Článek
K takovým lidem patřil třeba dirigent Václav Talich, herec Zdeněk Štěpánek nebo filmový producent Miloš Havel. Mnozí jiní, u kterých by se byl i podobný důvod našel (např. účast na manifestaci věrnosti říši v Národním divadle), se ale do problémů překvapivě nedostali. Příklad osudů tří známých osobností dokumentuje, že v retribučním procesu, pokud se týkal známých osob, nešlo o spravedlnost, ale o snahu potrestat předpokládané viníky. Česká veřejnost původně „…ve svém poválečném radikalismu, vedena touhou po pomstě, zapomínala na spravedlnost a na to, že posuzovatelem míry viny může být jen nezávislý soud. Snahu o objektivní hodnocení minulosti hodila za hlavu a preferovala raději líbivá politická hesla. Ukázalo se to na příkladu českých herců, obviněných ze spolupráce s Němci – Adiny Mandlové, Lídy Bárové a Vlasty Buriana“.1
K zadržení Vlasty Buriana došlo hned v květnu 1945. Vyšetřován byl podle „velkého dekretu“. Prověřovalo se účinkování ve skeči „Hvězdy nad Baltimore“, parodujícím Edvarda Beneše a Jana Masaryka, společenský styk s Němci a mezi řádky především skutečnost, že si Burian za války žil vcelku dobře. Jako majitel divadla a úspěšný umělec s dobrými příjmy jezdil ve vlastním automobilu v době, kdy se nedostatkový benzín pouze striktně přiděloval. Jeho štěstím se stalo, že veřejný žalobce Mimořádného lidového soudu, který měl jeho případ na starosti, doktor Kotýnek, nepodlehl všeobecné hysterii (přiživované i z okruhu Burianových kolegů, například ve vazbě podanými výpověďmi Lídy Baarové, nebo již během války v londýnském vysílání vyjádřeným odsudkem Voskovce a Wericha) a řízení zastavil.
Následně si Burian, v té době již propuštěný z vazby, vyslechl obvinění v rámci „malé retribuce“. V březnu roku 1946 byl Burianův případ postoupen Trestní nalézací komisi při Ústředním národním výboru Hlavního města Prahy. Buriana obvinili z přihlášení se k německé národnosti, respektive žádosti o říšskou státní příslušnost, propagace a podpory nacismu, politické a odborné spolupráce s Němci a společenského styku s nimi.
První obvinění, třebaže všeobecnými pomluvami dávno zažité, se brzy ukázalo jako liché. Opět byly vytaženy „Hvězdy nad Baltimore“, opět se probíraly informace o údajných Burianových stycích s Gestapem, založené na skutečnosti, že někdo slyšel, že to někdo tvrdil. I komise musela uznat, že takovéto argumenty nejsou relevantní. Podobně dopadlo i obvinění z odborné spolupráce. Horší to bylo s obviněním ze společenského styku s Němci. TNK ale nakonec uznala, že člověk v Burianově postavení a společenské pozici se takovým stykům mohl těžko zcela vyhnout a podobným způsobem se s Němci stýkala drtivá většina příslušníků kulturní sféry. Navíc v Burianův prospěch svědčila některá pozitivní svědectví o jeho chování za války. Dne 8. července 1946 komise řízení proti Burianovi zastavila s odůvodněním, že jeho styky s Němci probíhaly za účelem prospět českému národu a tento účel mnohokrát vyvážil „veřejné pohoršení“, které mohly vyvolat. Podle vyjádření TNK navíc toto „pohoršení“ mnohdy uměle vyvolávala konkurenční řevnivost.
To ale pro Buriana zdaleka neznamenalo konec. Jak uvádí Mečislav Borák, v srpnu 1946 se na zasedání vlády rozčiloval komunistický ministr Nejedlý, že „herec Vlasta Burian si nyní po „očištění“ jezdí po republice a dělá si blázny ze soudů“ (Nejedlý si navíc zásadně popletl soud s trestní nalézací komisí).2 V StB panoval názor, že případ „nebyl vyřešen tak, jak bylo zapotřebí“, a kromě toho, že Buriana od jeho propuštění permanentně sledovala, dodala tato bezpečnostní složka ÚNV další podněty pro obnovení řízení podle „malého dekretu“. Současně se rozběhla kampaň v tisku, která Buriana, ač formálně nevinného, dehonestovala v tom smyslu, že se „protáhl sítí paragrafů“ a že je tak jako tak jasné, že vinen byl, je, a bude. Burianovi bylo zakázáno vystupování na území Slovenska a ministerstvo informací (ovládané komunistou Kopeckým) zakázalo promítání filmů se „zkompromitovanými herci“.
