Milan Rastislav Štefánik: Zakladatel státu

Milan Rastislav Štefánik (21. 7. 1880 – 4. 5. 1919) vyrůstal v ryze slovenském prostředí, v obci s vyhraněným národním uvědoměním a v rodině známé svým neskrývaným národovectvím. Slovensko ovšem jako stát nebo homogenní kulturní útvar nikdy historicky neexistovalo. V daném místě a době se tedy slovenské národovectví nutně pojilo s kontakty na českou kulturu a jazyk. Tento původ a prostředí Štefánika samotného i jeho názory formovaly na celý život.

Štefánik– student byl na základní škole výrazně nadaný. Ve vyšší škole, jmenovitě v prešpurském lyceu, měl ale už problémy. Ty byly způsobené nikoli nízkou inteligencí nebo pílí, ale právě jeho ostentativním národovectvím, které se pedagogům nezamlouvalo. To bylo důvodem pro změnu školy; Štefánik přestoupil na gymnázium v Šoproni. Během následujících dvou let se ale opakovaly stejné potíže, způsobené stejnou příčinou. Štefánikovo proklamované národovectví bylo důvodem toho, že ho jeho vyučující nehodnotili objektivně a jeho studijní výsledky se rapidně horšily. Tento problém vyřešil až přechod na další školu, gymnázium v Šarvaši, v prostředí převážně maďarském. Zde již Štefánikovi nezbylo, než se zdržet svých „proslovanských excesů“, což mělo pozitivní vliv na jeho prospěch.

Už jako student Štefánik oplýval nezpochybnitelným kouzlem osobnosti. Nebyl nijak zvlášť pohledný a byl malého vzrůstu. Vlastně všechny Štefánikovy pozdější portréty jsou značně zidealizované a příliš neodpovídají jeho skutečné podobě. Dovedl si ale podmanit lidi a ti jej uznávali a obdivovali. V pramenech i literatuře lze vysledovat poměrně velký počet Štefánikových snoubenek, milenek a přítelkyň, které podlehly jeho kouzlu. To neznamená, že by byl seladonem a náruživým milovníkem žen. Své přátele si nepodmaňoval hezkým zevnějškem a mužností. Na každého však nezapomenutelně zapůsobil silou ducha, živostí, obrovskou činorodostí, vysokou inteligencí, pracovitostí, společenským šarmem a citlivým taktem v jednání. Je nepochybné, že tyto vlastnosti, které působily i na muže, působily pak především na ženy.

Štefánik byl značně činorodý člověk. Jako student vysoké školy v Praze se zapojil do společenského života a do práce kulturních sdružení slovenských studentů a přispíval do různých časopisů. Začal úzce spolupracovat i se skupinou mladých slovenských intelektuálů, vedených medikem Vavro Šrobárem, vydávajícím ve Skalici časopis „Hlas“, inklinující k co nejtěsnějším vztahům k české kultuře a propagující slovenské národní probuzení. Štefánik vášnivě polemizoval se slovenskými konzervativci a podporoval a propagoval ideu sloučení Slováků a Čechů v zájmu co největšího uvolnění ze svazku monarchie. Jako jeden z prvních se otevřeně vyslovil pro koncepci „dvojjediného národa československého“.

Tato práce mu zabírala mnoho času, často na úkor studia. Další čas mu ubíralo jeho nadšené zapojování se do pražského společenského života formou účasti na akcích, a mnohdy i na vedení nejrůznějších studentských spolků. Studium v té době chápal velmi volně. Jedna ze Štefánikových studentských lásek, Ludmila Bílá, k této zdánlivé nezodpovědnosti v dopise uvedla, že „…zkoušek vůbec dělat nemínil, považuje to za zbytečné…“.

