Článek
V životě jsem měl vlastně vždycky štěstí. Narodil jsem se v Kaaden v Erzgebirge chvíli po Velké válce. Bylo léto a moji rodiče i celý svět měli pocit, že taková nevýslovná hrůza, kterou právě prožili, byla výjimečná a konečná. Můj otec se vrátil domů od K.u.K. JR 42 se zchromlou nohou, ale vrátil se. Já jsem měl štěstí, protože díky tomu, že se vrátil, jsem se mohl narodit.
Otec byl dělník, a samozřejmě socialista s národním cítěním. Když se hned po válce vrátil, „doma“ už nebylo v Rakousko-Uhersku. Proslýchalo se, že jsme najednou na území cizího státu, který patří lidem, které jsme neznali. Naši lidé si po jeho rozpadu ustanovili samostatnou provincii, která se chtěla připojit k Německému Rakousku. I můj otec se při jejím vzniku angažoval, protože pořádek musí být, a kdo to kdy slyšel, aby lidi prostě někdo strčil do cizího státu.
Brzy ale přijeli ti Češi, kterým naše země teď patřila. Přijeli na náklaďácích a ve vlacích, se zbraněmi a ve skoro stejných uniformách, v jaké můj otec prožil několik let na Soči. Samé „Hej, Slované“, a s naší provincií byl amen. Samozřejmě, že mého otce ta nespravedlnost rozhořčovala. Bylo mi teprve pár měsíců, když naši lidé vyšli do ulic, aby vyjádřili svou pravdu, své právo zůstat v tom státě, ve kterém chtějí. Otec samozřejmě šel, matka chtěla jít se mnou v kočárku také, ale otec to zakázal. Pořádek musí být, tohle je politika, a ta není pro ženské s dětmi. Měl jsem štěstí. Strhla se střelba a můj otec kvůli své zchromlé noze nebyl dost rychlý. Leží v čestném hrobě na hřbitově v našem rodném městě.
Pomalu jsem rostl. Na Čechy jsem si zvykal, chodil jsem sice do německé školy, ale maminka si po pár letech vzala četníka, co chodil dlouho kolem našeho domu. Byl to Čech a hodný člověk. Časem jsem se i já naučil česky. To, že mi Češi zabili tátu, byla bohužel daň době, aspoň tak jsem to bral. Měl jsem kamarády i mezi českými kluky, co bydleli v sousedství. Společně jsme nemohli vystát ty spratky, bohaté sedlácké synky z okolí, z Prödlas, Burberg nebo Wistritz, a o nedělních výpravách jsme se s nimi mlátili na mezích.
Rostl jsem dál. Škola skončila a bylo třeba pomoct matce vydělávat. Na studia nebyly samozřejmě peníze, na vyučení nebyl čas. Nastoupil jsem do dolů. Začátky byly těžké, byl jsem malý kluk a nic jsem neuměl. Ale měl jsem štěstí. Předák na mě trpěl, nenakládal mi práce nad míru a radil mi, co a jak mám dělat. Byl to skvělý člověk. Byl v nějaké politické straně, co se starala o nás, o dělníky, a samozřejmě Němec, jako my všichni. Jako třeba Rudi od nás z party, co pořád vykřikoval, jak nás zotročují Češi, a který byl zase v jiné straně. Často jsme se hádali a párkrát jsme se i poprali, protože Rudi byl pruďas. Měl jsem štěstí, vyhrával jsem, byl sice pruďas, ale jinak slaboch.