Po desetiměsíční kampani se podařilo dosáhnout cíle: TNK (již s jiným předsedou, protože ten minulý nevykonal, co se od něj očekávalo) opět zavedla řízení s Vlastou Burianem. Již potřetí byla na Buriana vytažena osvědčená, třebaže podvakrát neprokázaná obvinění: říšská státní příslušnost, „Hvězdy nad Baltimore“, společenský styk, výhody od okupantů a nově –zdravení zdviženou pravicí. Silným argumentem proti němu se stalo svědectví Lídy Baarové (která byla ovšem sama obviněna a svědectví podávala stále ještě ve vazbě, kde strávila celkem 16 měsíců). Nehledě na obhajobu a na to, že mnohá obvinění stála na pouhých tvrzeních, TNK Buriana nakonec uznala vinným. Dne 7. května 19473 jej odsoudila za podporu nacismu („Hvězdy nad Baltimore“, zdravení „německým pozdravem“) a společenský styk s Němci ke trestu vězení v délce tří měsíců, pokutě ve výši 500 tisíc Kčs a veřejnému pokárání. Délka trestu vězení byla jasně daná, Burian si ve vazbě odseděl tři měsíce a deset dní, a tímto rozhodnutím došlo de facto k legalizaci vazby. Peněžní pokuta v relativně vysoké výši odpovídala Burianově pověsti a sociálnímu postavení.
Ani to ještě konec nebyl. Burian se v zákonné lhůtě tří dnů odvolal. Dál se dlouho nedělo nic. Teprve po roce a půl, 7. října 1948, došlo k zamítnutí odvolání. Burian byl také vystěhován ze své vlastní vily do podnájmu. Ale to pro Buriana neznamenalo celý trest. Měl nevyslovený distanc na vystoupení a neustále jej sledovala a kontrolovala StB, která se mu vystoupení snažila znemožnit s odůvodněním, že je kolaborant a z toho důvodu by s vystoupením většina publika jistě nesouhlasila.
Protože Burian vlastně nepracoval (jelikož mu to bylo znemožňováno), vydal ministr vnitra Nosek v září 1949 příkaz, aby byl předán do pracovního tábora. Burian v té době dobrovolně a z vlastní vůle nastoupil na několikaměsíční brigádu do dolů. Nakonec mu v únoru 1950 nezbylo nic jiného než se přiznat k tomu, co nespáchal, kát se a sepsat poníženou prosbu o milost. V ní uznával, že „veřejné mínění“ bylo v právu, když jej odsuzovalo a přiznával, že připustil, aby jeho osoby bylo zneužito. Jako „proletářský chlapec“ se prý chce vrátit k „pracujícímu lidu“, a nikdy ho nenapadlo utéct za hranice, aby v cizích službách zostouzel republiku. Komunistický režim a StB dosáhli svého: ponížený „buržoust“ se svíjel v blátě a kál se. Burianova „sebereflexe“ byla čile medializována (paradoxně až teď si ho sdělovací prostředky opět všimly). Na stará kolena mu opět povolili divadelní a filmovou činnost. Doba a požadovaný kulturní styl už ale nebyly nic, s čím by Burian byl schopen souznít. Burian – kajícník už nebyl Burianem – suverénem, retribuce a lidová demokracie mu zlomily páteř.4
Adina Mandlová (vlastním jménem Jarmila Tůmová) se stala za války terčem bulvárních drbů, které jí připisovaly vztah s K. H. Frankem nebo s vojenským velitelem Prahy, generálem Fredericim. Mandlová tyto pověsti nevyvracela. Jednak věděla, že pověsti vyvrátit nejdou, jednak jí v jistém smyslu takovéto pomluvy bavily a dělaly jí reklamu. Na toto téma dokonce natočila film „Přítelkyně pana ministra“.5 Tento přístup se jí ale po válce vymstil. Jako zhýčkaná filmová hvězda, žijící v luxusu a pohybující se pouze ve vybrané společnosti, se stala jedním ze symbolů společenské vrstvy, pro kterou po válce „lid“ požadoval „spravedlivý trest“. Bylo jí vyčítáno, že hrála v mnoha německých filmech (ve skutečnosti hrála jen v jednom, „Svěřuji ti svoji ženu“,6 jenž se svým stylem nijak nelišil od protektorátních komedií; tendenční filmy podle své výpovědi odmítla, a navíc poté dostala zákaz a promítání již natočeného filmu K. H. Frank v protektorátu zakázal pro „špatnou pověst“ Mandlové).7 Propíraly se její intimní styky s Němci (sama později přiznávala tři takové vztahy; v jednom případě se dokonce jednalo se o českého Němce, dr. Wilhelma Söhnela, který dostal za své zásluhy o československý film brzy po válce československé občanství zpět, shodou okolností zrovna v době, kdy stíhání Mandlové vrcholilo).8