Zdánlivé jsem napsal proto, že zásadním důvodem Štefánikova nezájmu o studium byla zřejmě skutečnost, že v té době studoval na otcovo přání na pražské technice stavební inženýrství. To ho očividně nikterak nezajímalo. Po přestupu na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy se Štefánikův přístup ke studijním povinnostem rapidně zlepšil. Zde potkal, mimo jiné význačné osobnosti, s kterými ho brzy začalo pojit i osobní přátelství, i svého budoucího spolubojovníka za společný stát Čechů a Slováků, profesora Masaryka. K němu si Štefánik zachovával po celý život vřelý vztah jeho ke svému druhému otci. Štefánik, stále jen chudý student, začal být přijímán ve vyšších společenských kruzích pro svoji zjevně neobyčejnou inteligenci, vytříbený šarm a přitažlivost a také nevšední takt v osobních stycích.

Štefánik – vědec a vynálezce

Během studia se Štefánikův zájem obrátil především k astronomii, kterou nakonec vystudoval. Měl velkou snahu se jako astronom také uplatnit, ale pro tuto snahu nebyly v monarchii nejlepší podmínky. Nutnost jej tedy zavedla do Francie, kde zpočátku zapůsobil v profesních kruzích dobrým dojmem. Bohužel tak ale nezapůsobil na všechny, kteří měli možnost rozhodovat o jeho budoucí kariéře. Přes jeho nesporné profesionální úspěchy mu někteří z kolegů vytýkali některé jeho osobní vlastnosti, jakými bylo například přeceňování vlastních úspěchů, ambicióznost, dravé úsilí o rychlé vědecké úspěchy a snaha prosazovat se ve vybrané společnosti. Tyto vlastnosti, společně s profesionálními spory, v nichž zastával kategorická stanoviska, měly za následek dočasnou stagnaci jeho kariéry.

Následovalo období neúspěchů, které Štefánika nejen zatížilo značnými dluhy, ale především ho zdrtilo morálně. Jeho profesní kariéra přes jeho veškerou snahu nespěla kupředu tempem, jaké by si představoval a o které se snažil. Toto jeho profesní období lze charakterizovat snad tak, že se u něj střídala období nedostatečného uspokojení a naprostého neuspokojení, až debaklu. Profesní úspěch a konečnou satisfakci přinesl Štefánikovi až rok 1911, kdy se mu podařilo dvěma zdokumentovanými pozorováními zatmění Slunce a Měsíce získat nejen vědeckou cenu, ale především uznání odborné veřejnosti.

Štefánik se ovšem nevěnoval pouze jednomu oboru, hvězdářství. Měl také velkou snahu uplatnit se jako vynálezce. Všichni jeho tehdejší přátelé potvrzují jeho pevnou víru ve vynalezení věci, která by přinesla velký užitek všemu lidstvu a jemu osobně i vytoužené bohatství. Podle nich Štefánik oplýval záplavou naprosto logických a podnětných úvah a hýřil obrazotvorností, fantazií a nadšením. V užitečnost a úspěch svých vynálezů skálopevně věřil. Když mluvil o svých objevech a výzkumech, „sálal rozkoší“ a nenechal se zviklat ani vyrušit jakýmikoli námitkami či nedůvěrou.

To ovšem neznamená, že by Štefánik byl jen snílek a technický fantasta. Četná drobnější zdokonalení astronomických přístrojů, z nichž některá zadal i k patentování, byla využita v praxi, i když ne vždy s efektem, který Štefánik očekával. Je možné, že pracoval i na vynálezech, či dokonce objevech, které, kdyby se je podařilo realizovat, by jejich autora zařadily mezi proslavené techniky.

Co bylo důvodem tohoto nedotažení Štefánikovy snahy? Byly to zřejmě jeho nedostatečné možnosti: nedostatek financí, nedostatečné technické vzdělání, nepříliš solidní orientace v problému a nedostatek schopnosti konkrétní myšlenky reálně posoudit. Samotné nadšení prostě nestačí. Svoji roli zřejmě hrály i Štefánikovy roztříštěné a mnohačetné zájmy: vynalézání, astronomie, zpravodajská práce, národovectví, diplomacie a další a další aktivity. Pokud chce člověk dělat nějakou věc pořádně, neřkuli výjimečně, musí se takové věci výjimečně věnovat, což se v případě Štefánika a technických objevů nestalo, a proto většina jeho vynálezů skončila jen ve stadiu úvah a nápadů.

