Peklo Hürtgenu. „Továrna na smrt“ - zamlčená bitva

Je tomu tak proto, že bitva, jíž se nějakým způsobem účastnilo půl milionu spojeneckých vojáků a která trvala šest měsíců, neměla valného smyslu, propukla díky ambicím a nekompetentnosti velících důstojníků a byla fakticky největším americkým debaklem za celou dobu války. Po triumfálním sprintu při osvobozování Francie, Nizozemí a Belgie došla spojeneckým jednotkám pára. Zásobovací trasy se enormně protáhly a chybělo v podstatě všechno – pohonné hmoty, potraviny i munice. Američané stanuli před Siegfriedovou linií a záhy dobyli Cáchy, první německé město. Napravo od směru předpokládaného dalšího útoku VII. sboru generála Collinse ležela opevněná, ale řídce obsazená vrchovina, pokrytá soustavou lesů, od té doby souhrnně nazývanou Hürtgenský les. Někteří z velících generálů se rozhodli, že je v zájmu krytí křídla žádoucí vrchovinu dobýt.

Těžký terén a nepříznivé počasí Američanům bránily využít jejich základní trumfy – převahu taktického letectva a tankových svazů. Během šesti měsíců bitvy o Hürtgenský les do Továrny na smrt postupně napochodovalo osm pěších a dvě obrněné divize, plus několik menších jednotek. Za pouhé dva týdny utrpěly pěší roty až padesátiprocentní ztráty. V případě dvou nešťastných pluků, 60. pluku 9. pěší a 22. pluku 4. pěší divize, dosáhly ztráty ohromujících 100 %.

Ve výsledku tu padlo nebo bylo raněno téměř 30 000 mladých amerických vojáků, další tisícovky z nich podmínky zlomily a oni museli být vzhledem k bojovému vyčerpání evakuováni, protože už nemohli dál. Velitelé rot odmítali útočit, prapory se zhroutily a utíkaly, dokonce i velitel pluku zřejmě opustil svou jednotku. V době, kdy bitva vrcholila, odvolávalo nejvyšší velení velitele divizí, protože očividně nejevili tah na branku a vůli k vítězství. V závěru bitvy velení konečně „objevilo“ správné odůvodnění útoků a katastrofálních ztrát v Hürtgenském lese: nejnověji jím bylo obsazení přehrad na řece Rúr, ležících za lesem. Ovšem po dlouhé čtyři měsíce nepadla o přehradách ani zmínka. Ani tak se je nepodařilo obsadit včas, a ke ztrátám se přidalo dalších 16 000 britských a kanadských padlých a raněných.

Drama začíná

Spojenci dosáhli německé hranice oproti původnímu plánu o 233 dní dříve. Německo vysídlovalo pohraniční vesnice, stejně jako v roce 1940. Všude vládl chaos. 10. září vyletěly do vzduchu mosty přes pohraniční řeky Sauer a Our, bez ohledu na vlastní vojáky, stále ještě ustupující ze západu. 11. září překročila první americká hlídka pohraniční řeku a objevila pásma neobsazených lesních bunkrů. Ani další průniky se nesetkaly s odporem, ve vesnicích armáda nebyla a zbylé obyvatelstvo bylo poddajné a víceméně přátelské. Důstojníci i váleční korespondenti, mezi nimi i Ernest Hemingway, měli pocit, že je skoro po všem a slavili brzký konec války. Do Vánoc musí být přece hotovo.

Vzhledem k zásobovacím problémům se v nejbližší době žádné útočné operace odehrávat neměly. Ovšem generál Collins, velitel VII. sboru 1. armády generála Hodgese, nechtěl ztrácet čas a hodlal zabránit posilování německé obrany. Vynutil si tedy povolení k „průzkumu bojem“. Na pravém křídle sboru se ale rozkládal Hürtgenský les, dva hřebeny, oddělené strmými roklemi, porostlé hustou spletí jedlí a borovic. Vše bylo prošpikováno betonovými i dřevozemními bunkry, palebnými postaveními, protitankovými i protipěchotními překážkami, minovými poli a v pohodlném dostřelu i výhledu německého dělostřelectva a raketometů. Les bránila pouze německá 35. pěší divize, později i 275. divize lidových granátníků. Collins se rozhodl v podstatě neexistující nebezpečí německých postavení na křídle eliminovat.