Mandlová byla zatčena náhodně, a zadrželi jí pod smyšlenou záminkou, že přijala německou státní příslušnost. Zatčení jí paradoxně zřejmě zachránilo před lynčováním davem „spravedlivých“, ovlivněných protektorátní šeptandou. Zažila několik měsíců vazby na Pankráci, ale žádné faktické udání na ní nedošlo. Nakrátko byla propuštěna, poté ji opět zadrželi pod záminkou, že si za protektorátu nechala úmyslně udělat potrat. Záhy byla podruhé propuštěna. Svaz československých filmových pracovníků jí doživotně vyloučil z filmové a divadelní akademie. Dostala údajně nabídku na spolupráci s jakousi tajnou službou, ale tu prý odmítla. V lednu 1946 potvrdila očistná komise její vyloučení z filmového oboru. Souběžně započalo její vyšetřování podle „malého dekretu“. Bylo vleklé a komplikované, točilo se především kolem pomluv a závistivého osočování. Vzájemně proti sobě ve vazbě vypovídaly i Mandlová s Baarovou.
Nakonec dospěla TNK k závěru v únoru 1947, po více než roce. Odsoudila Mandlovou za účinkování v německém filmu a za společenské styky s Němci k vězení v trvání dvou měsíců, pokutě 100 tisíc Kčs, náhradnímu trestu čtyř měsíců vězení a k veřejnému pokárání. Mandlová podala proti nálezu odvolání. V situaci, kdy nebyla schopna najít jakoukoli práci, odjela po sňatku s československým pilotem, britským občanem, do Anglie. Odvolání se táhlo neuvěřitelné čtyři roky, do května roku 1951. Jeho výsledkem se stalo zamítnutí co do výroku o vině; trestní nález byl tedy potvrzen. Odvolací komise ale vyhověla návrhu k výroku o trestu. Mandlové zrušila pokutu a veřejné pokárání, a ponechala jí tedy jen dvouměsíční trest vězení. Vzhledem k amnestii tento trest již vykonat neměla (to byla ale jen úřední teoretická mluva, ve skutečnosti si Mandlová více než vyměřenou dobu již odpykala ve vazbě). Mandlové tedy trest fakticky zrušili, protože se na ní v podstatě nic zásadního nenašlo. Jelikož se ale jednalo o známou, mnohými nenáviděnou osobu, dlouhá léta oficiální propagandou dávanou za učebnicový příklad člověka, spolupracujícího s Němci, výrok o vině zůstal, a zůstalo jí tedy i oficiální stigma kolaborantky.9
Lída Baarová (vlastním jménem Ludmila Babková) byla za okupace známá nejen jako herečka, ale i jako milenka německého ministra propagandy Göbbelse. Po válce jí zadrželi v Německu, převezli do Československa a až do Vánoc 1946 drželi ve vazbě. K líčení před MLS nakonec pro nedostatek důkazů nedošlo. Žádný ze svědků nevypovídal v její neprospěch. Jeden ze zadržených gestapáků dokonce potvrdil, že nad Baarovou vykonával trvalý dohled, protože byla vedena na seznamu „politicky nepřátelských živlů“. Veřejný žalobce řízení před MLS, stejně jako v případě Buriana a Mandlové, zastavil. Baarovou tedy nakonec z vazby propustili, a ač nebyla shledána vinou, její majetek podlehl konfiskaci. Její případ převzala TNK při ÚNV hlavního města Prahy k řízení podle „malého dekretu“. Vzhledem k zákazu činnosti, vyslovenému barrandovskou disciplinární komisí práce u filmu pro Baarovou nepřicházela v úvahu. Se svým novým manželem, Janem Kopeckým (synovcem Jana Kopeckého, lidoveckého ministra techniky v první Gottwaldově vládě, tzv. „třetí vládě Národní Fronty“10) začala hrát po venkově loutkové divadlo. I to jí státní orgány brzy zakázaly. Řízení podle „malého dekretu“ proti Baarové TNK zastavila 12. ledna 1948. Před dalším postihem po komunistickém puči jí ochránilo jen anonymní upozornění a její okamžitý útěk do Rakouska.11