Jak už jsem uvedl, Štefánikova motivace k vynalézání měla dvojí příčinu. Jednak to byla zcela přízemní, ale přirozená a pochopitelná ambice získat skrze nějaký zásadní vynález slávu a velký zisk; taková ambice nezní sice příliš idealisticky, ale je samozřejmě téměř vždy hnacím motorem podobného snažení. Za druhé byl Štefánik veden při svém vynalézání velmi idealistickou touhou něco hodnotného vynalézt a věnovat lidstvu. V jeho aktivitě se tedy mísí prvky zcela sobecké a prospěchářské s prvky nesobeckými a lidumilnými. Pro jeho vynalézání je ale zásadní naivita a víra – naivita, s jakou k práci přistupoval, a víra v sebe a ve své neomezené schopnosti a poslání. Právě taková naivita a víra jsou ale věcmi zásadními, a mnozí z těch, kteří lidstvu přinesli zásadní objevy, vykazovali podobné vlastnosti.

Štefánik – voják

V roce 1912 bylo Štefánikovi uděleno francouzské občanství, s čímž souvisela i branná povinnost. Vzhledem ke svému věku byl Štefánik rovnou přeřazen do náhradní zálohy.

Ani počátek války na tomto stavu nic nezměnil. Štefánik ovšem nehodlal stát stranou. Štefánik měl i v této situaci v úmyslu vyniknout a zviditelnit se tak pro politiku, proto ignoroval možnost odloženého odvodu a přihlásil se dobrovolně ke zbrani, která takové vyniknutí umožňovala, tedy k letectvu. Zde získal velmi záhy důstojnickou hodnost, oficiálně zdůvodněnou technickými znalostmi, dobrou vůlí a energií. Neoficiálním důvodem pro udělení důstojnické hodnosti byly zřejmě jednak jeho zásluhy na diplomaticko-zpravodajském poli, jednak jeho kontakty s rodícím se čs. odbojem a perspektiva Štefánikovy práce v něm.

Štefánikova neúnavná pracovitost a snaha dělat víc, než musí, vedly k tomu, že se z vlastní iniciativy pustil do budování meteorologické stanice a do prosazování rozšíření podobných stanic pro účely jak letectva, tak i celé armády. Tím se stal de facto zakladatelem vojenské meteorologie ve Francii. I v dalších oblastech vojenského letectví proslul aplikací různých technických zlepšení. Jako vědec a perfekcionista byl vysoce oceňován za svá výstižná a přesná hlášení a popisy bojové situace, jakož i za vysokou aktivitu. V citaci k Válečnému kříži s palmou, který mu byl udělen, je Štefánik hodnocen jako „obratný a odvážný pilot letec“, v doporučení velitele letectva X. armády při jeho odchodu na jiné bojiště jsou kromě „rozsáhlých vědomostí učence“ kladně hodnoceny jeho „překrásné vlastnosti: statečnost, chladnokrevnost a odvážnost…příklad nejlepšího vojenského ducha…přesnost a svědomitost při výkonu služby polního pilota letce…a organizace vojenské meteorologické služby“.

Jeho budoucí velitel letky na Balkáně oceňoval Štefánikovu odvahu a vytrvalost, naopak někteří jiní důstojníci Štefánikovi příliš nedůvěřovali, podceňovali jeho letecké umění a poukazovali na jeho četné nehody. Štefánik ale prokázal, vzhledem ke svému neúnavnému nasazení bez ohledu na zhoršující se zdravotní stav, který mu způsoboval deprese, především vysoké morální kvality. Jeho zanedbávané zdraví se ale hlásilo čím dále tím silněji, a nakonec byl Štefánik s počátkem roku 1916 vyřazen z aktivní služby do zálohy.

Štefánik – zpravodajec, diplomat, odbojář a politik

Během svého neuspokojivého profesionálního období vzbudil Štefánik pozornost francouzské tajné služby. Jako osoba, zvyklá pohybovat se ve vyšších společenských kruzích, jako člověk s vědeckým vzděláním a přesným úsudkem a konečně jako osoba loajální k Francii a usilující o udělení jejího občanství byl ideálním adeptem pro zpravodajsko-diplomatické poslání. Nešlo přitom o vyloženou špionáž, spíše o věcná a přesná zhodnocení na místě zjištěných situací. Zřejmě i vzhledem k této spolupráci bylo Štefánikovi vytoužené francouzské občanství uděleno před zákonným termínem.

