Článek
Na chodník, kde ležela před 76 lety těla padlých parašutistů na chrámových kobercích. Na místo, kde za účasti desítek členů Gestapa a Waffen-SS probíhala identifikace těl svědky, zrádci i zatčenými odbojáři, a současně údajně i veselá oslava s chlebíčky a přípitky, svojí formou trochu podobná lovecké poslední leči. Někdy se chvíli zdržím, koukám na dlažbu chodníku a přemýšlím. Ty fotografie většina lidí zná. Přesně na tomhle místě ležel…kdo vlastně…?
Většina autorů, píšících o boji v Resslově ulici, se konkrétní polohou padlých buď vůbec nezabývala, nebo konstatovala, že jednotlivá těla na fotografiích nelze identifikovat. To je ale omyl. Podívejme se na celou tuto problematiku blíže a soustředěně.
Ve spojitosti s padlými z Resslovy ulice existuje pět různých kategorií ikonografické dokumentace. První kategorií je několik situačních momentek z identifikace. Zachycují kromě pěti těl padlých na chodníku i osoby z druhé strany barikády: SS-Gruppenführera Karla Herrmana Franka, státního sekretáře pro Čechy a Moravu a vyššího velitele SS a policie v protektorátu. SS-Standartenführera Horsta Böhmeho, zástupce velitele SiPo a SD v protektorátu. SS-Brigadeführera Karla von Treuenfelda, velitele Waffen-SS v protektorátu. SS-Obersturmbannführera Johannese von Feil, posádkového velitele Waffen-SS v Praze. SS-Obersturmfühera a kriminálního komisaře Heinze Pannwitze, šéfa referátu Gestapa IIG1 a z tohoto titulu i šéfa zvláštní komise Gestapa pro vyšetřování atentátu. Rotného Karla Čurdu, člena výsadku Out Distance, dříve vlastence a statečného vojáka, nyní již dva dny zrádce jeho spolubojovníků. A kromě nich desítky těžko identifikovatelných příslušníků Gestapa, Waffen-SS a policie. Tyto fotografie byly pořízeny pravděpodobně někdy mezi půl jedenáctou až půl dvanáctou dopoledne, kdy skončil boj o kryptu, těla padlých byla vynesena ven a těla těch, kteří zemřeli v nemocnici či během převozu, ještě na místě nebyla. K tomu se ale ještě dostaneme.
Do druhé kategorie spadá pět dokumentačních fotografií padlých, pořízených na chodníku v tutéž dobu. Jedná se o Hrubého, Švarce, Gabčíka, Valčíka a Opálku. Zde identifikaci poněkud komplikuje skutečnost, že Gabčíkova fotografie je dlouhá léta soustavně a opakovaně interpretována jako snímek Bublíka.2 Pokud ale porovnáme jednak rysy tváře, zachycené na jiných fotografiích, a jednak oblečení padlých, dojdeme k závěru, že se skutečně jedná o Gabčíka. K odůvodnění, proč to i přes všechny důkazy, svědčící pro Gabčíka, opravdu nemůže být Bublík, se opět později ještě dostaneme.
Třetí kategorie zahrnuje vlastně jen jednu fotografii. Je to snímek padlého Jana Kubiše, pořízený zřejmě ještě v podolském lazaretu SS, kde po převozu zemřel, nebo pak těsně poté, co bylo jeho tělo odpoledne dopraveno do Ústavu soudního lékařství. Na obočí je patrná ještě zakrvácená rána, a v pozadí je zřetelná rukojeť patologických nosítek. Důvod pořízení této jediné fotografie je jasný: v dané době již Gestapo s jistotou vědělo, že tento muž zabil zastupujícího říšského protektora.
Čtvrtou kategorií jsou dva snímky členů Anthropoidu, pořízené v Ústavu soudního lékařství. Obě těla jsou již omyta, spočívají v pytlích na mrtvoly a jsou označena tabulkami s čísly. Gabčíkovo tělo je označeno číslem 3, Kubišovo číslem 6. I k číslům se ale ještě dostaneme…a důvod, proč Gestapo pořídilo jen snímky těchto dvou, a ne dalších padlých, je opět očividný: od svědků již vědělo, kdo jsou „pachatelé“ atentátu.