Třebaže těmto lidem se v rámci „velké retribuce“ žádná vina neprokázala a de iure byli nevinní, přesto se na ně stále hledělo jako na lidi stigmatizované v duchu hesla „na každém šprochu pravdy trochu“. Řečeno slovy Járy Cimrmana, osvobozený člověk zůstával stále přinejmenším „sprostým podezřelým“. Na odsouzení takovýchto exponovaných osob měl zájem nejen tzv. „lid“, ale také komunistická strana, pro kterou byli tito lidé typickými představiteli „prohnilé a kolaborantské buržoazie“ a která vyšetřování a celou kampaň kolem něj ovlivňovala prostřednictvím ministerstva vnitra a StB. Nakonec takové osoby většinou neminulo odsouzení v rámci retribuce „malé“, protože přece nebylo myslitelné nepotrestat ty, o nichž „každý věděl“, že byli kolaboranti. Mimo jiné prostřednictvím kriminalizace exponovaných osob, přinejmenším symbolů „první republiky“, došlo v „lidové demokracii“ k faktickému zúčtování s předválečnými časy a s tou republikou, na níž poválečná státní politika teoreticky a verbálně v mnohém navazovala.
Tento téměř celostátní pohled převzala i mnohá, především stranická periodika, např. satirický týdeník Dikobraz nebo Rudé právo. „Komunistický tisk pravidelně vyhlašoval vinu obviněných ještě předtím, než proces vůbec začal“.12 V podobném ohledu, i když v menším měřítku, platil daný pohled i pro „obyčejné“, tedy celonárodně neznámé osoby. Jasně se vyjádřil F. Boura: „Tyto případy je třeba posuzovat a dokazovat jinak, než klasické případy trestní, a to, že neexistuje přímý důkaz viny nebo způsobené škody, ještě neznamená, že dotyčný kolaborant je nevinný, protože se provinil přinejmenším morálně“.13 Zajímavý postřeh uvádí Jansa, který je toho názoru, že v případě rozsudků „malé retribuce“ „bylo uveřejňování v denním tisku navíc v rozporu s prováděcí vyhláškou, neboť toto uveřejnění představovalo zpřísnění trestu, na které neměly trestní nalézací komise právo. K uveřejnění mohlo dojít pouze vyvěšením na úředních tabulích okresních a místních národních výborů, v jejichž obvodech byly přestupky spáchány“.14 Stejný názor na uveřejňování trestních nálezů v tisku měly právní příručky MV autorů Stacha a Fuska, které je hodnotily jako nepřípustné. Nicméně přes tuto nepřípustnost k němu docházelo, a ani jinak značně nestranné odvolací komise ZNV se nad tímto faktem údajně nepozastavovaly.15
V archivních materiálech jsem v mnoha složkách narazil na rozhořčené dopisy závodních rad podniků, nebo třeba jen jednotlivců, sousedů či zaměstnanců (většinou podepsaných v duchu doby, „za dělníky“, „za zaměstnance dílny XY“, apod.). Pisatelé těchto dopisů adresovaných TNK, VK nebo ONV vyjadřovali údiv a rozhořčení nad tím, jak je možné, že ten a ten obviněný nebyl odsouzen, když je přece všeobecně známo, že se měl za okupace dobře, eventuálně se stýkal s Němci, podporoval fašistický režim, nadbíhal okupantům a tyl z okupace, a podobně. Většině těchto pisatelů stačilo, že dotyčný se nestal očividnou obětí perzekuce a v dané situaci prostě žil či provozoval živnost tak, jak se dalo. Netřeba dodávat, že v mnoha případech těchto rozhořčených protestů byl motivem hmotný zájem stěžovatelů nebo jen prostá osobní antipatie. Celá retribuce se tak nesla, zcela v duchu Benešem plánované národně socialistické revoluce, ve znamení útoků plebejců proti lidem, kteří se měli za okupace „dobře“. Jiří Pernes uvádí, že velmi trefně tuto skutečnost charakterizoval již zmíněný týdeník Dikobraz: „Kolaborant je člověk, na jehož místo se tlačí někdo druhý“.16 Benešovské TNK naštěstí ve většině takových případů projevily soudnost a smysl pro právo, a pokud se skutečně nedostávalo důkazů o provinění ve smyslu „malého dekretu“, řízení zastavily.
