Článek
Počátky
Oliver Cromwell se narodil 25. dubna 1599 v jedné z nejvlivnějších puritánských rodin v Huntingdonu. Rodinná tradice jej předurčovala ke dráze provinčního politika a poslance. Cromwell studoval mj. i v cambridgeské Sydney Sussex College, proslulém „semeništi puritánů“. Jeho povaha byla náladová, často podléhal „záchvatům divokosti“, pokud se mu něco nedařilo. Naopak ve chvílích úspěchu zůstával ledově a nepřirozeně klidný. Zlomovým pro něj byl rok 1628, kdy byl zvolen poslancem a zároveň začal vystupovat jako stoupenec puritánského hnutí. Rozešel se s anglikánskou církví, neboť pokládal praktiky, které do ní vnesl canterburský arcibiskup Laud, za „nebezpečné inovace“.
Politik a voják
Ve vysoké politice se Cromwell neprojevoval nijak výrazně až do roku 1640, kdy první týden zasedání „dlouhého parlamentu“ vehementně požadoval propuštění Johna Lilburna, jenž byl zatčen, protože ve svých pamfletech pranýřoval nemravný život u dvora královny. Cromwell na členy parlamentu na jednu stranu působil jako zanedbaný a ošuntělý venkovský neotesanec, na druhou stranu mnozí z nich podle zápalu a formy jeho řeči už tehdy rozpoznali jeho politický talent. V následujícím období se Cromwell stal v parlamentě už celkem důležitou osobou, byl členem tří komisí a účastnil se různých jednání a kampaní. Vůdcem opozice se ale nestal – bylo sice zřejmé, že je oddaným stoupencem parlamentu, ale nedostatek zkušeností byl příčinou jeho zbytečné impulzivity a jisté naivity. Jeho aktivita ale neutuchala, v roce 1641 ostře vystoupil proti irskému povstání jako proti „brutální protireformaci a pokusu o návrat ke katolicismu“, a v následujícím roce finančně přispěl na expedici, která měla za cíl Irsko znovu vojensky ovládnout. Počátkem dalšího roku se po panovníkově pokusu o zatčení vůdců opozice postavil proti králi a zasadil se o ustavení parlamentního výboru pro veřejnou bezpečnost. Jeho členem se sice nestal, ale jeho chod o to účinněji ovlivňoval v zákulisí. V srpnu, kdy fakticky vypukla válka krále proti parlamentu, připojil se k ní i vojensky, postavil oddíl vojáků a vstoupil s ním do hlavní parlamentní armády hraběte z Essexu.
Zpočátku nic nenasvědčovalo, že by byl Cromwell nějakým výjimečným stratégem či taktikem. V prosinci téhož roku se stal členem armády Východní asociace. Po dalším roce byl povýšen na plukovníka a s rostoucími zkušenostmi se začal projevovat samostatněji a rozhodněji. Jako velitel dosáhl několika dílčích úspěchů. Jako velitel jízdy byl počátkem roku 1644 povýšen do hodnosti generálporučíka. V této funkci začal prosazovat nové zásady vedení svých oddílů, přestal se spoléhat na námezdní vojáky a kladl důraz na oddanost „věci parlamentu“ a zbožnost. Věnoval velkou pozornost tvrdému výcviku a disciplíně svých vojáků, stejně jako důstojníků, kteří podle jeho názoru musí být vojákům vzorem a musí být těmi, kteří mají zásadní vliv na kvalitu celé armády.
Během války prošel změnou Cromwellův postoj k sektám. Zprvu jejich příslušníky odmítal, časem pro něj ale jejich přesvědčení začalo být sekundární za jejich schopností sloužit národu a věci parlamentu. V roce 1644 armáda Východní asociace pod velením Manchestera a Cromwella zvítězila nad roajalisty v bitvě u Marston Mooru. Toto vítězství ukončilo období roajalistické převahy a založilo Cromwellovu vojenskou slávu. Ať už byla skutečnost jakákoli, u Marston Mooru se Cromwell těšil pověsti toho, kdo k vítězství rozhodně přispěl.