Běžela léta. Zesílil jsem, nabral jsem zkušenosti. Na dva roky jsem šel na vojnu k horskému praporu, kde jsem potkal další Čechy. Byli většinou z mého kraje, dělníci, jako jsem byl já. Rozuměli jsme si. Po vojně jsem se vrátil na šachtu. Předák odešel z podzemí nahoru a já nastoupil na jeho místo. Rudi zůstával, kde byl, a stejné byly i jeho řeči. Ale mě bylo po letech jasné, jak se věci mají a co je nejzásadnější problém dělnictva, ať už německého, nebo českého. Na naléhání bývalého předáka jsem vstoupil do německé sociálně demokratické strany a nějakou dobu jsem v ní pracoval pro prospěch našich lidí, obyčejných dělníků. Zjistil jsem, že politika je to, čemu se říká poslání, to, prostřednictvím čeho může člověk prosazovat své názory a pomáhat svým bližním.
Jednoho dne Rudi zmizel. Matčin četník říkal, že měl být zatčen, protože se zapletl do nějakých sabotáží. Četníci ho hledali i na šachtě, ale Rudi včas utekl, zřejmě za těmi svými. Někdo ho prý sem tam zahlédl, večer v hospodě, na chvíli, s nějakými letáčky, nebo v noci, když obcházel staré známé a něco s sebou vlekl ve vaku na zádech. Samozřejmě, na četnickou stanici jsme to říct nikdo nešli, byl přece náš, ať byl, jaký byl.
Přišel podzim a my jsme najednou zase byli v jiném státě. Maminčin četník se musel stěhovat, a maminka šla s ním. Než jsem si stačil rozmyslet, jak se vlastně věci mají, přišel si pro mě po šichtě jeden z těch spratků z Burberg, co jsme je zamlada mlátili. Byl teď zaměstnán u nějaké tajné policie a řekl mi, že prý musím s ním. Nevěděl jsem, o co jde. Prý mě nezavřou do vězení, ale budu muset jít do schutzhaftu, protože jsem sociální demokrat. Ochranná vazba mě prý ochrání před spravedlivým hněvem našich soukmenovců. Měl jsem tedy asi štěstí.
Prošel jsem různými místy. Nevím, koho měla ochranná vazba chránit, ale já jsem to nebyl. Prý jsem byl nepolepšitelný, nechtěl jsem uznat, že krev je víc než třída. Ale měl jsem štěstí, přežil jsem to. Nakonec mě převezli do nějaké kamenné pevnosti, prý KL III. stupně. Bylo to v Ostmark, tedy vlastně ve staré vlasti, a výhled byl odtud stejně krásný jako doma, v Erzgebirge. To místo se jmenovalo Mauthausen.
Potkal jsem tam některé známé. I můj bývalý předák tam byl, stejně jako mnoho jiných sociálních demokratů, komunistů, ale i klerikálů a všech těch, kteří politicky oponovali národně socialistickému vidění světa. To, že jsme byli oponenti, nás ale tolik nestmelovalo, jak by se snad mohlo zdát. Byli jsme rozdělení na skupiny, podle toho, kdo kam názorově patřil. Všechny tyto skupiny držely vnitřně při sobě a podporovaly své členy na úkor členů skupin jiných. Dohromady ale tvořily jednu velkou skupinu bývalých lidí, určených k tomu, aby bránu tábora opustili jediným možným způsobem, tedy přes krematorium.
Nad touto skupinou, tvořenou podskupinami, stála jiná skupina. Páni ve feldgrau, s lebkou na výložce. Lebka symbolizovala to, že se nebojí vlastní smrti, stejně jako husaři Friedricha Velikého. Především se ale nebáli smrti naší. Nebyla to snad ani nenávist, ten důvod, proč zabíjeli. Byla to prostě práce. Někdy zabíjeli ve velkém, jakoby vykonávali něco, na čem jim osobně moc nezáleží, ale co se musí udělat. Jindy zabili jen tak mimochodem, jako když člověk bezděčně na chodníku zašlápne chrousta. I mezi nimi jsem potkal známé. Rudi už nebyl horník, ale SS-Unterscharführer v SS-Totenkopfverbände. Měl jsem štěstí, protože mě nezabil, když mě potkal. Jen mě ze staré známosti s úsměvem na tváři, zfackoval. Snad se mi tak odvděčil za to, že jsem ho nenahlásil, když se plížil po nocích do našeho kraje. Tím ale projevy přátelství mezi námi skončily. Měl jsem štěstí.