Při svých zpravodajsky motivovaných cestách se nicméně Štefánik nevěnoval pouze zpravodajské práci. Dále se zabýval astronomií, věnoval pozornost i snaze o technická a technologická vylepšení nejrůznějších věcí a činností, s nimiž se setkal, zajímal se i o historii, etnografii a obchodní možnosti daných lokalit. Štefánik byl všestrannou osobností s velmi širokým spektrem zájmů, kterou by snad bylo možno označit dnešním termínem „workoholik“.

Během své služby bojového pilota se věnoval nejen vojenské činnosti, ale do velké míry i činnosti politické. Spolupracoval s ostatními představiteli čs. odboje a neúnavně pro odboj pracoval jak slovem, tak skutkem; na balkánské frontě například často rozhazoval nad pozicemi rakousko-uherské armády propagační letáky.

Štefánikovo vyřazení z aktivní vojenské služby akcelerovalo jeho aktivitu na poli čs. odboje. Do jeho služby zapojil jak své společenské kontakty, tak schopnosti. Štefánik byl člověkem přirozeně se pohybujícím ve vysoké společnosti, ve které exceloval svým šarmem. Tato vlastnost mu následně získala další vlivné přátele, kteří pak pomáhali jeho práci pro československé zájmy. Byl to Štefánik, kdo do pařížských nejvyšších politických a ekonomických kruhů uvedl v podstatě neznámého profesora Masaryka. Toho Štefánik oslovoval „otecko“, což rigidního profesora poněkud vyvádělo z míry. Organizoval československé zahraniční vojsko v Srbsku, Rumunsku, Rusku a v Itálii. Francie mu v rámci jeho diplomatické a zpravodajské mise propůjčila generálskou hodnost a Štefánik byl za svou činnost při formování československého vojska vyznamenán křížem důstojníka Čestné legie. Byl místopředsedou Československé národní rady v Paříži a po vzniku republiky v roce 1918 se stal ministrem vojenství, do jehož gesce spadalo veškeré zahraniční vojsko.

Štefánik byl rozeným diplomatem a člověkem konsensu, který dokázal spojovat názorové protivníky a vést situaci kupředu k dohodě. Jak budoucí prezident Masaryk, tak budoucí ministr zahraničí Beneš byli přesvědčeni, že Štefánikova diplomacie je brilantní. Štefánik uměl oponenty přesvědčit a mnohdy dosáhl úplného převratu v jejich myšlení, ať už šlo o krajanské spolky, nebo třeba italskou vládu. Dokázal být jako diplomat i velmi opatrný, a věděl, kolik si může v dané situaci dovolit; nikdy nehnal spor na ostří nože. Jako zásadový politik se naopak ukázal při řešení situace v ruských legiích, kdy zastával funkci čs. ministra vojenství. Netajil se tím, že je nespokojen s jevy, s nimiž se setkal, a které nemají v ostatních armádách obdobu, a dal najevo, že je odhodlán je naprosto nekompromisně odstranit. Jednalo se o to, že si čs. legionáři během posledního chaotického roku své existence a bojů za ni zvykli na velkou míru samostatnosti a malou míru podřízenosti. Štefánik proti takové nekázni ostře vystoupil, zatrhl veškeré snahy o samostatné rozhodování bez podřizování se vrchnímu velení dohody, jakož i různé „levičácké novoty“ a kategoricky zakázal chystaný sjezd zástupců všech jednotek. Zrušil různé, z časů ruské revoluce pocházející instituce, především volené výbory a plně podřídil všechny jednotky na Sibiři své pravomoci. Tímto postupem Štefánik dokázal, že je nejen mužem, schopným dohody a kompromisu, ale i mužem pevné vůle.