Poslední, pátou kategorií snímků, je série sedmi portrétních fotografií všech padlých z kostela. Tyto snímky byly pořízeny zřejmě při identifikaci svědky v Ústavu soudního lékařství několik dní po zásahu v kostele a jejich účelem bylo dokumentovat přesnou podobu padlých pro veškerá možná budoucí vyšetřování. Všechny mrtvoly mají otevřené oči, jsou nalíčené a jejich oblečení je oproti stavu z 18. června doplněno (např. Gabčík má na této fotografii sako a kravatu, což ovšem podle dokumentace z Resslovy ulice v danou dobu neměl).
Je možné na základě těchto několika fotografií dospět k závěru, kde přesně ležel ten který padlý? Ano, je, ale ne pouze na jejich základě. Skupinové fotografie z první sady ukazují přesnou polohu pěti těl. Jsou to těla parašutistů, zachycená ve stejné době na zběžných portrétních fotografiích druhé sady, tedy těla Hrubého, Švarce, Gabčíka, Valčíka a Opálky. Jedná se o těla čtyř obránců krypty a jediného obránce chrámové lodi, který zemřel již na místě. Kubiš, těžce raněný a v bezvědomí, byl ráno po skončení boje dopraven do lazaretu SS v Podolí a v době pořízení snímků se jeho tělo ve Václavské ulici ještě stále nacházelo. Totéž platí pro Bublíka, který údajně zemřel ještě cestou ve voze. Jediná fotografie Bublíkova těla pochází z páté, portrétní sady snímků, pořízených s odstupem v Ústavu soudního lékařství. Ve Václavské ulici Bublík, stejně jako Kubiš, vyfoceni nebyli, z toho prostého důvodu, že jejich těla nebyla v době pořízení snímků ještě na místě.
Vraťme se ke zmiňované chybné interpretaci fotografie z druhé sady, kdy bývá Gabčíkovo tělo často označováno Bublíkovým jménem. Bublík byl vysoké, atletické postavy, na rozdíl od Gabčíka, který byl ze všech parašutistů nejmenší. Bublík měl tmavé, zvlněné vlasy, které mu rostly hodně do čela, Gabčík měl naopak čelo vysoké a vlasy světlé a rovné, jak je tomu i na fotografii. Bublíkovi naprosto neodpovídají ani rysy tváře, tvar nosu a uší, naopak charakteristická Gabčíkova brada je na fotografii zcela zřetelná. A i s přihlédnutím, že Bublíkova posmrtná fotografie z páté sady byla pořízena za okolností, kdy byly mrtvoly dodatečně plně oblečeny, nic z tohoto oblečení (v případě Bublíka navíc nedostatečně doloženého pitevními protokoly) nesouhlasí s fotografií údajného Bublíka ze sady druhé. Bublíkův pitevní protokol se vůbec nezmiňuje o oblečení svrchní části těla,3 což ale neznamená, že po boji žádné neměl. S největší pravděpodobností mu jej odebrali zdravotníci během resuscitačních pokusů při převozu do nemocnice.
Gabčíkův protokol ovšem popisuje jeho oblečení detailně: hnědé teplákové kalhoty, pyžamové kalhoty, světlomodré spodky, tmavomodré trenýrky, 2 vlněné pulovery, modře kostkovaná košile, silně zašpiněná zaschlou krví, 2 páry ponožek.4 Na zmiňované fotografii, označované jako fotografie Bublíka, je jasně vidět kostkovaná košile a pletená vesta, tedy vlněný pulover. Stejné oblečení je patrné na nepochybně Gabčíkově snímku ze čtvrté sady fotografií z Ústavu soudního lékařství, která je navíc doplněná cedulkou s číslem 3, tedy protokolárním číslem mrtvoly, které bylo podle pitevních protokolů přiděleno Gabčíkovi. A stejná kostkovaná košile i pletená vesta je patrná na portrétu z páté sady snímků, pořízeném rovněž na patologii. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že předmětná fotografie nezachycuje Josefa Bublíka (jehož tělo v danou dobu na místě ještě nebylo), ale skutečně Josefa Gabčíka.