Jako první se do krvavého mlýna dostala 9. pěší divize, veteránka bojů v Africe a na Sicílii. Zpočátku šlo všechno hladce, ale 15. září postup uvázl. Najednou se Němci začali opravdu bránit, a to velmi ztuha. Vojáci s překvapením zjistili, že proti nim nestojí jen parta staříků a kluků z Hitlerjugend, jak tvrdila americká propaganda. Německá obrana pod velením maršála Modela sílila z hodiny na hodinu. Zátarasy silnic, bunkry a hustá minová pole omezily postup pěšáků na úzké lesní cesty, Němci podnikali zuřivé a vytrvalé protiútoky pěchotou i tanky a zasypávali Američany dělostřelbou. Americké jednotky často uvázly v minových polích, kde je měli Němci jako na talíři. Bunkry a palposty se dařilo pomalu likvidovat jen balíky dynamitu a plamenomety. V hustém, temném a navíc rozstříleném lese nebylo nic vidět, orientace v terénu byla téměř nemožná, pluky se rozpadaly na roty a čety. Postup se z mil scvrkl na metry.

Granáty vybuchovaly ve větvích stromů, které trhaly na kusy a střepiny zabíjely vše kolem. V takové situaci bylo prostě nejlepší zůstat stát a modlit se, lépe se krýt nedalo. Budované zákopy a palposty musely být shora kryté tlustým stropem z klád a zeminy, v noci v nich nevyspalí pěšáci leželi ve vodě a blátě a nervózně naslouchali zvukům od nepřítele pár desítek metrů daleko. Problém byl i odsun raněných, mnozí zemřeli, než se jej dočkali, a jejich těla ležela v lese ještě dlouhé měsíce. Masivní ztráty vystresovaných pěšáků měl na svědomí i syndrom vyčerpání z boje, omrzliny a díky všudypřítomnému blátu a vodě i tzv. zákopová noha. Začaly se množit případy sebepoškození a dezercí a jejich nárůst se stával vážným problémem.

Tragédie pokračuje

Po dvou týdnech byla 9. pěší divize stažena. Několik kilometrů za frontou se v promoklých stanech, plných bláta, dávala psychicky dohromady a zařazovala do stavu tisícovky čerstvých rekrutů. Většina z nich za sebou měla jen pět týdnů výcviku, čerství poručíci, kteří frontu nikdy neviděli, pak byli nazýváni „six weeks wonder“, šestinedělními zázraky. Z neúspěšného útoku divize se nikdo nepoučil. Armáda sebevědomě naplánovala útok na hřebenové vesnice Germeter a Vossenack v naprosto stejném duchu, jako dosud. Na papíře to vypadalo výborně. Ovšem americká armáda neměla s bojem v podobných terénních podmínkách žádné zkušenosti, na druhou stranu jejich němečtí protivníci měli s bojem v tundře a nekonečných lesích severního Ruska a Finska zkušeností spoustu. Nikoho ani nenapadlo, jaké problémy mohou nastat se zásobováním dvou pluků v lese, kde každým plukovním úsekem vede jen jedna úzká cesta. Ani tanky nebudou pěchotu schopné podpořit; na lesních cestách nemohou manévrovat a jakmile se pěchota probije na otevřený terén, ovládaný z dalšího hřebenu Němci, bez tanků se dál nepohne. A plánovači, kteří nikdy nebyli na frontě, kde se skutečně bojovalo, především nepočítali s tím, že jakmile pěchota vstoupí do lesa, ztratí přehled o tom, co se kde děje.

9. divize nastoupila po krátkém odpočinku do útoku znovu. Na domácí frontě přitahovaly pozornost prezidentské volby, ale vojáci měli v blátě úplně jiné starosti. Měli pocit, že je jejich země nechala napospas nesmyslné akci v nemožném terénu. 6. října začala do německých pozic bušit mračna stíhacích bombardérů a desítky děl, zezadu přirachotily tanky. Pak zaječely píšťalky a 6000 roztřesených mužů vyrazilo do lesa. Němci je ale očekávali a palebná příprava měla jen malý účinek. Američané opět vběhli do husté palby a minových polí, některé roty záhy utrpěly 50% ztráty. Důvodně sebevědomý polní maršál Model, který se opakovaně vyznamenal nejen na východní frontě, ale i v září tohoto roku, kdy rozdrtil Montgomeryho pokus o překročení Rýna v Arnemu, vydal svým vojákům rozkaz: „Bojujte do posledního muže. Pokud to bude nutné, pohřběte se v troskách.“ 9. divize zaplatila za každý čtvereční metr dobyté země jedním padlým nebo raněným.

Vrchní velení jak velitel skupiny armád Bradley, tak vrchní velitel, generál Eisenhower, i náčelník štábu, generál Marshall, mělo své politicko-propagační starosti, oddávalo se radovánkám v Paříži a v zájmu cti americké armády je ani nenapadlo akci, jejíž nesmyslnost muselo vidět, zastavit. Později se objevila lživá teze, že účelem bojů v Hürtgenu je dobytí porúrských přehrad. Špatné zprávy o vývoji operace velení zametalo pod koberec. Špinavé armádní prádlo se veřejně propírat nemělo, ani za války, ani po ní.