Na podzim roku 1644 ochromovaly armádu Východní asociace politické a náboženské spory. K hlavnímu konfliktu došlo mezi Cromwellem a skotským generálem Lawrencem Crawfordem. Problémem bylo to, že se Cromwell zbavoval presbyteriánů a postupně se přikláněl k independentům, jimiž presbyteriány nahrazoval. Vysloužil si tak titul „miláček sektářů“. Cromwellova rostoucího radikalismu se začal obávat i Manchester, a to se odrazilo na jeho rostoucí váhavosti. Ta se stala v Cromwellových očích hlavním důvodem následné porážky parlamentního vojska v bitvě u Newbury. Tím skutečným důvodem ale byla špatná morálka mužstva a jeho setrvalé vědomí, že vojáci bojují proti legitimnímu panovníkovi. Manchester se o tom vyjádřil: „I kdybychom ho porazili devětadevadesátkrát, byl by stále králem a my jeho poddanými. Kdyby nás však porazil on…byli bychom pověšeni a naši potomci odsouzeni k záhubě“.
Rozpory mezi Cromwellem a ostatními veliteli neměly ale pouze náboženské důvody. Cromwell se nikdy netajil svou kritikou vůči svým vojenským kolegům a jejich neúspěchům. Byl proto všeobecně neoblíben a většina ostatních velitelů jej považovala za sebestředného ctižádostivce. Důvody jeho kritiky byly ale jiné; Cromwell se nijak nepřeceňoval, ale byl zcela oddaný věci a nebyl schopen smiřovat se s neúspěchy.
Počátkem roku 1645 proběhly v Uxbridge rozhovory o příměří mezi parlamentní a královskou stranou. Po jejich krachu došlo k reorganizaci parlamentní armády na základě nařízení New Model Army Ordinance. S ním se těsně pojilo nařízení Selfy-Denying Ordinance, které prosadil Cromwell a které mělo za následek vyloučení členů parlamentu na činnosti armády. Tím Cromwell svým oponentům vsugeroval názor, že získají pro další vedení války boží požehnání a snažil se odvést pozornost radikálních presbyteriánů od útoků na jeho independentské stoupence. Skrytým důvodem tohoto nařízení ale bylo odstranění Manchestera a Essexe z velení armády, a to i za tu cenu, že armádu musel opustit sám Cromwell. Díky jeho lstivosti a částečně i nepostradatelnosti se do armády ale nakonec dokázal záhy navrátit, a Cromwell se tak zbavil svých největších oponentů.
New model Army spojila již existující parlamentní armády v jeden celek. V jejích řadách bojovalo mnoho dobrovolníků z přesvědčení, a ti byli také podstatně lépe placeni, než dosud. Armáda, jejímž velitelem byl Thomas Fairfax, byla profesionálně vedena a nedopouštěla se rabování a násilností; tím si na svou stranu získávala i neutrály. Významný byl i fakt, že tato nová armáda se nepouštěla do boje, pokud si nebyla jista svou početní převahou. S touto filozofií se jí podařilo zvítězit v červnu 1645 v bitvě u Naseby, klíčové bitvě občanské války. V této bitvě byl již Cromwellův podíl na vítězství zcela nezpochybnitelný a tato bitva fakticky ukončila občanskou válku.
Cromwell jako velitel byl osobně statečný, optimistický a přesvědčený o svém vítězství. Na rozdíl od Karla I., který trpěl v boji proti „svým poddaným“ jistými zábranami, uměl být Cromwell tvrdý, necitelný a naprosto bezohledný. Pokud došel k závěru, že je to nutné, dokázal se stát „skutečným nástrojem nesmiřitelného Boha“. Neznamená to, že Cromwell bitvy pouze vyhrával, ale znamená to, že byl k vítězstvím motivován a odhodlán a že se mu tedy dařilo vítězit častěji než ostatním. Samozřejmě, že kromě armády se Cromwell nadále angažoval i v činnosti parlamentu. V parlamentě, ovládaném presbyteriány, byl na straně faktické opozice. Postupem doby docházelo k eskalaci napětí a rostoucím konfliktům mezi většinově presbyteriánským parlamentem a většinově indipendentistickou armádou. Problém byl poměrně komplikovaný, ale jeho jádrem byly v podstatě otázky jak rázu náboženského, tak směr, kterým by se mělo uskutečnit narovnání vztahů s panovníkem a kam by měla směřovat budoucí vláda.
