruzi k rozhodnutí důkaz svého pochybení a pomýlené cesty odstranit.
Došlo k tomu postupně během několika týdnů od listopadu 1962. Obrovský pomník musel být po kusech odstřelován, komunističtí šíbři se snažili celou akci utajovat a doufali, že tisíce tun kamení a betonu zmizí jen tak, bez povšimnutí. To se ale samozřejmě nestalo. I když bylo přísně zakázáno dění na Letné fotografovat (a samozřejmě jakkoli komentovat), detonace byly slyšet po celém městě. Odstřelená Stalinova hlava se údajně skutálela do Vltavy a musela být složitě vyzvedávána, tisíce tun betonu a žuly bylo navoženo do slepého ramene řeky u Rohanského ostrova.
140 milionů letí do vzduchu.
Autor pomníku, sochař Otakar Švec, spáchal sebevraždu plynem pravděpodobně v březnu 1955, tedy ještě před odhalením monumentu. Pro spojení jeho dobrovolné smrti s tímto kultovním dílem ale žádné důkazy neexistují. Již o rok dříve spáchala sebevraždu i jeho manželka, a je tedy možné, že Švecovy důvody pro odchod ze života byly zcela jiného rázu.
Zdroje:
CAINER, Rudla: Žulový Stalin: osudy pomníku a jeho autora. Praha 2008.
ŠINDELÁŘ, Jan: První máj - kultu čas. Z historie pražského Stalinova pomníku. Dějiny a současnost 5, 2010.