Místy docházelo k nelibosti velení k lokálnímu příměří s nepřítelem. Některé jednotky se dohodly s Němci, že sklad potravin mezi liniemi je všech, a že kolem něj po sobě nebudou střílet. Jiné si dohodly noční klid zbraní, aby se chlapi mohli alespoň trochu vyspat. Na jednom místě fungovalo v lesní stodole německé obvaziště, které bylo také posvátné a kam nosily své raněné obě strany.

24. října začala být 9. divize stahována. Za postup do hloubky tří kilometrů zaplatila ztrátou 3836 mužů. Téhož dne začaly dorážet jednotky 28. pěší divize, veteránky z Normandie pod velením tvrdého generála Coty, která měla převzít štafetu. Jejím úkolem bylo zaútočit 2. listopadu na městečko Schmidt a dobýt ho. Jinde na frontě boje v podstatě ustaly, vojáci relaxovali v zázemí, množilo se opilství, pohlavní nemoci, znásilnění, rabování a dezerce. Ale 28. se chystala na krveprolití. Zhoršilo se počasí, teploty klesly a neustále mrholilo. Strategie ani osa útoku nedoznaly žádných změn.

Útok opět předznamenala dělostřelecká a letecká příprava. A opět následoval masakr. Nakonec se ale divizi podařilo během 48 hodin dobýt Kommerscheidt a jednomu praporu i Schmidt. Tam ale zůstal odříznut a jako posila dorazily přes les jen tři tanky. Druhého dne německá přesila 116. tankové divize prapor rozdrtila a Schmidt dobyla zpět. Uprchlíci zasévali paniku v zadních liniích. Vzápětí padl rozkaz dobýt Schmidt znovu. Němci byli ovšem v náporu rychlejší a důraznější a za pár hodin útočili na Američany dávno obsazený Vossenack. V rozstřílené vesnici pak došly oběma stranám síly. Američané 8. listopadu pomalu ustupovali. Pokusili se o útok jiným směrem, ale skončil opět katastrofou, divize ztratila 45 % stavu. Začalo docházet k odvolání velitelů praporů, pluků a divizí. Velení se nepoučilo. Následovat měl útok částí dvou obrněných, čtyř pěších divizí – 1., 4., 8. a 9. – a praporu Rangers, celkem 100 000 vojáků. Američané se rozhodli prorazit početní silou.

Tragédie vrcholí

Stále pršelo, vše mizelo v moři bahna. Teprve 16. listopadu se počasí umoudřilo a útok mohl začít. Opět nastaly drtivé letecké útoky a dělostřelecká baráž, ale němečtí „křováci“ byli dobře zakopaní a čekali. Když vyrazila americká pěchota v dlouhých řadách přes otevřený terén, dali se do práce. Pěšáci znovu uvázli v minových polích a drátěných překážkách. Na obou stranách docházelo k aktům barbarství, střelbě do raněných nebo zdravotníků. Muži se v lese často prostě zbláznili. Maršál Model vrhal do boje všechno, co dokázal nalézt: pubertální rekruty, rekonvalescenty, nebojové složky. I v německé armádě docházelo k případům „únavy z boje“, zákopové nohy nebo k dezercím, ale na rozdíl od Američanů Němci podobné případy řešili razantně: zbabělost.

Postup opět zkolaboval na řád metrů. Na německé straně teď stáli neplnoletí rekruti 3. paradivize. Jakkoli to byli zelenáči, Esprit du Corps jednotky, která dobyla Eben Emael nebo Krétu, přejali dokonale. Američtí generálové vysoké ztráty nijak moc neřešili. Záloh je přeci vždycky dost, a to stačí, nebo ne? Seržanti byli v poli povyšováni do důstojnických hodností, a v nich záhy umírali. Mnozí nováčci se nedožili večera dne, kdy k jednotce nastoupili. Mnozí vojáci obdrželi Kongresovou Medaili cti, ale většina z nich posmrtně. Američané se po krocích tlačili k městečku Hürtgen, ale jednotky tály a kolabovaly, pěchota vázla v minových polích, tolik potřebné tanky vykazovaly v nepřehledném terénu vysoké ztráty. Koncem listopadu se Američané za krvavou cenu probili ke Groshau, Kleinhau a Hürtgenu. Divize utrpěly ztráty kolem 35 % stavu. V bojových jednotkách byl průměr samozřejmě daleko vyšší, něco kolem 60 %. Těžce postižen byl i 2. prapor Rangers, veteráni z Afriky, Anzia a Krvavé Omahy. Boje na německých hranicích stály Američany 3000 mužů denně. Američané ale na rozdíl od německých předpokladů bojovali tvrdě a nic nedávali zadarmo. A zase přišli pubertální rekruti nebo postarší vojáci z týlu. Nedostatek rezerv byl doplněn dosud bezprecedentním opatřením, kdy byly bělošské jednotky rasově segregované armády doplňovány černošskými dobrovolníky.