Tento konflikt, který v podstatě armádu politizoval, vyvrcholil v květnu roku 1647, kdy se parlament snažil armádu rozpustit, ale armáda se naopak shromáždila a zajala krále, do té doby drženého parlamentem. Impuls k politizaci armády vzešel sice od masy řadových vojáků, ale na velitelích bylo, jestli se k ní přidají. Většina z nich tak učinila, a jedním z nich byl i Cromwell. Jako rozhodující se nakonec ukázal názor Olivera Cromwella, jenž se postavil do čela vzpoury. Armáda vydala Články návrhů, „The Head of Proposals“, návrh na ústavní a náboženské narovnání poměrů. Cromwell patřil k těm, kteří prosazovali jednání před silou zbraní. Situace se dále komplikovala, teď proti sobě stáli král, parlamentní strana a strana velení armády, která měla svou vnitřní opozici v levellerech, agitujících v armádě proti Článkům a prosazujícím vlastní variantu narovnání, Dohodu lidu (The Agreement of the People“). V srpnu obsadila armáda Londýn, ale spory neustávaly a nyní to byly především spory mezi independenty a levellery v armádě, která začala být v podstatě rozdělená.
Mezi zajatým králem a armádními veliteli, včetně Cromwella, došlo k několika jednáním. Vše proběhlo v korektní a uctivé atmosféře, ale vzhledem k taktizování jak vojáků, tak krále samotného k žádné dohodě nedošlo. Přesto ale bylo porozumění mezi Cromwellem a králem částečně možné, z toho, co Cromwell o jejich setkáních řekl jiným lze vyvozovat, že pro něj král nebyl principiálním nepřítelem. Cromwell, skrývající citlivou povahu většinou za maskou drsného vojáka a bezcitného a cílevědomého politika, měl smysl pro řád a jasné principy, jako byla svoboda občanů, náboženská tolerance, právo na „dobrou vládu“ a nedotknutelnost osobního majetku. Tyto principy by jistě mohla zaručit i pokračující vláda Karla I.
Královrah
V tuto chvíli ale Cromwell, který se průběžně účastnil jednání Armádní rady, podnikl nepříliš vyjasněný a zvláštní úkon. Oklikou vzkázal králi, že je jeho život ohrožen, což bylo v té době v podstatě nereálné. Následkem této zprávy král uprchl ze zajetí na ostrov Wight a vstoupil do jednání jak s parlamentem, tak se Skoty. S těmi také podepsal koncem roku 1687 dohodu o podmínkách své budoucí vlády. Těmito okolnostmi se otevřel prostor pro druhou občanskou válku.
Prvním důsledkem králova jednání bylo obnovení jednoty armády. V některých jednotkách propuklo povstání levellerů, které bylo rychle potlačeno. Druhým důsledkem bylo přerušení veškerých pokusů o dohodu a narovnání s králem a příprava na válku. Ta propukla v červenci 1648 vpádem Skotů do Anglie. Během šesti týdnů Cromwell slabou skotskou armádu několikrát porazil, přiměl ke kapitulaci a vtrhl do Skotska, kde do jara příštího roku porazil zbývající skotské a roajalistické jednotky. Od léta, kdy byla skotská armáda poražena, vyjednával král s vyslanci parlamentu o novém narovnání. Ve snaze o dohodu se angažovala i armáda, jmenovitě Thomas Fairfax, jehož přístup byl do jisté doby umírněný a vstřícný. Pro královu neústupnost ale nakonec nabyli vrchu radikálové jak v armádě, tak v parlamentě. Jejich záměrem byla čistka v dolní sněmovně a zahájení procesu, v němž by se Karel zodpovídal ze svých „zločinů“.
Na stranu radikálů záhy přestoupil i Cromwell. V listopadu 1648 pronesl v parlamentu zlověstný projev, v němž označil krále za „příčinu všech našich potíží a běd“ a varoval před opakováním starých chyb. Radikálové a armáda se názorově střetali s umírněnými poslanci, kteří stále chtěli pokračovat v rozhovorech s králem. V prosinci 1648 armáda podruhé obsadila Londýn a dala najevo, že ona bude tím, kdo rozhodne další vývoj situace. Protože toto opatření nestačilo, aby měla armáda situaci pevně v rukou, o čtyři dni později rozehnala parlament, v němž zůstali nadále pouze radikálové; toto torzo parlamentu bylo hanlivě nazváno Kusým parlamentem. Téhož dne přijel do Londýna Cromwell, který se akce proti parlamentu osobně neúčastnil, a připojil se k debatě, jak naložit s králem. Tato debata se nesla v duchu radikalismu a náboženské horlivosti a jejím výsledkem byla příprava obvinění krále. 26. prosince 1648 král vyslechl před kusým parlamentem Cromwellova slova, označující ho za největšího zrádce na světě, kterého je třeba postavit před soud. Následně parlament ustanovil nejvyšší soudní dvůr, který měl proces s králem realizovat.
