Článek
2. listopadu zemřel Josef Mašín, poslední z odbojové skupiny, která se v roce 1953 prostřílela v komunistické totality do Západního Berlína. Dodnes ji někteří lidé s pohrdáním hodnotí jednoduchým slovem – vrazi. Stejně, jako to slovo, je jednoduchý i tento přístup, zcela pomíjející okolnosti. Dnes se tedy na tyto okolnosti podíváme na pozadí příběhu jednoho z lidí, proti kterým skupina bratří Mašínů – a zdaleka nejen ona – bezprostředně stála.
Miroslav Pich se narodil 22. srpna 1919 v Havlovicích. Vychodil pouze pět tříd obecných a jednu třídu měšťanky. Jeho mládí a činnost na počátku okupace šířeji známy nejsou, kromě faktu, že v letech 1935-1940 bydlel v Úpici, kde pracoval jako textilní dělník u firem Hroženský a Bří Buxbaunové. V roce 1940 emigroval do SSSR, pobýval v ukrajinských Podgajcích, kde pracoval jako tovární ředitel v továrně Rudý textilčik. V roce 1941 pobyl v kyrgyzském Džalal-Abadu, do roku 1942 pracoval v Taškuniru jako ředitel restaurací č. 1 a 5. Poté byl odveden do Rudé armády a v letech 1942-1944 se stal frekventantem kursů v institutu č. 102 v Ufě a nakonec kursu č. 105 v Moskvě. Byl zařazen do důstojnické školy pro specialisty na partyzánský boj a následně pod krycím jménem Tůma pověřen funkcí politického komisaře v říjnu 1944 v protektorátu vysazeného dvanáctičlenného partyzánského výsadku Mistr Jan Hus. Ten poměrně rychle vybudoval ze svých členů, uprchlých zajatců i místních lidí partyzánskou „brigádu“. Tento pojem samozřejmě nelze chápat ve vojenském smyslu slova, šlo jen o několik desítek lidí.
Poměrně podivným způsobem se ale Pich nezúčastnil tragického boje štábu brigády, odhaleného jagdkommandem Gestapa v březnu 1945 v lese u Leskovic. V prostoru nepochybně byl, ale když došlo na boj, při kterém všichni příslušníci štábu zahynuli, Pich se tam nenacházel. Dlouho se spekuluje o tom, že se snad měl na odhalení štábu podílet jako konfident Gestapa, ale důkazy chybí. O tomto zásahu proti partyzánské skupině jsem psal již zde:
Poslanecký kádrový dotazník Miroslava Picha
Po válce si Pich vytvořil jakousi soukromou zpravodajskou skupinu F-15, která se zabývala získáváním dokumentů Gestapa a vydíráním lidí, jejichž kompromitaci dokládaly. Stal se také předsedou Svazu československých partyzánů, ve kterém ho Klement Gottwald pověřil vybudováním tajné zpravodajské organizace, a angažoval se v celostátní politice. Od 21 října 1945 do 16. května 1946 byl poslancem Prozatímního národního shromáždění, samozřejmě za KSČ, respektive za komunistický Svaz české mládeže. Poté na mandát rezignoval, politika a verbální finesy nebyly nic pro něj.
V hodnosti kapitána nastoupil v roce 1946 ke Státní bezpečnosti, kde plnil úkoly, zaměřené proti ostatním politickým stranám. Měl výrazný podíl na průběhu komunistického puče v únoru 1948 i na justičních zločinech, které následovaly. V jeho případě snad ani nelze mluvit o zločinech justičních, protože šlo o zločiny čistě kriminální a násilné. Pich nebyl nijak inteligentní člověk, v podstatě se jednalo o primitiva, psychopata a sadistu. Jeho metody byly jednoduché – prakticky zahrnovaly jen tupé násilí.