V tuto chvíli jsme si tedy ujasnili, komu patřilo pět těl na skupinových fotografiích, jejichž polohu známe. Pokusme se nyní zjistit, kdo je kdo, na základě komparace s portréty druhé a páté sady a dokumentace oblečení v pitevních protokolech.
Většina skupinových snímků z první sady byla pořízena ve směru od kostela do Václavské ulice. Jsou na nich zřetelně vidět dvě těla, třetí padlý je rozpoznatelný již méně, čtvrté tělo pak velmi nezřetelně. Porovnáním s portrétními snímky druhé sady lze poměrně snadno identifikovat první tělo jako Jana Hrubého,5 druhé jako Jaroslava Švarce.6 Souhlasí oblečení, vzory na chrámových kobercích, na kterých těla leží, i poloha hlav a rukou. Detaily třetího těla příliš zřetelné nejsou, nicméně lze rozeznat vyhrnutou pletenou vestu a pozici ruky, které souhlasí s fotografií Josefa Gabčíka ze druhé sady snímků, s tou, která byla mylně interpretována jako fotografie Bublíka.
Přinejmenším jedna z fotografií první sady je pořízena z druhé strany, z Václavské ulice směrem ke kostelu. První tělo je opět vidět velmi zřetelně a komparací s portrétem ze druhé sady a soupisem oblečení v pitevním protokolu lze s velkou pravděpodobností identifikovat Adolfa Opálku. Nasvědčuje tomu mj. skutečnost, že tělo je bez bot, což potvrzuje i pitevní protokol.7 U dalšího těla za ním lze sice přesně identifikovat jeho pozici, oblečení už ale zřetelně vidět není. Podle komparace se snímkem z druhé sady i podle skutečnosti, že v dané chvíli na místě již žádný další padlý nebyl, se jedná o Josefa Valčíka.8
Kde ale máme jistotu, že identifikace jednotlivých těl je skutečně správná? Ta jistota pramení ze skutečnosti, že padlí měli při pozdější pitvě přidělena čísla (nehledě na to, zda již byli ztotožněni, nebo v některých případech ještě ne),9 jak dokazují pitevní protokoly a současně i fotografie Gabčíka a Kubiše ze čtvrté sady snímků. Tato čísla jsou zaznamenána v pitevních protokolech všech parašutistů. Důvod přidělení čísel nesouvisí s pitvou, ale s identifikací při vyšetřování pomocí svědků - zatčených odbojářů i deflektorů. Mrtvoly nedostaly čísla na pitevně, ale právě při první identifikaci, která proběhla vzápětí po boji. Na místo byli pro účely identifikace přivezeni např. Karel Čurda, Viliam Gerik, Aťa Moravec nebo Hana Krupková. Čísly byla tedy těla označena ještě na chodníku ve Václavské ulici, kde k první identifikaci došlo.
Nejprve byl po skončení dobývání empory, kolem sedmé hodiny ranní, na chodník položen Adolf Opálka, který spáchal sebevraždu kyanidem, pojištěnou průstřelem hlavy. Jeho tělo identifikoval již v tuto chvíli Karel Čurda s Aťou Moravcem.10 Ranění a umírající Kubiš s Bublíkem byli převezeni do nemocnice, Bublík, jenž si fatálně raněný ještě stačil prostřelit hlavu, zemřel cestou v autě, Kubiš, v bezvědomí po rozsáhlých střepinových zraněních, až v nemocnici. Čurdu a Moravce následně převezli do nemocnice rovněž, Čurda identifikoval Kubiše, Moravec oba dva padlé. Pak byli oba svědci dopraveni zpět na úřadovnu Gestapa do Bredovské ulice, protože boj v kostele v Resslově ulici ještě probíhal.11
Po skončení boje v kryptě, někdy před půl jedenáctou, byla vynesena těla zbylých čtyř padlých, kteří všichni spáchali sebevraždu střelnou zbraní, v případě Švarce ještě pojištěnou kyanidem, a položena nalevo vedle Opálky. Z této doby pochází série skupinových fotografií, stejně jako zběžné portrétní fotografie ze druhé sady (Hrubý, Švarc, Gabčík, Valčík, Opálka). Je zřejmé, že Čurda, opět přivezený z úřadovny Gestapa, byl, v rozporu s jeho tvrzením při poválečných výsleších, na místě přítomen už v této době, kdy se na chodníku nacházelo pouze pět těl. Přinejmenším na jedné fotografii je zachycen beze vší pochybnosti. Podle opakovaného Čurdova svědectví bylo ale na chodníku celkem osm těl. Některá z nich poznal, jiná ne. Toto Čurdovo tvrzení se ovšem týká až následující situace. Tu bohužel fotografie již nezachytily, ale odehrála se zřejmě velmi záhy po pořízení známých snímků.
Jakmile skončil boj o kryptu, byli tedy zbylí čtyři padlí vyneseni ven a položeni vedle Opálky, v pořadí, jak byli vynášeni, a tentokrát již blíže ke kostelu, protože bylo po boji a žádné nebezpečí už nehrozilo. Na místo byli opět přivezeni Čurda s Moravcem a průběžně i další svědci. Vzápětí byla z lazaretu SS přivezena těla Kubiše a Bublíka, a byla položena vpravo od Opálky. Proč vpravo?
Pokud víme, že na fotografiích s jistotou identifikovaní Hrubý a Švarc dostali čísla 1, resp. 2, a velmi pravděpodobně identifikovaný Opálka měl číslo 5, je jasné, že čísla byla mrtvolám skutečně přidělena nikoli v ústavu soudního lékařství, ale už ve Václavské ulici, zleva doprava podle toho, kde leželi. To potvrzuje dosud ne zcela jisté pozice zbylých dvou padlých, Gabčíka a Valčíka, dané číslem, které mělo při pitvě jejich tělo a které je zaznamenáno v pitevních protokolech. Poloha pěti těl je, jak již bylo řečeno, z fotografií určitelná s přesností na centimetry. Identifikace těl je pak potvrzena klíčem, který spočívá v posloupných číslech mrtvoly, přidělených tělům na místě:
Číslo 1: Hrubý, číslo 2: Švarc, číslo 3: Gabčík, číslo 4: Valčík, číslo 5: Opálka. Zbylá dvě čísla byla podle pitevních protokolů přidělena padlým, jejichž těla byla následně přivezena z lazaretu SS: číslo 6: Kubiš, číslo 7: Bublík. Těla Kubiše a Bublíka tedy musela být, v souladu s německým železným smyslem pro pořádek, položena vpravo od Opálky. Poloha zbývajících dvou těl není doložena žádnou fotografií, nicméně podle přidělených čísel je jejich umístění zřejmé. Pozice lze zhruba odhadnout ve vzdálenostech podobných, jaké byly mezi již známými těly.
Proč neexistují fotografie zbylých padlých z Václavské ulice? To nevíme, a zřejmě se to ani nikdy nedozvíme. Možná fotografovi Gestapa prostě došel film. Možná usoudil, že když boj skončil, už je po všem, svou práci odvedl a odjel snímky vyvolat. Možná ale fotil dál a snímky se nezdařily, nebo se zdařily, ale nedochovaly. V polovině dubna 1945 byl totiž vydán rozkaz, aby byly zničeny všechny spisy referátu IIG, které nebyly bezprostředně zapotřebí. Až do 5. května tak na dvoře budovy řídící úřadovny Gestapa v Pečkově paláci Bredovské ulici hořely spisy, fotografie a další dokumentace, včetně 68 svazků, týkajících se vyšetřování atentátu na Heydricha. Pouze malý zbytek dokumentace k atentátu i zásahu proti kostelu v Resslově ulici se zachoval v pancéřové skříni komisaře Leimera.12 Nikdy se již nedozvíme, jaké dokumentační materiály tak byly ztraceny.
Začali jsme ale zmínkou o osudové osmičce. V poválečných výpovědích Čurda opakovaně uváděl, že na chodníku leželo při identifikaci osm těl. Stejnou informaci poskytla s odstupem let Jaroslavu Čvančarovi Hana Krupková. Parašutistů, padlých v kostele, bylo ale jen sedm. Kdo tedy byl tou osudovou osmičkou?
Jaroslav Čvančara tvrdí, že se jednalo o Jana Milíče Zelenku, syna Jana Zelenky-Hajského. Má toto tvrzení nějakou logiku? Jsem přesvědčen, že ano, a že Jan Milíč Zelenka byl jediným mrtvým v dané době a místě, který připadá jako osmá oběť v úvahu.
Jan Radovan Milíč Zelenka se narodil 12. srpna 1923 Janu Zelenkovi ("Hajskému") a jeho manželce Františce, rozené Hoffmannové. Jeho otec, původně učitel v Háji u Duchcova, poté po nuceném stěhování po záboru pohraničí v Praze, byl sokolský činovník a zapálený vlastenec. Za okupace, po zákazu Sokola a po tvrdém zásahu bezpečnostních složek proti jeho činovníkům, se stal členem Obce sokolské v odboji (OSVO), a v jejím rámci i užší odbojové organizace Jindra. Zelenka začal vzápětí v rámci Jindry spolu s několika kolegy budovat radikální údernou skupinu Říjen, jež už neměla mít za úkol jen ilegální sokolskou činnost, ale skutečný boj s okupanty, diverze a sabotáže. Skupina Říjen se – kromě mnoha dalších příslušníků odboje - zásadně zapojila do podpory parašutistů, nacházejících se v Praze, zvláště pak výsadku Anthropoid, s jehož úkolem byl Zelenka srozuměn a vášnivě s ním souhlasil.
Osmnáctiletý student Jan Milíč, vlastenec po otci, se samozřejmě do činnosti skupiny zapojil rovněž, a pro pomoc parašutistům získal i některé své kamarády. O skutečnosti, že se parašutisté po atentátu ukrývají v kryptě kostela, Milíč prokazatelně věděl. Kolem poledne 17. června 1942 se po Čurdově včerejším udání a následných zatýkáních a výsleších členů odboje Gestapo dozvědělo i jméno a adresu Zelenkových. Vyrazilo do jejich bytu v Biskupcově ulici. Jan Zelenka-Hajský během zatýkání spáchal sebevraždu jedem, jeho manželka se k tomu neodhodlala a po zatčení a dlouhém vyšetřování byla zavražděna spolu s většinou ostatních podporovatelů Anthropoidu 24. října téhož roku v Mauthausenu.
Jan Milíč se o zátahu u nich doma dozvěděl od spolužáka ve škole. Bylo mu jasné, že je konec, že vyšetřování Gestapa nemá šanci ustát, aniž by prozradil, co ví. Odešel tedy ze školy a zvolil stejnou cestu jako jeho otec. Polkl tabletu s jedem. Jeho tělo bylo objeveno týž den kolem desáté hodiny večerní v Husově háji v Záběhlicích.13
Tělo, stejně jako doklady u něj nalezené, vzápětí prozkoumaly německé bezpečnostní složky. Současně ale celou noc běželo zatýkání, hektické výslechy a vyšetřování mnoha dalších příslušníků odboje. Po pár hodinách započala na základě informace, získané od Aťy Moravce a Hany Krupkové, akce proti úkrytu parašutistů v Resslově ulici. Před polednem, po jejím skončení, mělo Gestapo, kromě těl padlých z kostela, v rukou i tělo mladého muže, který se otrávil kyanidem, stejně jako dva z parašutistů a několik lidí z odboje. Byl ve věku, kdy mohl docela dobře být jedním z dalších „padákových agentů“. Jeho identitou si Gestapo jisto nebylo, legitimace mohla být falešná, nebo mohla být sice pravá, ale použitá jinou osobou. To byl důvod, proč Gestapo zřejmě nakonec Milíčovo tělo přivezlo ke kostelu, položilo jej na chodník ve Václavské ulici k identifikaci svědky vedle ostatních padlých jako posledního, a přidělilo mu číslo 8.
