Článek
Na vrcholu své aktivity, v roce 1989, mělo přibližně 91 000 zaměstnanců a okolo 300 000 informátorů. Znamená to, že přibližně každý padesátý východní Němec byl spolupracovníkem tajné státní policie, což je fakticky případ jedné z největších infiltrací policie do společnosti v historii. To, v čem jsme žili my, se s německou efektivností nedalo zdaleka srovnat. Dobrým vzdělávacím příkladem jsou třeba filmy Balón nebo Životy těch druhých.
Večer 15. ledna 1990 obsadili demonstranti víceméně bez většího násilí velitelství ministerstva státní bezpečnosti v Berlíně-Lichtenbergu. Důvodem k tomu byla obava, aby důstojníci STASI nezničili jim nepohodlné svazky a osobní složky. I díky tomuto živelnému zásahu se STASI podařilo zničit jen asi 5 % jejího písemného materiálu. Tím prakticky začal proces rozpouštění a likvidace tohoto ministerstva, který inicioval Berlínský občanský výbor.
O týden později se usnesl Centrální kulatý stůl (jakýsi průsečík zbytku státní moci a nastupující opozice, který byl v té době de facto vládnoucím orgánem NDR), že v budově č. 1 tohoto ministerstva by měl být založen památník a současně výzkumné a dokumentační středisko. Tato myšlenka ale nemohla být realizována hned: nová vláda, která vzešla ze svobodných voleb v březnu 1990, sice rozhodla ve stejném smyslu, ale ministerstva, která dostala realizaci tohoto záměru na starosti, byla záhy, po spojení Německa, zrušena.
Z tohoto důvodu se myšlenky založit toto památeční a dokumentační středisko chopila společnost „Antistalinistická akce Berlín-Normannenstrasse“, čili ASTAK. Protože se za toto středisko žádná instituce v novém Německu necítila zodpovědná, ASTAK se začala starat i o jeho financování. První návštěvníky uvítala budova ve své nové funkci 7. listopadu 1990 a v následujících letech se do ní přesunuly a na jejím poslání začaly spolupracovat i další společnosti, jako např. výbor „15. leden“, „Pomoc“ a „Východoevropské středisko“. Oficiální název muzea a dokumentačního střediska je „Gedenkstätte Normannenstrasse“.
Muzeum je umístěno v budově č. 1 v centrálním komplexu ministerstva Státní bezpečnosti v Berlíně-Lichtenbergu, kde bylo i sídlo Ericha Mielkeho, posledního ministra státní bezpečnosti. Součástí muzea jsou i místnosti kanceláří Ericha Mielkeho, tedy sekretariát a soukromé místnosti ministra, zařízené podle jeho osobního přání a vkusu, kanceláře ministrových nejbližších spolupracovníků, velký konferenční sál a kantýna. Tyto místnosti byly po převzetí ministerstva 15. ledna 1990 zapečetěny, a díky tomu se dochovaly ve zcela původním stavu.
Kromě této zcela původní expozice jsou zde i expozice další, jako třeba expozice operační technologie STASI. Ta podává návštěvníkovi představu o výbavě, vyvinuté v 60. a 70. letech, a sporadicky používané až do roku 1989; novější technologie bohužel v průběhu likvidace ministerstva „zmizely“. Jedná se o sledovací a pozorovací techniku, například předměty, určené k maskování audio a videotechniky, jako jsou fotoaparáty v knoflíkové dírce a podobně, vysílačky, infračervené přístroje pro noční pozorování a fotodokumentaci, přepravní pouzdra na zbraně, jako třeba kufry na pušky a mnoho dalšího.
Další z expozic se zabývá tradicionalisticky-prezentačním „uměním“, tedy sebeprezentací ministerstva státní bezpečnosti a jejích čekistických kolegů, včetně zahraničních, jako např. KGB. Jedná se o nejrůznější upomínkové předměty, jako je porcelán nebo sklo, s ikonografickou tématikou bezpečnostních složek. Součástí této expozice je i částečná rekonstrukce síně tradic Hlavního úřadu VII ministerstva státní bezpečnosti z roku 1982. Je zde dokumentována i meziresortní spolupráce s východoněmeckou Volkspolizei.
V další expozici je připomínána opozice proti východoněmeckému režimu a její perzekuce z let 1945-1989. Totalita zasahovala do všech oblastí života a státní mašinérie kontrolovala tento život prostřednictvím vzdělávacího systému, odborů, strany, policie, státní bezpečnosti a justice.
Poslední expozice je věnována okolnostem, které vedly k otevření hranic, pádu režimu, zániku NDR a spojení Německa.
Muzeum je otevřeno od pondělí do pátku od 11.00 do 18.00 hodin, o víkendech pak od 14.00 do 18.00 hodin.
Ve stejné berlínské čtvrti, tedy Lichtenbergu, se pak nachází i další podobné zařízení, které sice není součástí muzea STASI, nicméně je na místě ho zde alespoň zmínit. „Gedenkstätte Berlin Hohenschönhausen“ je bývalé hlavní vězení STASI, které bylo založeno v roce 1951 na místě bývalého sovětského zajateckého tábora. Bylo zde více než 200 cel a výslechové místnosti. Prohlídka sestává, kromě promítání historických dokumentů, i z návštěvy vězeňských prostor z 50. let, sklepních cel bez oken, vodních cel, kde vězni trávili i měsíce po kotníky ve vodě, a také modernějších vězeňských prostor z let šedesátých. Muzeem provádí dobrovolní průvodci, z nichž mnozí byli v těchto prostorách sami vězněni. Prohlídky probíhají ve všední dny v 11.00 a 13.00 hodin, o víkendech pak od 10.00 do 16.00 hodin.
Zdroje:
