Článek
Za první republiky si katolická církev v Československu udržela poměrně slušné postavení a reputaci. V roce 1920 sice vznikla Církev československá jako výraz národního uvědomění, návaznosti na husitské tradice a opozice vůči „rakouskému“ katolicismu, ale nikdy se nestala skutečně národní církví.
Za okupace byly církve do jisté míry postiženy také, především církev řecko-katolická, jejíž duchovní se zapojili do ukrývání parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha. Po válce se církve, zvláště církev římsko-katolická, snažily o restauraci svého postavení ve společnosti, která již ale byla jiná, než před válkou. Lidé byli samozřejmě stále věřící, ale současně hodně zpolitizovaní, a v zemi převládaly socialistické myšlenky, prosazované nejen komunisty, ale i ostatními stranami Národní fronty a prezidentem Edvardem Benešem. Politicko-společenský vývoj v našich zemích po druhé světové válce se ostře střetl i s církevními zájmy, zejména co se týče církve římsko-katolické.
Pro komunisty, kteří se systematicky drali k moci, byly církve, tedy především nejsilnější církev římsko-katolická, ideovým soupeřem a nepřítelem. Na Slovensku a v pohraničí republiky se ocitla katolická církev pod tlakem a perzekucemi ze strany komunistů a jimi ovládaných úřadů již v roce 1945. V Čechách a na Moravě se pronásledování církve a věřících naplno rozjelo až po komunistickém převratu v únoru 1948, a brzy se z pronásledování stala likvidační kampaň. Ta měla za cíl rozbít strukturu církve, odebrat jí její práva a učinit z ní instituci, podporující režim. Snahou komunistů bylo pomocí propagandy očerňovat církev a vykládat dějiny z pohledu dialektického materialismu. Role církve v dějinách tak z oficiálního pohledu zůstala omezena na vybírání desátků a hromadění majetku. Na tuto propagandu v poválečné socialistické atmosféře samozřejmě velká část národa slyšela.
Pronásledování se týkalo jak církevních činitelů, tak i věřících, a mělo různé formy a intenzitu, v závislosti na době, kdy probíhalo. Československé pronásledování katolické církve je běžně označováno za nejkrutější v rámci té části poválečné komunistické části Evropy, která nebyla přímo připojena k vlastnímu území SSSR, jde však o diskutabilní tvrzení (o přední pozice se uchází i Jugoslávie a Albánie). Nejtvrdší perzekuce dopadla na církve koncem 40. a počátkem 50. let, nejsvobodnější dobou pro náboženství pak byla léta 1968-1969.
První útoky na církve začaly již před komunistickým převratem. Zvláště na Slovensku byly napadány některé církevní spolky a organizace pod záminkou zúčtování s ľudáckým režimem. Stejně tak docházelo v pohraničí ke konfiskacím církevního majetku s poukazem na to, že jde o majetek německý, který se konfiskoval podle dekretu. V českých zemích byla situace složitější: katolická církev byla chápána jako protinacistická organizace, která za okupace obstála. V jejím čele stály osobnosti, perzekuované nacistickým režimem. Tyto osoby se nevyjadřovaly k politickým otázkám a omezily se pouze na obranu proti zásahům státu do kompetencí církve, jako byly třeba snahy o zrušení církevních škol. Před převratem se ale komunistům nepodařilo pozicí církví nijak zásadně otřást.
Po „vítězném únoru“ se začaly věci hýbat. První přišli na řadu věřící. Již den po převratu byly zřízeny tzv. akční výbory Národní fronty, které začaly čistit významné pozice v podnicích a celé školství a vědecká pracoviště od politicky nespolehlivých pracovníků.Především ve školství byla aktivita v církvi důvodem pro vyhazov, a to jak pro učitele, tak i mnohé studenty. Postupně byl pod záminkou nedostatku papíru zlikvidován katolický tisk. V březnu 1948 byly všechny tělovýchovné jednoty a spolky násilně sloučeny do Sokola, což znamenalo mj. zánik katolického Orla. V následujícím roce byl Junák, v jehož rámci existovaly i katolické oddíly a družiny, sloučen s ČSM, který měl mládež vychovávat v socialistickém duchu a likvidovat buržoazní a nepokrokové myšlení.