Pitvy padlých parašutistů byly prováděny ve dnech 23.-26.června 1942 v ústavu soudního lékařství na Albertově jeho vedoucím, profesorem Güntherem Weyrichem za asistence dr. Steffela, k ruce jim byli zřízenci František Vyhnal a Králík. Zajímavostí je, že profesor Weyrich prováděl před několika dny společně s šéfem ústavu patologie, profesorem Herwigem Hamperlem i pitvu Reinharda Heydricha. Zřízenci nakládali s těly zcela nepietně, jeden z nich je podle svědectví údajně dokonce fackoval. Zbylé oblečení padlých bylo delší dobu uloženo v ústavu, ale nakonec jej zřízenci zlikvidovali.14
Při pitvě byla těla dekapitována a poté dána do anatomického ústavu k dispozici studentům pražské německé lékařské fakulty. Kde těla nakonec skončila je velká otázka, ale téměř jistě to nebylo v šachtě na ďáblickém hřbitově, protože tam v této době šachtové pohřby ještě neprobíhaly. Šachty byly v Ďáblicích založeny až v srpnu 1943, a konkrétní šachty u severní zdi, o kterých se dlouhé roky vykládalo, že jsou místem posledního odpočinku parašutistů (a dalších odbojářů, jako Alfreda Bartoše, Jiřího Potůčka, Václava Morávka nebo Marie Moravcové), byly založeny nejdříve v září 1944. Pokud byly zbytky těl pohřbeny, leží v jedné z šachet na hřbitově Vinohradském, který k tomuto účelu v červnu 1942 sloužil. Tam je podle poválečné policejní zprávy pohřbeno právě tělo Václava Morávka. Pravděpodobnější ale je, že ostatky byly spáleny v krematoriu, což bylo pravidlem např. u všech popravných za stanného práva.
Hlavy Kubiše a Gabčíka byly kompletně uchovány v prezervačním roztoku a příležitostně byly předkládány k identifikaci dalším svědkům. Lebky ostatních pěti padlých byly preparovány a uloženy pro frenologické „studijní“ účely a pro zvažované budoucí muzeum zločinu. Nějakých pět lebek i dvě hlavy v nádobách s lihem bylo 20. dubna 1945 příslušníky Gestapa spáleno ve strašnickém krematoriu, jak dosvědčil jeho bývalý zaměstnanec.15 Popel si gestapáci po kremaci odvezli a s největší pravděpodobností jej někde rozsypali.
Na základě uvedené identifikace byly 18. června 2018 na přesných místech na chodníku ve Václavské ulici v Praze 2 slavnostně odhaleny pamětních destičky se jmény padlých, daty jejich narození a úmrtí a označením výsadku, v jehož rámci byli nasazeni. Někteří lidé s umístěním destiček nesouhlasí, s poukazem na skutečnost, že se jedná o potupné místo, kde se nad mrtvolami parašutistů naparoval K. H. Frank. To je nepochybně pravda, nicméně pro muže, kteří hrob dodnes nemají, a nejspíš nikdy mít nebudou, jsou tyto desky kenotafem na místě, kde prokazatelně naposledy spočinuli. Z množství květin a svíček, které se každoročně na místě na výročí boje v kostele objevují je zřejmé, že mnozí z nás to vnímají podobně.
Snad tato malá, ale konkrétní připomínka pomůže obyvatelům Prahy i turistům uvědomit si, že procházejí místem, které – ač dnes pozapomenuté a téměř anonymní – bylo pro osm bojovníků místem osudovým.
1 Referát IIG měl v popisu činnosti atentáty, zbraně, falešné policejní úředníky a ochrannou a rozpoznávací službu. Mimo jiné se zabýval i otázkou ochrany vedoucích osob okupačního aparátu. Pannwitz byl navíc i šéfem referátu IIH, majícího za úkol kromě jiného i šetření přečinů podle zákona o tzv. záludných útocích na stát. KREISINGER, Pavel - ZUMR, Jan: Heinz Pannwitz (1911-1975). Kdo byl hlavní vyšetřovatel atentátu na Heydricha? Paměť a dějiny 2017/2 s. 83.
2 Např.: ČVANČARA, Jaroslav: Anthropoid. Příběh československých vlastenců. Praha 2016, s. 269; STEHLÍK, Eduard: Jan Kubiš. Nezastaví mě ani to nejhorší… Žďár nad Sázavou 2017, s. 249.
3 Tmavomodré, vpředu rozpárané kalhoty, nohavice velmi roztrhané a prosáklé krví, dlouhé trikotové spodky, světlemodré spodky, pár ponožek. Obduktions-Protokoll Nr. 554/1942, Josef Bublík, mrtvola Nr. VII. Kopie ve vlastnictví autora.