Mezi těmito dvěma skupinami se nacházela ještě jedna vrstva. Byla to vězeňská samospráva, a především kápové, ti, kteří nás měli na starosti a kteří měli šetřit práci husarům, aby se oni nemuseli s chrousty příliš špinit. Byli to většinou kriminálníci, jako Unek ze sedmého bloku, Ackerl z osmého, nebo Schmidt z Russenlageru. Byli mezi nimi ale i političtí, jako třeba český komunista Antonín. Takoví nadržovali alespoň své vlastní skupině, zatímco kriminálníci se „starali“ o všechny bez rozdílu vyznání.
Pracovali jsme do úmoru. Nebyla to práce, na jakou jsem byl zvyklý, práce těžká, ale s radostí. Tohle byla práce pro smrt a za smrt. Lámali jsme kámen, stavěli pevnost, zdi, baráky, kopali jsme tunely pro podzemní továrny, v zimě jsme sešlapávali sníh, místo pluhu a lopat nohy v dřevácích. Lidé přicházeli a odcházeli. Někdy do pobočných táborů, do Gusenu, Ebensee a jinam. Většinou ale do krematorií mezi Krankenrevierem a Arrestem. Člověk jednou byl, a najednou nebyl. Zemřel při nehodě v lomu, byl ubit kápem jen proto, že včas nepozdravil, nebo prostě jen tak, bez zřejmého důvodu. Nebo padl vysílením při cestě pro vodu, která se tu nazývala jídlem, a v rámci léčby mu byla aplikována injekce s benzínem. Takto rychle byl vyléčen i můj bývalý předák a mnozí další. Popel, který po něm zbyl, vysypalo úklidové komando komunistů na skládku za branou. Lidé umírali jako mouchy, a když jim to nešlo samo, pomohl jim nějaký husar nebo kápo. Já jsem měl štěstí, byl jsem mladý a vydržel jsem hodně.
Jak říkám, měl jsem vlastně vždycky štěstí. Jednou jsem v zamyšlení opomněl pozdravit okolo procházejícího husara, nesmekl jsem včas čapku. Ten člověk mě neměl rád. Byl od nás z kraje a kdysi jsme se několikrát setkali. Byl to předválečný komunista, který včas usoudil, že národ je víc než proletariát. Neviděl mě, naštěstí. Ale viděl mě kápo, Miller, řečený Tiger. Vrhl se na mě a začal mě mlátit holí. Vyrazil mi většinu zbývajících zubů, zlomil prst a pár žeber. Ale měl jsem štěstí, nestačil mě umlátit, protože mu v tom jiný husar, který to viděl, zabránil. Proč to udělal, to nevím. Měl jsem štěstí, krvácel jsem po celém těle, nohy mě nenesly, ale přežil jsem to.
Hlavně se nedostat na Krankenlager. To je nemocnice, odkud se neodchází. Člověka, tedy vlastně číslo, tam neléčí. Nemají čím. Nechají ho ležet, dokud nezemře. Člověk tam pomalu shnije zaživa, nebo zemře hlady a vysílením. Ale měl jsem štěstí. Za to, že jsem napadl kápa – jak znělo jeho vysvětlení – jsem nebyl zastřelen, ale byl jsem přidělen na týden do Strafkompanie na Wiener-Graben, lom, kde někteří z haftlingů pracovali.
Strafkompanie pracovala nejvíc, k jejím povinnostem patřilo nejen lámat kámen, ale současně sloužit i jako lidská lanovka, vedle té železné, která v lomu fungovala. Lanovka kámen dopravovala k náklaďákům, které jej odvážely do Vídně a na další krásná místa, aby byla ještě krásnější. Členové Strafkompanie nosili kámen v rukou, nahoru po prudkých schodech, před pobočnou bránu tábora, kde se používal na rozšiřování pevnosti.