Režim se snažil využít katolickou církev pro své cíle a požadoval, aby mu veřejně vyslovila podporu. To představitelé církve odmítli a arcibiskup Beran dokonce zakázal kněžím politickou činnost. Přestože svoboda vyznání byla podle ústavy zaručena, byli věřící společensky znevýhodňováni (ve srovnání s ateisty, přesněji řečeno členy KSČ), takže se dostávali na pozici spoluobčanů „druhého řádu“. Ale i v této struktuře bylo znát jisté odstupňování. Některé církve (náboženské společnosti) na tom byly lépe (nositelé revolučních tradic, skupiny postižené masovou likvidací v koncentračních táborech za druhé světové války apod.), jiné hůře. Nejhůře samozřejmě na tom byla římsko-katolická církev a její věřící, a zvláště pak dominikáni a jezuité.
V květnu byla vyhlášena ústava, která umožňovala stíhat „zneužívání“ náboženských úkonů, což v praxi představovalo okleštění kazatelské činnosti, ale i problémy v náboženské výuce, která údajně nebyla v duchu pokroku. Dne 14. 7. 1948 se Klement Gottwald stal prezidentem. Na jeho žádost se za zvuku zvonů, jež se rozezněly po celé republice, konalo v pražské svatovítské katedrále slavnostní Tedeum. Tím se Gottwald paradoxně stal jedním z pouhých tří prezidentů, jejichž nástup do funkce Te Deum provázelo: před ním to byl Emil Hácha a po něm Václav Havel. Komunisté se pokusili Te Deum využít jako důkaz podpory režimu ze strany církve, na což Beran reagoval veřejným prohlášením, že komunisté si sice mohou Te Deum objednat a on jim musí vyhovět bez toho, že by to cokoliv znamenalo, tím však druhou stranu urazil a rozzuřil. Dalším problémem se stala exkomunikace lidovce Plojhara, který přes zákaz politické činnosti přijal post v komunistické vládě. Církev se snažila neplést do politiky a starat se o duchovní věci, které měla tradičně v kompetenci, a bránit se jen jasnému vměšování ze strany státu. Klement Gottwald na červnové schůzi ÚV KSČ se vší důrazností varoval své soudruhy, aby se nedali ošálit církevními proklamacemi, neboť jde o vřed, zdroj nejhoršího nebezpečí, kde nejlepším řešením bude její separace a přerod na národní církev s cyrilometodějskými prvky tak, aby sloužila zájmům politického režimu. Mezi státem a církví vypukla otevřená válka.
Brzy začali být zatýkáni někteří vysocí církevní činitelé. Církev požadovala od státu revokaci zákazu církevních škol, stát zase od církve vyžadoval veřejné projevy loajality a bezpodmínečnou spolupráci. V prostorách biskupské konference bylo nalezeno odposlouchávací zařízení. Co se týče řadových věřících, režim postupoval opatrněji, ale v souladu s proticírkevní linií. Víra a veškeré projevy religiozity byly prohlášeny za přežitek, jakýsi dočasný anachronismus, který tak jako tak z mysli lidí vymizí. Vše je jen otázkou času, neboť jak se s oblibou citovalo, „náboženství je opium lidstva“.
Koncepce předsedy církevní komise, Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky, počítala s likvidací církve, záborem dosud nezkonfiskovaného majetku, odtržením katolíků od kléru a jejich převedením pod křídla husitské církve. Stát zlikvidoval Katolickou akci a nahradil jí stejnojmennou, komunisty řízenou organizací. Na oplátku církev exkomunikovala ty věřící, kteří se tohoto gambitu zúčastnili, a všechny členy KSČ. V odpověď na to přerušil stát diplomatické styky s Vatikánem a byli internováni katoličtí biskupové, kterým bylo znemožněno vykonávat úřady.
Konečné ustanovení kontroly nad církvemi přišlo se dvěma zákony v říjnu 1949. Jednalo se o zákon č. 217/1949 Sb., kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní, a zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Kněží byli placení ze státního rozpočtu a na činnost církví dohlížel státní (ergo komunistický) úřad, v jehož čele stanul bývalý šéf církevní komise, Alexej Čepička. Stát měl rozhodovat o personálních otázkách v církvích, určovat výši platů duchovních (kněží, biskupů, ale i ostatních zaměstnanců), udělovat a odebírat souhlas k výkonu kněžské činnosti. Církev tak byla podrobena stálému dohledu, což vedlo k jejímu ochromení. Jednalo se o tvrdé a bezohledné vměšování se státu do záležitostí církve, vyvíjení intenzivní a profesionálně propracované proticírkevní propagandy (církev přitom však propagandu vyvíjet nesměla), extrémně nízké platy kněží při odejmutém církevním majetku, omezování působnosti církve atd.
Na přelomu let 1949-1950 došlo ke zinscenované aféře s číhošťským zázrakem, prostřednictvím které chtěla StB církev zdiskreditovat. Číhošťským případem se rozpoutala silná protináboženská kampaň, namířená především proti římsko-katolické církvi, zvláště pak proti vyššímu kléru, ale tvrdý dopad měla i na řadové věřící. V roce 1950 došlo ke konečnému úderu proti církevní struktuře. V lednu 1950 byl v souvislosti s číhošťským případem zatčen opat želivského kláštera Vít Tajovský. Tažení proti Vatikánu propuklo již neskrývaně.
Dne 15. března byli ustanoveni vládní zmocněnci a současně byli zatčeni vedoucí představitelé řádů a prováděny násilné prohlídky klášterů, kde byly údajně hledány zbraně a podvratný materiál. 16. března byl vyhoštěn papežský nuncius de Liva, ze systému univerzit byly vyjmuty teologické fakulty, v červenci pak byly zcela zrušeny a nahrazeny dvěma novými cyrilometodějskými fakultami. 20. března byl zrušen diplomatický styk s Vatikánem. Proběhl proces s deseti řádovými duchovními, kteří byli všichni pod různými záminkami odsouzeni. V procesu se jako žalobce angažoval známý lidový prokurátor Urválek, který se vzápětí podílel na odsouzení Milady Horákové.
V Akci K byly v dubnu zlikvidovány mužské kláštery, 2376 řeholníků bylo internováno v tzv. centralizačních klášterech, což byly de facto koncentrační tábory, a řádům byl zabaven movitý i nemovitý majetek. Týž den byla násilně sloučena řeckokatolická církev s pravoslavnou. Stát začal v rámci Akce R vyvíjet tlak i na řeholnice, ale to bylo poněkud problematičtější, protože jich bylo potřeba v nemocnicích, kde pracovaly. Ale koncem srpna bylo přesto 10 000 řeholnic internováno a ženské kláštery byly zrušeny.
Od dubna stanul v čele Národního úřadu pro věci církevní Zdeněk Fierlinger a jeho předchůdce Čepička zaujal post ministra spravedlnosti. 4. července vytvořila skupinka kolaborantského katolického duchovenstva Velehradský výbor katolického duchovenstva. Ten přerostl v Mírové hnutí katolického duchovenstva, a nakonec v kolaborantské Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris.
Ve druhé polovině 50. let pronásledování církví poněkud opadlo, respektive - církve jako možný efektivní oponent přestaly existovat a byly ve státě trpěny ve své okleštěné podobě. Pražské jaro znamenalo i pro církve jisté oteplení a uvolnění poměrů, ale následná normalizace opět dopadla i na ně. Po roce 1968 byl prováděn ideologický dozor tzv. církevních tajemníků nad činností kněží. Ti museli mít pro výkon duchovní činnosti tzv. státní souhlas, který samozřejmě nebylo nepohodlným osobám problém odebrat. Bez státního souhlasu nebylo možné duchovní službu legálně vykonávat.
Mnozí z těch, kteří se chtěli vydat na církevní dráhu, ale nechtěli se podřizovat státní kontrole, se nechávali vysvětit tajně a účastnili se náboženského života tzv. podzemní církve, vykonávali mše v bytech a podobně. StB samozřejmě tyto aktivity sledovala, a stejně jako církve oficiální, snažila se i tyto ilegální aktivity pokrýt a monitorovat činností agentů. Jedním z nejznámějších byl pravděpodobně paulán, páter Holeček. Jeho případ je netypický tím, že nebyl jako agent získán z řad kněží, ale naopak, jako agent vstoupil do semináře, a teprve po letech byl vysvěcen na kněze.
Teprve po „sametové revoluci“ v roce 1989 se církve v Československu dostaly do normálního, svobodného prostředí. Není to ovšem již stejné prostředí, ze kterého byly vytrženy. Dlouho nebyl dořešen ekonomicko-právní vztah státu a církve, stát církvím nevrátil většinu zkonfiskovaného majetku a stále vyplácel platy kněžím. Zvláště církev katolická se potýkala s polarizací: v její dosud skryté části se během pronásledování rozvinula větší teologická otevřenost a pluralita i netradiční formy církevní praxe, zatímco oficiální teologické vzdělání bylo méně kvalitní, uzavřené novým teologickým proudům a omezované státní mocí a veřejná činnost církve byla omezena na kostelní bohoslužby. Někteří teologové či ženatí kněží, kteří se v roce 1990 zařadili do oficiální činnosti církve, z ní byli následně opět vytlačeni, nebo církev přinejmenším naprosto netušila, co s nimi. Napjatá atmosféra byla i ohledně kněží nebo jiných osob v církevním aparátu, kteří byli členy kolaborantské kněžské organizace Pacem in terris nebo byli spolupracovníky Státní bezpečnosti.
Teprve v roce 2013 vstoupil v platnost zákon o církevních restitucích, který církvím (ovšem i těm, dříve neexistujícím) část majetku vrátil a část, u níž vracení již možné není, refunduje formou finančních náhrad po dobu 30 let, tedy do roku 2043. Jedinou z církví, která vyrovnání odmítla, byla Bratrská jednota Baptistů. Kromě toho má být také postupně snižován státní příspěvek na provoz církví a náboženských společností, až po 17 letech od účinnosti zákona, tedy v roce 2030, stát přestane provoz církví financovat úplně a tím dojde k definitivní odluce církví od státu. Netřeba dodávat, že zákon vzbudil samozřejmě vlnu odporu, ať už ve straně komunistické nebo ve stranách s komunistickým vnímáním světa spjatých, tak i mezi částí veřejnosti, vychované komunisty v duchu hesla církev = vykořisťovatel.
Po letech potlačování církví a víry vůbec je navíc naše země v evropském kontextu velmi ateistická. Ateizace, prosazovaná komunisty po dlouhá desetiletí, přinesla své ovoce: Ideologická propaganda se dotýkala takřka každého občana, neboť každý jí byl bombardován a zpravidla také ovlivňován. Neznamená to, že by lidé nevěřili, nebo nepotřebovali věřit v Boha, nebo v cosi, ale ztratili důvěru v organizovanost, kterou každá církev do určité míry představuje. V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho. Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 je většina populace (59 %) bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (26,8 %), následují Českobratrská církev evangelická (1,15 %) a Církev československá husitská (0,97 %). Počet vyznavačů judaismu či islámu je nepatrný. K buddhismu se hlásí pouze několik tisíc osob. Větší podíl věřících má jižní a střední Morava, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují největší podíl nevěřících osob.
Zdroje:
DACÍK, Tomáš: Církevně politický vývoj u nás po 2. světové válce. Brno 2000
KUBES, Milan – ŠUSTROVÁ, Ivana (eds.): Charta 77 k situaci církví a věřících v ČSSR. Opus Bonum, Mnichov 1987
Zákon č. 217/1949 Sb., kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní. https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1949-218
Zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1949-218?text=Z%C3%A1kon%20%C4%8D.%20218%2F1949