V této době si ale ani Cromwell zřejmě nebyl jist, jestli si počíná správně. Nicméně rozhodnut byl a vytrvale se snažil najít důkazy o králově „vlastizrádném jednání“ během války. Proces proti králi začal 16. ledna 1649. Král byl obviněn ze „zrádného a zlovolného rozpoutání války proti parlamentu a lidu“. Král zákonnost tohoto soudu samozřejmě odmítl a zapravdu mu v tom dávali i mnozí příslušníci armády. Ze 135 jmenovaných soudců jich zasedala necelá polovina a chyběl především vrchní velitel armády, Fairfax. Jeho manželka dokonce na galerii soudu na soudcovo obvinění „jménem všech dobrých lidí Anglie“ reagovala výkřikem „ani jménem poloviny, ba ani čtvrtiny Angličanů…Cromwell je zrádce“.
Nicméně Cromwell, přesvědčený, že ho prozřetelnost vyvolila odsoudit panovníka, který se provinil „proti všem dobrým zákonům země“, se ke všem těmto pochybnostem vyjádřil: „Jen počkejte a uvidíte, usekneme mu hlavu i s korunou“. K tomu skutečně došlo. Rozsudek byl vynesen 27. ledna a na třetím místě je pod ním podepsán Cromwell. Poprava krále, která se odehrála o tři dny později, pak proběhla v podstatě za klidného přihlížení země, unavené dlouhou válkou.
Republika
V souvislosti s popravou krále byla zrušena monarchie, episkopát a sněmovna lordů, jednotlivé vládní úřady nahradila Státní rada a množství různých parlamentních výborů. Vznikla republika, Commonwealth of England. Revolucionáři měli ale o budoucnosti velmi různé představy. Došlo k obrovskému rozmachu počtu a aktivity náboženských sekt, z nichž většina programově směřovala nejen k náboženským, ale především zásadním společenským změnám. Parlament a Státní rada proto podnikly první kroky proti radikálům, na prvním místě proti levellerům. V armádě proběhlo několik menších vzpour, ale Kusý parlament mezitím vyrovnal své finanční dluhy vůči vojákům, vzpoury byly rychle potlačeny a levelerské hnutí přestalo v podstatě existovat. Cromwell v letech 1649-1650 velel armádě, která zasahovala proti povstání v Irsku. V této těžké válce se jeho jednotky i on osobně zapletli do brutálních masakrů protivníka, podle Cromwellových vlastních slov proto, aby byl nepřítel zastrašen, kapituloval bez boje a bylo zabráněno dalšímu krveprolití. Dalším Cromwellovým tažením byl vzápětí vpád do Skotska. Fairfax odmítl vést další válku, rezignoval a vrchním velitelem armády se tak stal Cromwell. Ve Skotsku se vylodil králův syn Karel, který se ve spojení se Skoty snažil získat zpět ztracený trůn. I tato válka byla pro Cromwella nakonec vítězná, třebaže se protáhla až do září 1651, a i zde se projevil Cromwellův mimořádný nejen taktický, ale i strategický talent, schopnost předvídat a pečlivě celé tažení organizačně připravit.
Kusý parlament se postupně vzdaloval revolučním ideálům 40. let, popudil radikály svými tvrdými zásahy, puritány protěžováním anglikánské církve a všechny dohromady svou neschopností vydat potřebné zákony a udělat ústavní reformy. Cromwell na jedné straně naléhal na poslance, aby přijali některá radikální opatření, ale na straně druhé se snažil o kompromisy, o smíření presbyteriánů s independenty a o spolupráci se všemi, kdo o ni měli zájem. Snažil se za každou cenu zklidnit vnitropolitický život a byl pro toto zklidnění schopen udělat i zásadní kompromisy. Permanentní revoluce pro něj, na rozdíl od radikálů, nebyla cílem, ale pouze prostředkem, a dokonce se vyjádřil: „Kdybychom dosáhli narovnání s monarchistickou mocí a současně si podrželi svá práva, pokládal bych to [z hlediska státu] za velmi efektivní a prospěšné“.