Jako diplomat a politik byl Štefánik především bytostným demokratem, který se podřizoval názoru většiny, třebaže s ním ne vždy vnitřně souhlasil. To ilustruje i jeho postoj v době krátce po vyhlášení samostatného státu, kdy Štefánik nejenže zastával názor, že byl samostatný stát vyhlášen předčasně, ale protestoval i proti tomu, že byl vyhlášen jako republika, že byla deklarována odluka církve od státu a podobně. Neznamenalo to, že by byl Štefánik například zastáncem monarchie nebo klerikálního státu (třebaže zpočátku navrhoval, aby nově zřizovaný čs. stát byl monarchií v čele s příslušníkem italského královského rodu). Znamenalo to, že Štefánik nesouhlasí s tím, aby byly takovéto zásadní věci rozhodnuty v úzkém kruhu a de facto nadiktovány, místo toho, aby byly řešeny demokratickým konsensem. V telegramu profesoru Masarykovi se k tomuto problému Štefánik vyjádřil následovně: „Nemáme právo nahradzovat vôľu ľudu ani ju predbiehať“, a dále tamtéž: „Predovšetkým církve jestvujú, ale štátu eště niet. Keď už bolo nevyhnutné vyzdvihnúť tento chúlostivý bod, bolo by lepšie obmedziť sa na formuláciu sloboda svedomia, sloboda vyznania v štátě tiež oslobodenom od vždy protiprávného zasahovania klerikalizmu“.

Štefánikova demokratičnost se obdobně projevila ve sporu, zda bude mít v nově vzniklé československé armádě hlavní slovo italská, nebo francouzská vojenská mise. Ač loajální francouzský občan, podporoval spíše postavení mise italské, protože mu připadalo, že je čs. vláda Itálii v dané chvíli více zavázána a že je italská mise v tom okamžiku akceschopnější. Opačnému rozhodnutí, které ze situace vyplynulo, se ale nakonec, i když ne zcela bez problémů, podřídil. Sám s tímto řešením nesouhlasil, a proto určité napětí mezi ním a Benešem, kterého považoval za jeho autora, přece jen vzniklo. Ukázněně ovšem splnil své poslání dle direktiv, které dostal. Beneš sám Štefánika hodnotil již dříve, v červenci 1918, ve svém dopise Masarykovi: „Je nemocen, strašně nedůtklivý, úžasně citlivý, rozdrážděný…vždy nevypočitatelný, úžasně měňlivý atd. atd.“ Přes toto napětí byly Štefánikovy vztahy s Benešem nadále velmi korektní, plné respektu a přátelství.

Štefánikova osobnost: shrnutí

Jak vyplývá z výše uvedeného, Štefánikova osobnost byla velmi komplikovaná a nejednoznačná. Byl to nepochybně velký slovenský patriot, ale současně přesvědčený Čechoslovák, který se zásadně zasloužil o vznik samostatného státu. Podle pozdějšího hodnocení Ferdinanda Peroutky byl ale i „zarytým individualistou s aristokratickými zálibami“. Jednoznačně byl Štefánik přesvědčeným zastáncem dnes odsuzované teorie čechoslovakismu, jehož životní dráha připomínala meteor, stejně jako byl nadějným vědcem a úspěšným diplomatem.

Často se označoval za Čecha a podporoval označování „české“ na úkor „československé“; to ale neznamenalo, že by se necítil Slovákem. Byl to důsledek toho, že Štefánik nechtěl komplikovat situaci v době, kdy bylo v Evropě známo jen málo o Češích a téměř nic o Slovácích. Jeho koncepce čechoslovakismu ostatně neznamenala, že by hodlal popřít identitu Čechů nebo identitu Slováků; v jeho pojetí měl být „Čech Slovákem, žijícím v Čechách, a Slovák Čechem, žijícím na Slovensku“.

Povaze M. R. Štefánika plně odpovídalo, že se rozhodl pro návrat do vlasti tehdy ještě velmi neobvyklým způsobem – italským bombardovacím letounem. Tento způsob zvolil už v Paříži, podle jeho vlastních slov proto, aby se nikde nedotkl půdy nenáviděného Rakouska-Uherska. Zde se plně ukazuje nejen Štefánikovo vlastenectví, ale i jeho zásadovost.

Co se týče Štefánikovy fatální nehody, jejího vyšetřování a nejrůznějších fám a konstrukcí, které se kolem ní prakticky okamžitě nakupily a z nichž mnohé jsou udržovány při životě dodnes, lze konstatovat, že měla zřejmě přirozenou příčinu. Mohl jí být poryv větru nebo chyba či náhlá nevolnost pilota, ovšem přesněji to dnes již nezjistíme.

Štefánikovy názory se v poslední době poněkud rozcházely s názory Masarykovými a především Benešovými. S ním byl už Štefánik na sklonku života, vzhledem k Benešovu typickému zákulisnímu politickému jednání na vlastní pěst i aféře se zpronevěřenou finanční sbírkou amerických Čechů a Slováků na československé zahraniční vojsko, vysloveně ve vztahu nepřátelském. Ovšem tvrzení, že Štefánikovo letadlo bylo úmyslně sestřeleno, je nějakými zásadnějšími důkazy nepodložené. Mohlo opravdu dojít i k tomu, že na letoun omylem střílela vlastní protiletecká obrana letiště, jak tvrdili někteří svědci, Československo bylo totiž v té době ve válečném stavu s blízkým Maďarskem.

Faktem ovšem je, že oběma těmto pánům se po Štefánikově smrti nepochybně ulevilo, dokonce až tak moc, že se ani nezúčastnili jeho pohřbu. Štefánik se jim do jejich koncepce jimi v podstatě řízené „demokratické“ republiky vůbec nehodil a do budoucna by jim nepochybně nadělal ještě spoustu starostí.

Na přetřes občas přichází i případná Štefánikova schopnost spáchat sebevraždu. Štefánik by toho zřejmě v nějaké mezní situaci schopen byl. V žádném případě nelze usuzovat, že by toto řešení Štefánik volil v době, kdy dosáhl v podstatě všeho, po čem toužil, tedy po skončení války, vzniku samostatného státu a v momentě naprostého a nepředpokládaného vrcholu jeho kariéry.

Štefánik byl rovněž nesmiřitelný odpůrce bolševismu. Svůj vztah k němu popsal lapidárně v telegramu ze dne 10. února 1919: „Vůdci bolševiků jsou samovládci v nejhorším slova smyslu. Oblečení do hadrů shrabují bohatství a ve skutečnosti sami touží po výsadách. Československá vláda se musí především zaměřit na boj proti bolševismu ve všech jeho podobách“.

Jaká tedy byla osobnost Milana Rastislava Štefánika? Nepochybně složitá, ale veskrze pozitivní. Štefánik byl velmi inteligentní, nadaný, pracovitý a činorodý, cílevědomý a idealistický, odvážný a vytrvalý, přátelský, šarmantní a společenský. Přirozeně ho přitahovala vysoká společnost, ve které se rád a dobře pohyboval. Oplýval kouzlem osobnosti, byl to ambiciózní muž, který umí jít za svým a touží po úspěchu a hmotném zajištění. Spoléhal především na sebe a na svoje schopnosti a možnosti, které ovšem někdy ke své škodě přeceňoval. Někdy byl v hodnocení sebe sama a svých možností až naivní. Nechyběla mu sebedůvěra a vůle se prosadit. Měl velkou obrazotvornost a dokázal svým nadšením strhnout ostatní. Byl bytostný demokrat, taktik a diplomat, člověk schopný kompromisu, ale zároveň i muž pevných zásad.

Zdroje:

BARTŮŠEK, Josef: Generál dr. M. R. Štefánik. L. Mazáč, Praha 1938

BARTŮŠEK, Josef: Štefánik. Kniha druhá. L. Mazáč, Praha-Bratislava 1938

BUREŠ, Václav – Ludvík, Zbyněk: Černá kniha minulosti. Ludvík, Frankfurt nad Mohanem 2001

JOHN, Miloslav: Milan Rastislav Štefánik. Život a smrt národního hrdiny. Olomouc: Votobia 2000