4 Obduktions-Protokoll Nr. 550/1942, Gabčik, mrtvola Nr. III. Kopie ve vlastnictví autora.
5 Tmavomodrý oblek s dlouhými kalhotami, dvoje trikotové spodky s dlouhými nohavicemi, krátké trikotové spodky, bílý sportovní nátělník, dvě trikotová trička, bleděmodrá proužkovaná košile, tmavomodrý svetr s rolákem a dlouhým rukávem, pár vlněných ponožek a jedna pravá černá polobotka. Obduktions-Protokoll Nr. 548/1942, Jan Hrubý, mrtvola Nr. I. Kopie ve vlastnictví autora.
6 Tmavohnědý oblek, hnědý vlněný pulover, modrá tepláková bunda, fialový vlněný nátělník, dlouhéproužkované spodky, modré trenýrky, pár šedohnědých ponožek a černé polobotky. Obduktions-Protokoll Nr. 549/1942, Jaroslav Švarc, mrtvola Nr. II. Kopie ve vlastnictví autora.
7 Tmavomodré teplákové kalhoty, silně znečištěné zaschlou krví a potrhané. Růžová košile, krátké spodky, hnědý vlněný svetr a pár ponožek. Obduktions-Protokoll Nr. 552/1942, Adolf Opalka, mrtvola Nr. V. Kopie ve vlastnictví autora.
8 Tmavomodrý župan, šedé, hnědě proužkované sako silně zakrvácené, šedé pumpky, růžová košile, trikotové tílko, trikotové dlouhé spodky, tmavomodrý a hnědý pulover, pár šedých ponožek. Obduktions-Protokoll Nr. 551/1942, Josef Valčík, mrtvola Nr. IV. Kopie ve vlastnictví autora.
9 V pitevních protokolech jsou v případě Švarce, Hrubého a Bublíka jména vedle čísla mrtvoly dopsána rukou, na rozdíl od jmen ostatních parašutistů, která jsou vypsána strojem. Je tedy pravděpodobné, že si v jejich případě Gestapo ještě v době pitvy nebylo jisto jejich totožností.
10 ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1. Praha: 2012, s. 360, pozn. 1. Výpověď Karla Čurdy na Hlavní zprávě OBZ, 26. května 1945. Hlášení úřadovny státní policie Praha z 20. června 1945 o Čurdově dobrovolné výpovědi. Tamtéž, s. 365, pozn. 1. Výpověď Karla Čurdy, 16. června 1945.
11 Tamtéž.
12 ŠOLC, Jiří: Přijdeme za svítání. Diverze v neregulérní válce československého odboje v letech 1939-1945. Praha 2005, s. 30. Protokol z výslechu zástupce vedoucího referátu IV-2 pražského Gestapa, Maxmiliana Ruskeho ze dne 28. 4. 1946.
13 ČVANČARA, Jaroslav.: Ni zisk, ni slávu. Příběh Jana Zelenky-Hajského a jeho sokolské ilegální skupiny Říjen. Paměť a dějiny 2012/2, s. 16-32.
14 ŠUSTEK, V.: c. d., svazek 1., s. 811-813, pozn. 182. Poválečné výpovědi zaměstnanců ústavu soudního lékařství Josefa Pánka a Františka Vyhnala.
15 Tamtéž.
Zdroje:
ČVANČARA, Jaroslav: Anthropoid. Příběh československých vlastenců. Praha 2016.
ČVANČARA, Jaroslav.: Ni zisk, ni slávu. Příběh Jana Zelenky-Hajského a jeho sokolské ilegální skupiny Říjen. Paměť a dějiny 2012/2.
KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. Academia, Praha 2021.
KMOCH, Pavel: Operace Anthropoid. Epilog. Academia, Praha 2018.
ŠOLC, Jiří: Přijdeme za svítání. Diverze v neregulérní válce československého odboje v letech 1939-1945. Praha 2005.
ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1. Praha: 2012¨.
Obduktions-Protokollen Nr. 548, 549, 550, 551, 552, 553, 554/1942.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_%C4%8Cvan%C4%8Dara