Na nespokojenosti s parlamentem měl tedy svůj podíl i sám Cromwell. Ostatně parlament nebyl tak neúspěšný, jeho vláda znamenala relativní stabilizaci poměrů a neměla opravdu vážnou opozici. Parlament byl v podstatě celkem umírněný, jeho vláda vyhovovala většině národa a v dané době se jevil jako jediná možná eventualita. Cromwella k akci proti parlamentu nakonec podnítily tři skutečnosti: jednak měl obavy z narůstající moci poslanců, jednak se v této době nakrátko, ale silně přiklonil k milenianistickému hnutí a jednak se rozhodl držet s armádou, z níž vzešel a která byla jeho mocenským zázemím. V armádě vzrůstal odpor k politikům-civilistům, armáda byla plná vyznavačů boží reformace, kdežto parlament se snažil nastolit klid a pořádek a sektářům se zdál příliš konzervativní. Cromwell se tedy rozhodl pro armádu a 20. dubna 1653 Kusý parlament rozpustil. Paradoxní bylo, že tentokrát rozehnala independentská armáda independentský parlament, čímž vyvrcholil rozkol tohoto hnutí.
Cromwell měl v tuto chvíli neomezenou moc, danou náboženskými principy, které uznávala armáda. Cromwell nenastolil ani přímou vládu armády, ani nevypsal volby do nového parlamentu. Podle vzoru starožidovského sanhedrinu svolal „parlament svatých“, ve kterém zasedali zástupci nezávislých náboženských obcí. Cromwell při výběru poslanců udělal maximum pro to, aby parlament nebyl shromážděním náboženských radikálů bez schopnosti dělat praktickou politiku. Byli mezi nimi sice i sektáři, ale rovněž právníci, soudci a pozemkoví vlastníci. Během své krátké existence se parlament projevil celkem rozumně, vyřešil nebo se vyřešit pokusil několik zásadních problémů.
Majetné vrstvy měly ale obavy, že parlament ovládnou radikálové. Tyto obavy nebyly tak docela neodůvodněné, radikálů bylo v parlamentu sice poměrně málo, ale byli velmi aktivní. Nakonec činnost parlamentu probudila konzervativní instinkty i v samém Cromwellovi. Po útocích radikálů na jeho osobu a jejich snahách o seškrtání výdajů na armádu byl po pěti měsících činnosti parlament svatých armádou rozehnán. O několik dní později jmenovala důstojnická rada Cromwella lordem protektorem a republika se změnila v protektorát.
Lord protektor
Cromwell se snažil, aby získal v tomto postavení důvěru „politického národa“. Byla vypracována první psaná ústava v anglických dějinách, Instrument of Government. Podle té měl protektor a Státní rada moc výkonnou, zákonodárná moc pak náležela parlamentu, který měl schvalovat všechna rozhodnutí protektora a rady a jehož usnesení mohl protektor pouze na krátký čas pozastavit, ale ne zrušit. Stejně tak byl Cromwell limitován i samotnou Státní radou, která měla větší možnost ovlivňovat chod státu než protektor sám, a kde zasedalo osm civilistů a jen čtyři důstojníci. V nastávající době se rada a především Cromwell sám snažili uklidnit situaci, nastolit smíření, vyléčení ran a urovnání poměrů. Stát v těchto nových podmínkách fungoval o poznání lépe. Nové politické elity bezpochyby převyšovaly stuartovské vládce ve dvou ohledech. Byly mnohem méně zkorumpované a jejich zahraniční politiku obdivovali i jejich nepřátelé.
Cromwell se přitom neřídil pečlivě propracovanými plány, ale prováděl pragmatická rozhodnutí, inspirovaná náboženskými, hospodářskými či výlučně politickými motivy. Protektor a Státní rada vládli tak, že se lidé postupně zbavovali strachu z nové formy vlády. Veškerá jejich opatření byla v podstatě velmi realistická a mírná, to ale samozřejmě vadilo klice „revolucionářů“, „božích reformátorů“ z revolučních let. Opačný postup by ale popudil naopak staré politické elity, jejichž spolupráce byla pro nově konstituovaný stát, který se měl přenést přes traumata revoluce, také potřebná. Cromwell nově zorganizoval náboženský život v Británii, státní dohled nad věřícími byl výrazně omezen a v zemi panovala relativní náboženská tolerance, která se vztahovala i na katolíky. Represe byly uplatňovány pouze proti těm sektám, které vystupovaly proti režimu.