Dny splývaly v dlouhou, nekončící, hrůzyplnou mizérii. Nikdo si později nepamatoval, jak šly dny za sebou. Každé deštivé ráno mezi rozstřílenými jedlemi přinášelo nový kanonenfuter, čerstvé zelenáče s očima vyvalenýma jako pulci, kteří na špinavé, neoholené veterány zírali jako na příšery z jiného světa – což vlastně svým způsobem byli. V nových uniformách a s kravatami nováčky zařadili k rotám a četám – jen proto, aby zemřeli dřív, než si vůbec stačili zapamatovat název jednotky, ke které patří. „Neposílejte nám další posily,“ říkali veteráni cynicky, „nestačíme je pohřbívat.“

A mezitím se na německé straně schylovalo ke gambitu. Ze spojeneckých zpravodajských map náhle „zmizely“ dvě německé armády, ale nikdo moc neřešil, kam se poděly. Prostor Arden jižně od Hürtgenského lesa byl úsekem, kde spojenci pro jeho neprostupnost nic neočekávali. Proto právě tam posílali na výcvik nezkušené, zelené divize, a na odpočinek ty, které byly téměř rozdrceny v Hürtgenu. Němci měli v úmyslu dosáhnout Lutychu a Antverp. Na východní frontě byl klid, čekalo se jen na „vůdcovo počasí“, které znemožní operace spojeneckého letectva.

10. prosince nastal další americký útok. Cílem byly tentokrát mj. vesnice Gey, Strass a Rollesbroich. A zase došlo k útoku na Schmidt. Němci se ale vlastní půdy nevzdávali lacino. Některé americké jednotky, nasazené do boje, byly z nepochopitelných důvodů zcela nezkušené. Někdy se ale učily rychle. Večer 15. prosince došlo k neúspěšnému útoku na Kesternich, který byl odložen na ráno. Ale ráno, v sobotu 16. prosince 1944, to měli být Němci, kteří měli vyrazit v Ardenách do útoku, a mělo jich být čtvrt milionu.

Později vrchní velení tvrdilo, že do jisté míry vědělo, co se toho rozbřesku stane. Nikdo z generálů v různých svých pamětech nikdy nepřipustil, že byli všichni totálně a naprosto zaskočení, a v té době se tvářili, že se nic neděje. Někteří spojenečtí velitelé si byli vědomi, že válka ještě vyhraná není: „Tentokrát to zpátky přes Dunquerke nepůjde,“ napsal svému šéfovi Brookovi sarkasticky maršál Montgomery, „protože to místo ještě pořád drží Němci.“ Generál Hodges vyklidil své velitelství ve Spa, kam mířil úderný tankový hrot Kampfgruppe Peiper, tak rychle, že nechal na stole vychládající oběd. Téměř vyhraná válka se najednou otočila. Boje v Hürtgenu nicméně utlumeně pokračovaly.

Přehrady

Ardenská ofenzíva byla odražena a s počátkem února se zájem velení přesunul opět do Hürtgenu. Nový velitel V. sboru, generál Huebner, měl nyní opět za úkol dobýt Schmidt a potom přehradu Schwammenauel, jejíž protržení by mohlo ohrozit útok 9. armády generála Simpsona a Montgomeryho 1. kanadské armády dále po proudu. 78. pěší a 82. paradivize útočily terénem, plným amerických mrtvol 28. divize z minulého podzimu. Zpočátku šlo 5. února 1945 všechno hladce, ale brzy se plán, vypracovaný podle zoufale stejných zásad, jako vždy, zvrhl v katastrofu. Američané znovu krváceli v Kesternichu a před Schmidtem. 9. armáda zatím čekala na výsledek boje. Schmidt nakonec 8. února za velkých ztrát padl a vyčerpané pluky 78. divize se po krocích blížily k přehradě. Ženistům se v noci podařilo přehradní hráz obsadit, ale úspěch byl jen poloviční. Němci jí sice nevyhodili do vzduchu, ale poškodili životně důležitou elektrárnu i česla, takže voda stejně zaplavovala území útoku spojeneckých armád. To mělo za následek vysoké ztráty britských a kanadských jednotek, vyšší, než jaké utrpěly v operaci Market-Garden. Německé jednotky se poté stáhly pod tlakem amerických divizí z Hürtgenu do Porúří, kde byly na Apríla obklíčeny a posléze se vzdaly. Maršál Model zvolil 21. dubna místo zajetí raději sebevraždu.

Zdroje:

WHITING, Charles: The Battle of Huertgen Forest. Pocket Books, New York 1990

CURREY, Cecil B.: Follow me and die. Jove Books, New York 1991

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_v_H%C3%BCrtgensk%C3%A9m_lese

https://www.csfd.cz/film/31551-kdyz-utichly-trumpety/galerie/plakaty/