Teoreticky se ale Pich činil a budoval si kariéru komunistického bulteriéra. Stal se vedoucím speciálního II. zpravodajského oddílu odboru STB III A, III-Aa-II. Ten zahrnoval referát 62a široké evidence ilegálních skupin, referáty akcí 62b a 62c, referát ilegálních přechodů a s nimi souvisejících ilegálních organizací a teroristických skupin 63a, referát zahraniční emigrace 63b a referáty akcí 63c a 64. Celkem měla Pichova skupina 21 zaměstnanců – referentů a referentek, koreferentů, pátračů, administrátorů a písařek, dva automobily a v ilegálních skupinách nasazených 41 agentů nebo informátorů. Pich si nadřízeným stěžoval na nával práce, nedostatek lidí i na špatnou spolupráci Oblastní úřadovny StB Praha. Vzhledem k těmto potížím nechal Pich do své skupiny záhy převelet ještě deset lidí a další požadoval, stejně jako další automobily. K tomu požadoval přidělení zařízené vily v Praze, chaty v Dolní Malé Úpě, večerní obleky pro 14 mužů a tři ženy, boty pro 18 mužů a pět žen a vysílačky do čtyř aut. Pich si žil velmi dobře, pobíral čistý plat 8000,- Kčs.
Miroslav Pich
V den nalezení těla Jana Masaryka se Pich v sedm hodin ráno v prostoru Černínského paláce pohyboval a svou přítomnost nikdy nedokázal vysvětlit. Nutně to neznamená, že Masaryka zavraždil, ale tlačit na něj v nějakém smyslu samozřejmě mohl. K polovině října 1948 Pich hlásil, že jeho oddíl již “realizoval”19 a kontroluje 137 ilegálních organizací a skupinek, dopadl dvě skupinky teroristů, zatkl dva agenty CIC, zlikvidoval osm ilegálních přechodů a odhalil dva zrádce v řadách StB. Vyšetřování Inspekce ministra vnitra potvrdilo v roce 1964, že se spolu s dalšími estébáky v letech 1948-1949 osobně podílel na vraždách tří vyšetřovaných osob. Dvě byly zavražděny bez jakéhokoli soudního řízení, jednoho člověka Pich prostě při „vyšetřování“ umlátil.
Prvním ze zavražděných byl Petr Konečný, tajemník Ústředního výboru národně socialistické mládeže. StB měla mylné podezření, že má styky s agentem-chodcem Miloslavem Chocem a v rámci akce Kámen na něj nastražila past. Nejdřív jej v červnu 1948 na falešné hranici estébáci vyslýchali jako „Američané“, potom Konečného odvezli do tajné věznice StB na pražskou Jenerálku. Rozdrtili mu prsty, zmrzačili nohy a na noc jej poutali drátem. Nic ale nepřiznal a ani StB nic nenašla, ovšem její příslušníci se shodli, že je jej třeba jako třídního nepřítele odstranit, protože by informace o jejich „vyšetřovacích metodách“ mohly uniknout na veřejnost. Konečného svázali do kozelce, naložili do kufru auta a odvezli až na Slovensko k Banské Bystrici. Tam jej v lese Pich zastřelil, tělo vhodili do připravené jámy, zasypali vápnem a zahrabali. Celou akci včetně jmen spolupachatelů Pich přiznal při vyšetřování vojenského soudu v roce 1969.
Osobou, kterou tupý Tůma zavraždil jaksi nedopatřením, byl František Wiesner, za války zpravodajský důstojník londýnského II. odboru MNO generála Františka Moravce. Z tohoto titulu samozřejmě v emigraci spolupracoval s britskými tajnými službami. V dubnu 1945 se v Košicích stal příslušníkem 4. oddělení Hlavní správy OBZ, armádní kontrarozvědky, jinak organizace v podstatě stoprocentně ovládané komunisty. Po válce demobilizoval a pracoval jako ředitel nákupu Čs. Hutí. Vzhledem k jeho válečnému angažmá ale po komunistickém puči upadl do nesmyslného podezření, že je agentem britské SIS. V listopadu 1949 jej StB zatkla a odvezla do konspirační chaty, kde jej Pich a další spoutaného a se zavázanýma očima „vyslýchali“, Pich jej mimo jiné pěstí v kožené rukavici mlátil na zemi do žaludku. Dva dny nato odvezli Wiesnera do věznice v Ruzyni, kde další den v cele zemřel. Příčinou smrti bylo roztržení jater a zakrvácení dutiny břišní.