Stabilita Commonwealthu a režimu vůbec ale stála a padala s osobou Olivera Cromwella. Tradiční politické vrstvy Anglie spatřovaly hrozbu tradičním hodnotám, tedy parlamentu, církvi a svému hospodářství především v armádě. Aby tyto vrstvy získal, musel se Cromwell snažit o maximální vstřícnost a kompromisy. Tato snaha se ale ne zcela dařila, respektive nebyla opozičníky přijata jako vstřícnost, ale jako slabost. Nakonec Cromwell přinutil opoziční poslance podepsat listinu, která je zavazovala, že se nepostaví proti vládě.
To ale konec opozice neznamenalo. Mnozí radikálové se snažili prosadit zákaz některých náboženství, což se Cromwellovi, snažícímu se o všeobecnou svobodu a toleranci nelíbilo, a když nakonec parlament neposkytl Cromwellovi dostatek peněz na zahraniční politiku, lord protektor parlament prostě rozpustil. Toto jeho rozhodnutí, jak vyplývá z výše uvedeného, ale nelze hodnotit jako snahu potlačit demokracii. Byla to naopak snaha zabránit, aby byla demokracie potlačena menšinou, která byla zrovna u moci.
V roce 1655 došlo k roajalistickému povstání, a po jeho potlačení byla odhalena další spiknutí v různých fázích přípravy. Částečně z tohoto důvodu, a částečně ve snaze vyřešit finanční situaci země, provedl Cromwell územně-správní reformu. Rozdělil Anglii a Wales na dvanáct obvodů, do jejichž čela jmenoval armádní generály. Nemalou roli v tomto pokusu ale také hrála Cromwellova snaha přeci jen v Anglii nastolit „boží reformaci“. Cromwell se snažil tímto příklonem si znovu zajistit „boží přízeň“, o kterou, jak se mu zdálo, v poslední době přišel. Přestože systém vojenského vedení státu fungoval, šlechtě i obyvatelstvu z nejrůznějších důvodů vadil a byly v něm hledány a nacházeny náznaky despotismu. Cromwell si ale dobře uvědomoval, že tento systém je pouze dočasný a že spolupráci výkonné moci a parlamentu nahradit nemůže.
V srpnu 1656 se tak konaly volby do druhého parlamentu a všeobecný odpor proti vládě generálmajorů způsobil, že byli většinou zvoleni jiní poslanci, než ti, které doporučovala vláda. Nejradikálnější poslanci byli ale obratem z parlamentu vyloučeni. Tento nový parlament ale přes své složení zpočátku s vládou poměrně vstřícně spolupracoval. Rozkol do spolupráce vnesl až soudní případ z přelomu let 1656-57, kdy se opět naplno projevil parlamentní radikalismus a netolerance, proti které se Cromwell postavil. V tu dobu pocítil, že postrádá sílu, která by omezovala moc poslanců. Měl tím na mysli za revoluce zrušenou druhou komoru parlamentu. V tento moment fakticky přestalo platit uspořádání státu podle ústavy.
Otázkou bylo, čím ústavu nahradit. Nabízela se varianta, předložená autory jako Humble Petition and Advice, která sice na jednu stranu omezovala moc exekutivy, ale na druhou stranu počítala s ustanovením druhé komory parlamentu, která by sněmovnu mohla kontrolovat. Cromwell se ale neztotožnil s jedním bodem této petice, a tím byl královský titul pro něj samotného. Důvody, proč tuto poctu a faktické formální zlegalizování své pozice Cromwell odmítl, byly v zásadě dva: jednak jako hluboce věřící člověk měl strach, že by byl při přijetí královského titulu Bohem odsouzen za svou pýchu, ambice a povyšování, a jednak měl obavy z reakce armády. Cromwell z armády sice vyšel a byl jí stále respektován, ale na druhou stranu byla armáda znepokojena jeho příklonem k „civilistům“ a nebyla si jista, jestli Cromwell ještě stojí s ní, nebo už proti ní.