Zdroje:
Pochodeň, krajský orgán KSČ pro Královéhradecko
ARBURG, Adrianvon – STANĚK, Tomáš(eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí. Díl II.3., Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. Středokluky 2010
BAAROVÁ, Lída: Života sladké hořkosti. Ostrava 1998
BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Šenov u Ostravy 1998
FROMMER, Benjamin: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha 2010
JANSA, Luděk: Malý retribuční dekret v Brně 1945-1948. Diplomová práce. Brno, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně 2011
JUST, Vladimír: Vlasta Burian. Praha 1991
KMOCH, Pavel: „Malá retribuce“ a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy. Diplomová práce. Liberec, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Technické univerzity v Liberci 2011
MACHALA, Jan: Trestání některých provinění proti národní cti v okrese Holešov 1945-1948.Diplomová práce. Olomouc, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci 2006
MANDLOVÁ, Adina: Dneska už se tomu směju. Toronto 1977
MOTL, Stanislav: Prokletí Lídy Baarové. Praha 2002
PERNES, Jiří: Dějiny Československa očima Dikobrazu 1945-1990. Brno 2003
TABÁŠEK, Arnošt: Adina Mandlová: fámy a skutečnost. Praha 2003
1 PERNES, Jiří: Dějiny Československa očima Dikobrazu, s. 15.
2 BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu, s. 35.
3 Tedy fakticky až po skončení retribucí. Poslední den, kdy mohly TNK vynést trestní nález, byla neděle 4. května, a v následujících dnech už tato pravomoc připadala okresnímu soudu. Z hlediska zákona byl tedy tento rozsudek protiprávní.
4 K osudům Vlasty Buriana např.: JUST, Vladimír: Věc: Vlasta Burian.
5 Přítelkyně pana ministra, režie Vladimír Slavětínský, Protektorát Čechy a Morava 1940.
6 Ich vertraue dir mein Frau an, režie Kurt Hoffmann, Německo 1943.
7 TABÁŠEK, Arnošt: Adina Mandlová: fámy a skutečnost, s. 96
8 Tamtéž, s. 104.
9 Viz: Tamtéž. K jejímu osudu více např.: MANDLOVÁ, Adina: Dneska už se tomu směju.
10 Viz: ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí. Díl II.3., s. 327.
11 Viz: MOTL, Stanislav: Prokletí Lídy Baarové. K jejímu osudu více např.: BAAROVÁ, Lída: Života sladké hořkosti.
12 FROMMER, Benjamin: Národní očista, s. 398.
13 BOURA, F.: Ještě k otázce očisty. Pochodeň, krajský orgán KSČ pro Královéhradecko, 5. července 1946.
14 JANSA, Luděk: Malý retribuční dekret v Brně 1945-1948. Diplomová práce. Brno, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně 2011, s. 53.
15 MACHALA, Jan: Trestání některých provinění proti národní cti v okrese Holešov 1945-1948. Diplomová práce. Olomouc, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci 2006, s. 64.
16 PERNES, Jiří: Dějiny Československa očima Dikobrazu, s. 16.