Měl jsem štěstí. Čtyři dni jsem se držel, šlapal v koloně po schodech, nosil balvany. Pátý den mi noha uklouzla. Kámen mi přirazil ruce ke schodu, povalil mě dolů a cestou mi zlomil nohu. Hlavně se nedostat na Krankenlager. Ale měl jsem štěstí. Dovlekli mě po schodech zpátky do lomu a zastřelili mě u stěny. Kamarádi mě vynesli nahoru, a protože krematoria byla zahlcena podobnými případy, vhodili mě za kasárnami husarů s několika dalšími do jámy, které říkali hrob. Mojí mamince napsali, že jsem zemřel na infarkt. V pětadvaceti letech.
Viděl jsem… jak se nic nemění. Viděl jsem, jak husarský fotbalový tým honil mičudu po hřišti za nadšeného aplausu kluků z okolí, a nad tou scénou se kouřilo z komínů. Čísla dál chodila kolem nás s kameny v náručí a v krosnách na zádech, pevnost rostla. Lidé přicházeli, odcházeli, občas k nám do jámy přihodili další. Viděl jsem, jak se někteří snažili utéct, jak je po okolních lesích honili husaři i sedláci s vidlemi. Většinou je přivedli zpátky. Stáli zkrvavení u brány, na krku cedulky s nápisem „Alle Vögel sind schon da!“, cikánská kapela vyhrávala. Po několika dnech je oběsili. Komando „Krematorium“ je odvezlo na kárce. Za čas noví členové komanda odvezli na kárce ty předešlé. Já jsem měl vlastně štěstí.
Viděl jsem, jak husaři odcházejí. Na jejich místa nastoupili nějací další, už to nebyli husaři, a koukali, jak by se z pevnosti vytratili. Viděl jsem, jak před bránu přijel nazeleno natřený tank, chvíli váhal a pak zase odjel. Potom se čísla vzbouřila. Některé strážné, kteří nestačili včas utéct, zabili. Přijely další tanky, a bývalá čísla, teď už zase lidé, běhali po lesích a hledali husary, a hlavně jídlo. Našli to i ono. Jídlo sebrali sedlákům v okolí a nějaké z nich při tom občas zabili. Husary našli také. Sice jich bylo jen pár, a nebyli to naši husaři, ale vyplašení mladí kluci v maskáčích, co byli nedaleko v malé posádce. Ale husar jako husar. Některým svázali nohy a vláčeli je za auty po lagerstrasse. Jiné mlátili pažbami a klacky, dokud dýchali. Ubité je pak naházeli do naší jámy. Mrtvý jako mrtvý.
Pak všichni odešli a my jsme tu zůstali. Léta běžela. Přicházeli lidé, řečnili, stavěli pomníky, jeden za druhým, jeden vedle druhého, čím větší, tím lepší. Pokládali nám na hrob květiny a věnce, zrovna tam, co leží ti mladí husaři. Některé z příchozích jsem znal, mluvili o tom, co jsme prožili, o tom, co se tu stalo. Někteří řečnili o tom, co jsem já nikdy neviděl. Další mluvili o svých statečných činech, ke kterým nikdy nedošlo. Jiní nemluvili téměř vůbec, a další se raději už ani nevraceli.
Přicházeli noví, které jsem neznal, a mluvili o nás, o tom, jací jsme byli. O tom, jak to všechno bylo, jaké to mělo být, a jaké to bude, až to přijde. Mávali rudými vlajkami, vyhrožovali vším možným a v popření jedné nenávisti zasévali jinou. Národnostní, politickou, každému, co je libo. Tohle všechno jsem viděl, ale už jsem to nemusel zažít.
Měl jsem štěstí, celý život, a vlastně i po něm.