Cromwell byl na armádě závislý, a vládnout bez ní nemohl. Snažil se za každou cenu dosáhnout dohody s parlamenty, s nimiž musel spolupracovat, a tím se snažil dát své vládě legitimní ráz. Této legitimity by ale mohl dosáhnout vlastně pouze v případě, že by výrazně omezil vliv armády. Pro Cromwella to bylo velké dilema a začarovaný kruh, který nikdy nedokázal rozetnout. Přicházel tak o podporu jak měšťanstva, tak armády, skutečného základu moci protektorátu.
Nakonec byla Humble Petition and Advice přijata v pozměněné formě a Cromwell byl na jejím základě poslanci zvolen lordem protektorem (dosud byl pouze jmenován důstojnickou radou). Obřad inaugurace proběhl, jakoby se jednalo o královskou korunovaci, a oproti korunování krále tak byl rozdílný pouze titul. Zřejmě i proto sílily rozpory mezi Cromwellem a armádou, ale i některými poslanci. Plánovanou druhou komoru parlamentu se naplnit nepodařilo, a když Cromwell dovolil, aby se do sněmovny vrátili vyhnaní radikální poslanci, došlo k takovým sporům, že se Cromwell rozzuřil a tento parlament, již čtvrtý, rozpustil.
Počátkem roku 1658 se zhroutily státní finance, snížené příjmy nestačily pokrýt výdaje. Zároveň vrcholil rozklad armády, kde byli dobře placení pouze důstojníci, nikoli už mužstvo. Závěr Cromwellovy vlády je tedy poznamenán postupným a setrvalým rozpadem protektorátu, který Cromwellova smrt 3. září 1658 v podstatě jen dovršila. Jím určený nástupce, jeho syn Richard, sice nebyl neschopným člověkem, ale zhroucení protektorátu a následné restauraci monarchie zabránit nemohl. Oliver Cromwell se stal protektorem, protože velel armádě, kdežto Richard Cromwell velel armádě proto, že zdědil úřad protektora. Toto parafrázované tvrzení vysvětluje, proč protektorát, přes všechny problémy, trval, dokud žil Oliver Cromwell, a proč po půl roce po jeho smrti zanikl.
Zhodnocení
Jaký člověk tedy byl Oliver Cromwell? Jeho současníci se rozhodně shodovali v tom, že byl výjimečnou osobností. Dále se jejich soudy rozcházejí. Jedni soudí, že o své cíle usiloval s naprostou nestydatostí, jiní, že byl velkého ducha, měl mimořádnou inteligenci a byl šlechetný a laskavý. Byl nepochybně mužem činu, který místo planých řečí raději jedná. Byl člověkem silně věřícím, ale nikoli asketou. Oliver Cromwell byl hlavním tvůrcem zvláštní formy režimu, který nebyl ani monarchií, ani režimem parlamentním, i když vykazoval znaky obou těchto systémů. Tento režim jej ale přežil o pouhého půl roku. Vymanil Anglii z mezinárodní izolace, navázal mezinárodní spojenectví a obchodní smlouvy. Cromwell byl zastáncem faktické náboženské tolerance, povolal po dlouholetém vyhnanství do Anglie zpátky Židy, od kterých očekával rozvoj peněžní ekonomiky. Tyto věci nečinil ale z čisté lásky k bližnímu, byl maximální pragmatik a svým konáním směřoval k uklidnění situace a k prospěchu státu.
Cromwell byl v pozici, ve které by nebyl velký problém uchopit s podporou armády absolutní moc a nechat se korunovat králem; mnozí by to na jeho místě jistě udělali. Skutečnost, že tomuto lákadlu nepodlehl, a že, ač formálně nejvyšší představitel státu, stále se snažil následovat demokratické principy, třebaže ho praxe jednoznačně přesvědčovala, že demokracie není snadná cesta, svědčí pro to, že Cromwell byl především v jádru demokratem, a že prioritním zájmem, který sledoval, byl zájem Anglie. Lze jej samozřejmě nazvat i královrahem a diktátorem, ale i pro Cromwella, stejně jako pro většinu velkých osobností, platí, že nic není jen černobílé.
Zdroje:
KOVÁŘ, Martin: Stuartovská Anglie. Libri, Praha 2001
KOVÁŘ, Martin – TUMIS, Stanislav: Zrození velmoci. Triton, Praha, Kroměříž 2007