Pich byl žalován již v listopadu 1949, ale k soudu se údajně ze služebních důvodů nedostavil. Jeho obžaloba ovšem nebyla politická, týkala se vrcholně trapné kauzy. Při „služební akci“ na chatě svedl Pichův podřízený, poručík Antonín Liška (spolupachatel vraždy Konečného)devatenáctiletou manželku tajemníka OV KSČ Miroslava Vrby, Jarmilu, která pracovala jako písařka v sekretariátu národně socialistické strany a byla tajnou placenou agentkou Pichovy skupiny StB. Nejen, že ji nakazil kapavkou, načež ona dál nakazila manžela, ale přivedl ji do jiného stavu. Při ne úplně povedeném provedení tehdy nelegálního potratu v pěti měsících těhotenství se celá věc prozradila a Vrba podal na Lišku a Picha žalobu. Poté prasklo, že intimní styky dlouhodobě udržoval s dotyčnou paní i Pich. Odůvodňoval to „výhradně služebním zájmem, neboť neměl k Vrbové dostatečné důvěry již z toho důvodu, že pracovala jako placená agentka a snažil se proto touto formou přimět ji k úzké spolupráci“. Jak úzká fakticky byla se protokoly nezmiňují. Líčení bylo nakonec odročeno, tajemník Vrba přiveden k rozumu a poslušnosti a StB zametla celou věc pod koberec.
Jako někteří jiní (např. Bedřich Pokorný, o kterém jsem psal již zde: https://medium.seznam.cz/clanek/pavel-kmoch-bedrich-pokorny-rudy-kat-republiky-232676) byl ale Pich nakonec zatčen a v roce 1953 odsouzen na 15 let za „porušování socialistické zákonnosti“, konkrétně sabotáž a vraždu v bezpečnosti. Již během vyšetřování nabídl orgánům StB spolupráci jako agent, v níž pod krycím jménem TOMEŠ pokračoval s velkými úspěchy i po odsouzení v táborech nucené práce a ve věznicích. Už v roce 1957se ale dostal podmínečně na svobodu a v roce 1960 byl amnestován. Další vazba a vyšetřování Vyššího vojenského soudu v Příbrami čekaly tehdy již horníka Picha-Tůmu za Pražského jara v letech 1968-1969. V červenci 1968 dostal hlavní vojenský prokurátor zprostředkovaný telefonický vzkaz od neznámého člověka, že „Pich-Tůma z určitých, velmi závažných důvodů nebude v procesu mluvit o některých okolnostech svého trestného činu. Tyto okolnosti jsou služebním tajemstvím, které ještě trvá“.
Rozsudek soudu v červnu 1969 nicméně konstatoval, že Pich je vinen zločinem vraždy, a to nejen dvou popsaných vražd, ale i třetího člověka. V září 1948 předal Pich příkaz šéfa zpravodajského odboru StB Štěpána Plačka k likvidaci příslušníka StB Františka Novotného, podezřelého z vyzrazování informací, dalším estébákům. Důkazy pro jeho údajné jednání totiž opět chyběly. Pich nařídil jeho nesmyslný převoz, při kterém pachatelé vězně v lese zastřelili a předstírali jeho pokus o útěk. Soud, třebaže mohl podle vojenského trestního řádu vynést teoreticky i trest smrti, nicméně na základě § 35 odst. 2 tr. z. od trestu zcela upustil. Tento výklad je velmi krkolomný, protože se týkal pouze skutečnosti, že soud nerozhodl o dalším provinění a vině kdysi podmínečně propuštěného Picha do dvou let od uplynutí zkušební doby jeho podmínečného propuštění. Trestní stíhání ostatních pachatelů bylo zastaveno z důvodu promlčení. Stížnosti vyššího vojenského prokurátora byly zamítnuty jako nedůvodné.
Teprve v roce 1991 stanul vrah Pich-Tůma opět před vojenským soudem v Příbrami, který jej ovšem naprosto skandálně rehabilitoval jakožto oběť komunistické soudní zvůle. Po rozhořčené reakci odborné i laické veřejnosti se připravovalo nové vyšetřování, ale Pich jej navždy znemožnil tím, že se 9. ledna 1995 oběsil na půdě svého domu v Trutnově.
Zdroje:
PICH-TŮMA, Miroslav: Útěk a návrat: vzpomínky komisaře partyzánské brigády Mistra Jana Husa, Hradec Králové 1986.
ABS, sign. 310-87-14, A 7 i. j. 629, A 8 i. j. 1232, TS-431616 MV..
